Dan Přibáň: První projekty byly o tom dokázat, že je něco takového vůbec možné

Dan Přibáň: První projekty byly o tom dokázat, že je něco takového vůbec možné

Dan Přibáň – novinář, filmař a cestovatel, a také hlavní postava cestovatelských projektů se žlutými trabanty, se kterými procestoval již hezkou část světa. Člověk, který stál za jednou z nejúspěšnějších crowdsourcingových kampaní na portálu Startovac.cz. A právě crowdfundingové kampani na Startovači, cestovatelským expedicím i tomu, kolik vlastně taková jedna cesta po světě trabantem může stát, jsme se věnovali v tomto rozhovoru.

Dane, ty a tvůj tým kolem trabantů jste se proslavili crowdfundingovou kampaní, kde jste vybrali 2 800 000 korun. Proč jste si pro získání potřebných financí vybrali právě tento kanál?

Protože se mi koncept crowdfundingu líbí. Koketovali jsme s ním už při naší minulé cestě přes Jižní Ameriku. Tehdy se nám podařilo získat asi 120 000 Kč přes crowdfundingovou platformu Indiegogo. Tam jsme zjistili, že pro český projekt není zahraniční server žádná velká výhoda, protože většina přispěvatelů je stejně domácích. Dokonce jsme jeden čas zvažovali založení crowdfundigového portálu.

A když jsme pak chystali cestu z Austrálie do Asie, řekli jsme si, že to zkusíme znova. Mezitím se u nás objevil Startovač, a tak jsme peníze na naši další cestu zkusili vybrat přes něj.

Dane, čím se vlastně teď aktuálně živíš?

Už pěkných pár let mám příjem pouze ze svých přednášek. Jezdím po městech a vesnicích, kde o našich cestách vyprávím. Bohužel filmy a seriály z našich expedic jsou sice dobré promo, ale není to dobrý byznys. Nejsou z toho zkrátka peníze, aby to mohlo někoho uživit. Mám v podstatě stejně jako mnohé kapely. Ty také nejvíce peněz vydělávají tím, že koncertují, ne vydáváním alb.

Plánuješ, že si budeš tímto stylem, tedy přednášením o vašich expedicích, vydělávat i do budoucna?

Zatím ano. Víš, ono je to svým způsobem divadlo a divadlo i film mě baví. A hlavně mě baví, že to baví i lidi. Takže dokud tohle bude fungovat, není důvod něco měnit. Navíc, když se třeba podíváš za hranice, tak cestovatelské filmy a dokumenty jsou nesmírně populární a u nás je tenhle formát podle mého soudu stále dost nevyužitý. Už máme know-how, umíme podobné filmy a seriály natáčet, baví to lidi, nás taky, tak mi dává smysl točit podobné věci dál a jen se můžeme nechat překvapit, kam až se to může vyvinout.

Kolik stojí vstupenka na tvou přednášku? A změnila se nějak cena vstupného od dob tvé první „hedvábné expedice“?

První vstupné na mou přednášku bylo zadarmo, pak dlouho nějakých 30 Kč a já postupně zjišťoval, že to buď změním, nebo toho budu muset nechat. Teď se vstupné pohybuje kolem 170 Kč. Když potom přijde kolem 150-200 lidí, tak už to má smysl dělat. Navíc to mezi diváky změnilo vnímání cestopisných přednášek obecně. Teď už při částkách nad 150 Kč neprskají, protože chápou, že to je jak u muziky nebo divadla. Dříve měli mnozí pocit, že oni dělají službu tobě. Tedy, že si tě přišli poslechnout, abys měl radost, ale za to ti přece nebudou platit. Já jsem se snažil systematicky tohle myšlení otáčet. Aby pochopili, že tohle je prostě show.

