Jak vypadá život po rozchodu

Říkal jsem si, že bych časem sepsal nějaké motivační kecy o tom, jak může vypadat život po rozchodu, až jste z toho venku. Aby prostě ostatní věděli, jak nakonec může vypadat to světlo na konci tunelu, až k němu dokráčíte. Protože jsem však líný jako veš, tak jsem se k ničemu takovému nedokopal. A když jsem pak v komentářích narazil na „hotový článek“ (navíc jsem nechtěl, aby podobný příběh zapadl někde mezi stovkami komentářů u článku o rozchodu), tak jsem si řekl, proč toho nevyužít. Proto je to poprvé, kdy na tomto webu neuvidíte můj výtvor, ale zpověď někoho jiného. A protože se psaním dá se říci živím, tak jsem to musel na úvod aspoň takto náležitě okecat….

Navíc – nenapsal bych to asi jinak. Lišily by se možná některé okolnosti (Honza méně chlastá a fetuje :-D). Ale závěr by byl stejný. Na konci z vás bude lepší člověk. Změníte se k nepoznání. Z trosky bude polobůh (alespoň ve vaších očích, i když si ostatní o vás budou myslet, jací jste kreténi). Už z vás nebude zamindrákovaná nula. Bude z váš někdo. S čistou hlavou (která zůstane čistá až do doby, než narazíte zase na nějakou pořádnou krávu a zabouchnete se až po uši :-)).

Proto, pokud stojíte teď před těžkým rozhodnutím, jděte do toho po hlavě. Nebojte se dělat těžká rozhodnutí, protože za pár let díky tomu budete šťastnější.

Bojíte se odejít? Odejděte a udělejte to hned.

Bojíte se někoho ztratit? Možná jej ztratíte, ale najdete si někoho dalšího. Lidé přichází a zase odchází.

Stačí věřit. A zůstat silný. Neříkat si, že něco nezvládnete.

Na světe jsou horší věci, než jenom to, že se nemáte dnes večer ke komu přitulit. Akorát jste na to ještě nepřišli. Když budete úplně v hajzlu, tak si uvědomte:

Máte nejspíš stále co jíst a pít.

Máte asi také střechu nad hlavou.

Nejspíše nemáte nějaké vážné zdravotní komplikace.

A asi vám nad hlavou nelétají kulky.

Pokud vám nad hlavou lítají cizí mužské kulky, tak jste teda fakt úchylnější než já, páč tohle je fakt humus. Pokud jsou ty kulky vaše, tak máte buď hodně vážný zdravotní problém (normálně mají na hlavě vlasy a ne koule) a nebo patříte k těm několika jedincům, co si umí sami vykouřit vlastní péro (pak vám z celého srdce gratuluji, protože to je asi sen každého z nás :-D).

Máte celý život před sebou. Máte dalších několik desítek let na to, abyste zjistili, co a nebo kdo vás udělá v životě šťastnými.

Není kam spěchat. Ono na to jednou přijdete. Já na to přišel taky už za pár měsíců. A nelituji. Ostatně to tak nějak dokazuje i můj poslední rok, který byl krutohustěpřísný (a to raději ani nechtějte vědět, jak vypadal rok předtím). A letošek? Ten je ještě o 200 % přísnější…  :-)

Užívejte si život plnými doušky. Protože nikdo z nás nezná ani dne ani hodiny. Další šanci prožít něco tak neskutečného, jako je život sám, již mít nebudete. Přestaňte se tedy zaobírat pitchovinami a ztrácet čas. Času máme všichni málo… Kurevsky málo.

Každý člověk, kterého to nakopne a pomůže mu to změnit život a napsal to sem na tento blog (a to se ještě další desítky na psaní čehokoliv kamkoliv prostě vysrali), je jen důkazem toho, že to jde. Když se podíváte za nějaký čas na sebe a uvědomíte si, jaký „fičák“ jste prožili od posledního rozchodu, kdy jste brečeli a ve vašich očích končil život, budete děkovat bohu za to, že jste se tehdy rozhodli tak, jak jste se rozhodli. Že jste se rozhodli jinak a vybrali jste si tu těžší cestu.

