Berlička do vztahu / převozník po rozchodu

Převozníci jsou většinou lidé, se kterými navazujete vztahy po rozchodu. Zkrátka někdo, kdo vám pomůže zapomenout na minulý vážný vztah. Vyplní prázdnotu. Otevře vám oči (na světě existují desítky dalších lidí, se kterými můžete navázat vztah a nebo přinejhorším mít sex :-)).

Ale ještě než začneme, tak si pustíme jednu takovou písničku :-).

Kdo to je převozník?

Taková ta kostnatá svině, kteoru znáte z reklamy na Ultra Fit and Slim (jen doteď nechápu, proč v té reklamě byl tank ala Halina Pawlovská). Z toho byste mohli tak trochu nechtěně vydedukovat, že převozník je prase. Ne. Je to člověk. Někdo, koho potkáte hodně často velice brzo po těžkém rozchodu.

je to někdo, kdo vám většinou umožní se z toho všeho dostat a posunout se yase o kus dál.

Někdo, s kým navážete vztah a pak svou blbostí celý tento nově (ne)rodící se vztah zabijete :-). Protože jste stále ještě zaháčkovaní až po uši v minulosti. Sžíráte se myšlenkami, proč na toho současného partnera vůbec nemyslíte. Zda je normální, že vám po něm není vůbec smutno. Vždyť přece po tom bývalém se vám stýská pořád, tak jak to, že u nového objevu nic takového necítíte?

Aby taky ne. Vždyť jste s ním také strávili několik posledních let. Stýskat se vám bude. Bude se vám o vašem expartnerovi zdát.

Stejně tak se vám bude stýskat po vašich spolužácích ze střední poté, co vypadnete na výšku. Na stará kolena se vám bude zdát i o té rajcovní dvacítce, která se vám vrtěla tehdy na…. je pardon, nechal jsem se unést. Proč se tak děje? Vysvětlíme si za chvíli.

Jak se zbavit výčitek a vzpomínek na minulost?

Předem nemějte žádné výčitky. To, co prožíváte, je naprosto normální. Má to tak každý. Proč se tedy za to stydět?

Užívej si vzpomínek na krásné chvíle, které jsi prožili a netrapte se tím, že si to dovolíte. Je zřejmě důvod pro to, aby už váš expřítel / expřítelkyně ve vaší přítomnosti fyzicky nebyl. Je v lidské povaze po čase vytěsnit to negativní a nechat si jen to, co bylo fajn. Tak zkrátka pracuje náš mozek. Kdyby tomu tak nebylo, tak byste měli v té vaší makovici desetinásobně větší zmatek. Takže buďte rádi a můžete tak jako já, závidě lidem s Alzheimerem.

Uvědomte si, že tohle potkalo a nebo potká jednou za život každého. Těm šťastnější se to podaří i vícekrát za život :-).

Dostat se z toho každý musí sám po svém. A nebo s pomocí někoho dalšího (přátel a nebo právě onoho převozníka). Nebude to hned. Rozhodně nezapomenete za dva dny. A nemělo by to také trvat roky. Pak jste (bez prdele) zralí na psychiatra.

Pokud patříte mezi výrazně prostornější typy lidí, tak jste na psychouše zralí i s tou prdelí. Hlavně mu při vstupu do ordinace neprobourejte hned dveře svými křivkami…

Tedy stručně řečeno – dejte si pár týdnů, měsíců pauzu. Jak dlouho, to neporadím. Je to individuální.

Někdo říká, že zapomenout trvá skoro stejně tak dlouho, jako ten vztah trval. Podle mě se zapomenout na minulé vztahy nedá. Ale budete už na ně vzpomínat jinak. Bez emocí. S úsměvem, budete se spíše pak smát tomu, co jste s bývalými vyváděli za prasárny :-). Zkrátka už vás to nebude brát za srdce. Už u toho budete používat mozek.

Měli byste pak sami cítit, že jste zase zralí na navázání dalšího vztahu. Ale asi nemá cenu lhát, že čím častěji to budete zkoušet, tím dříve se vám podaří dostat do té dřívější pohody.

Začněte chodit mezi lidi, poznávejte nové tváře. Nemusíte s nimi hned randit. Zkrátka se bavte. Nebuďte sami a snažte se dělat věci, které vám umí pozvednout náladu. U mě je to třeba často hudba, poslouchejte tedy dobrou hudbu.

