Ptala se mě jedna dívka, co si myslím o vztazích. Odpověděl jsem:
– „Jak to ale poznám,“ zeptala se. „Co mám následovat?“
– „Není co poznávat. Co je správné přece každý sám dobře ví. Jsme součástí jednoho celku. Ptá se snad květina, jak vyrůst v růži? Řeší housenka, jak se změnit v motýla? Všechno už dávno známe, jen jsme to v přívalu vlastních i cizích her zapomněli. Stačí se ztišit, pak si pomalu vzpomeneš.“
– Václav Dejčmar
Za poslední roky jsem pomohl bezmála několika stovkám lidem. Některým přímo (radou, finančně, i jen blbým poplácáním po zádech, když to potřebovali). Vždycky se mě ptali, kde beru tu pozitivní energii.
Jak to, že ostatní jsou stále na kolenou, já ne?
Jak je možné, když ostatní pláčou, já se usmívám.
Proč?
Věřím v lepší zítřky
Když je mi nejhůř, vím, že to je právě ten odrazový můstek k tomu, aby bylo zase lépe. Bez pádů by nebylo pak stoupání do nebeských výšin.
Bez bolesti bychom si nevážili chvíle štěstí. Tak to je. To je život.
Pokud se nám něco nevyvedlo podle našich představ, nevadí. Tak to prostě mělo být. Nic se nám v životě neděje bezdůvodně.
Vše má svou příčinu i důsledek. A proč to sem píšu?
Stačilo 14 dní, abych dokázal posunout svůj život zase o kus dál. Bolí to, možná trochu víc, než jsem čekal, protože normálně jsem děsný tvrďák :-).
Ale…
Prostě jsem si sednul a poprvé v životě jsem se při té bolesti usmíval.
Je to tady znova. Další pád. A brzo přijde zase něco o fous lepšího. Je to neustálý kolotoč, který se opakuje s pravidelnou nepravidelností.
Tak jako vždycky.
Proto nemůžu a ani nechci sklopit hlavu pokaždé, když si nabiju hubu. Naopak, budu mít nosánek ještě o pár centimetrů nahoru. Protože jsem to zase zvládnul :-).
Vím, že mě nic a nikdo nezlomí (maximálně nějaký hodně namakaný negr na hajzlu :-)).
Poprvé v životě přijímám bolest s nadšením. Protože vím, že musela zase přijít. Vím, že jsem zase na správné cestě životem. Protože takhle přesně to má být.
Pochopil jsem, že mi v životě bolest pomáhá a je potřebná. I když třeba teď nevidíme žádný smysl v tom, proč se nám sere jedna věc za druhou. Nebojte, brzy na to přijdete. Je to proces učení se, akorát trošičku bolestivější než ve škole.
Bolest v srdci je jako tetování
Za každým tetováním se skrývá bolest. A pak následuje nádherný zážitek, který si uchováte až po zbytek života. Vzpomínky. Dobrý pocit. Zkušenosti. Úsměv na rtech. Je to etapa vašeho života. Shrnuje to, jak jste tehdy žili. Co jste prožili a jak jste se cítili.
Bolest nás mění, utváří nás. Každého jinak. Někdo se nechá bolestí pohltit.
Když se naučíte přijímat bolest, nebudete se jí bát. Když se naučíte žít s tím, že můžete cokoliv během vteřiny ztratit, nebudete se bát ztráty. Budete to brát jako součást toho všeho a zvyknete si na to.
Proto se lidé, co zažili neuvěřitelnou bolest, umí radovat z maličkostí.
Proto lidé, co se ocitli blízko smrti, umí vnímat život jinak. Protože mají na paměti více, než kdokoliv z nás, že tady nebudeme donekonečna. A že v životě je třeba dělat věci, které chceme my sami. Protože druhá šance ho prožít již tady nebude.
Někdo jako já ji bere jako příležitost ke změně. Výzvu být lepší. Protože bez té bolesti a věcí, které se nám v životě tak kurevsky nepovedly, bychom nebyly těmi lidmi, kterými jsme anebo těmi, kterými se máme teprve stát. Proto nelituju žádného špatného rozhodnutí. Nelituji ani těch špatných rozhodnutí, které jsem dělal opakovaně. Někdy si zkrátka některé věci neuvědomíte napoprvé. Ale když se je budete snažit pochopit, časem je pochopíte a poučíte se. A nebýt té bolesti, nepamatovali byste si tyto zážitky do konce života. Život je jako učebnice. Zapisují se do ní látka, kterou jste právě probrali (zažili).
Už jste četli? Product prename
Někdo do ní zapisuje pravidelně, ale nečte jí.
Někdo si nedělá poznámky a přesto si pamatuje každé slovo.
Někdo zapisuje, maže, přepisuje podle toho, co zrovna zažil. Podle toho, jak se měnily jeho životní postoje. To jsem vlastně já, jsem zvědavý, až tento blog budu číst za 10 let, jestli si pak řeknu: „Kamaráde, ty jsi věděl tehdy o životě úplný hovno.“ 🙂
Je to taková vzájemná obousměrná výměna zkušeností. Vy jste vyučováni a sami učíte ostatní. A podle toho, jak se rozhodneme v daných situacích, podle toho se bude odvíjet náš život.
