I když jsem docela dost klidný člověk (nebo alespoň si to o sobě myslím), dokáže mě kompletně vytočit jedna věc – lidská nabubřelost, arogance a povýšenost v jednom. Jakmile takového člověka vidím, mám skutečně chuť mu dát pěstí. Vždycky jsem si říkal, kde se to v lidech bere, že se z nich stanou totální dementi, kteří si myslí, že sežrali svět. Myslím, že tento jev se týká hlavně nás mužů. Na jakého vola tedy nejčastěji lze narazit? A co dělat, abyste se ráno neprobudili s věčnou nálepkou debila?

Nejdříve však zkusme probrat, na jaké typy lidí nejčastěji narazíte. A jak se vlastně asi budete chovat, když budete:

Pán s bohatou peněženkou

Tak trochu mě změnily peníze. A to tak, že hodně. Vydělávám desetkrát více, než uklízečka, co pro mě pracuje. Proto jsem se stal pánem světa. Uklízečka je jen ubohý póvl, který mi má sloužit. Stejně jako všichni ostatní. Z toho důvodu s ní také jednám jako s póvlem. Mám na to koneckonců svaté právo. Za to ji platím. Aby makala jak mourovatá a snášela mé uštěpačné poznámky. V tom se ostatně rád vyžívám – ponižování ostatních je na denním pořádku. Však je to jen levná pracovní síla, ne? Jen počkej, dělníku, zítra ti to zase nandám. A nebo tě budu chtít přefiknout. Protože mám prachy a ty musíš dělat všechno, co ti přikážu. Rád ukazuji, že mám peníze. Jelikož kromě peněz nic v životě nemám. Ani kamarády a ani normální život. Ale mám neustále naditou peněženku. Rád to dávám všem patřičně najevo.

Pan Někdo

Jakmile něco v životě dokáži (vydělat peníze, založit firmu, mám pod sebou 15 zaměstnanců, uspořil jsem první milión), jsem pan někdo. Všichni ostatní se mi musí automaticky klanět. Ten, kdo je méně úspěšný, na toho je třeba pohlížet z patra. Musím mít vždy poslední slovo. Všichni se mnou musí souhlasit. Když mi dojdou všechna esa v rukávu, z pozice velkého bosse ti zkrátka naznačím, že panu velkomožnému se neodporuje. Mám totiž vždy pravdu, ty nulo! Občas mívám dětské manýry. Chovám se a jednám jako pětileté dítě. Docela mě to baví, je to sranda. Lidé mě za to milují.

Zatímco se ostatní úspěšní chovají jako obyčejní lidé, já si hraju na nadčlověka. Zatímco ostatní jsou schopní urazit těch pět metrů do restaurace, já si na to musím zavolat bandu otroků, aby mi odtud přinesla jídlo. Vše za mě musí dělat někdo jiný. Ale ne proto, že bych to nestíhal. Ale protože mě baví sledovat, jak mě ostatní obskakují. Rád si hraju na pana Všechno vím a všechno znám. Mám to v povaze. Sláva mi stoupla do hlavy. Já jsem totiž pan Někdo! A abych nezapomněl, občas mívám také docela naditou peněženku.

Pan Všechno vím a všechno znám

Děd vševěd byl proti mně totální břídil. Vždy si stojím za svým a i mě samotného překvapuje, že mám vlastně vždycky pravdu. Když náhodou stojím na špatné straně barikády a již mi došly argumenty, zabejčím se. Rozhodně nemohu uznat, že druhá strana má pravdu. A hledám stále důvody, proč by to nešlo udělat. Prostě si zkrátka melu svou.

Feedback je slovo, které kolem mě proletí vždy jako raketa. Co si o mě myslí ostatní, to vlastně ani nevím. Respektive – vůbec mě to nezajímá. Proč taky? Jsem dokonalý. Ten, kdo se mi snaží radit, toho vždy odpálkuji. Beztak proti mně pořád něco má. Něco se mu nelíbí. Pche. Jenom závidí. A nejenom on. Všichni. Všichni proti mně něco mají. Jsou divní. Jenom já jsem letadlo.