Z toho plyne, že jména jako Michal David a Karel Gott se nikdy nesmí objevit ve vašem playlistu. Jinak bude fakticky asi lepší skočit za tím psychologem. A nebo rovnou z mostu. Jinak poslední koncert Michala Davida se konal tuším 22. 4. 2014 a promotéři rozdávali na I. P. Pavlova lístky zadarmo. Asi hrozilo, že bude vyprodáno…..

Pozitivní nadhled

Musíte věřit, že bude lépe. Ano, musíte.

To je dle mého soudu nejdůležitější. Trochu to tak souvisí s životní filozofií.

Narazíte často na lidi, co se po první porážce skulí do ulity a od té doby jen čekají na další porážku. A nebo jsou jednoduše líní udělat nějakou razantní změnu ve svém životě. Tihle lidé se zkrátka nechají vláčet životem. Oni nejsou ti, co si chtějí sami určovat osud. Bohužel – takových jsou všude tři prdele a pak se pořád diví, že je všechno na pikaču. Je no. Ale za komunistů to takhle nikdy nebylo…

Pak je tu druhá skupinka člověko-humanoidů, která se do nějaké bitvy pustí znova až po nějaké delší odmlce. Zkusí to a prohraje. Pak to ještě párkrát vyzkouší a dojde k závěru, že zkrátka nikdy nevyhraje.

Což je imho také totálně na piču přístup. Vysvětlím to na příkladu. Pamatujete si, když jste šli na střední a nebo vysokou? Učili jste se třeba někdy nějaký jazyk, programovat a nebo učili jste se zkrátka cokoliv, co jste neuměli? Chodili jste někdy cvičit? Nebo běhat? Dělali jste někdy nějaký sport? A pamatujete si, jak vám to ze začátku nešlo? Jak vás sralo, že ostatním to jde samo a vám ne?

Vzpomínáte, jak to bolelo druhý den, když jste měli vaše netrénované tělíčko jít zase mučit nějakou fyzickou aktivitou? Co jste udělali? Vysrali jste se na to a nebo jste si řekli: „OK, tak já to ještě zkusím. Přece nejsem žádná máčka.“

A šli jste to zkusit znova.

Případně jste si řekli: „Když to zvládnul ten debil Franta / ta kráva Mařena, tak já to zvládnu také.“

A šli jste a alespoň to zkusili (a nebo Mařce nebo Frantovi alespoň podrazili nohy :-)). A tak by to přesně mělo být. Vždycky byste to měli aspoň zkusit (a nebo zajistit, aby se nikdo neměl lépe jak my – jsme přeci Češi, ne :-)?). Protože každá tahle zkušenost vám něco dá. Třeba jako já zjistíte, že ani za zlaté prase nemůžete zpívat na veřejnosti…

Třetí skupinka lidí, která je nejenom u nás, ale i ve světě, neustále v menšině – je zvyklá se prát. Jde a zkusí zabojovat znova. A zkouší to neustále znova, učí se z každé porážky a zkouší to do té doby, než se to alespoň jednou podaří.

A pak existuje ještě jedna skupinka, která nejde nic zkoušet, ale jde vyhrát. Kam se řadíte vy? Určitě byste neměli být v té první a nebo druhé skupině. Pokud ano, je načase s tím začít něco dělat.

A že to je těžké? Uvědomte si, že kdyby bylo všechno tak lehké, tak by to dělal každý. Každý by byl namakaný kulturista s pěti tituly z vysoké školy vydělávající statisíce. Stejně tak je to i ve vztazích. Něco chcete? Zabojujte o to. A nebo to aspoň zkuste.

To nejhorší, co se vám může stát, je, že se to posere. Báli jste se třeba toho, když jste šli poprvé na střední? A jak to nakonec dopadlo?

Nakonec jste tu maturitu po těch patnácti letech dodělali. Kudos do vašeho snažení.

Hodně důležitá je otevřená mysl

Zkrátka vědět, že nikdy nebude vše jako dřív, vlastně nic z toho, bude to pouze jiné. Na tohle člověk nepřijde hned, tohle poznání přinesou až další zkušenosti. Srovnávat budete. Minimálně po prvním vážném vztahu to zkrátka dělat budete. Se s tím smiř a vimři.