Příběh (p)o rozchodu s dobrým kancem  

„Ahoj všem,

zcela záměrně jsem nějakou dobu nepsal s tím, že další report, na který se Michal těší ;-) přijde přesně po šesti měsících. Nakonec jsem prostě zapomněl :-). Neodpočítával jsem dny k dalšímu příspěvku. Prostě mě semlel normální život a já najednou čumím, že jsem po rozchodu už více než sedm měsíců. To to kurva letí :-). Dovolená za mnou (by the way bylo to naprosto famózních 14 dnů) a já mám samozřejmě několik novinek, poznatků a zjištění..

Asi bych měl začít tím, jakým způsobem teď žiju a jak se cítím. Tedy vězte, že dodnes si na bývalou partnerku vzpomenu, nicméně duševní bolesti ani otřesy mi to již dávno nezpůsobuje a pokud ve výjimečných případech ano, pak jen na pár minut. Jsem na konci cesty a tento příspěvek bude nejspíš jedním z posledních. Pochopil jsem a došlo mi, že cesta rozchodu je černá, smutná, depresivní, destruktivní a hlavně slepá. Na jejím konci není nic, než vzpomínky. Jen vám prostě dojde, že jdete již od začátku paralelně s ní po mnoha a mnoha dalších cestách a některé z nich již smysl dávají. Hlavní ulicí je život a ta se více a více od cesty rozchodu odklání, až prostě nadobro zmizí. Zůstává jen to nejdůležitější: PŘÍTOMNOST.

Možná to bude znít z mé nevymáchané držky až příliš nadneseně, ale pravdou je, že Eckhart má pravdu. Minulost je jen již prožitý přítomný okamžik, který se nikdy nevrátí a nemá smysl se k němu vracet, pokud z něj nemůžete čerpat něco pozitivního, jako je třeba nějaká zkušenost, či příjemná vzpomínka.

Život mi přinesl nový vztah, který už nějaký ten měsíc trvá a ze kterého se má ex jako rušivý element již vytratila. Dnes si říkám přesně to, co predikoval Michal: Proč se já kretén trápil kvůli jedné holce, když jich je na světě mnohem víc a dokonce lepších? Proč jsem ryl držkou zem kvůli nedospělé servírce? :-) Jako chápu reálný důvod a vím, že to tak mělo být, ale dnes to prostě už necítím a přijde mi to jako nesmyslně ztracený čas. Nesmyslně jsem svý tělo a duši zatížil bolestí. Je to prostě tak, že dnes jsem v cajku, bohatší o zkušenost pro další případný pád.

Přicházejí další lepší i horší životní situace a rozchod je více a více v pozadí. Z těch lepších jednoznačně musím vypíchnout tu, že jsem dostal skvělou a výborně zaplacenou práci poblíž Prahy. (Takže na toho panáka Michale dojde ;-), budu se tam stěhovat). To mě nalilo další životní energií, je to pro mě obrovská výzva a musím přiznat, že se na to strašně těším. ( Jen je mi líto opustit současného šéfa – je to skvělý chlap ). V říjnu jdu na to, takže držte palce.

Víte ono je to celý tak, že když vás někdo opustí, máte pocit, že se všechno zhroutilo. Nic nedává smysl a všechno končí. Tak proč v tom zkurveným životě pokračovat? Proč to nezabalit a neskočit z mostu? Protože to fakt nekončí. Je to jen blud. Naopak, jede se dál. Přijdou zase jiný chvíle, které vám ukáží, že je na světě spousta radosti a nikdo, kurva nikdo vám ten život prostě posírat nebude. Tak to obrečíte, postěžujete si, prožijete si bolest a hotovo. Bude dobře.

Já strávil spousty času hledáním rady, která by mě zbavila bolesti a víte na co jsem přišel? Že ani já nenašel nic geniálního, co bych vám tady mohl teď napsat. Oni fakt měli všichni pravdu s tím, že jediným lékem je čas. Neexistuje žádný okamžitý pomocník. Je to celý o tom, že se z citové závislosti dostáváte po drobných krůčcích. Pomalu, ale jistě. Je to lepší a lepší. Ten kdo vám bolest způsobil prostě zmizel a vy se s tím vyrovnáváte jak nejlíp umíte. Proč by ale vaše hlava měla neustále destruktivně vše směřovat k ex? Ono to ego a mysl chtějí jen něco zpátky, ale postupem času, jak to nedostávají, tak se to všechno otupí až vás nakonec ego i mysl přestanou trápit úplně.

