20 principů, které my změnily život

Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy napsal na blog nějaký “chytrý” článek. Respektive myslím, že to bude už skoro rok, co zde přibyl nějaký “kvalitní content” (jestli tady vůbec někdy takový byl :-D). Ale prostě nebyl čas a popravdě ani chuť. A na psaní musíte mít hlavně chuť a vědět, co chcete sdělit. Znáte to. Teda spíš ne. To znám já, vy ne. :-D

A jak se říká – do roka a do dne…tadáááááááá…. je tady další snůška chytrých keců. :-D

Napadlo mě zrekapitulovat takové mé osobní desatero (ze kterého postupně vzniklo téměř dvacatero :-D). Body, kterými se snažím v životě řídit a které mi pomáhají se postupně posouvat dopředu a plnit si své cíle a sny. Na většinu ze zde uvedených mouder jsem přišel, řekl bych, tak nějak sám, jak jsem proplouval životem. Některé poznatky jsem si načetl z chytrých knih :-D. Něco vypozoroval u svých úspěšných i neúspěšných známých, kamarádů, přátel i nepřátel (těch je zatím minimum, ale jsou to čuráci :-D).

Z rychlíku se jedná o tyto body:

Každopádně, než se pustíte do čtení, doporučuji si prohlédnout tohle video. Je sice dlouhé, ale za mě shrnuje vše podstatné a dost zde zmíněných bodů vysvětluje zajímavější formou.

Plánování a organizování si vlastního dne

Za mě je to asi jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem se v životě naučil – a sice plánovat. Mít jasně daný plán, co chcete druhý den udělat. Co vše chcete stihnout. A v jakém pořadí. Co spěchá a co může počkat.

Hodně se mi osvědčilo, kromě nástrojů jako Asana nebo Basecamp, používat tužku a papír. Respektive se k tomuto starověkému nástroji vždycky rád vracím. Jednoduše si všechny úkoly zapisuji na papír a následně si seznam všech úkolů vyvěsím na nějaké dobře viditelné místo. Abych měl tento to-do list pořád na očích a nestalo se mi, že na některé z těch úkolů zapomenu. A pak už jen vesele přeškrtáváte úkoly, které máte hotové. Není to žádná rocket science věda, ale díky tomu víte, co máte dnes udělat a vidíte sami i výsledky (papír se vám postupně zaplňuje čárami :-D).

To je důležité zejména pro to, že vidíte nějaký progress, že se vám daří splnit si, co jste si zamanuli a po malých krůčcích postupujete k té vaší vysněné metě.

Anebo si zvýrazňujete ty úkoly, na které se dneska chcete zaměřit (já k nim dělám tečku). Právě ono přeškrtávání všeho hotového ve vás pak bude vzbuzovat dobrý pocit. No a asi není třeba připomínat, že samozřejmě nejlepší pocit budete mít z toho, když dokončíte nějaký opravdu těžký úkol, který jste několik dní odkládali.

S nejtěžšími úkoly, ke kterým už máte doslova odpor, se mi osvědčilo začínat vždy časně z rána, kdy je vaše mysl ještě bystrá a zcela fresh.

Zkrátka vám to bude více myslet ráno než večer – asi žádné překvapení, ale spousta lidí si stále naivně myslí, že večer vše doženou. Pokud se vám do toho nechce ráno, večer bude vaše nechuť třikrát tak velká. Protože jste po celém náročném dni zcela unavení a mozek zkrátka už jede spíše na setrvačnost.

I proto je důležité vstávat brzo ráno. Někdy si prostě přivstanu a začnu den třeba ve 3-4 hodiny ráno, protože mám na vše naprostý klid a čistou hlavu a nikdo mě neruší. Telefon nezvoní, co 5 minut a soustředěnost dosahuje maxima. S tím jde ruku v ruce i pravidelný režim – chodit spát a vstávat přibližně v tu samou dobu.

Když se naučíte vstávat brzo, budete efektivnější. A pokud se vám podaří si ušetřit dvě efektivní hodiny denně jenom tím, že vstanete místo v 8 hodin již v 6:00, tak máte k dispozici 700 hodin ročně navíc.

K tomu potřebujete nechodit spát ve 2-3 ráno (protože se díváte na televizi nebo sjíždíte celý YouTube nebo Facebook), ale usnout kolem cca 21-23 hodiny. Aby tělo mělo dostatek odpočinku na nezbytnou regeneraci (7-8 hodin spánku). Vaše tělo si tak zvykne na tento pravidelný režim.

A hlavně pak již nepotřebujete budík, ale tělo se díky cirkadiálnímu rytmu samo vzbudí přibližně v tu samou hodinu a budete naprosto vyspinkaní do růžova.

Nejsem úplně zastánce zkracování spánku, prostě za mě by měl člověk spát tolik, aby ráno byl vyspaný a čilý. Jestli to bude jednou 7 hodin, druhý den 8, je mi jedno, ale podle mě by to určitě nemělo být méně jak 6 hodin apod. Nehledě na to, že co jsem si načetl pár studií, tak ty prokazatelně dokazují, že takové krácení spánku není zdravé (méně než 6 hodin = oslabená imunita, více problémů = chcípneš brzo = ne díky, nechci :-D).

O kvalitní spánek se proto neochuzuju nikdy, když cítím, že si to tělo žádá, jdu spinkat a mrdám na všechno a všechny :-D.

Den mám kvůli tomu vždy rozdělený na nějaké tři etapy. Ráno se věnuji jen úkolům, které vyžadují velkou soustředěnost a pozornost (protože k večeru možnost soustředí a pozornost značně klesá). Odpoledne mám vyhraněné pro lehčí úkoly. A v pozdních hodinách už tak maximálně doklepávám úkoly, které člověk zvládne udělat i po lobotomii mozku. Tohle není nic objevného, ale divili byste se, kolik lidí tohle stále nepochopilo a dělá to přesně naopak a pak se diví, že nic nestíhají a nic jim nejde. Protože večer se jim již nechce a mozek je unavený a tak to vše přesunou na druhý den a tak to dělají pořád dokola.

S plánováním jde ruku v ruce i to, že člověk musí mít vlastní vizi – to, kam to chce v životě dotáhnout. Jednoduše, abyste každý den podstupovali tahle dobrovolná muka, musíte mít motivaci. Velkou motivaci.

Vize, cíle a sny

Kdo bloudí bez cíle, nikdy nikam nedojde.

Kdo nemá vizi, sen, ten jen přežívá ze dne na den. Bez stanovení dlouhodobého cíle (vize, směru) nemůžete vědět a nevíte, co potřebujete k tomu, abyste si ten cíl splnili. A když to nevíte, dny pynou jeden za druhým jako voda, ale vy stále jen přežíváte ze dne na den. Protože nevíte, co byste měli udělat zítra.

A druhý den pak zase promarníte bez toho, aniž byste se posunuli blíž k vytoužené cílové rovince. A právě samotná vize vám pomůže překonat těžké chvíle, protože VY VÍTE, PROČ TO VŠE DĚLÁTE. A když víte proč, tak i nudné činnosti se mohou stát zábavnými. Strastiplné pády v životě se mohou stát dobrodružstvím. A nemožné se pro vás možná stane skutečností.

Proto je důležité si vždy na začátku (ideálně života :-D) říci, kam chcete doputovat. A stanovovat si hlavně vyšší cíle, než kterých chcete dosáhnout, protože většinou skončíte o pozici pod tímto vysněným piedestalem, na kterém stojí pohár pro vítěze.

Když máte jasnou vizi a jdete si za tím snem, sami si určujete, co se bude dít. Kam povedou vaše kroky. Sami ovlivňujete, jak bude vypadat váš život a váš osud. A naopak – bez jasně vytyčeného cíle se snadno dostanete do situace, kdy váš život bude určovat někdo jiný. Bude řízen někým, kdo na rozdíl od vás, tu jasnou vizi má. Bez vlastní vize toho, co chcete v živote dosáhnout, ztrácíte svobodu. Dobrovolně se vzdáváte z rukou vašeho jediného kormidla na bárce zvané život. A to přece nechcete, ne?

Nemít viz, představu o cíli, nemít sen je velice nebezpečné. Je nebezpečné se každý den probouzet a nevědět proč. Život pak pro vás nebude představovat stovky, tisíce a miliony příležitostí. Bude pro vás utrpením. Protože každý den se budete trápit myšlenkou, proč stát ráno z postele. Proč jste vůbec tady. Proč, proč, proč…

Proč vstát druhý den a pokoušet se o to vše znova a znova? Protože máte sen, který si chcete jednou splnit, a i když se jeho finální podobá bude v čase postupně měnit, jak budete dospívat, tak pořád víte, kam směřujete.

Prioritizování

V životě je důležité se naučit, na co se máte vysrat jako první.

Protože často za den musím stihnout kvantum věcí, čeká mě několik desítek pracovních úkolů, několik stovek mailů, pár set zpráv z různých dalších chatů (Teams, Skype, Facebook, Viber, Whatsapp) a tak musím často i komunikaci prioritizovat. Něco řeším formou automatických filtrů (rovnou smazat, netřeba číst apod.).

Soukromé nepracovní věci krom urgentní případů řeším prostě večer nebo druhý den. Nebo nikdy :-D.

A to zejména kvůli tomu že vlastně každý hovor nebo zpráva, která vám cinkne na mobilu vás vytrhává od soustředění (proto mám vypnuté zvonění a vibrace :-D). Nejenom, že ztratíte pak čas samotným hovorem, který by často mohlo počkat na potom, ale hlavně vám pak zase nějakou chvíli trvá než se vrátíte k tomu, co jste předtím začali. Nikdy se k tomu kvůli nějakém takovém vytržení nedostanete vůbec (anebo prostě pak danou věc zapomenete udělat úplně nebo si myslíte, že jste ji již udělali).

