Co se změnilo od začátku roku?

question markOd začátku roku jsem prošel takovou menší proměnou. A sice – začal jsem být trochu více organizovaný.

Začal jsem se prací zase trochu bavit a hlavně být sám se sebou spokojený. 

Co jsem tedy začal dělat od ledna jinak?

Začal jsem vstávat brzo

Dříve jsem vstával v 8 hodin a než jsem stihnul udělat základní údržbu materiálu (ranní hygiena, sprcha, vyřídit maily z předchozího dne, make-up, nalakovat nehty, nalíčit xicht), tak bylo často 10. hodin, než jsem něco udělal, byl pomalu oběd a po obědě byl už pomalu večer, což zejména v zimních měsících bylo tak kolem 16. hodiny.

Domů jsem se dostal kolem 20-21. hodiny, sednul za komp a zase pracoval až do večera. Často se mi pak stávalo, že jsem místo práce prostě jen čuměl a nic nedělal a chodil pak spát kolem 2-3 ráno. Další chyba.

Každý den jsem si říkal, že by se mi ráno ještě jedna či dvě hodiny hodily, abych všechno v pohodě stihnul. A totéž večer, kdy jsem si říkal, jaký jsem debil, že jsem již mohl mít vše hotové.

Takže jsem to trochu otočil. Začal jsem vstávat nejpozději v sedm hodin. Někdy v 6 ráno, někdy v pět, ale nejpozději prostě v sedm. K tomu se váže také to, že prostě chodím dříve spát, nejpozději kolem 23. hodiny, někdy kolem půlnoci.

Ráno pak většinou vyřeším ty nejvíce urgent věci a rozplánuji si den. Má to tu výhodu, že vím, s čím jdu do dnešního dne a myslím na to již od rána a dokážu se na to soustředit po celý den.

Začal jsem zase běhat a chodit častěji do fitka

Dříve jsem si říkal, jaké by to bylo fajn, kdybych se ráno donutil jít do toho fitka. A skoro nikdy jsem nešel, protože „se to nestihlo“.

Ale díky rannímu vstávání jsem se často už celkem jednoduše dokopal a hlavně na to byl čas.

Běhat jsem začal hlavně o víkendu, když je pěkně a mám na to chuť. A dostal jsem se zase tak perfektně do formy, až jsem si z toho kokot natáhnul vazy v kotníku :-).

Nicméně jsem pochopil, že tohle je ten nejlepší začátek dne. Protože vás to donutí makat už brzo ráno a díky tomu proberete mysl, která pak funguje na 130% po celý den. A wo to jde, dámy a pánové (a mužatky).

Dříve jsem chodil tak max. 2 do týdne, teď chodím 3x-4x týdně a 1x-2x běhat. Díky rozdrbaným vazům v kotníčku si ale od běhání na nějaký čas zase odpočinu. Má to i své světlé stránky – nemusím se teď do běhání nutit a mám na to dokonce omluvenku od doktora…. :-D

Začal jsem používat to-do list

Vždycky jsem si říkal, že to je naprostá pitomost, páč tam stejně nebudu nic řádně značit a ani odškrtávat. Chyba lávky. Začalo mě to bavit. 

Nakonec jsem zakotvil u Todoist.com. Je to zadarmo a k tomu, k čemu to potřebuji (napsat si tam, co mám ten den udělat a pak si to jednoduše odškrtnout po splnění), to bohatě stačí.

Hlavně mě začalo neskutečně bavit sledovat ta číslíčka a grafíčky značící, kolik jsem toho udělal za poslední dny a týdny. Až jsem tam začínal psát fakticky každou debilitu jako třeba vynesení koše do popelnice :-). Ale fakt je, že jsem fakticky musel jít a vynést jej hned, abych se necítil pak provinile :-).

Méně Facebooku a sociálna

Tohle se mi moc nepovedlo, ale prostě FB se snažím neřešit přes den. Po čas dne, pokud mám skutečně něco udělat, se snažím minimalizovat osobní korespondenci na minimum. Řeším již až ve chvíli, kdy nemám nic jiného na práci a můžu si to dovolit. Což je často až večer a nebo o víkendu.