ODPUSTIL jsem jí. To je podle Michala poslední krok k ukončení tohoto smutného dramatu. Vážně. Odpustil jsem jí to všechno a dnes bych se s ní klidně dokázal setkat a pokecat si. Být uvolněný, v pohodě. Už si nevykresluji v hlavě scénáře, co bych jí řekl. A víte proč? Protože už je mi to prostě jedno… mluvil bych s ní jako se spolužákem, kterého bych potkal třeba po dvaceti letech. Na tuhle chvíli jsem čekal a když na to kouknu zpětně, tak to zase tak dlouho netrvalo. Fantastickým urychlovačem byl opravdu nulový kontakt. To je váš největší kamarád, i když se může tvářit nepředstavitelně. Kolikrát já už se setkal s milionem důvodů, proč se podobně postižení neustále trápí tím, že píší, volají… Pičovina.

Vyřešit děti, majetek a pak ani hovno. Ani řádku, to je nejlepší lék a největší pomocník. Chtěla jsi odejít? Oukej, tak padej a hlavně nevolej, nic po mě nechtěj. Většina z expartnerů občas nějaký kontakt zkusí, ale nic si nenamlouvejte… oni potřebují jen zjistit, jak jste v hajzlu a jak moc vám chybí. A vy tady nejste proto, aby se ony cítili skvěle. Jste tady od toho, abyste se skvěle cítili sami. Proto ten telefon nezvedejte, na sms neodpovídejte. Zmizela jsi? Tak si kočko hlavně nemysli, že já jsem sračka, která bez tebe neumí žít. Umím a třeba i líp než s tebou… Takhle si to v hlavě zkuste nastavit do doby, než si budete jistí, že je to celé za vámi.

Stal jsem se lidovým terapeutem :-D Tak jako mi jeden skvělý kamarád pomohl tím, že mi vše trpělivě vysvětloval a naslouchal mým nářkům, tak já to teď dělám pro ostatní. Jen během minulého týdne jsem objevil v práci dva nové pacienty. Jeden to schytal po osmi letech, druhý sice „jen po čtyřech, ale zase mu jako bonus nechala na krku dítě, kterému on teď musí vysvětlovat, kde je maminka (ani děcku chudák nemůže říct, že maminka je naivní kráva, která někde píchá s nějakým strejdou).

Vzhledem k tomu, že za tyto terapie nepožaduji žádný honorář, začínám obvykle tím, že pacienty odkazuji na tento článek :-D. Vždycky říkám, chceš vědět, co mi nejvíc pomohlo? Kluk kterého jsem nikdy neviděl a který nikdy neviděl mě. Napsal perfektní článek a ten je pro tebe teď povinnou četbou. :-)) Pak teprve jedeme dál:-). 

Abych taky mluvil chvilku zcela vážně: Pomáhání ostatním mě hodně naplňuje. Jsem velmi empatická osobnost a prožívám to s nimi. Je mi jasný, že jediný, co pro ně můžu udělat je prostě být na telefonu a ochotný kdykoli zajít na kafe a poslechnout si stále ty stejné, jen v detailech se obmněňující příběhy.

To by asi tak bylo shrnutí mého stavu po sedmi měsících:-). Držte se lidičky, svět je plný nádherných věcí a vy nikdy nestihnete všechny vidět a všechno prožít. Tak se neokrádejte o čas a bojujte. Ať je ten porozchodový čas co možná nejkratší.

Michale děkuji ti ještě jednou za to, co jsi nejen pro mě udělal. Uvidíme se…

Pokud budu cítit, že to má ještě nějaký smysl, zase se ozvu.“

Honza

PS: Honzo, já děkuji. Tobě i všem ostatním, kteří sem psali, protože mě to neskutečně zahřálo u srdce pokaždé, když se někdo další díky tomuto webu dostal ze sraček. Líbí se mi, že jsi přebral můj styl psaní (píšeš jako prase a používáš samá sprostá slova, za to ti také moc děkuji, ty vole, páč jsem to nemusel přepisovat :-D). A pivo v Praze samozřejmě platí (pokud zveš a platíš zároveň :-)).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Current ye@r *

Článek ”Jak vypadá život po rozchodu” má již 54 komentářů.