Ale samozřejmě to musí mít určitou úroveň. Protože také tím, jak jsme my i náš „trabantí projekt“ známější, tak musíme splňovat stále větší očekávání diváků a stále vymýšlet nové a nové věci, které je mohou zaujmout. Což je hrozně těžké, když si vezmeš, že u nás v ČR jsme jedni z mála, kdo tohle ve filmu a pro televizi děláme.

Zatímco ty první projekty byly o tom, že nám nikdo nevěřil a cílem bylo ukázat, že je něco takového vůbec možné a mělo to hrozně silný efekt překvapení, tak ty další díly už tohle mít nemůžou. V podstatě překonáváme vždy jen sami sebe, což je poměrně dost složité. Navíc náš divák už se prostě začíná dostávat do fáze, kdy už ho jen tak něco neohromí a lidé mají pocit, že všechno zvládneme.

Neměl jsi ze začátku třeba strach, že na tvé přednášky lidé chodit nebudou anebo že právě nebudou chtít za tvé přednášky platit?

Neměl. prostě proto, že to na začátku nebylo myšleno jako výdělečný projekt. Všechno vzniklo tak nějak spontánně. Jednoduše naším cílem bylo tehdy udělat si výlet a něco natočit a užít si to. První přednášky pak běžely tak nějak živelně samy od sebe, spíš pro radost než pro peníze. Ono to taky za 30 korun vstupného nebo pětistovkový honorář moc nešlo.

Postupně jsme se zlepšovali a učili. Projevilo se o i na složení posádky. Když jsme jeli do Jižní Ameriky, tak se náš tým vlastně úplně obměnil. Potřeboval jsem skutečného kameramana a skutečného fotografa, protože bylo zřejmé, že to takhle nemůžeme patlat dál a je třeba to posunout.

Třeba Hedvábnou stezkou jsme jeli tři. Afrikou jsme jeli čtyři. Když se pak natáčela Jižní Amerika, tak nás najednou bylo osm a chtěli jsme udělat seriál, akorát jsme nevěděli pro koho. Neměli jsme žádnou smlouvu ani jasnou dohodu, jen projevený nejasný zájem ze strany Primy …no a nakonec jsme se domluvili s Českou televizí.

Pamatuješ si, kolik vás stála první cesta – tedy natočení filmu Trabantem Hedvábnou stezkou? A jak se pohybovaly ceny těch dalších?

První cesta nás stála kolem 230 00 Kč a měli jsme tam být měsíc. Nakonec jsme tam strávili skoro měsíce dva (1 měsíc a 20 dní), ale s vyrobením filmu pak byly samozřejmě další výdaje, tohle jsou jen částky za cestu a natáčení. Druhá cesta do Afriky měla trvat dva měsíce, ta nakonec trvala tři a vyšla nás asi na 800 000 Kč. A třetí měla trvat tři měsíce a trvala nakonec čtyři a stála nás asi kolem 1,8 milionu. Takže malé částky to nebyly. Ona totiž pak ta cena stoupá exponenciálně, jak stoupá i počet lidí v týmu.

Třeba Afriku jsme jeli jen ve čtyřech lidech a dvěma auty, Jižní Ameriku jsme už jeli v osmi lidech, třemi auty, a ještě s motorkou. A protože takhle skokově najednou prostě stoupl i počet lidí, rostla úměrně i cena za dopravu, náklady na jídlo apod.

Čtvrtá cesta do Austrálie pak byla hodně drahá i kvůli tomu, že Austrálie sama o sobě není levná země a tam padnulo v podstatě celých 2,8 milionu, co jsme vybrali prostřednictvím Startovače. Tam nás jelo celkově deset.

Část cesty zaplatili i sponzoři, protože něco také spolkne samotný Startovač. Tohle je třeba taky to, co si spousta lidí neuvědomuje. A sice – spousta peněz padne právě na ty odměny pro lidi, kteří do nás zainvestovali.

Dan_Priban_foto-7-e1457297055321-1024x512

Náklady na cestu raketově vzrůstají, jak roste i počet členů v týmu i počet vozidel

Kolik vám reálně zbylo z té částky 2,8 milionu korun, kterou jsme vybrali na Startovači?