Král tydýtů

Kdysi jsem býval normální. Už je to ale tak dávno, že vlastně ani nevím, kdy to bylo. Musel jsem jednat neustále s přitroublými tydýty, kteří neuměli napočítat ani do deseti. A jak jsem je měl neustále kolem sebe, došel jsem k názoru, že všichni lidé jsou také tydýti. Proto se k nim už rovnou chovám povýšeně. Jsem takový bouřkový mrak. Raději dám každému pro jistotu takovou malou spršku. Beztak si to určitě zaslouží.

Pan Sráč

Nic jsem zatím v životě nedokázal. A proto každého na potkání rovnou shazuji. Ideálně si vybírám jako oběť ty, u kterých nehrozí, že se budou bránit. Někdy vystartuju na někoho silnějšího, ale fakt jenom občas. Co kdybych dostal do huby? Co pak? Někdy si něco trošku přikrášlím, případně celou story si vymyslím. Hlavně, abych vypadal před ostatními jako polobůh. Jakmile mě nikdo nevidí, tak se polituju, popláču si. Ale navenek musím vypadat jako tvrďák. V ústraní si ale říkám, proč jsem pořád takový přizdisráč.

Pan Mám přehnané sebevědomí

Sebevědomí mám na rozdávání. Jsem king. Občas se přistihnu, jak se nevědomky poplácávám sám po ramenou. Občas je to potřeba a ničemu to přece neuškodí. Když to neudělám já, tak kdo jiný? Kamarádi o mě říkají, že jsem namachrovaný. Ale to není vůbec pravda. Ten, kdo to tvrdí, dostane asi brzo do zubů!!!!! Mám velká ramena. Chození do fitka je mé hobby. Rád se s někým porvu. Protože mě to baví. Život je boj! Jsem jako pitbul. Svalnatý. A rád koušu – pěstmi.

Lidé se vedle mě cítí nesví, protože se mě bojí. No možná jsem občas trošku agresivní. ALE NO A CO!!!!! Ti kokoti si to stejně vždycky zasloužili. Už od pohledu si do mě jeli a provokovali mě! Tak jsem jim ukázal, že se umím také prát. Občas se peru také se životem. A vždycky vyhrávám. Vždycky!

Debil

Jako debil jsem se narodil a debilem zůstanu do konce světa. Vlastně si v životě nikdy neuvědomím, že jsem debil. Rád si svou zlost vylívám na ostatních. Dělám jim naschvály a celkově se chovám jako naprostý debil. Asi to bude tím, že jsem zkrátka debil.

Přitom se někým podobným můžete stát i vy

Stačí nedostatek sebereflexe. Namyšlenost. Špatná výchova. Období, kdy vám bude připradat, že jste nadlidi. I to vás může změnit k nepoznání. Budete se cítit, jako kdybyste byli něco víc. A brzy budete mít pocit, že jste lepší než ostatní. Ne. Nejste. Jste stejní – jste člověk z masa a kostí. Možná vyděláváte více peněz. Jste chytřejší. Možná jste velcí manažeři. Podnikatelé. Ale to z vás nedělá lepšího člověka. Važte si každé uklízečky, sekretářky, popeláře, pekaře, šičky, vietnamské obchodnice, služky, servírky v restauracích, číšníků a obsluhy v McDonaldu, i když občas zapomene na tu okurku :-). Protože tito lidé dělají práci, kterou nikdo dělat nechce. Díky nim se mohou velcí podnikatelé soustředit na své velké cíle. Tak proč jimi pohrdat? Proč se chovat k ostatním lidem jako idiot? Proč se na ně dívat spatra? Proč zapomínat na to, že jste také nebyli vždy bohatí a úspěšní? Jakmile se vám to vytratí z paměti, jste na nejlepší cestě stát se debilem. A to přece nechcete. Nebo snad ano?