  1. Katy14:49 dne 3.12. 2018 napsal/a

    Rok a něco po… a musím říct, že mi je skvěle. Už dokážu uvažovat i o někom jiném ve svém živote. Pomohl čas a nulový kontakt. Honzo, díky! Tvoje porozchodové články znám zpaměti, kdyby něco… :)

  2. Monka18:49 dne 2.12. 2018 napsal/a

    Ahoj všem,
    klobouk před všemi, kteří jsou ochotni přiznat si, že jsou v průseru, a že život není jen o „smajlíkách“, a a o tom, že jsme všichni STÁLE happy… Klobouk dolů před všemi osobami mužského pohlaví, kteří jsou schopni konkrétně pojmenovat své pocity, a kteří se nebojí říci, že jsou “ v prdeli „, prostě to, že milovali a teď to pekelně bolí… Neznám mnoho takových jedinců ve svém okolí….včetně mého manžela…Bohužel.. Odešel ode mne po 20ti letém manželství a od 3 pubertálních dětí.. Šok, panika, strach co bude…klasika. Snažím se.. Prošla jsem si již několika fázemi, výše popisovanými… Je to teprve 3 měsíce.. On nás navštěvuje..Cítím, že bych se potřebovala totálně odříznout, nevidět ho každý týden, nejitřit rány.. To však bohužel s dětmi nejde.. Nechávám ho být.., nekontaktuji první.. Snažím se připravovat na rozvod (který on nechce..)
    Všechnu tuto tíhu se snažím zúročit a obracet jako úrodnou půdu pro sebe..KOnečně po 20 letech jsem se vrátila sama k sobě, ke svým potřebám, .. jako forma terapie je to dost drsný, ale jak se říká, když nejde o život, jde o H…O
    Moc díky za tyto stránky, moc díky za chlapy, kteří sem píší… Je fajn vědět, že existují mužští s duší a ne jen s koulema:))…Je fajn vědět, že TO je prostě život, který nám títmo NĚCO dává najevo.. Je fajn vědět, že v tom nejsme sami… /přeci proto ty komentáře:)..je to forma autoterapie.., alespoň si chvilku ulevit a přenýst své niterní pocity do pár slov.., alespoň pro mě.. DÍKY!!! Klidný advent a věřte: BUDE LÍP!!!

    1. Bohouš07:15 dne 3.12. 2018 napsal/a

      Hezky napsané…. držím Ti palce. Na těchto stránkách je opravdu nejlepší zjištění, že naše trápení není ojedinělé, i když to tak po večerech a ráno vypadá. A to nej co se zde lze dočíst? Přejme jim to! Společné prožitky nám nikdo nevezme a nakonec vše má svůj důvod…bez zášti, nenávisti. U mne i vědomí vlastních chyb. Martin

      1. Bohouš08:12 dne 3.12. 2018 napsal/a

        Ale bolí to moc ..

    2. Pavel08:52 dne 10.12. 2018 napsal/a

      Dobrý den máte pravdu jsem chlap a taky dávám najevo sve pocity a nestydím se za to.Taky se semnou rozešla přitelkyne kterou jsem hodně miloval před týdnem,náš vztah trval rok a pul.A zrovna 3.12 2018 jsem jí víděl s kolegou z práce,čekal na ní jako sem já čekávál já na ní,musim říct že mě to moc bolelo a bolí i ted.Já bych jí tohle nikdy neudělal abych se vychloubal po týdnu že mám jinou ženu.Vždyt já si ani nedokažu představit že bych najednou byl s jinou ženou hladil ji po vlasech natož se k ní tulil.Nejhorší je že pracuje ve stejné firmě jako já i ten její nový amant,takže je bohužel vídám občas.Pořád tvrdila jak mě miluje že by s jiným chlapem být nemohla a pak jí vidím po týdnu s jiným,vážně nevím co si mám myslet už pořád si pokládám ruzné otázky ale asi marně.vím že sme měli hádku ale v každém vztahu se bohužel pohádají ja měl tu sílu se snažit ale z její strany asi bylo lepsí utect ona nikdy moc neuměla bojovat ale to jí nezazlívám,jen mi hodně ublížila tím že se ukazuje přede mnou s novým amantem,hodně mě to bolí.Nemám potřebu jí dělat naschváli jako ona mě tímto zpusobem.
      omlouvám se že jsem se tu takhle rozepsal ale chtěl sem se někomu svěřit,bohužel každý máme svou bolest.
      Všem přeji at se z toho dostanete co nejdříve i když je to ted nemožné.Snad čas vše zahojí.Děkuji moc