Naučil jsem se lidem psát, že prostě teď nemůžu (kecat). A naučil jsem se také vypínat přes den chat na Facebooku. Občas se s někým taky zakecám, ale už je to minimum případů oproti dřívějšku.

Snažím se nad těmito věcmi trávit čas při cestování například v tramvaji, kdy mě to nezdržuje a nepřekáží mi to v práci. Občas sice díky na někoho zapomenu, občas mi tam od některých chodí taková záplava nasraných smajlíků a výhružky smrtí, ale…. Deal with it :-). Stačí se připomenout a já pak zase…. na to úspěšně zapomenu :-).

Začal jsem žrát zdravě a přestal jsem do sebe cpát dog food a junk food

Jak se říká, ve zdravém tělě, zdravý duch (což asi neplatí ve chvíli kdy celý den žerete čočku a nechtěně vám to uklouzne třeba při cestě v MHD).

A tak jsem do sebe začal cpát ovoce a zeleninu. S láskou v očích jsem vzpomínal na jednu svou bývalou kolegyni, která měla asi 280kg a každý den do sebe nacpala asi tři stromy jablek, deset banánovníků a jedno pole zelí a já z toho tehdy měl hroznou prdel, páč by z toho s přehledem vyžily tři státy v Africe….

Ano, tak úplně to samé teď žeru já. Připadám si jako nějaký připosraný králík, ale překvapivě mi to nevadí a dokonce i občas odmítnu od kamarádek nějakou tu sušenku či dortík :-).

Má to i tu výhodu, že člověk ušetří, nemusí tak dřít ve fitku a nepřipadá si, že vypadá jako Paroubek a nebo náš milovaný prezidentní násoska – Zeman.

Díky tomu jste prostě celí tak nějak více sexy pro okolí. Třeba pro zelinářky a nebo pro holky prodávající ovoce. Páč ty ví, že vy jste přesně ten debil, který si u nich dneska zase nakoupí ty jejich ovocnozelné BIO sračky, které nežere ani ten králík…

Méně prokrastinace

S tímto také občas pořád bojuju. A sice – někdy se zadaří a někdy ne. Hodně mi pomáhá, když ještě před usnutím popřemýšlím nad tím, co mě čeká zítra (a úspěšně mě to dostane do deprese, že TO PŘECE NIKDY NEMOHU STIHNOUT!!!!) a co musím udělat nejdříve, abych se dostal přes ty nejvíce nepříjemné úkoly, které se mi nechce dělat ani za zlaté prase.

Jinak to mi připomíná stále fakt, že mám rozepsanou knížku o tom, jak úspěšně prokrastinovat. A stále se k jejímu dokončení ne a ne dokopat. Tak snad letos :-).

Naučil jsem se o víkendu odpočívat

Ano, pořád přes víkendy pracuju. Ale pracuju jenom ve chvíli, kdy já sám chci. Píši ve chvíli, kdy na to mám chuť. Nenutím se do toho. Deadline nedeadline. Prostě – i když to spěchá, nestresuje se tím o víkendu, usedám k tomu až ve chvíli, kdy mám čistou hlavu a jasnou představu, co s tím  dodaným zadáním budu dělat.

Snažím se posílat vše v předstihu

Díky všem těm předchozím bodům naučil práce odevzdávat často v předstihu. Od začátku roku se mi stalo zatím asi jen dvakrát, že jsem něco nedodal včas (no možná víckrát, pokud patříte mezi ty, kterým něco dlužím, tak tímto zdravím :-)).

Srandovní na tom bylo, že ve chvíli, kdy jsem začínal práce odevzdávat dříve, tak se pak odmlčeli sami klienti. Asi byli tímto jednáním tak překvapeni, že jsem pak musel na oplátku čekat já na ně, až mi napíšou, zda je všechno OK :-).

Naučil jsem se pracovat venku (na sluníčku)

Vždycky mi lezlo na nervy, že musím makat, když je venku hezky. Vadilo mi, že jsem nemohl jako ostatní dědkové v parku mlsně slintat nad minisukýnkami dívek v parku a pak je po večerech přepadávat v temných uličkách Prahy v ošuntělém baloňáku.