Možná budete srovnávat po rozchodu i další partnery i pak, ale zkrátka byste si do té své palice měli natřískat, že to prostě fakticky nikdy nebude stejné. Tak určitěééééé…

Být chvíli sami není na škodu

Není to myšleno tak, že se máte zavřít do bedny a hrát si dva měsíce na mrtvého brouka. Nežeňte se hned do dalšího vztahu. Ale zase jej striktně neodmítejte. Měli byste tomu dát aspoň šanci. Když to nepůjde, tak se jednoduše vaše cesty rozejdou. A vy byste kvůli tomu neměli mít nikdy výčitky.

Děje se to každý den. Po celém světě se lidé rozchází a schází. Proč tedy věšet hlavu kvůli tomu, že to jednou nevyšlo? A hlavně si nikdy neříkejte, že to ZASE nevyšlo. Ono se to podaří. Někomu za týden, někomu za měsíc. Někomu za pět let (to asi zrovna nechcete slyšet :-)).

Lidé, kterým trvá navázat další vztah dlouho, si za to mohou sami.

Mají neustále zasračkovanou svou vlastní mysl. Nehledají. Čekají. Což je blbě, kdo jen čeká, tak mu hrozí, že bude čekat věčnost.

Jedna z prvních životních lekcí, která vám pomůže zvládnout jakýkoliv rozchod, je to, že budete vědět, že si partnera umíte najít vy sami. Ulovit si ho. Že nejste ten, kdo čeká, ale ten, který si bere to, co chce a vybírá si. Spousta lidí pořád opakuje, že ten pravý nepřišel, ale kolik z nich skutečně vynaložili nějaké úsilí, aby se s někým seznámili? Skoro nikdo z nich. Pak se není čemu divit, že jim to trvá pět set let.

Ta druhá fajn věc je, že si můžete vybírat. Zkrátka nemusíte se děsit toho, že tady ten troglodyt s těmi kly místo zubů a nohama do X je to jediné, s čím budete spát do konce života…. Máte možnost volby. Tak si vybírejte. Ideálně až potom, co se ráno probudíte z kocoviny a zjistíte, co za zvíře se nachází ve vaší posteli. Páč někdy je to docela překvápko. Pro vás oba…

Trocha samoty není na škodu po rozchodu. Pomůže vám to si trochu srovnat myšlenky ve vaší hlavě a věnovat se po delší době jen sami sobě.

Hned další vztah

Myslím, že už jsem to také někde psal. Nejjednodušší, jak se dostat minulost z hlavy, je začít někde jinde. Jednoduše to pomůže vašemu mozečku pochopit, že zkrátka existují i další pěkné kusy tam venku v tom nelítostném světě. Ne vždy je ale nejlepší se hned pouštět do dalšího vážného vztahu. Vysvětlím proč. A také vzápětí vysvětlím, proč by vám to mělo být tak trochu zcela u prdele.

Smutná pravda je, že svou neschopností být chvíli sami a poprat se sólově s důsledky rozchodu, zaděláváte na problém někomu jinému, kdo s vaší minulostí nemá nic společného a pravděpodobně nechápe a sotva může pochopit, proč do vztahu neinvestujete tolik, co on. Pokud mu to na férovku neřeknete. Což může mít ostatně pro váš vztah také destruktivní důsledky (zkrátka se na vás váš protějšek za chvíli vysere, protože ho přestane neustále bavit poslouchat, jak to bylo s vaším ex super). Ale aspoň bude vědět, co se tak trochu děje. Proč jste od rána do večera na práškách a polikáte je jako lentilky. Bude se trápit, vy taky.

Nebo se bude naopak ještě více snažit, až vás to začne srát :-).

A nebo to oba ve zdraví přežijete. Jak to nakonec, to se těžko odhaduje. Srandovní na celé této hře je, že vlastně nikdy nevíte, kdy už se necháváte převážet a kdy už se v tom vezete nanovo – pouze s něký jiným :-). Nejlepší ke zkrátka jít do každého vztahu po hlavě a na nic víc u toho nemyslet (a rozhodně nepřemýšlet nad tím, zda se to tentokrát celé zase neposere). Nic jiného vám ani nezbývá. Musíte se to naučit. Pokud se to nenaučíte, no tak se to zcela jistě posere.