Spousta lidí si myslí že má právo si nárokovat váš čas (kamarádi, klienti apod.). Představte si situaci, že vám zavolá každý den 20 lidí a každý z nich po vás chce, abyste mu věnovali 10 minut. A vy byste to opravdu udělali. V tu chvíli jste právě přišli o tři hodiny svého vlastního času a dalších x hodin by vám zabralo se vrátit zpět do tempa (a pominu fakt, že každý ten návrat zpět je hlavně náročný mentálně a někdy je pak k večeru už zcela nemožný – prostě vám na to už nestačí mozková kapacita a zabalíte to). Přitom stačilo jen pár minut počkat a hovor vyřídit později, až si naopak budete chtít odpočinout a s někým si u toho pokecat….

Často se s vámi budou lidé chtít přes den prostě jen vykecávat, protože se zrovna nudí, nemají co na práci a myslí si, že máte stejně tak moc volného času jako oni. A protože jim se to zrovna teď hodí, tak vás volný čas zrovna teď vyžadují. Nechápou třeba to, že když se teď zakecáte na půl hodiny, tak vám ta půlhodina někde může potom chybět (protože vy máte čas již rozplánovaný).

A že to je potom vše na úkor vašeho volného času, kterého máte na rozdíl od nich setsakramentsky málo.

Já osobně nevidím nic špatného na tom jít si s někým klidně pokecat, když na to oba máme čas a chuť. Chápu že pro spoustu lidí, kteří přijdou do práce na osmičku a z toho 6 hodin se tam flákají a nemají do čeho píchnout, je to třeba nepředstavitelné a asi i nepochopitelné (proč jet jako robot, kam se poděla spontánnost). Ale to je prostě daň za to, když chcete být úspěšnější než ostatní. Holt toho volného času máte málo a daleko více si ho vážíte. A právě proto nechcete, aby si jej někdo ještě nárokoval. Váš volný čas si ostatní musí zasloužit.

Nebo zasouložit :-D.

Je zkrátka důležité se naučit říkat ne na věci, které nechcete dělat, protože se vám to příčí nebo jdou proti vašemu přesvědčení. Není vaší povinností vyhovět všem a ani se vám to stejně nikdy nepodaří. Vaší povinností je pouze to, abyste se cítili dostatečně svobodní na to, abyste se svým životem mohli nakládat tak, jak vy sami chcete. A ne, jak si to přejí ostatní. Když náhodou budete mít stejný náhled na život a životní priority, je to fajn. Ale rozhodně se nemusíte řídit vším, co chce někdo jiný.

K prioritizaci se váže také umět správně odlišovat důležité úkoly (které musíte udělat hned nebo velice brzy) a ty nedůležité (které mohou počkat na později). A to jak v pracovním životě, tak v osobním. Je třeba si stanovit nějaký klíč nebo pravidla, podle kterého bude postupovat.

V byznysu se můžete (a budete muset) řídít tím, co má největší potenciál nebo přínost z pohledu peněz (co vám nejvíce vydělá a zároveň vás to stojí ideálně nejméně času). V osobním životě třeba dle toho, co ohrozžuje vaši životní pohodu nebo standard (nasraná manželka / přítelkyně / buchta :-D).  Smyslem je hlavně mít v tom alespoň nějaký systém.

A protože se vám bude postupně na jedné straně kupit list věcí, které odkládáte na později, protože nejsou tak důležité, tak je za mě fajn mít i systém v dotahování těchto drobností. Zkrátka jednou za čas si sednout a zapracovat i na tomto seznamu, protože i ty malé a méně významné úkoly mohou mít velký dopad, když se to vše posčítá.

A pak vám tam někde určitě zbude třetí skupinka úkolů, o které jsem již mluvil na začátku. To jsou věci, na které se můžete s klidem úplně vysrat :-).

Není cílem dokončit úplně každý úkol, co jste si zamanuli, ale dokončovat ty věci, které dávají zrovna teď smysl.

Neodkládat důležité věci na potom

Sněz si svou žábu!

S prioritizací úkolů a určením toho, co musíte udělat jako první jde ruku v ruce také odkládání povinností :-D. Fancy slovo pro to je dnes prokrastinace.

Určitě to znáte, řeknete si, že to uděláte potom. Pak na to zapomenete a uběhne den. Pak dva. A pak už se vám do toho nechce… A druhý den se vám do toho nechce ještě víc…

U zásadních věcí, které mají na můj život dopad, se snažím prokrastinaci vyhnout tím, že tyto úkoly řeším hned z kraje dne. Začínám zkrátka tím nejsložitějším úkolem ráno, protože pokud se mi do toho nechce teď, večer to nebude o nic lepší.

Pokud mám na seznamu těchto klíčových úkolů více, nemyslím na to (tady je dobré se naučit žít ze dne na den – všechno nemusím vyřešit dneska). Prostě si rozplánuji, co chci který den udělat a pak postupně vidím, jak se seznam věcí k řešení zmenšuje.

Jestliže se jedná o dlouhodobé úkoly, které nejdou vyřešit za jeden den, snažím se na nich pracovat kontinuálně.

Přirovnal bych to k cvičení ve fitku, taky tam nejdete jednou za měsíc a neutrhnee si biceps, ale chodíte tam pravidelně několikrát do týdne (a u toho postupně navyšujete váhy).

Každý den se snažím ukrojit kousek toho pomysleného koláče a pak každý další a další den zkouším ukrajovat, až nakonec zbývá jen kousek (a nemám tak pocit, že cílový stav je příliš daleko a že se neposouvám blíže k cíli).

Tohle postupné ukrajování vám pomůže k lepší psychické pohodě. Nestane se vám, že byste měli pocit, že se vám práce abnormálně kupí nad hlavu. Pokud naopak tento pocit začínám mít, tak prostě věnuji další den činnostem více času nebo je zpracuji přes víkend, kdy mám na vše klid.

Myslet o krok dopředu

V předchozí části článku jsem zmiňoval důvody, proč je tak důležité plánovat a stanovit si jasné (denní / týdenní / měsíční / roční) cíle. Když víte, kam chcete dojít, přemýšlíte pak i nad tím, jak tam dojdete. Co proto musíte udělat. Budete přemýšlet nad tím, co by vám mohlo vaše snažení zhatit. Jaké překážky by vám mohly přijít do cesty. A když se zamyslíte nad tím, co by vás mohlo na této strastiplné cestě potkat, rovnou začnete ve své hlavě hledat možná řešení.

Co udělám, když… Hlavou vám bude šrotovat tisíce myšlenek, ze kterých se vyklubou další stovky a tisíce odboček. Máte plán B pro případ krize. Víte, co budete dělat, ještě než ten problém nastane. Jste o krok napřed před ostatními, co tohle nedělají.

A hlavně všechno tohle děláte ve chvíli, kdy máte klid. Nejste ve stresu. Můžete si to všechno v klidu ještě mnohokrát promyslet. Protože až přijde krize, dobré nápady se pak hledají daleko hůře. Proto je dobré myslet o krok dopředu a plánovat, plánovat, plánovat… A myslet dopředu na to, že máte myslet o krok dopředu…

A když se tohle naučíte, naučíte se i odhadovat, jak se mnozí lidé asi zachovají ještě předtím, než se tak zachovají. Protože už vám to v hlavě bude samo takto sepínat.

Počítat vždy s nejhorší možnou variantu

Hodně se mi v podnikání osvědčilo nenasazovat si na oči růžové brýle a nepočítat s tím, že všechno vyjde. Naopak. Naučil jsem se vždy počítat s tou nejhorší možnou variantou. Kalkulovat s faktem, že se všechno může hodně pokazit (a často se to tak i vše pokazí :-)).

Tímto způsobem třeba plánuji finance. Nepočítám s tím, že všechny platby od klientů vždy dojdou včas. Mám vždy po ruce nějakou zálohu pro případ, že se objeví nějaká nenadálá situace. Například, že si na mě vzpomene finančák :-D. To bývají většinou ta nejšťastnější shledání. :-D

Počítat vždy s tou nejhorší možnou variantou přináší spoustu výhod. Nejste nemile překvapení, že něco nevyšlo. Máte realistická očekávání a na konci dne často dopadnete daleko lépe, než jste původně plánovali. A máte z toho pak radost.

A hlavně se tím maximálně vyhýbáte jakémukoliv zásadnímu průseru v budoucnu, který pro vás může být naprosto fatální (prostě to bude konečná).

Typický příklad – dorazí mi pozdě výplata a nemám na zaplacení fixních výdajů (nájem, jídlo, telefon = následuje půjčka a při dalším takové přešlapu = exekuce). Pro většinu lidí v ČR (a nejen u nás) naprosto typické. Proto plánujte finance ne na měsíc dopředu, ale aspoň na půl roku nebo rok. Ano, může se stát, že vám dojdou peníze. S něčím jste nepočítali. To je OK, ale nemělo by se vám to stávat každý měsíc. I proto je dobré mít více zdrojů příjmu a ne jen jeden. Selže jeden, sáhnete po druhém, selže druhý atd. i proto je dobré mít vždy nějakou finanční rezervu pro strýčka Příhodu.

Selže čtvrtý, pátý desátý zdroj vašich příjmů a pak se už jen modlíte, ať vám u spánku alespoň neselže vaše pistole. :-D

I proto je dobré držet veškeré fixní náklady, které jsou nezbytné pro vaše žití (nájem, hypotéky) na minimu a nezasírat vaši rodinnou pokladnu zbytečně luxusními věcmi, které musíte platit pravidelně a které si ve finále nemůžete vůbec dovolit (aby ostatní viděli, že se mám dobře).