To, jací jsme, to z nás dělá život sám.
To, jaké lidi poznáme, jaké lidi budeme milovat. Anebo to, kterým lidem ublížíme. Ať už vědomě anebo nevědomě. Někteří lidé mají výčitky, když někomu způsobí bolest svým odchodem a bojí se pak odejít z lítosti. Není proč. Díky tomuto kroku umožníte vám oběma poznat doposud nepoznané. Chvíli to bolí oba. No a co? Že se z toho ten druhý nemusí dostat? Nemusí.
Ale může, když bude chtít. Každý z nás. Je to jenom o tom, co budete chtít. Je to jen o hlavě. Nemusíte se trápit, když nebudete chtít. Roky jste dokázali žít bez sami jako děti, proč teď nutně musíte páchat sebevraždy kvůli odchodu někoho, kdo s vámi nechce být? Proč teď brečet nad rozlitým mlékem, když se vám zrovna něco nepovědlo. Stačí zvednout hlavu, zatnout zuby a jít dál. Ono vám ostatně nic jiného nezbývá.
Tohle jsem se naučil za poslední roky. Netrápit se kvůli věcem, které nemůžete ovlivnit. Naučil jsem se nelitovat vlastních rozhodnutích. A naučil jsem se věřit, že s lidmi, se kterými se mám potkat, tak se potkám. Naučil jsem se díky tomu překonat strach ze ztráty. Lidé odchází a zase přichází. A když budou chtít, tak zase přijdou, až budou mít pocit, že už je ten správný čas. Vždyť život máme všichni sami ve svých rukách. Pokud něco chceme udělat, kdy jindy je lepší chvíle pro to udělat to TEĎ HNED?
Lidé se bojí dělat riskantní kroky, raději se budou litovat a strkat hlavu do písku. Protože se bojí toho, že se spálí a pak litují, že se spálili. A druzí se bojí té bolesti natolik, že raději neriskují a pak je mrzí, že to nezkusili. Je to začarovaný kolotoč. A nejlepší na tom je, že právě tyto konce a začátky nám pomáhají v tom, že kompletně změníme naše životy.
Zaběhlé stereotypy.
Začneme dělat šílené kroky a věci, které by nás nikdy nenapadly a které bychom nejspíše nikdy díky tomuto stavu nezakusili.
Kolik z vás si šlo skočit bungee jumping ve chvíli, kdy se něco posralo?
Kdo z vás měl neutuchající pocit, že si musí jít skočit padákem, protože doposud žil tak nudný a fádní život, že by se z toho posral Hurvínek v kině?
Kolik z vás si šlo opít držku ve chvíli, kdy chtělo zapomenout?
Nutí nás to se vždy zamyslet nad tím, zda náš život jde tím správným směrem.
Děláme to, co dělat skutečně chceme?
Plníme si sny?
Neděláme náhodou pouze to, co od nás chtějí ostatní?
A měli bychom litovat toho, jak jsme se rozhodli před lety? Ne!
Není proč litovat. Každé toto rozhodnutí má svůj důvod a tehdy se nám to zdálo jako nejlepší řešení. Proč byste se měli stydět za to, že jste se rozhodli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jednou nezariskujete, podruhé už raději ano, spálíte se a poučíte se pro příště.
Mně stačilo 14 dní. 14 dní na to, abych vyřešil věci, které jsem nebyl schopný vyřešit roky. A vím, že jsem v tomto ohledu pomohl nejednomu člověku udělat to samé.
Pouze lituji, že jsme se jeden od druhého nenaučili více. Ale to je život, učí nás a někdy prostě není takový, jak bychom si jej zrovna představovali :-).
Já vím, že nikdy nesmím být ten, kdo bude na dně.
Protože kdo jiný by dodával odvahu těm slabším? Jak by ti slabší mohli věřit, že překonají v jejích očích nepřekonatelné, kdyby ten, kdo jim dodává odvahu, motivuje je, radí jim, kdyby tento člověk tady klečel na kolenou a brečel nad tím, jaký má posraný život. NE, tohle nebudu já. Nikdy a nikde.
Vždy, když budu klesat ke dnu, vzpomenu si na toto motto:
When life puts you in tough situations, don’t say:
„WHY ME?“
Growl:
„TRY ME!“
A to je ten důvod, proč mám na prsou vytetovaného lva. Protože mi pomáhá najít v sobě sílu a překonat situace, které by ostatní asi zabily na hodně dlouhou dobu. Mě zabijou jen na pár dní a beztak si toho skoro nikdo nevšimne :-).
Já už ale pouze zvednu ten nosánek zase o centimetr výš a trpělivě čekám na další zkoušku životem. Protože mě zase něco naučí… A já zase naučím něčemu někoho z vás, z vás lidí :-).