Další riziko je, že pokud je váš nový partner slabší povaha, může se mu z toho do budoucna vytvořit docela slušný komplex méněcennosti, ve chvíli, kdy nebude tušit, co se děje a proč se tak děje. Prostě bude mít pocit, že on je ten, kdo má problém. Ne vy. Že za vše může on, ne vaše pomatená hlavička. A vy z toho budete mít výčitky svědomí. Někde tam nahoře jsem už psal, že nemáte mít výčitky. Tak je kurva nemějte :-). Proč byste si nikdy nic takového neměli vyčítat? Protože to je zbytečné.

Uvažujete také celé dny nad tím, když si berete z útulku to roztomilé koťátko, že mu třeba zkurvíte život? Asi ne… Jinak fakticky skočte za tím psychiatrem.

Možná to teď bude znít hnusně a sobecky, ale vy nejste charita. Nejspíše nepracujete pro Český červený kříž (i když byste asi chtěli). Nejste tady od toho, abyste opečovávali všechna lidská srdíčka až do skonání světa. Vy jste teď aktuálně ten, kdo se nachází ve sračkách a potřebuje se z nich dostat. A to rychle. Myslete tedy v první řadě na sebe a až potom na někoho dalšího.  Pokud s“slabšímu“ / „psychicky labilnímu“ partnerovi to srdce nezlomíte vy, zlomí mu jej stejně někdo jiný – dříve nebo později. A bude se s tím muset stejně umět vyrovnat. Nevyhne se tomu.

A pokud to nezvládne, tak to jediné, co můžete udělat, je být maximálně upřímní. Nevykládat mu, jak to s ním myslíte vážně, když ani nevíte, kde vám hlava stojí.

Neříkejte mu nějaké polopravdy, abyste mu náhodou neublížili. To je na kokot. Vysvětlete mu, v jaké situaci se aktuálně nacházíte a proč potřebujete teď zkrátka volné otěže. Pak se nebude neustále sám sebe ptát, co se děje. bude to vědět. A vy budete mít čisté svědomí. A když si (náhodou) budete jistí, že to není ta vhodná partie pro vás, opět – řekněte to. A mějte to srdce a pošlete jej k šípku.

Prokažte mu službu, protože vy jste to nejspíše posrali, tak buďte ten, kdo mu umožní jít dál a poprat se s osudem. 

Vás koneckonců čeká to samé. Snadné to nebude mít teď ani jeden z vás. Ale někam vás to posune. Oba, věřte tomu. Nic se v životě neděje jen tak bezdůvodně. Vše má svůj důvod. I váš rozchod i to, koho potkáte. I to, koho ve svém životě zprasíte. I to, s kým nakonec zůstanete.

Pokud bych měl tedy nějak ten závěr zobecnit – chovejte se tak, jak chcete, aby se váš partner choval k vám. Chcete, aby vám lhal? Pořád vám vykládal, jak to bylo předtím super a s vámi je to na kokot? Zkrátka nechovejte se jako svině – tedy nebuďte Halina…

A když i přesto ten někdo má zájem

Uvědomte si, že je to dar, když vás někdo bude chtít z minulého vztahu vytáhnout (a ještě je to třeba ten pravý). Jestli to vyjde, to je ve hvězdách. Budete se muset oba kurevsky snažit. A určitě nebuďte z toho vyklepaní jak blatník, když vás někdo osloví a nebo nedejbůh bude chtít sbalit. Jak se říká, štěstí přeje připraveným a co vás nezabije, to vás posílí (Bartošová by mohla vyprávět). Pak vás to bude (slušně řečeno) iritovat, páč jste si mohli někde přinejhorším pěkně zapichat…

A jak poznat, jestli je to ten pravý?

To nezjistíte, dokud zkrátka nepůjdete do rizika a prostě to s tím novým objevem nezkusíte. A co když se zase spálíte? No tak se kurva spálíte a pojedete celé tohle kolečko zase pěkně od začátku. Akorát již budete bohatší o další zkušenosti.

A jen jedna rada na závěr. Když už jste sami a vám někdo tu pomocnou ruku nabízí a snaží se, tak toho zkuste využít. To nejhorší, co se vám může stát, je, že z toho nic nebude a budete zase sedět doma sami na zadku. Což uznejte není o moc jinačí než to, kde se nacházíte nyní. Rozdíl bude v tom, že už na ten váš první vážný vztah nebudete tak moc myslet a to je vlastně smysl celého toho snažení :-). Zkrátka se z toho rychleji dostanete.