Asi nemusíte mít zrovna iPhone 10 na splátky nebo poslední Porsche Cayenne na leasing, když stěží vyděláte 20 000 Kč hrubého…

Extra drahé hračky vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom byli šťastní. Materální věci vám koupí štěstí na chvíli, ale nepomůžou vám být šťastnými dlouhodobě. Proto je naivní myslet si, že díky většímu množství peněz budu pak šťastnější, když teď jsem nešťastný (byť mám vše, co potřebuji k životu). To je častý omyl lidí, co peníze nemají. Štěstí se nedá koupit (byť peníze ke šťatnému životu jsou potřeba), to si musíte umět nastavit sami v hlavě a peníze jsou pak již jen něco jako extra třešničkou na dortu.

Úsměv a dobrá nálada se dají naučit

Úsměv a dobrá nálada nemusí být vrozené. Jsou to věci, kterou se můžete sami naučit a které se stanou brzy pro vás stejně samozřejmé a automatické jako dýchání.

Úsměv otevírá dveře dokořán. Boří hranice. Spojuje. A nabíjí energií.

Dobrá nálada je nakažlivá.

Lidé se dají rozdělit na dvě skupiny.

Na sluníčkáře, kteří mají pořád dobrou náladu a jsou věční optimisti (až to člověka doslova sere, jak jsou tihle lidé věčně sluníčkoví, že byste jim dali jednu po hubě, aby je to přešlo :-D).

A na věčně nasrané pesimisty, pro které je vše problém.

A jen my si určujeme, do které z dvou skupinek lidí se zařadíme (nebo jestli budeme někde na pomezí mezi těmito dvěma extrémy).

Kým byste chtěli být vy? A co myslíte, že je těžší? Být pozitivní nebo mít věčně blbou náladu?

Udržet si úsměv na rtech po celý den i přesto, že se vám dějí samé sračky, je jen o práci se sebou samým. Bolí to. Je to zatraceně těžké. Zejména to, abyste se druhý den po probuzení nevrátili do toho samého kolotoče předchozích dní, kdy se vám nic nedaří.

Proč se tedy vůbec snažit o to, abychom nebyli věčně nasraní, když je v tomto modu celé naše okolí? Jaké pozitiva má to, že budu mít dobrou náladu (kromě toho, že tím stoprocentně naseru všechny okolo)?

Věční optimisti (sluníčkáři) to mají v životě jednodušší. Neřeší každou pitomost. Necítí se ublížení. A HLAVNĚ NEMAJÍ PROBLÉMY. Nenosí si v hlavě nezdařenou minulost – mindráky z dnů / let minulých, předchozí neúspěchy a bolístky. Věří, že každý problém se dá překonat. Nebo jednoduše na to vše špatné zapomenou, hodí to za hlavu. Proto se také ničím netrápí. Prostě vidí pořad světýlko na konci tunelu. Dokáží své předchozí nezdary hodit z hlavy a po milionté další to jdou zkusit znova s vidinou toho, že se to TEĎ podaří.

V extrémně stresujícím prostředí je pozitivní naladění ještě daleko důležitější, protože nám pomáhá zvládnout i zdánlivě nepřekonatelné překážky. A nejenom nám, ale hlavně našemu okolí.

A nejdůležitější na tom všem je, že VŠECHNO TOHLE SE DÁ NAUČIT. Nezměníte se hned, je to o postupné a dlouhodobé práci se sebou samým. Bolí to, musíte nad sebou přemýšlet a postupně zkracovat intervaly vaší blbé nálady a nasranosti. Až si pak jednoho dne uvědomíte, že se na to nemusíte už soustředit, protože to tak nějak vše děláte podvědomě sami.

AŽ SE Z TOHO STANE ZVYK.

Mozek je sval jako každý jiný. Dá se trénovat. Trpělivou prací můžete dosáhnout toho, jak jeho jednotlivé části fungují. Jenom to ze začátku trochu bolí. A lidé často nechtějí volit tu složitější cestu (na co budu sám se sebou pracovat a udržovat „svůj mozek“ v dobré, pozitivní kondici?).

Za svou náladu nesete a to, jak se cítíte, nesete odpovědnost jenom vy. Nikdo jiný. Pokud se cítíte na hovno, je vaše chyba. Vy jste se nechali ovlivnit jednou nebo několika špatnými událostmi a je jenom na vás, zda se z toho dostatene anebo se stanete tím věčně nasraným důchodcem, kterého sere vše a všechno. Do sraček jste dostat uměli. A stejně jako to jde dolů, jde to i nahoru.

Jen si to člověk musí uvědomit a tohle na sobě trénovat.

TO, JAK SE BUDEME CÍTIT, JE JEN NAŠE SVOBODNÁ VOLBA.

Nicméně to neznamená, že se z vás má stát dokonalý sluníčkář, který bude všem na potkání tvrdit, že hovno voní po růžích….

Dávat si vždy ambicióznější cíle

V práci tomu často říkáme hodit si míček vždy o kousek víc dopředu :-D. Protože už jsem tuhle frázi slyšel asi milionkrát, až mě začíná tahle fráze jemně iritovat :-D, tak ji tady s prominutím používat už nikdy nebudu :-D.

Určitě možná znáte citát: Aim at the sun and hit an eagle. Aim at an eagle, hit the rock.

Přesně o tom to je. Málokdy se vám podaří splnit si naprosto vše tak, jak jste si naplánovali. V podstatě skoro nikdy. Často skončíte těsně pod vytyčenou metou. Z naplánovaného měsíčního obratu 6 000 000 Kč máte nakonec miliony jen tři. Z 5 úkolů uděláte 3.

Ale kdybyste si dali nižší laťku a jako ultimátní cíl si stanovili, že si chcete splnit úkoly jen tři, nejspíš nakonec zvládnete udělat jen dva.

Proto je dobré si dávat vyšší cíle. Více toho pak dosáhnete.

Podmínkou je pouze to, že musíte opravdu věřit tomu, že je to splnitelné a dosažitelné. Cíle kterým nevěříte a máte pocit že jsou nad vaše možnosti, jsou k ničemu. Protože už na začátku se pasuje do role poraženého. Cílová destinace je v nedohlednu a cesta k ní neskutečně dlouhá. A sotva jste vstoupili na tuto strastiplnou cestu, tak už nevidíte světlo na konci tunelu.

Proto je dobré veškeré dlouhodobé úkoly a rozfázovat. A jeho dílčích fáze zase rozfázovat. a tak to uděláte ještě dvakrát třikrát a máte malinké dílčí kroky, které už se vám budou plnit daleko snáze. A co víc, můžete si je postupně odškrtávat a sledovat tak váš progress až do stanice jménem cíl.

Dávat si nůž na krk a kopat sám sebe do zadku

Tzv. pushovat se – aby tady těch anglikanismů a amerikanismů nebylo málo :-D

To zmiňujuju jen proto, abyste věděli, že jsem se naučil další anglické slovíčko jenom proto, abych nevypadal na schůzkách jako debil a mohl rozdávat rozumy :-D.

Spousta lidí potřebuje mít za sebou bič, aby něco začali dělat (typicky je to v práci šéf :-)). Nemají vnitřní motivaci. Takové lidi k nějaké zásadní změně v životě dokope většinou jen souhra “nešťastných” náhod (přišli o práci, rozešla se s nimi přítelkyně ze dne na den atd.). Najednou musí vystoupit ze své komfortní zóny a začít fungovat úplně jinak. Začínají dělat razantní změny a posouvat se kupředu raketovým tempem. Je jim to však extrémně nepříjemné, protože nemají za zadkem žádnou záchrannou síť. Prostě musí okamžitě zapnout na plný plyn. Najednou je to z nuly na sto kilometrů v hodině. Ale nebýt této “nešťastné” náhody, sami od sebe by se k ničemu takovému v životě sami nedokopali.

Pominu fakt, že nešťastné náhody se moc nedějí – svůj život si ovlivňujeme a řídíme jen my. A je jen na nás, jakým směrem otočíme kormidlo. My řídíme tu naši lodičku a určujeme, kde nakonec zakotví, kolik bude mít v podpalubí děr od všemožných čuráků :-D.

Jakmile pak dostanou zase všechno do normálu tak si asi uklidní, zpomalí a nedělají nic. A vesele zase několik dalších let stagnují. A pak přijde ta samá situace znova a znova…. a znova a oni jsou z toho tak psychicky zdeptaní, že zkrátka vyhoří. Protože není nic horšího a psychicky náročného jako to, když zrovna TEĎ musíte. Bez jakéhokoliv tréninku. Bez přípravy.

Proto je dobré pořád snaží zlepšovat a sám sobě trošku šlapat na paty. Můžete si to tak v klidu natrénovat pro chvíle, kdy to bude opravdu potřeba. Hlavně až přijde ten D, nebudete z toho vyjukaní, protože si budete věřit, že vše zvládnete. Protože už jste toho zvládli v životě tolik a překonali jste nespočet daleko těžších překážek, že tohle už prostě dáte.

Má to však jednu podmínku – nesmíte být líní. A chtít i sami od sebe něco víc.

Pozn.: protože můj perfektní nahrávací asistent dokáže skutečně dokonale zachytit mluvené slovo, tak z věty “aby tady těch anglikanismů a amerikanismů nebylo málo” dokázal vytvořit kouzelné “aby tady těch orgasmů nebylo málo”. Nevím jak u vás ale orgasmů z mé strany při psaní téhle sračky bylo fakt žalostně málo. Tak snad to zachráníte vy… ale… spíš ne.

S tím se také pojí snaha zlepšovat a vzdělávat se kontinuálně a cíleně.

Kontinuálně se vzdělávat

Formální vzdělání vám dá živobytí; sebevzdělávání vám dá bohatství.

Až v pozdějším věku jsem pochopil, proč je tak důležité vzdělání. Proč často bohatí rodiče mají úspěšné děti. Protože jim často poskytnou odpovídající vzdělání a jejich děti mají často vedle sebe někoho, kdo jim jde příkladem.