A tak jsem si řekl, že když nepůjde hora k Hizballáhovi, musí Hatátitlá k hoře.  Proto jsem si začal brát práci do parku a nebo jsem vysedával na balkónu se svým notebookem. Ostatně tento článek je právě psán „z balkounu“.

A teď tady leze zrovna dole jedna fakt pořádná kost…. jo, to je domácí, tak zase nic. Počkám tedy ještě chvíli ukryt ve křoví s tím baloňákem na jinou oběť…

Naučil jsem se nad věcmi moc nepřemýšlet

Možná to zní divně, ale je to tak. Moc nemyslím :-).

Když se prostě něco musí udělat, nepřemýšlím nad tím, jestli se mi chce. Jdu a udělám to. Když musím ráno fitka, seberu se a jdu. Ne vždycky se to podaří, párkrát jsem usnul na pohovce a práce zůstala nedotčená, což moc neprospívalo společné domácnosti (a někteří lidé mě pak měli za zdechlého kokota :-)). Ale pomalu si zvykám a okolí taky.

A za to svému okolí děkuju.

JO A NEJSEM ŽÁDNÝ ZDECHLÝ KOKOT, MILÉ OKOLÍ!

Začal jsem se obklopovat stejně cílevědomými lidmi

Vždycky mě ubíjelo, když já měl tisíce snů a stovky z nich si nakonec splnil a mí kamarádi nebo rodiče nevěděli, kam jejich život směřuje. Často mě pak od mých snů zrazovali a říkali, že se mi to nepovede a nebo, že moc riskuji.

Ano, riskuji a riskuji hodně. A vždyckt budu, protože tím posouvám hranice nemožného. Pro lidi, kteří se bojí vystoupit ze svého stínu, často dosti nepochopitelná věc.

Já nejsem a nikdy nebude ten, kdo bude pořád sedět na prdeli a naříkat nad tím, jaký má na hovno život, protože….. a pak následuje tisíce lidí a nebo okolností, proč se to všecho zase totálně posralo.

Já hledám cesty. Hledám cesty, jak zbohatnou a vydělat peníze (a pokud možno co nejméně pracovat :-)). A díky tomu se musím pořád učit a díky tomu vydělávám více peněz a nemusím řešit, že na něco nemám „love“.

Když je nemám, jdu a vydělám si je. A nebo se jdu učit něco nového, abych si je časem vydělal (ted třeba začínám s psaním textů v angličtině pro klienty, wish me good luck, Luku).

Nepřemýšlím nad tím, že to bude trvat měsíce či roky, protože vím, že potom díky této snaze budu za vodou a užiju si dovolenou s nějakou černoškou v Karibiku (černoška by byla, dovolená v Karibiku je stále v nedohlednu).

A hlavně – sám si určuju, co bude s mým životem a co budu dělat (a pro koho). Nečekám na to, co se bude dít, ale jdu štěstí naproti (i když se občas prostě nepotkáme, to se stává). Jsem zvyklý na to, že mi lidé říkají, že to, na co se teď chystám, je právě ta největší šílenost, co můžu ve svém životě udělat. O to větší zadostiučinění cítím potom, když se mi podaří dokázat opak – že to byl správný krok. Ona se totiž často ta nejšílenější rozhodnutí časem ukáží jako ta nejlepší, co jste kdy mohli udělat (i když třeba skok ze třetího patra po hlavě dolů s třemi promile v krvi mezi tato rozhodnutí fakt nepatří).

Pak často do těchto lidí slýchám: „Já ti říkal, že to zvládneš.“ A to je to, co mě motivuje, já mám rád pozici outsidera. Jenom mám pak vždycky chuť se těchto věčných životních gratulantů zeptat: „Díky. A kam ses posunul ty, Franto?“

Naučil jsem se zkrátka padat na hubu a dřít do úmoru. A taky se z každé sračky dostat. Protože každá „nepříjemnost“, ve které se váš život začne koupat jako chodec ve psích hovnech na Praze 10, vám dá cennou zkušenost do budoucna, díky které překonáte daleko větší shity po cestě. O tom ten život je, o překonávání překážek, o překonávání sebe sama. Občas jen potřebujete někoho a nebo něco, co vás trošku nakopne do té vaší líné prdele.