V mnoha případech se z toho budete muset doslova sami vylízat. Zvlášť – pokud je vaším převozníkem holka. Tam to asi ani jinak nejde…

Teda – pokud není vašim převozníkem Halina, tam se z toho výlízat totiž fakt nejde. Navíc tohle fakt nechceš dělat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Current ye@r *

Článek ”Berlička do vztahu / převozník po rozchodu” má již 7 komentářů.

  1. Lenka15:07 dne 8.10. 2018 napsal/a

    Děkuji.

  2. Monika20:23 dne 10.5. 2018 napsal/a

    Já jsem převozník. Sama jsme do té role vlezla a beru to už jako životní úděl. Potřebuju lidi tahat že sraček…i když v nich nakonec skončím já. Pořád naivně věřím, že to třeba jednou bude moje náruč, kterou si vybere.

  3. Adriana20:05 dne 12.12. 2016 napsal/a

    Vidím tady samý chlap, ale jooo pod tohle se jako převoznice podepíšu taky… :-) No špatná zkušenost taky zkušenost, ještě jsem mladá, chybami se člověk učí.

  4. Nicolas22:01 dne 22.11. 2016 napsal/a

    Bože já sem ale vůl, nechtěl sem odmítal sem, nechal sem se ukecat, udělal ze sebe převozníka a teď se tady jako debil tejden trápim po rozchodu, tohle mi teda pomohlo skoro stejně jako jak se vyrovnat z rozchodem. Díky chlapci

  5. Tom20:59 dne 12.4. 2016 napsal/a

    Hmm, bezva. Tak moje bejvalka si ze mě takového převozníka jednoznačně udělala. A navíc udělala to co jediné dělat neměla, byla ke mně vrcholně neupřimná a mazala mi med kolem držky a já to baštil jak kretén z dobroty vlastního srdce. Ve své nekonečné naivitě že i mě navštívila ta mrcha láska jsem byl v sedmém nebi jak je to s ní úžasné a konec byl tragický. Nakonec mi nasadila parohy, chovala se jak hovado, srdce mi rozervala na miliardu dílečků a jako třešiňka na dortu bylo když se vrátila k tomu od kterého se nechala mnou převážet. Takže celé na kokot. A to je jen špička ledovce.

  6. Lamič12:22 dne 1.9. 2015 napsal/a

    Osobně mi tenhle článek v mnohém otevřel oči a pomohl mi se vyhnout obrovské „životní kulce“ v podobě holky, která měla tendenci si ze mě převozníka udělat. Když se na to ale dívám zpětně, měl jsem se chovat vypočítavěji a zkusit toho využít tak, že bych si zároveň udělal převoznici z té holky a ne dát hned najevo, že o něco takového nestojím. Podle mě je lepší čekat na tu pravou ve společnosti, než zcela sám. A pak vyměnit, když se naskytne něco lepšího. Chce to být hodně otrlý a svým způsobem svině. Ale podle mě je lepší východisko si užít trochu příjemný chvil s převoznicí, než hledat tu pravou zcela osamocen delší dobu, jak to nyní osobně prožívám. A kdo ví, třeba by se nakonec ukázalo, že to klape dost na to, aby se nikdo další nemusel hledat. Dokud se to nezkusí, nikdy nevíš :)

  7. Honza08:55 dne 4.5. 2014 napsal/a

    Skvělej článek,
    Krčmič pokračuje v nastaveném standardu. Jen bych doplnil jednu myšlenku… S tím vším přichází ještě jeden rozměr a to jsou zadní vrátka. Já totiž nebudu NIČÍ zadní vrátka. S novým vztahem, nebo minimálně s novým objektem vášně se odpoutáváte od minulého vztahu a tím své(mu) ex uzavíráte cestu zpět, což ho v mnoha případech může začít pěkně srát. Ale co vám je po tom? Přeci nechcete být něčí pojistkou. Chcete být silná osobnost, která z rozchodu vyjde jako vítěz. Jde to, jen člověk musí chtít…

    Nakonec paradoxně můžete potkat bývalou/bývalého a říct jí/mu „díky, díky za rozchod, jsem teď lepší člověk a mám lepší život“
    Jsem toho zářným příkladem :-)