Důležité je si uvědomit, že vzdělávání je nikdy nekončící proces. Nikdy neskončí (respektive neměl by). Když se přestanete učit, zakrníte. Když zakrníte, umřete. Tak to funguje i v běžném životě. Respektive na tom je postavená dá se říci celá přírodní evoluce.

Kdo se neposouvá dopředu (alespoň malými krůčky), ten brzy přestane chodit úplně, až se jednoho dne nebude chtít ani zvednout z postele, když se má jít vychcat.

Učení zároveň není sprint. A není to závod.

Ano, můžete zrychlit na nějaký čas, ale smyslem není primárně běhat krátké úseky rychlým tempem, dokud vám nedojde dech. Ale udržet si tempo – po celý život a to postupně mírně zvyšovat. Stejně tak vám může být úplně jedno, zda vás někdo předběhl. Pokud je někdo lepší, mělo by vás to motivovat (chci být jako on) a nemělo by to sloužit jako univerzální výmluva na otázku, proč nezačít.

Učení má být dlouhotrvající proces, JE JEDNO, KDY ZAČNETE. Důležité je, že začnete. Je jedno, jakým budete postupovat tempem, důležité je, že to bude tempo konstantní. Proto nikdy není pozdě. Proto je úplně jedno, kolik je vám let a co všechno (ne)umíte. Máte obrovské množství času a miliardu pokusů na to se to naučit. A i když se třeba to nepovedlo minule, tak není jediný důvod, proč to nezkusit znova.

Uvědomte si, kolik času a pokusů máte, když si třeba denně vyhradíte byť jen blbou hodinu času na vlastní rozvoj). A uvědomte si, že každý nezdar v učení vás něco naučil – minimálně o problému, který řešíte (nastudováváte), víte zase o kousek více.

V neposlední řadě, lidé, co se vzdělávají a vidí na sobě pokroky, NEJSOU nespokojení sami se sebou a nedávají vinu za svá selhání svému okolí (oni můžou za to, že se mi něco nepovedlo). Pokrok = váš vlastní úspěch. Selhání = další krůček k vašemu úspěchu. Vzdělání = vaše cesta k úspěchu.

Proto by se měl každý rozvíjet a přemýšlet nad tím, kam se chce posunout (a nejen to, ale i něco pro to začít dělat). Děláte to totiž ve vašem vlastním zájmu, abyste se pak cítili dobře. Abyste neměli pocit, že jste to největší hovno na světě, co nikdy nic nedokázalo a proto už je pozdě teď začínat a další miliony vymluv. Však to znáte :-D.

Základním kamenem každého vzdělávacího procesu je sbírat informace. A lidé, co jsou hladoví po informacích. Já doporučuji hodně číst a zajímat se o životy lidí, kteří byly v něčem úspěšnější.

Tohle je část, jež údajně pochází z autobiografie Kobeho Bryanta, který patří k legendárním hráčům basketbalové NBA.

Protože ti, co nečtou, zakrní. A kdo zakrní, ten zákonitě umře. Četba je pro mě jeden z hlavních pilířů osobního rozvoje. Protože to, co si přečtete, si většinou zapamatujete. A když to nedejbůh ještě zrekapitulujete (sepíšete), pamatujete si to (skoro) navždy.

Čtení bolí, vyžaduje soustředění a čas. Spoustu času. Často slýchám „tohle nebudu číst, je to moc dlouhé“. Přijde mi to jako nesmysl. Neříkám, že má číst všechny bláboly, na které v životě narazí na internetu. To rozhodně ne. Ale měl by mít v hlavě nadefinované oblasti (co mě zajímá) a v nich se rozvíjet. A pokud nejsem ochotný věnovat pár minut tomu, abych pochopil základní principy, nezasloužím si prostě lepší život.

Protože nejsem ochotný udělat ani tohle minimum. Protože nechápu, že tohle dělám hlavně pro sebe samotného.

Jít vždy příkladem

Vzorem může být jen někdo, kdo vás něčemu skutečně učí.

Jak vypadá správný leader (nebo šéf ve firmě)? Je to ten, kdo dělá výplaty (má moc)? Podle mě ne. Správný leader OVLIVŇUJE POZITIVNĚ své okolí. Ukazuje lidem cestu (má vizi). Pomáhá ostatním zdolat (v jejich očích) zdánlivě nepřekonatelné překážky (proto si musí věřit a musí umět překonávat pořád strach z neznáma). A sám proto musí podstupovat riziko jako první (a nést chyby za to, když se něco nepovede = odpovědnost), aby ostatním ukázal, že to jde.

I ve chvílích, kdy (tomu cíli) ostatní nevěří a zpochybňují jej (nebo se mu dokonce vysmívají). Protože ve chvíli, kdy ostatní uvidí, že je tam někde světlo na konci tunelu, začnou jej i ti největší odpůrci následovat.

Člověk, co neřeší to, co si o něm druzí myslí, a chová se tak, jak chce a dělá to, co chce a nenechá se změnit od ostatních lidí, ale on sám mění lidí svými činy a svým chováním může brát i dávat a je motivací pro všechny, tak to je pravá osobnost.

Pochybovači a “trenéři z gauče” jsou vždy tím největším hnacím motorem. A když se vám podaří i tuto skupinu dostat na svou stranu, tak jste asi vůdčí osobnost. Jste ten, koho lidé následují sami od sebe. Ne proto, že někdo řekl, že nebo jste dostali funkci. Ale proto, jací jste. Proto, jak se chováte. Proto, co děláte a co to vzbuzuje v ostatních (touhu, chuť, nadšení).

Leader vzbuzuje v lidech důvěru. Umožňuje jim zapomenout na to, co bylo. Pomáhá jim zapomenout na, čeho se nejvíce bojí a hlavně věří díky vám, zvládnout ten strach překonat, PROTOŽE VY JIM VĚŘÍTE.

Tak to vždy bylo, je a bude.

Lidé následují leadery, protože věří, že se jim bude lépe dařit proplouvat životem (nebo věří, že jim pomohou postavit kariéru) a věří, že vy je vždy budete vést nejlépe, jak to jen půjde spletitými cestičkami osudu (bude se vždy správně rozhodovat – v jejich zájmu). DÁVÁ JIM POCIT BEZPEČÍ. Pocit, že se cítí silnější. Pomáhá jim zlepšovat (a hlavně nacházet) jejich silné stránky a ty slabé potlačovat nebo z těchto slabin dělat přednosti. Tenhle ohromný potenciál je v každém z nás.

Díky tomu lidé, které vedete nebudou vnímat balancování nad propastí jako hrozbu, ale výzvu. Budou schopni v krizových situacích jednat s rozvahou a v klidu, protože nejsou ve křeči. A budou dělat preventivně vše pro to, aby se do podobných krizových situací dostávali co nejméně.

Jen se musíme naučit zažehnout onen plamínek (Vlasta Plamínek).

Aby se z těch “slabších” stali další leadeři, často silnější, než jejich vlastní učitelé. A ti pak budou zapalovat další a další ohýnky (až potom někdo vesele uhoří :-D).

Správný leader podle mě má také dává prostor ostatním. Měl by umožnit těm, co mají talent a schopnosti jej předběhnout, když vidí, že jsou lidé pod ním nebo vedle něj lepší než on. Smyslem není se držet skálopevně u korýtka, ale posouvat ostatní nahoru. Protože když tohle budete dělat, budete mít kolem sebe spoustu vděčných lidí, kteří zase pomáhají nahoru vám. Budeme mít kolem sebe další podobně naladěné lidi, od kterých se můžeme mnohé naučit. A v neposlední řadě, pomáhá nám to zvyšovat nároky na sebe sama, protože najednou musíme někoho zase zkusit doběhnout.

Je to oboustranně výhodný obchod.

Tohle vše je však možné je ve chvíli, kdy máte vizi. Když znáte cíl. Když znáte cíl, máte motivaci (protože víte, co děláte a proč to děláte). Když máte motivaci, máte chuť něco dělat a dělat i věci, které by vám přišly složité, náročné či nemožné. Když něco děláte a daří se vám, ostatní to vidí a následují vás.

Pokud nemáte před sebou jasnou vizi, nikdo vás nikdy následovat nebude. Leader bez vize je jako loď bez kormidla (dost blbě se pak řídí její bezpečná cesta do přístavu na rozbouřeném moři). Člověk bez vize, bude vždy v životě naprosto ztracený.

Někdy přitom jen stačí pomoci ostatní právě najít tu svou vizi, ten cíl. Pomoci jim uvědomit si, co chtějí.

Dřív jsem se snažil spoustě lidem pomáhat a myslím, že pořád to ještě dělám. Ale už jinak. Chytřeji. Naučil jsem se že ne každý, kdo žádá o pomoc, si vaši pomoc zaslouží. A ne každý, kdo chce pomoct, si skutečně chce sám pomoci. Pochopil jsem, že pomáhat všem nejde a ani to nemá být smyslem mého snažení. Protože na vše si člověk musí přijít sám a když se problém vyřeší hned sám za mě, s minimálním úsilím z mé strany, nikdy se nepoučím.

Pochopil jsem, že pokud chci pomáhat, je třeba ukazovat těmto ztraceným lidem cestu. Naučit je, že i nemožné se může stát možným – ale jen díky usilovné práci a vytrvalosti. Že změny se dají dělat na počkání, když na tom budeme společně pracovat. Že se za rok z totálního outsidera může stát vzor (modla) pro ostatní. A že tohle vše si každý z nás musí zkusit vybojovat sám (nebo mít aspoň ten pocit). Protože jinak udělá příště tu samou chybu znova, protože tentokrát to v pohodě prošlo.

Smyslem není vodit každého za ručičku, ale ukázat světlo na konci tunelu. A pak jen z povzdálí pozorovat a nenápadně korigovat, pokud se zase vydá na scestí.

Nebát se proher

Lidé nechtějí od života žádat mnoho, protože se bojí prohry. Kdo však touží svádět dobrý boj, musí pohlížet na svět jako na nesmírný poklad, který tu čeká, aby byl dobyt.