Výdaje na provoz Startovače byly skoro jedna třetina. Zbyly nám necelé dva miliony po odečtení všech výdajů a daní. Přesně to nemám spočítané, protože třeba ještě nedávno jsme posílali lidem poslední kalendáře, ale hodně z této režie na odměny spolkla Česká pošta. A to jsme měli štěstí, že se nám podařilo získat firmu, která nám pomohla s balením a posíláním za opravdu malé peníze.

Ono to vypadá hrozně hezky, když se vám tam ty peníze plní. Ale když se pak mají plnit ty závazky a posílat odměny, sežere to také spoustu času a peněz. A to je také jedna z věci, kterou si lide neuvědomují. Když potřebuješ odbavovat stovky lidí a nemáš zkušenosti s e-shopem, je to docela masakr.

A mohl bys říct, kolik vám z těch 2,8 milionů ze Startovače zbylo?

Nezbylo v podstatě vůbec nic. Protože samotná cesta nakonec místo čtyř měsíců trvala půl roku. Navíc jsme měli po cestě obrovské množství problémů, se kterými jsme nepočítali a se kterými se ani počítat nedalo.

Byla vlastně hrozná klika, že se během kampaně na Startovači vybralo o tolik peněz více, než jsme zamýšleli. Původně jsme totiž chtěli vybrat „jen“ 500 000 Kč. A nebýt toho, že se vybralo o 2,3 milionu více, tak bychom tuhle cestu prostě nikdy nedokončili a nenatočili.

Co bylo anebo bývá obvykle tou nejnákladnější položkou v rozpočtu?

Určitě doprava. Vezmi si, že třeba letenka vyšla na 25 000 Kč, jelo nás deset. Letenky se pak různě přebookovávají a každé to přebookování tě vyjde třeba na 5 000 Kč.

K tomu si připočti transport samotných trabantů a dalších vozidel, což nás v případě cesty do Austrálie, i když jsme dostali naprosto super cenu, vyšlo asi na 110 000 Kč. Jenže potom nám Australané naúčtovali ještě dalších 100 000 Kč na poště za úřední úkony. Takže ono se to postupně nasčítává.

To samé bylo u následného přesunu mezi Austrálií a Jihovýchodní Asií, kde nás doprava vozidel měla přijít na 50 000 Kč, když jsme to poptávali půl roku dopředu. Ale když jsme tam pak přijeli, tak už se ty ceny posunuly a už to bylo 80 000 Kč. Takže takhle potom ty peníze mizí rychle za různé tyhle „drobnosti“, které se pak nasčítají do velkých částek.

Co se týče balení na cestu, jak to probíhá? Vybavení a zásoby na cestu si vozíte si vše s sebou do dané země anebo to řešíte až na místě?

Tak potraviny na cestu kupujeme až cestou. Rozhodně to nefunguje tak, že by sis s sebou nabalil sto kilo paštik.

Co se pak týče  samotného balení, tak postupujeme velice jednoduše. Nejdříve sbalíme vybavení k natáčení, k němu náhradní díly a do toho zbytku, co se vejde. Při poslední cestě do Bangkoku to ale bylo složitější, tam jsme nejdříve nabalili invalidní vozíky a věci pro ně, protože s námi jeli dva vozíčkáři.

Nedeptalo tě třeba, jak vám postupně docházely během cesty peníze?

To ani ne. Více tě po cestě deptají lidé, protože si prostě logicky po čase lezete na nervy. Ale že bych měl strach, že nám dojdou prachy, tak to ne. Kdybychom to finančně nezvládli, tak bychom to nezvládli. Nic hrozného by se nestalo.

Hlavně po cestě řešíš úplně jiné věci. Když jsme měli přejet napříč amazonským pralesem, tam jsem se vážně bál, že to nezvládneme. Když jsme přejížděli napříč Austrálií, tak se nám stalo v podstatě to samé. Začalo hrozně pršet a reálně hrozilo, že to nedáme.

