Slovo inkognito je velice zajímavé. Už samotná podoba je zvláštní, protože podobná slova v češtině nejsou úplně běžná. A pozorný člověk si všimne ještě jedné zvláštnosti. Správně! Slovo inkognito může být použito jako podstatné jméno, ale také jako příslovce.

Pravopisně správně je pouze inkognito!

Proč tomu tak je? Odpověď je poměrně jednoduchá. Slovo inkognito má původ v latině, proto si i v českém jazyce zatím zachovává původní pravopis. Jinými slovy. V tomto případě nemůžeme uplatnit zásadu českého pravopisu o tvrdých souhláskách.

Že je čeština někdy zbytečně složitá a plná výjimek, dokládá i další fakt. Slovo inkognito si sice udržuje svůj původní pravopis, ale na druhou stranu už se stihlo včlenit do české slovní zásoby natolik, že ho můžeme skloňovat běžným způsobem podle vzoru město. Samozřejmě pouze v případě, kdy výraz inkognito použijeme jako podstatné jméno.

Inkognito – podstatné jméno, ale i příslovce!

Na závěr si dovolíme přidat pár slov k významu. Výraz inkognito se používá pro označení, kdy někdo nevystupuje pod vlastním jménem, je v utajení nebo něco podniká nazapřenou.

Z toho plyne poučení. Když jako vzorný manžel půjdete navštívit svou milenku, dělejte to vždy inkognito!

Příklady SPRÁVNÉHO užití slova inkognito:

• Nekřič u toho sexu tolik, jsem tu inkognito!
• Karel Gott chtěl povečeřet inkognito, ale bohužel mu jeho plány překazil dotěrný bulvární novinář.
• Šel do nevěstince inkognito, ale stejně ho soused viděl a řekl o tom manželce.
• Manželka porušila inkognito, když mě oslovila skutečným jménem.
• Bez inkognita nemůžu opustit hotel, protože jsem paranoidní.
• Macura nemůže cestovat inkognito na dovolenou, protože se svým chováním vždycky prozradí.
• Na maškarním plese jsem byl inkognito, ale svou manželku jsem si hlídal!
• Bůh chodí po světě vždycky inkognito, proto ho zatím nikdo neviděl.