Bez ohledu na to, v jaké situaci se právě nacházíte. Bez ohledu na to, kolik je vám let. Bez ohledu na to, kolikrát už vám to v životě nevyšlo to změnit, musíte to neustále zkoušet. O tom to v životě je. Prohry k tomu patří a bez proher by nebyly výhry.

Cílem je vždy se z vlastních proher poučit a jít dál. Nenimrat se v nich hodiny a nedumat měsíce nad tím, co jste mohli udělat jinak a proč jsem neudělal to či ono.

Pozdravujete za mě prosím někdo Yoko Ono….

Poučit se, změnit to,co jde a zase směle vykročit vzhůru směrem k další prohře, až budete mít pocit, že jste vítězové… a pak si zase s radosti nabijete hubu :-D.

Základ je vždy se postavit zpět na nohy a jít do všeho zase po hlavě. A hlavně učit se ze svých vlastních chyb a nejenom z vlastních chyb.

Pokud uděláte chybu a nenapravíte ji, tak právě tohle se dá nazvat chybou. A úspěch se obvykle nachází v hromadě chyb…

Dobré je také sledovat (a učit se chápat), jak chybují lidé ve vašem okolí, abyste se podobným přešlapům v budoucnu nedopouštěli vy. Ne všechny chyby na světě si musíte také sami prožít. Někdy je stačí jen vidět, abyste se poučili.

Učit se z chyb ostatních

Velký rozdíl mezi těmi, kteří jsou úspěšní, a těmi, kteří nejsou, je to, že úspěšní lidé se učí ze svých chyb a omylů druhých.

V životě mi asi nejvíce pomáhá pozorovat ostatní. Sledovat, co dělají lépe než já a pak se je snažím v těchto ohledech napodobit. A u toho můžete pozorovat také, jaké dělají chyby a snažit se z nich poučit – ideálně tak, že je pak sami nebudete dělat.

Nejlepší učební materiál jsou paradoxně vaši největší hejtři a pochybovači. Protože ti vám vše jako jedni z mála naperou úplně upřímně na férovku do ksichtu (a ještě to udělají velice rádi :-D). Nemají slitování. Neberou si žádné servítky. A co si budeme povídat, rána, která nejvíce bolí nás pak nutí k zamyšlení.

Od vašich nepřátel dostanete vždy ten nejupřímnější feedback, jaký vůbec můžete v životě dostat. Protože ne každý kamarád je ochotný vám říci upřímnou pravdu do očí (a hlavně on vás nechce většinou ranit, zatímco u hejtrů to tak zcela neplatí :-D).

A i když vaším hejtrům rozhodně nejde, o to abyste se někam posouvali (jejich hlavním cílem je jenom vám ublížit, tnout ideálně do živého, abyste to pocítili co nejvíc), tak zrovna oni mají většinou největší zásluhu na tom, že příště budete ještě lepší. Ale jen v případě, že budete poslouchat (a pokud vás to neodradí a příště se budete snažit to zkusit znova a lépe).

Pokud zvládnete naslouchat a odprostíte se od toho, že vám negativní zpětnou vazbu dává zrovna člověk, kterého nesnášíte, nerespektuje, nedokážete jej ani vystát, protože si o něm, že je naprostý debil a imbecil, často pak

Chce to umět se hodit do klidu a mít chladnou hlavu. Hezky se zaposlouchat a v duchu si říci “díky ti bože za to debila” :-D.

Smutným faktem je, že většina lidí, jakmile narazí na někoho, kdo s nimi nesouhlasí a ještě jim to podává ne zrovna příjemnou formou, tak přestávají poslouchat.

Naopak. V tu chvíli nejvíce nastražte uši. Protože tohle je pro vás ta nejdůležitější message. A pokud ji zcela odignorujete jenom kvůli tomu, protože že si myslíte, že protistrana je úplný debil, ignorant a blbec. Protože jinak svůj vlastní život ochuzujete o spoustu zajímavých poznatků, které byste možná mohli využít k vlastnímu osobnímu rozvoji.

Možná byste si uvědomili spoustu chyb, které děláte (a nejspíše o nich ani nevíte). Možná byste nad nimi museli i začít přemýšlet. A nebo nad sebou samým. Možná byste značnou část chyb eliminovali. A nebo je nedejbůh přestali dělat úplně všechny. A možná taky ne.

Každopádně, když ve chvíli, kdy vaše “nasraná” protistrana začne “vysílat” vaším směrem signály, co vše je špatně a vy v tu chvíli si vložíte špunty do uší, na 100 % se nic z toho nestane. Nikdy v životě. Ani za pytel sraček :-D.

Zkrátka i od nepřátel se toho můžeme hodně naučit. Respektive právě od nich bychom se měli učit nejvíce.

Pochopit chování a myšlení druhých

Rozhodně ne vždy se vám podaří pochopit jednání ostatních, ale měli byste se o to alespoň pokusit. já se na večer umýt si snažím právě dívat z pohledu toho druhého. A v osobním i pracovním životě mi to extrémně pomáhá.

Právě náhled na věc z druhé strany pomůže člověku lépe pochopit, proč se ten druhý choval tak či onak. Zvládnete pak lépe pochopit, jak daný člověk uvažuje. Čeho se bojí. A díky znalostem a podobným povahovým rysům jednotlivých lidí jste schopni odhadnout chování a možné jednání těchto (typově podobných) lidí v budoucnu.

Protože co si budeme povídat, i když všude slyšíte, jak je každý člověk jedinečný, tak když to vezmu kolem a kolem, jsme si častokrát podobní jako vejce vejci. A proto v určitých situacích reagují jednotlivé typy osobnosti úplně na chlup stejně. A vy tak díky znalostem z minulosti už budete zkrátka vědět, co od takových lidí máte čekat.

No a pak je tady ta drahá skupina lidí která je prostě úplně mimo a kterou nejspíš nepochopíte nikdy v životě a s tím se budete muset prostě naučit žít :-D.

Znát své silné i slabé stránky

Není špatné si umět přiznat, že něco neumíte nebo nezvládáte. Uvědomění si vlastních chyb je první krok k tomu je změnit. Ti, co odmítají přijmout realitu (vše okecávají), se nikdy nemohou změnit, PROTOŽE SAMI SI NEPŘIPOUŠTÍ, ŽE BY TO BYL PROBLÉM. A kde není problém, nehledá se řešení. Kde se nehledá řešení, nedějí se žádné změny.

Díky feedbacku od ostatních máte možnost poznat své slabiny. Svá slabá místa. Oblasti, na kterých můžete pracovat. Proto je vždy nejlepší službou pro vás kritika. Když vám někdo vyhlásí válku a všechno vám to v afektu nasolí. Protože tam zazní vše to, co je špatně. Jen je třeba zapnout přijímač a naslouchat, naslouchat a naslouchat.

A doma zapírat, zapírat a zase zapírat. :-)

Učit se naslouchat

Empatické naslouchání znamená dočasně žít životem druhého.

Když někdo k vám začne mluvit, měli byste nastražit uši. Nebo se o to alespoň chtít pokusit. Vždycky jsem si kladl otázku, proč si se mnou většina lidí hrozně ráda povídá. Myslím si, že to je hlavně kvůli tomu, že z mé strany cítí upřímný zájem, o to co mi říkají. I když to je třeba hrozná sračka :-D.

Ale nemají pocit, že je mi to u prdele. A já zase hrozně rád poslouchám příběhy ostatních, protože kolikrát se z nich člověk fakt zajímavé věci, které může uplatnit v byznyse, osobním životě, ve vztazích, prostě kdekoliv.

Z příběhů ostatních se můžete vy sami nejlépe poučit. A z kritiky. Kritiky si važte o to více, protože ti největší kritici vás budou posouvat kupředu. Lidé, co vám jenom pochlebují, to nikdy nebudou. To je třeba si uvědomit také. Mít kolem sebe jen ty, co mě plácají po zádech, je sice komfortnější, ale může nás to také dosti brzdit.

Tím ale neříkám, že je třeba se obklopovat jenom samými hatery, ale že je jedno, kdo mi dává zpětnou vazbu a je zcela jedno, jak moc negativní je.

Spousta lidí však ve chvíli, kdy se do nich někdo pustí, vypne přijímač. Zaseknout se na formě a pak zcela ignorují obsah samotné zprávy. A pak právě z tohoto důvodu tyto nejcennější údaje nedoputují tam, kam by měly. Ztratí se během přenosu :-D. Nic si z takové diskuze neodnesete. Nedozvíte se, děláte na kokot. Což vás může neskutečně brzdit ve vašem vlastním rozvoji, ale hlavně později ve vašem osobním životě, až to samé po vás bude zase někdo další vyžadovat.

Protože, když se nedozvíte, co vám chtěl ten druhý sdělit, tak nemůžete na sobě ani nic změnit. Protože sami nevnímáte a nemáte pocit, že by něco mohlo být jinak.

Vaším cílem má být dekódovat zprávu. A pokud si neuvědomíte, že vám to „nepříjemné“ říká někdo vždy z nějakého důvodu a prokazuje vám vlastně službu (mohl by se na to jednoduše vykašlat a nechat vás dělat furt dokola ty samé chyby) nebo už zoufale křičí o pomoc, skončí to většinou dost blbě. Z malého problému se stane nepřekonatelný problém. Z malé hádky nenávist. A ta končí každodenní frustrací a ponorkovou nemocí, kdy nedokážete jeden druhého vystát.

Protože to nevnímáte jako kritický problém a ani se to nesnažíte pochopit. A primárně jde hlavně o tu snahu. Není problém, že něco ještě neumíte. Je problém, že se ani nesnažíte a selháváte na plné čáře již v té první fázi – při naslouchání.