Ale velký tlak je i  ze strany fanoušků. To je pro nás taková novinka. Jsme v tom jak český hokej v malém. Když se našim hokejistům daří, jsou to zlatí hoši. Když se ne, tak jsou nemožní a každý z hospody by to zahrál líp. Tím, že nás lidé začali brát jako takový národní tým, ocitli jsme se v podobné situaci a není to vždy příjemné. Než jsme byli v televizi, tak nás podporovali jen opravdoví fanoušci, nikdo jiný nás neznal. Ale časem, jak jsme známější a známější, přibývají lidé, kteří vás dokážou věčným kibicováním otrávit. Na druhou stranu nás tohle žene dát, abychom byli příště ještě lepší.

Dan-Priban-cestovani-na-voziku

Tentokrát se na pouť s trabanty vydala i parta vozíčkářů a do týmu zapadli naprosto skvěle

Podle čeho jsi vybíral ten tým, který nakonec pojede?

Přišel jsem na to, že tým asi nikdy nepostavíš dokonale. Je to v podstatě jedno, podle čeho a jak ty lidi vybereš. Nemáš šanci je správně odhadnout, protože si nemáš, jak je prověřit. Lidé, co vypadají papírově, že budou skvělí, jsou pak problémoví a lidi, co se tam dostali omylem anebo nějakou náhodou, jsou skvělí.

Abych se neseknul při výběru, tak bych to musel dělat jako NASA, když vybírá kosmonauty, co poletí na Měsíc – nějaké složité prověřování. A třeba i u NASA to pak brali z týmu prověřených pilotů. To znamená, že dát dohromady ideální tým, prostě nejde dělat jinak, než brát prověřené lidi.

Nemám tedy žádný recept na to, jak vybrat ideální tým. A myslím, že jej nemá nikdo. To by pak třeba neměli personalisti tříměsíční zkušební dobu na otestování nových uchazečů o zaměstnání. Prostě na tohle potřebuješ čas, aby se ten člověk projevil a ty jsi poznal, jaký opravdu je.

Dane, jaký typ lidí je lepší v týmu, který se chce vydat na dlouhodobou expedici, nemít?

Nejhorší je mít s sebou lidi, co si chtějí něco dokazovat. Lepší je, když jsou prostě přirození a nehraji si na něco co nejsou. A druhá věc je potom to, jakou má člověk odpovědnost vůči okolí. Někdo je třeba takový skautský, zodpovědný vůči ostatním, někdo méně. A pak jsou třeba “naši” Poláci. Oni jsou to vlastně zlatí kluci, ale po čas cesty se většinou starali jen o sebe. Jsou dobří a vtipní do filmu, ale do týmu je to horší.

Ono to jde hrozně vidět třeba během první a druhé cesty, kdy si posádka připravila auta sama. Museli vyvinout značné úsilí, aby mohli někam jet. Když se dělal třetí díl, tak už to tak úplně nebylo. A když se točil čtvrtý díl, tak jsme Polákům museli nechat malucha (jejich auto) postavit tady v Česku, protože si to nebyli schopní zařídit.

15384524_10150840327519956_6651347106802418021_o

Každý, kdo chce jet, si musí trabanta umět sestavit sám

Ale teď jsme se rozhodli, že to tak už dělat nebudeme. Protože pak k tomu nemají členové týmu takový vztah, když do té přípravy nemusí dát spoustu úsilí. A čím méně se ten daný podílí na přípravách, tím menší je na něj většinou spoleh.

Třeba ten jeden z Poláků nám v půlce odjel domů. Prostě si naplánoval, že jak dojedeme, tak pojede na dovolenou s manželkou. Ale protože se to protáhlo, tak v půlce odjel. Což by člověk, který tomu věnoval třeba půl roku příprav, nikdy neudělal. A když jsme za něj hledali během cesty náhradu, dali jsme podmínku, že pokud s námi někdo chce jet, tak si zaplatí letenku a musí přijet hned. Takhle se k nám dostal Marek ze Slovenska, který je úplně skvělý do party. A je to podle mě tím, že připojit se k nám, bylo v tu chvíli hrozně náročné.