Řídím se heslem: Dear Past, thank you for your lessons. Dear Future, I’m ready. Dear God, thank you for giving me another chance. (a vždycky se modlím, ať to neposeru)

A hlavně se snažím obklopovat stejně smýšlející lidmi, kteří mi říkají, že vše, co chci, dokážu. Protože pak to skutečně dokážu. A si bych se hanbou propadnul do země, když bych je měl potkat příště a říci jim, že jsem zklamal a zároveň pro ten tolik chtěný úspěch nic neudělal.

Chtěl jsem změnu

Já jsem se pro tuto změnu rozhodl. Nikdo jiný. A vím, že díky této změně zase zažiju spoustu nového. A ano, bude to bolet. Také bych raději běhal po venku, lebedil si na pláži. Já si na ní taky občas lebedím, ale s notebookem v ruce…

Já se pro tuto změnu rozhodl. Nebojím se o ní mluvit a díky tomu, že o tom už kecám a píšu, tak i mě samotného to tak trochu zavazuje k tomu nezklamat. Tak snad to všechno neposeru :-).

Naučil jsem se jít si za svým cílem a nedělat věci, které nechci

Je to sice hodně sobecké, ale pokud máte být spokojení s tím, kam váš život směřuje, tak prostě dělejte jen to, čemu věříte, dělejte to, co vás někam posune. Naučte se vytyčit si cíl a za tím si jít.

A nedělejte nic jenom kvůli tomu, že to po vás chtějí rodiče, známí, kamarádi či partner. Ano, dělejte kompromisy, ale vždy se ptejte sami sebe – chci to i já? Chci se takhle změnit? Proč bych to měl dělat? Pokud to víte, máte zlatého bludišťáka a kudos do vás (teď už jenom musíte pro tu změnu taky něco udělat :-)). Pokud ne a nebo už rovnou víte, že se vám to nelíbí, nedělejte to.

Když vás to bude štvát v práci, změňte ji a jděte jinam. Když vám bude váš partner dlouhodobě lézt na nervy, řekněte mu to a nebo jej pošlete k šípku, když se nehodlá změnit. Zkrátka žijte tak, jak chcete žít (a nebo byste aspoňˇjednou žít chtěli).

Jedna má kamarádka je asi tak stejně tak stará jako já, rozdíl je v tom, že je již po smrti. Ano, ona neměla tolik času jako vy nebo já. Život je příliš krátký na to, abyste ztráceli čas děláním věcí, které dělat nechcete. Kdysi mi jedna bývalá řekla: Žij tak, jako kdyby tento den měl být tvým posledním. Protože žijeme přece jenom jednou.

A já se tímto heslem začal řídít až někdy v 27 letech. Tak teď se jenom modlím, aby až zase půjdu skákat padákem, aby se ten parchant zase otevřel a tohle nebyl takový předčasný nekrolog :-).

A hlavně mějte vždycky své plány stále před sebou. Já je mám v to-do listu, kde se na ně musím každý den dívat, abych na ně nezapomněl. A už se těším na to, až si je jednou budu moci odškrtnout jako splněné (a nebo je potichoučku smazat a dělat, že se nic nestalo :-)).

A kde máš své sny ty, Chucku? 

PS: Ještě jednu věc jsem se od ledna naučil. Dělat si ještě větší prdel ze svých kamarádů a přátel. Udržuje mě to věčně v dobré náladě, hodně se zasmějeme (hlavně já) a někdy si říkám, že jsem fakt hrozná svině, když si je pořád dobírám a jsou terčem mých debilních vtíéků neustále ti samí lidé. Ano, mnohdy jsou mé vtípky dětské a pubertální, ale z toho asi jen tak nevyrostu :-).

Ale za to mě mají rádi. Jsem prostě takové střevo. A od ledna jsem tak trojnásobně velké střevo, až si časo mnozí říkají, na čem to zrovna frčím. „Dýlera“ neprozradím….

Foto: http://www.photoxpress.com/photos-puzzle-questionmark-piece-5323766

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Current ye@r *