Dlouhodobé prohřešky vedou k frustraci protistrany (pro laiky – kurví vám to vztah :-D). To je třeba si uvědomit. Cílem je se snažit pochopit navzájem. Snažit se pak dělat ústupky tak, abychom se vzájemně zbytečně nenasírali (tzn. došli k dohodě, přijatelnému kompromisu). Smyslem komunikace není se věčně hádat, ale předat si informace a pak ideálně na základě nich začít něco dělat rozhodnutí. A prvním krokem k tomu pochopení, je snažit se naslouchat, i když to ne vždy je to snadné….

Proto i lidé, co na vás křičí nebo jednají v návalu emocí, vám mohou neskutečně pomoci. Jen musíme přijít na způsob, jak se i je naučit poslouchat. Jsou to takové malé děti, se kterými se musíte naučit jednat trošku jinak. A občas je budete i částečně vychovávat (naučíte se je zklidnit). A když se vám tohle podaří ve vaší hlavě (tzn. nastavit přijímač a zklidnit je i sebe a dostat vás na stejnou vlnu), budete připraveni přijmout zprávu a bez ohledu na to, jakým způsobem a kým je vám předkládána.

Zvládnete si ji zkrátka přetlumočit do vašeho jazyka.

Pokud budeme naslouchat druhým, dovedeme je pochopit. Když je dovedeme pochopit, můžete v nich číst jako v otevřené knize. Můžeme na chvíli prožít jejich životy, pocity, přání, obavy i strachy. A budeme pak snáze nacházet kompromisy, chápat jejich jednání, které nám dříve přišlo nesmyslné. A budeme se preventivně vyhýbat všem možným nedorozuměním.

Najít si vždy čas sám na sebe

Bez ohledu na to, jak moc „busy“ budete, je dobré myslet také na sebe. Mějte vždy vyhrazený nějaký čas, který bude jen váš. Na to, abyste se mohli zastavit a přemýšlet. Zhodnotit, co se vám podařilo nebo co jste mohli udělat lépe.

Nebo jen prostě nic nedělat a nechat myšlenky volně plynout. Je to čas na to, kdy můžete dělat cokoliv, co vás baví a pomáhá vám si odpočinout (mentálně i fyzicky). Je to váš čas, který si nikdo a nikdy nemůže nárokovat. Je jen váš. A je pro vás.

Protože i vaše tělo občas potřebuje vypnout a vaší povinností je mu naslouchat a umožnit mu dobít baterky.  Protože na konci dne jde jen o to, abyste se vy sami cítili šťastní.

Poslouchat své tělo

Pochopit to, jak a na co reaguje vaše tělo pozitivně či negativně (co mu pomáhá i škodí) je dle mého soudu alfou a omegou správného fungování po třicítce (a snad to také vede ke dlouhověkosti :-D). V období dospívání se pochopení našeho těla věnujeme často velice minimálně. Potřeba chápat jej lépe většinou přichází až později – s věkem. Kdy už se rány nehojí tak rychle jako dříve a obecně naše tělo regeneruje pomaleji. Kdy již člověku nemůže dělat to, „co jsem mohl dělat dříve“.

Stejně tak jako se měníme my (vyvíjíme se), tak se vyvíjí naše tělo. A my se na to musíme naučit reagovat, abychom zůstali stále stejně vitální / mladí / výkonní / krásní (nebo pořád stejně hnusní :-D). Tohle často bývá ten hlavní motivátor, proč se člověk začne zajímat více o své tělo a o to, co by mu prospělo více (odlišná strava, trénink, jiná fyzická aktivita, více regenerace apod.).

Pravidelná fyzická aktivita

Ve zdravém těle, zdravý duch.

Když máme fyzicky namáhavou práci, často pak utíkáme k jiným aktivitám, které nejsou fyzicky namáhavé (četba, sledování televize, poslouchání hudby) a naopak (kancelářské profese chodí pak po práci běhat, cvičit do fitka). Za mě jsou to spojené nádoby – fyzická a mentální aktivita (obojí je potřeba k tomu, abychom dobře fungovali), kterou doprovází kvalitní strava (pohon pro naše tělo) a odpočinek (regenerace).

Vynechat jednu z těchto složek jde (na krátkou chvíli – den / dva), pak se však začnou projevovat dopady. Nedostatek spánku = dopad na imunitu, jste pořád unavení a nemyslí vám to tolik, jste častěji nemocní. Nedostatek pohybu / fyzické aktivity = slabší imunita (obecně jakákoliv fyzická aktivita nastartuje vaše tělo, které začne produkovat více imunitních látek) a výdrž (budete dříve unavení, i když děláte třeba jen kancelářskou práci), nehledě na to, že vaše svaly nebudou fungovat správně a bude váš vše bolet a budete zkrátka postupně více líným stvořením apod.

A stejný dopad bude mít vždy opačný extrém (příliš mnoho cvičíte a nepřizpůsobíte tomu stravu a málo regenerujete, příliš moc odpočíváte a nic neděláte)..

Hodně se mi osvědčilo začít ráno tréninkem (běh, jóga, fitko) a často pak pozoruji, že díky tomu celý den je prostě lepší (lepší soustředěnost, lépe vám to myslí a hlavně – večer nejste unavení, protože vaše tělo je zvyklé „na zátěž“). Respektive hodně se mi osvědčilo každý den něco s sebou dělat dělat :-). Další pozitivním faktem je, že pravidelné cvičení vám dá určitý řád, který mnohým lidem zcela chybí.

Po pracovní stránce pak těmto lidem musíte říkat, co mají dělat a musíte jim stát za zadkem, protože se sami k ničemu přinutit neumí.

Když už se člověk dostane do nějakého flow (cvičení každý den od-do), je dobré se snažit tento trend udržet.

A to platí o čemkoliv. Nejhorší je, když se začnete být líní. Protože každý další den se vám nebude chtít dělat nic. A naopak, čím aktivnější jste byli včera, tím spíše toho zvládnete víc dnes. Proto je dobré nevypadnout ze cviku, protože každý návrat zpět bývá vždy těžší a těžší (hlavně mentálně je problém se vrátit do určité rutiny, ze které jste vypadli). A někdy se vám nemusí podařit „najet zpátky“ už nikdy. Protože člověk hrozně rychle zpohodlní. Proto je lepší se do tohoto stavu raději ani nedostávat.

Jakmile jednou musíte přemýšlet nad tím, zda dneska vstanete z postele, abyste si šli vyčistit zuby, brzy skončíte u toho, že budete kvůli vlastní lenosti chcát sami sobě do postele, protože ten hajzl je hrozně daleko….

Ostatně stejné je to i s pracovními návyky. Když získáte špatné pracovní návyky (jste pomalí, neumíte se soustředit, bolí vás přemýšlet nad složitými úkoly, nechce se vám atd.), je potom hrozně těžké tohle změnit (zejména v pozdějším věku, ale jde to). Zvláště začátky bývají krušné, protože nás to stojí úsilí a cíl je v nedohlednu. Pokud navíc nejste zvyklí dělat změny (není vám to vlastní, není to pro vás jednoduše zvyk se neustále překonávat a dělat ty věci, které vás bolí), často ani nezačnete. A protože je to všechno ve vašich očích tak složité, odložíte vše na zítra. Zítra také vůbec nezačnete. A vše tak pozvolna odkládáte a odkládáte, až se na to s klidem vyserete… A pak máte výčitky, že jste pořád stejný debil a tak stále dokola :-).

Proto je dobré se snažit naučit vše dobře už napoprvé – nemusíte se pak nic složitě a bolestivě přeučovat.

A pokud už se vám podaří nějaký váš zlozvyk změnit, ještě pořád nemáte vyhráno.

Když se nebudete hlídat a nebudete si dávat pozor na to, abyste se opětovně nevrátili do starých „zaběhlých“ kolejí, zaděláváte si na problém. Veškerá vaše předchozí snaha může přijít vniveč. Můžete se zase díky vlastní pohodlnosti po čase vrátit zpět do bodu nula. A to přece nechcete.

Hlídání sebe sama je jedno ze základních pravidel u dlouhodobých (trvalých) změn. Když už jste si dali tu práci, abyste se měsíce či roky snažili a nakonec jste fakticky změnili, tak by si to člověk měl chtít udržet už napořád. A neriskovat nějaké výpadky a doufat, že se bez problému naskočí a začne tam, kde minulý měsíc skončil.

Hezký příklad jsou kuřáci, kteří se snaží roky přestat kouřit. Pak stačí jedna cigareta jako takový startovní signál a do měsíce toho takový člověk „zhulí“ dvakrát tolik.

Vrátit se zpět do těch samých (špatných) kolejí je otázka okamžiku. Musíte se zkrátka hlídat. A časem si člověk k těm starým a špatným návykům vychová i určitý odpor.

Trénink těla posiluje dle mého soudu také psychickou (mentální) odolnost jedince. A sice – musíte se každý den přemáhat. Dělat věci, které vás bolí a nejsou vám příjemné. A tuhle tryznu navíc podstupujete z vlastního donucení. Protože sami chcete. Pokud tohle zvládnete, tak potom pro vás ráno povstat z gauče a jít do práce nebo cvičit (nebo být jednoduše aktivnější) nepředstavuje tak zásadní problém jako kdysi. Protože víte, že jste toho zvládli v minulosti 100x tolik. A přesně o tom to je.

Strava

Nikdy bych nevěřil, jak velký dopad může mít na vás samotné správná strava. To, co jíte, nejenom, že značně ovlivňuje, jak vypadáte (a tedy i jak se cítíte). Ale strava má také značný vliv na to, kolik máte přes den energie. Jak se dokážete koncentrovat. Jak moc budete večer unavení. A jak často budete nemocní (respektive zdraví).