A tohle byl přesně ten filtr, který perfektně zafungoval. Protože on musel prostě ještě předtím, než k nám mohl přijet, překonat spoustu překážek. A tohle je něco, co se doma moc dělat nedá.

Co třeba nějaké vtipné historky a ty nejhorší zážitky z natáčení?

Toho je hrozně moc. Často to jsou historky, které jsou napůl vtipné a napůl na ránu. Třeba když Polák ztrácí pořád dokola pas. Ono je to ve filmu komické, s odstupem času taky, ale v tu chvíli ti to nepřijde, protože tím vlastně přidělává starosti všem. A když pak ten pas znova ztratí, tak už to vlastně nikomu z týmu nepřijde ani divné, ale už ani vtipné, i když divákovi u televize ano. Ono když je někdo takhle extrémně nezodpovědný vůči sobě i ostatním, tak je dost složité se přes to přenést. To je asi ten největší rozdíl oproti hranému filmu, protože tohle hrané prostě nebylo. Ale třeba na přednášce je to oblíbený fór.

Takže během výprav to vždy osciluje mezi tím, že to není sranda a vlastně pak to i sranda je. Ale samozřejmě je to hodně o tom, jak se to pak ve filmu či přednášce podá. Třeba v Austrálii jedu na motorce pískem, najednou se motorka smýkne a hodí mě to do roští. Bylo fakt o držku. Ale protože se mi nic nestalo, tak je to super fór.

Zkrátka – ne vždy je každý vtipný moment ve filmu a přednášce vtipný i ve chvíli, kdy se opravdu stal.

Jak dlouho tak trvá, než si lidé začnou lézt na nervy a chytnou na sebe klasickou ponorku?

Většinou tak tři měsíce. Ale tam je fakt hrozně důležité, aby si lidi přestali hrát na něco, co nejsou. Já se třeba umím hrozně nasrat, což není hezké, ale podle mě je to lepší, něž ten, kdo se snaží být s každým zadobře a někomu něco odkývá, dalšímu odkývá něco jiného a to jsou ve výsledku daleko problémovější lidi. Čím dříve se lidé začnou chovat přirozeně a přestanou předstírat, že jsou někým jiným, tím lépe.

Měli jste s sebou připravené nějaké léky na tu cestu?

To záleží na tom, kdo naši „cestovní lékárnu“ spravuje. Už se nám dvakrát stalo, že jsme sebou měli jen léky na smrt. Na první cestě byl členem týmu doktor, zubař, který vyhodnotil, že v podstatě žádná, než smrtelná nemoc není důležitá. Takže jsme měli třeba kapačku a fyziologický roztok, ale nic proti bolení v krku. Nebo posledně s námi jel Vojta, což je zkušený horolezec, který to vyhodnotil hodně podobně. Takže máme jsme měli léky na smrt, ale na ty normální nemoci jsme neměli nic.

I když ono je to v zásadě dobře, protože ta lékárna nemůže být nekonečně velká. Ale nikdy se nám naštěstí nestalo nic vážného, i když naposledy v Indonésii nám skončili dva lidé se střevními problémy v nemocnici.

Jak je to vlastně s hygienou na cestách?

Jednoduše se moc neřeší. Tam je daleko lepší být hrozně špinavý, než když se člověk umyje a pak se hned zase celý zašpiní. To tě rozčiluje víc. Horší je to ovšem, když jsou ve výpravě holky. Vytáhnou vlhčené ubrousky a celý tým chce pak vlhčené ubrousky. Dokud nikdo nevěděl, že něco takového existuje, tak je nikdo nikdy nepotřeboval.

Stalo se vám třeba během cesty, že vám došlo palivo?

