Den vítězství je označení pro různé významné svátky oslavující vítězství v důležité bitvě či celé válce. V evropském prostředí se jedná především o konec druhé světové války (v Evropě), který připadá na 8. května, ale některé země uznávají 9. květen.

Kdy slavíme Den vítězství?

Den vítězství – konec 2. světové války v Evropě připadá na 8. květen.

Konec 2. světové války v Evropě

Za konec 2. světové války v Evropě považujeme kapitulaci německých vojsk, která vstopuila v platnost 8. května, ve 23:01 hodin středoevropského času.

Válka na starém kontinentu skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, kterou v Remeši za německou brannou moc podepsal generál Alfred Jodl, aby byla později v Berlíně parafována dalšími německými i spojeneckými představiteli. Do půlnoci 8. května měli Němci složit zbraně, což se ve většině případů skutečně stalo.

S výjimkami se bylo možné setkat i na našem území, které z části stále nebylo osvobozeno. Pražské povstání tak fakticky skončilo až 9. května příjezdem tanků 1. ukrajinského frontu, které se střetly se zbytky nacistických sborů, které se snažily dostat na západ do amerického zajetí. U Milína na Příbramsku se odehrály ozbrojené střety ještě 12. května, které bývají označovány za poslední větší bitvu 2. světové války v Evropě.

Válka však v květnu neskončila na východě, kde se bojovalo dále a konflikt vyvrcholil svržením dvou atomových bomb na japonská města Nagasaki a Hirošima. Japonský císař Hirohito oznámil kapitulaci 15. srpna. Podepsána byla 2. září, které je jako Den vítězství svátkem ve Spojených státech.

Oslavy Dne osvobození do roku 1989

V minulosti se svátek nazýval Den osvobození či Den osvobození od fašismu a slavil se až 9. května, jak je tomu dodnes v zemích někdejšího Sovětského svazu.

Druhá světová válka

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflikt se stal s více než 62 miliony obětí na životech dosud největším a nejvíce zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.

Začátek druhé světové války

Druhá světová válka začala napadením Polska nacistickým Německem 1. září 1939. Krátce poté vyhlásily Francie, Spojené království a státy Commonwealthu Německu válku. 17. září napadl Polsko i Sovětský svaz (SSSR). Německé invazi do Polska předcházela jeho smlouva o neútočení se SSSR, takzvaný pakt Ribbentrop–Molotov, podepsaná 24. srpna 1939. V tajném protokolu k tomuto paktu si tyto dva státy dočasně rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran.

Válečné zločiny

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a nehumánní zacházení s válečnými zajatci, zvláště se sovětskými vojáky ze strany Německa. Průběhem bojů bylo podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Nejhorším příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů Židů v koncentračních táborech a na jiných místech v mnoha zemích Evropy. Masakr čínského obyvatelstva, který spáchali Japonci v Nankingu v prosinci 1937, byl jedním z největších zločinů. V rámci operace Intelligenzaktion zlikvidovali němečtí nacisté 60 000 až 100 000 příslušníků polské inteligence. V roce 1941 provedla sovětská NKVD tzv. katyňský masakr, při kterém bylo povražděno přibližně 22 000 polských důstojníků a příslušníků inteligence. Milionové oběti utrpělo slovanské civilní obyvatelstvo – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a jiní – na územích východní fronty, kde ztratilo životy osm milionů lidí. Ti podléhali nemocem a hladu vyvolaným válečnými operacemi a masakrům páchaným na územích obsazených Wehrmachtem a jednotkami Waffen-SS.

Život za války

Válečné úsilí pohlcovalo téměř veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů. Mnoho států utrpělo nepředstavitelné materiální ztráty a devastaci svého kulturního dědictví. Lze proto hovořit o tom, že se jednalo o totální válku. Téměř všechny zúčastněné strany se v menší či větší míře odchylovaly od požadavku vést válku „civilizovanými metodami“. I když Spojené království v roce 1940 odmítalo plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim spolu se Spojenými státy samo uchýlilo.

Závěr války a počátek studené války

V samotném závěru světové války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla a je i v současnosti prevence vzniku dalších válečných konfliktů. Po skončení války upevnily vítězné mocnosti USA a SSSR své postavení dvou světových supervelmocí. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války. První generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.

Oběti druhé světové války

Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí.

Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Spousta lidí po válce zažívalo tzv. PTSD (nebo PTSP) tzv. Posttraumatickou stresovou poruchu.

Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů.

Koncentrační tábory

V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z Východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice.

Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo mnoho lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty.[48] Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů.

Norimberský proces

Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: „Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen“. Nebylo možné se nadále vymlouvat „Já jsem jenom splnil rozkaz“. (Např. posádka německé ponorky U 852 postřílela bezbranné trosečníky řeckého parníku Peleus kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byli potrestáni: velitel ponorky za vydání zločinného rozkazu, první důstojník a námořník-kulometčík za jeho splnění a lodní lékař za aktivní účast).