Hodně se podle mě mění také důvody, proč zdravěji jíst. Když je člověk mladý, tak stravu nemusí řešit skoro vůbec, maximálně ji začnete řešit ve chvíli, kdy nevypadáte dobře (ale protože jste mladí a všechno funguje tak, jak má, tak vypadáte dobře s minimem úsilí). Od cca 20-30 let se to začíná měnit :-D. Už začínáte pociťovat určité změny (tělo jinak reaguje a uchovává tuky a také potřebujete už více odpočinku) a musíte svému tělu a jídlu věnovat už určitou péči (abyste vypadali dobře). Později už je to podle mě hlavně o tom spíše se cítit dobře, aby vás nic nebolelo :-D.

Hodně na to má podle mě vliv to, k čemu vedou své děti rodiče. Když se rodiče prasí a nedbají na stravu a nenaučí to své děti, nejspíše budou také hnusné a ošklivé po rodičích :-D.

Hezký příklad je třeba to, aby děti vše po sobě dojedli. I za cenu toho, že se prostě přežerou. Pozůstatky z dob socialismu :-D. Dnes je zase trend jíst méně – tak akorát, aby mě to zasytilo a zároveň dbát na to, aby to dodalo mému tělu co nejvíce energie a živin.

Neříkám, že tuhle pasáž mám perfektně zmáklou do puntíku :-D, ale rozhodně je to lepší, než to bývávalo. Spíše než s tím, že bych aktuálně nežral zdravě, tak spíše bojuji s tím, abych na to měl čas a dokázal to skloubit s prací.

Každopádně – občas je dobré se „zprasit“ nějakou totální sračkou (zavzpomínáte tak na „stará léta“ :-D). Život není jen o samých pravidlech. Má to být také o potěšeních a jídlo člověku dopřeje fakt „kurevsky“ hodně radosti :-D. Jen by se z toho občasného porušování nemělo stát každodenní pravidlo (zvyk).

Odpočinek

Tělo by mělo jí do hrobu zhuntované.

Tak přesně tohle moudro je pořádná pitomost. Ideálně s tím začít ještě předtím, než se něco pokazí (odvaříme si kolena, klouby, záda, oči).

O své tělo bychom se měli starat a zajímat se o něj. Protože každé tělo funguje trochu jinak a tak to, co funguje jednomu, nemusí nutně stejně dobře fungovat vám. Někomu stačí 6 hodin spánku, někomu nestačí ani 8. Je třeba proto vždy přijít na to, co moje třelo potřebuje a zjistit, kolik času potřebuje k regeneraci po zátěži (fyzické i psychické – jsou to spojené nádoby).

Určitě doporučuji si přečíst knížku Proč spíme od Matthewa Walkera (respektive doporučuji si  spíše koupit audiobook, protože samotná kniha se čte o něco hůře), která se zabývá spánkem a tím, co vše ovlivňuje. Sami budete podle mě překvapeni, co vše děláte blbě a jaký to může mít dopad na vás osobní život. V knize proč spíše jsou vesměs uvedené poznatky a závěry, které se ve školách neučí. Ostatně i proto je důležité se neustále vzdělávat, jak jsem se zmiňoval v jednom z předchozích bodů :-). Protože všechny nasbírané poznatky bude schopni spojovat do souvislostí a díky tomu si budete umět sami vysvětlit, co se vám děje v určitých fázích života (budete umět správně diagnostikovat problém), budete chápat proč se vám to děje a díky tomu proč najdete vždy vhodné řešení i sami. 

K odpočinku bych přidal také další veledůležitý bod a sice – naučit se relaxovat. Umět úplně vypnout a nechat myšlenky volně plynout.

A tento „meditační čas“ využít k nějaké vlastní rekapitulaci toho, co se mi přihodilo v posledních dnech / týdnech / měsících apod. Někdy budete sami mile překvapeni, co všechno vám z tohoto rozjímání vypadne. Třeba to, že jste urazili velký kus cesty (anebo naopak, že byste měli začít sami se sebou něco dělat). Díky tomu, že si čas od času zrekapitulujete, kam jste došli a kam se dále chcete vydat, nestane se vám, že NEVÍTE, CO CHCETE. Naopak – vždy budete vědět, za čím si v životě jdete a co k tomu máte udělat.

Neztrácet čas a nezabývat se blbostmi

Jednoduše bych to spíše popsal jako „mít čistou hlavu“ po většinu svého života :-).

Během života musí člověk řešit spoustu sraček. A buď víte, jak se s těmito nepříjemnými a těžkými životními situacemi popasujete (máte plán) nebo ne. Pokud máte plán, víte, co máte dělat. Pokud víte, co máte dělat, nemáte důvod být ve stresu. Máte řešení. Pracujete na něm, problém řešíte a on je den ode dne menší. Pokud je váš problém neřešitelný (není žádná cesta, co byste teď pro to mohli udělat), není důvod si to v hlavě přemílat ještě tisíckrát za sebou každý den.

Často problémy v naší hlavě se zdají tisíckrát větší, než ve skutečnosti jsou. Stačí o nich mluvit a už to je násobně zmenší. Není chybou říci někomu, co vás trápí. Protože díky tomu ulevíte hlavně sami sobě – nejste na vše sami. Můžete vaše trable s někým sdílet a často díky tomu se nad problémem musíte zamyslet, podívat se na to všechno z jiného úhlu a díky názoru druhých najdete pak jiné řešení (nebo dojdete k tomu samému, co jste vymysleli vy).

Díky tmu můžete být v klidu a zkrátíte tím časovou linku, během které byste propadali panice, protože nevíte, co máte dělat.

A když je jedním bodem naučit se pracovat s problémy (usměrnit je ve vaší hlavě), druhým bodem je pak naučit se nevytvářet zbytečné bariéry a komplikace v naší mysli. Specialisty na tohle jsou zejména ženy :-D, které trpí dost často na tzv. overthinking.

Umí z komára udělat velblouda.

Není špatně nad věcmi a nad sebou přemýšlet (respektive je špatně nad ničím nepřemýšlet). Ale stejně tak destruktivní může být přílišné přemýšlení úplně nad vším.

Proč se tak zachoval?

Jak to myslel?

Co když…. Co kdyby se stalo…

Dám příklad. Nemáte peníze nebo máte jich málo. Práce vás nebaví. Dojdete k závěru, že si najdete lepší a jinou práci. Sepíšete dohromady CVčko a jdete jej rozesílat. Začnete chodit na pohovory. Analyzujete, co děláte špatně na pohovorech. Dostáváte nabídku. Nastupujete do vaší vysněné práce. To je ta lepší varianta :-).

Když budete „overthinking člověk“, tak to bude vypadat nějak takto.

Nemáte peníze nebo máte jich málo. Co budu dělat? Nemám ani na nájem. Co když se mi něco stane? Co když si v životě nenajdu lepší práci? Jsem neschopný a nic neumí. Už jsem navíc na to starý. Měl jsem začít dřív.

Práce vás nebaví. Je to moje selhání, měl jsem se vykašlat na školu a jít dělat malíře. To by mě víc bavilo. Ale zase na malíře nemám. Navíc si nerozumím s kolegy, co když jinde to bude ještě horší?

Dojdete k závěru, že si najdete lepší a jinou práci. Co když si ale nenajdu lepší práci? Co když mi dají ještě méně peněz. Já ale nic neumím… Každý je lepší než já. Je to moje chyba, měl jsem tohle vědět už na střední. Už máma mi říkala, že jsem neschopný a měla pravdu. Franta si teď také nemůže už dlouho najít práci a je daleko chytřejší než já. Ne, to je příliš velký risk, raději zůstanu tam, kde jsem teď, není to tam zase tak špatné, jak se zdá…

Jak vidíte, přílišné přemýšlení bez hledání řešení vede pak nakonec dost často k tomu, že si nejenom zasíráte hlavu, ale hlavně kvůli tomu nikdy nezačnete. Vždy je jednodušší najít tisíce důvodů, proč ne.

A bude to tak do té doby, než vaši mysl naučíte hledat cesty, jak ano.

Díky tomu začnete dříve dělat důležité kroky ve vašem životě. Budete se méně trápit v těžkých chvílích anebo si už ani neuvědomíte, že právě řešíte naprosto v klidu situaci, ze které byste dříve normálně složili.

Zažijete tak více šťastných dní. A v neposlední řadě – ušetříte mraky vašeho času, který byste normálně utopili zavření doma ležením v posteli, protože ve stresu neumíte normálně fungovat.

A právě toho času máme všichni dost omezené množství.

Je dobré se umět zaměřit na ty opravdu důležité věci a neřešit každý den „pičoviny“.

Je úplně jedno, jestli jste položili utěrku do kvadrantu A nebo do kvadrantu B. Zda sklápíte záchodové prkénko nebo ne. Zda jste ve všech větách, co jste vždy řekli nebo napsali dodrželi správnou gramatiku. Zda jste zapnuli ráno pračku. Zda máte v domě na stolku smítko prachu. Bude vám jedno, jaké jste měli známky ve škole. Protože tohle jsou z pohledu života zcela nepodstatné věci, na které na stará kolena rozhodně vzpomínat nebudete. Protože na nich nezáleží.

Ale budete určitě rádi vzpomínat na okamžiky štěstí. Na vaše úspěchy a neúspěchy, které vás zocelily. Na společné zážitky s kamarády, partnery i úplné dementy :-D, vtipné i trapné historky, které se vám všem povedly (a které se samozřejmě naučíte při vyprávění náležitě přibarvit :-D). A čím méně si budete zasírat hlavu malichernostmi, tím více prostoru tam zůstane pro zážitky, na které když si vzpomenete, tak se usmějete.

Protože právě kvůli nim se vyplatí žít a každý den se znova a znova probouzet do toho nemilosrdného světa, který se s nikým nemazlí.