Měli jsme to párkrát hodně nadoraz. Je to hodně o plánování, znalosti map, odhadech. Takové úplně takové typické komické dojetí se nám přihodilo v Iránu, kdy opravdu auto chcíplo u odbočky na pumpu, takže jsme jej museli těch 20 metrů dotlačit. Trabanty ale mají rezervu jak motorky. Takže máme dohodu, že jakmile obě auta přepnou na rezervu, tak už dál nepojedeme, ale namísto toho slijeme benzín do jednoho auta a s ním pak vyrazíme hledat někoho, kdo má benzín. Většinou nám to naštěstí vyšlo.

Dan-Priban5

Základem každé expedice je pečlivé plánování

Jak třeba dopředu plánujete? Na denní nebo týdenní bázi?

V podstatě pořád. Trasa je sice naplánovaná dopředu. Tedy ví se, kudy se pojede. Ale pak se to většinou celé rozsype – kvůli počasí anebo něčemu jinému. Navíc já razím zásadu, že daleko více času nám zabralo se tam dostat, takže se teď kvůli tomu nebudeme honit a člověk už se tam třeba nikdy nepodívá, takže plán se mění v podstatě pořád.

Přesto plánujeme hodně a vlastně i samotný scénář filmu dělá cesta sama. Ale není to tak, že bychom jeli s GPSkou přesně podle čáry na displeji. Jezdíme hlavně podle map. Už ale neříkám, že jezdíme úplně bez úplně GPSky, když ji dnes má každý chytrý telefon. Třeba ve velkých městech se to hodí.

Ale jinak ji moc nepoužíváme, pokud není fakt nějaká krize. Člověk je pak ve větším kontaktu s okolím. Víc si pamatuje, kterými místy vlastně jel a víc přemýšlí nad cestou. GPSka má tu tendenci tě táhnout za šipkou, ale člověk u toho pak moc nevnímá, kde vlastně je.

Používali jste na cestách ještě nějaká další zařízení moderní doby?

Napadá mě asi jen kamerová technika, která je šíleně drahá a stojí daleko víc než ta naše auta. Pak jsme měli kromě smartphonů také satelitní telefon, kdyby se fakt stal nějaký průser.

Nehrozilo, že se vám během cesty něco pokazí anebo vám dojdou baterie do kamery?

Máme na palubě naštěstí generátor – poctivý dvoutaktní dvouválec. Takže pak stačí měnič na 220 V, který odebírá elektřinu z alternátoru a z něj nabíjíme baterie do kamer a foťáků. Nabíjíme v podstatě neustále, protože nejhorší, co se může stát, je, že se děje něco zásadního a vy nemáte nabité baterky.

Proto je také naším největším pokladem natočený materiál. Nic nemá takovou hodnotu, dokonce ani auta samotná. Když nám shoří auto, tak je to průser. Ale když nenatočíme, jak nám hoří auto, tak je to ještě větší průser.

A když se potom něco rozbije, jak moc složité je potom něco opravit anebo sehnat náhrady v terénu?

Hodně záleží, co se v terénu rozbije. Když člověk musí, tak to v terénu vyřeší. Protože tohle se prostě děje a člověk musí improvizovat s tím, co má. I během natáčení. Jak se říká, nejlepší je ta kamera, která je po ruce. Když se stane něco nečekaného, je lepší to mít natočené mobilem, než to nemít natočené vůbec.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Current ye@r *

Jeden komentář k článku “Dan Přibáň: První projekty byly o tom dokázat, že je něco takového vůbec možné”

  1. Dan Přibáň: Nejlepší je ta kamera, která je po ruce (2. část) | Jsem copywriter. Kdo je víc?16:38 dne 7.8. 2017 napsal/a

    […] projektů se žlutými trabanty, se kterými procestoval již hezkou část světa. V předchozí části Dan vyprávěl o tom, jak se dají získat peníze skrze crowdfunding a na kolik peněz taková […]