Určitě bych sem zařadil také nemít výčitky. Často si s sebou lidé táhnout mindráky z let předchozích (z dětství) a viní v tom lepším případě sebe (proč jsem to neudělal jinak) nebo někoho jiného (rodiče, partnera, učitele, kolegy, zkrátka všechny ostatní). Když člověk dělá rozhodnutí, měl by si za nimi stát. Respektive – naučit se rozhodovat a již se nedívat zpět. Nezasírat si hlavu tím „co by kdyby“… Nauči se nevyčítat sám sobě vlastní pády, chyby, faily, je nutné se naučit zejména pro svůj vlastní klid.

Stejně tak destruktivní pro vlastní mysl je závist. Lidé často závidí to, co sami nemají, co jim samotným chybí. Nevidí tu druhou odvrácenou stranu toho, že když je někdo slavný a bohatý, tak nemá třeba žádné soukromí a je nešťastný. Že podnikatelka, která přijela v drahém autě na to třeba 20 let dřela, než si ho mohla dovolit a že jí na tom třeba krachlo manželství. Pro každého jednoduchého člověka to bude hned kurva, které si na to určitě sama nevydělala atd.

Jednoduše každá mince má dvě strany a jen lidé mdlého rozumu se nesnaží chápat, jak asi tak může vypadat ta odvrácená tvář, ten ledovec pod vodou, kterou na první pohled nevidíme.

Závist má však další podstatnou nevýhodu – když někomu závidíte, tak se zaměřujete na toho druhého. Ale ne na sebe samotné. Nehledáte řešení, nezamýšlíte nad tím, co ten člověk asi dělá dobře nebo lépe než vy, abyste se mohli mít stejně dobře. Jak vidíte, i závist může mít dva různé pohledy. Jeden (ten jednodušší), který vás nikam neposouvá a druhý, který vám možná otevírá cestu k vašim tajným snům, ale za ním se skrývá také strastiplná a nejspíše dlouhá cesta bez zaručeného výsledku.

Neexistují životní zkratky a jednoduchá řešení.

Složité cesty – ty  často vedou k cíli. A tou složitější cestou je třeba i to, že nebudete řešit blbosti a sračky, ale naučíte se nad to vše povznést a i v těch sračkách budete zkoušet hledat něco pozitivního.

Nejen brát, ale i dávat

Kdysi dávno se mě jeden můj dobrý kamarád ptal, proč vlastně pomáhám lidem, které často ani neznám. Nedokázal pochopit to proč…. Proč pomáhat lidem, které ani neznám? Proč vracet něco společnosti a dělat to i ve chvílích, kdy to zrovna nevidí okolní svět = nahrává to někdo na Facebook nebo Instagram, aby z toho udělal další srdceryvné video na honění liků?

Proč? Protože i mně že spousta lidí kdysi pomohla. A protože věřím, že je to tak správné – pomáhat ostatním.

Každý z nás potřebuje někdy v životě pomoci. Nikdo životem nepropluje jen tak sám. To ani nejde. Každý občas potřebuje v těžkých chvílích pomocnou ruku. Povzbudit. Poplácat po zádech. Říci, že to zvládne. Že to dobře dopadne. Že na to má. Slova typu já ti věřím, které mají doslova kouzelnou moc.

Spousta lidí o sobě v životě pochybuje a bojí se neznáma. Dělám správný krok? Co když se mi to nepodaří. Co když…. a milión dalších důvodů. Já jsem se naučil, že často kolikrát v těchto lidech stačí jenom překonat onu nejistotu a strach z něčeho, co ještě nezažili. Stačí jen říct že vy jim na rozdíl od ostatních věříte.

Podpora.

Důvěra.

Pomoc.

Tři veledůležité faktory, které jdou společně ruku v ruce.

Nikdy byste nevěřili kolikrát jsem byl svědkem toho, kdy jen těchto pár slov (já ti věřím) stačilo k tomu, aby se z totálního outsidera stal nejlepší člověk v týmu. Jen tahle slova.

Každý z nás o sobě někdy v životě pochybuje. Já, vy, úplně každý. Jen to třeba nevidíte a spousta lidí to ani nechce přiznat, protože to vnímají jako slabinu. Přitom to, že ostatní se nebojí, ale já jo – to je to, co vzbuzuje v lidech strach – že ostatní jsou silnější než já. Že já jsem ten nejslabší jedinec ze všech (a často je to jen výplod naší choré mysli).

Přitom kolikrát ani netuší, jaké peklo zažívají ti, o kterých si myslíme, že jsou lepší / silnější / chytřejší / zkušenější /nebojácní.

Když si budeme navzájem pomáhat, nebudeme na nic sami. Budeme snáze překonávat strach – z neznáma, nejistoty, vlastních selhání.

Já věřím, že to zvládneš. Že na to máš. Věřím ti. Někdy to zkuste říkat lidem kolem sebe taky.

Možná budete pak sami mile překvapeni jak silná tahle slova jsou. A možná vám pak někdo tuhle službu oplatí, až ji budete vy sami potřebovat. Odměnou vám bude také to, že kolem sebe budete mít pouze lidi, kteří smýšlejí úplně stejně. Kteří pomáhají a chtějí pomáhat. Lidé, kteří vám pomohou dosáhnout i nemožného.

Druhotným faktorem je pak i určité pouto mezi vámi a lidmi, kterým jste takhle pomohli nahoru. Protože zatímco ostatní pochybovali, vy jste byli jediní, kdo jim věřili. Vy jste byli jediní, co jim dodávali sílu, zatímco ostatní jim brali energii během jejich cesty vzhůru. A na to se nezapomíná…

Díky tomu už budete ne jen nějací známí nebo tuctoví kamarádi. Ale budete opravdoví přátele. Kámoši v dobrém, ale hlavně i ve zlém. Protože kdo jiný, než naši opravdoví kamarádi, by měl být po našem boku v těch těžkých časech?

Je to přesný opak toho, co většinou běžně „normální“ lidé, co se sami také neumí překonávat své vlastní hranice, dělají. A tak podvědomě nechtějí, aby jiní / ostatní uspěli (předběhli je). Protože je to bolí. Museli by si přiznat, že zaspali. Že někdo je lepší jak oni (to je bolí dvakrát tolik).

A místo toho, aby pomáhali budovat lidský potenciál a snažili se zažehnout oheň v člověku (motivovali jej, povzbudili ho, pomohli mu nahoru), který je právě na pokraji sil a křičí o pomoc, tak jej naopak ještě více zadusí. Shazují jej. Snaží se, aby si nevěřil – stejně tak jako oni.

Smyslem není házet si klacky pod nohy, ale pomáhat si. I za cenu toho, že mě někdo předběhne. Vždyť já se pak také můžu snažit jej dohnat a předběhnout (mám motivaci, mám vedle sebe někoho lepšího). Nebo můžu jen zůstat stát na místě a pak se divit, že je cílová rovinka pořád stejně daleko – v tom lepším případě. V tom horším jdu podkopávat všechny ostatní závodníky, kteří chtějí kolem mě proběhnout…

Vzájemná pomoc buduje důvěru a posiluje naše sebevědomí. Více si věříme a nebojíme se. Vytváří zážitky, které nás navzájem spojují. Vytváří pouto a partnerství. Vhodní parťáci kolem nás nás posilují, protože díky nim nemáme nikdy pocit, že na to všechno utrpení světa nejsme úplně sami. Nevhodní nás naopak oslabují. Vyvolávají v nás pochyby. Že nic nezvládneme. Protože na to budeme sami.

Samota vytváří strach. Špatné myšlenky. Deprese. Nic neumím. Co se mnou bude? Co když se neuživím? Jak to všechno zaplatím? Z čeho budu žít? V životě jsem nic nedokázal… a tak podobně. Proto bychom měli hledat k sobě někoho, kdo nám pomůže (jakkoliv).

Často i malá psychická podpora stačí k tomu, že vás myšlenky podobného typu ani nenapadnou. Nepřijdou vám nic takového na mysl. A navíc nás to povzbuzení nebo pochválení ostatních (kromě pár vteřin) nic nestojí…. Navíc – podpora ostatních posiluje nás samotné. Zvedá nám to sebevědomí, protože najednou nejsme my ti, kdo jsou nejslabší. Máte najednou také více odpovědnosti – nejenom za svůj život, za svůj úspěch, ale také za úspěch těch, kterým pomáháte. Ohromně díky tomu vyrostete.

Když si budeme chtít navzájem pomáhat, dosáhneme toho jako společnost daleko více. Když si budeme navzájem pomáhat v těžkých chvílích, i když se třeba ještě vůbec neznáme… Protože je to tak prostě správné. Protože – když to tak začneme dělat my, začne to dělat i naše okolí. A pak možná tímto přístupem změníte nejenom ten svůj život, ale i desítky dalších.

PS: Ta chyba v nadpisu je tam schválně, aby se to lépe šířilo na „sockách“. Protože každý hrozně rád upozorňuje na chyby ostatních a tak tento příspěvek bude získávat další a další interakce. Částečně i proto, že lidé nečtou a sem úplně na konec se dostane jen malé procento čtenářů. Takže pokud jste četli pasáž o tom, jak myslet o krok napřed, takto tohle je jeho ukázka v praxi :-). A taky je to ukázka toho, jak málo stačí k tomu, abyste se zasekli na formě a nedoputoval k vám samotný obsah, který se vám možná bude a možná také nemusí hodit. Všechny ostatní chyby a překlepy už tam schválně nejsou :-D. Ty prosím klidně komentujte a nahlašujte. A klidně si u toho říkejte, jaký kokot to mohl takto debilně napsat. :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Current ye@r *

Článek ”20 principů, které my změnily život” má již 2 komentářů.

  1. Jarda17:58 dne 15.1. 2020 napsal/a

    Parádní článek. Když tak pozoruju ty lidi, co svalují vinu na ostatní, tak si vlasně myslím, že se jim žije lépe, než nám, co to necháme na sobě :-D

  2. Adélka23:51 dne 13.1. 2020 napsal/a

    Pecka, tohle žeru!