  3. Pavel15:13 dne 26.9. 2018 napsal/a

    Diky vsem za to, ze v tom nejsem sam.Pred tydnem me opustila pritelkyne, ktera me 3 mesice podvadela s kolegou z prace a kdyz jsem mel podezreni, ze to tak je a zeptal se ji, tak ze me delala magora.Pak mi oznamila, ze s nim chrape a odstehovala se k nemu. Byl to pro me sok, neb cely nas vztah se tvarila spokojene a stastne a nikdy si nestezovala.A i kdyz vim, ze to byla falesna mrcha o kterou bych si ani kolo neoprel, tak to presto boli. Jsem rad, ze odesla, protoze mi desne lhala a podvadela, ale stejne je mi to lito, protoze jsem ji miloval.Lidi nejste v tom sami.Vsechno jednou preboli a tam nekde v budoucnosti na nas ceka lepsi a krasnejsi partner/ka nez ten/ta ktery/a nas oputil/a.Nadeji a viru nam nikdo nevezme….

  4. Tomáš09:07 dne 20.9. 2018 napsal/a

    Díky za tyto stránky, v posledním měsíci se mi udál rozchod, který je svým způsobem nový, jelikož v tom figuruje dítě. 3,5 letý vztah, zařízený byt, roční krásná holčička a teď v září jsme se měli brát. Všechny přípravy v plném proudu, svatební prstýnky už jsme měli, svatební šaty, rezervace místa, odeslané pozvánky pro hosty atd. Nicméně před měsícem mi oznámila, že mě nemiluje a že si mě nemůže vzít a ještě ten den zmizela za svými rodiči na Moravu i s dcerkou, kterou od té doby vídám velmi málo, ačkoliv táta jsem prý skvělý. Nic jsme netušil, nebylo moc příznaků, podle kterých jsem mohl poznat, že se něco děje, jelikož přeci jen jsme plánovali svatbu a vše vypadalo v pořádku a vcelku z mého pohledu harmonicky. Vše co jsem dělal, jsem dělal pro ni a malou dcerku a zhroutil se mi svět. No cítil jsem se a ještě cítím jako vykuchaná ryba, totálně bez energie, bez citu, v totální apatii. Rána a bolest to je veliká, nikomu bych toto nepřál. Ale pomalu se z toho začínám sbírat, začal jsem chodit na jógu, plavat atd. Ale ten prázdný dětský pokojík když to máte furt na očích, to je velmi smutné…kdyby si chtěl někdo v podobné situaci psát, tak napište na TuTomas@seznam.cz , rád někomu pomůžu kdo je podobně v prdeli :-)

    1. Markéta22:36 dne 7.11. 2018 napsal/a

      Ahoj Tome, chtěla bych ti napsat pohled z druhé strany. Před 4 lety jsem se rozvedla. Bývalý manžel Asperger bez citu, psychické týrání každý den. Máme dceru. Také autista. Během rozvodu jsem studovala, chodila do práce, stěhovala se do cizího města bez podpory rodičů, přátel. Zemřeli mi čtyři příbuzní a já se rozhodla chodit na angličtinu. Učitel výborný chlap, věřící padesátník prvně ženatý s o dvacet let mladší ženou. Měli dceru. Po půl roce mu odešla, protože neměl hned hotový byt a málo peněz. Chodila jsem za ním podporovala ho, chtěla jsem, aby se dali opět dohromady a zkusili spolu žít. Bohužel. Rozvedl se a neustále řešil s bývalou styk s dítětem. Já se však do něj zamilovala a čekala s ním dítě. Avšak o dítě jsem přišla a měla nádorové onemocnění a rozsáhlou operaci. A co myslíš, že udělal? Přestal se mnou komunikovat a odkopl mne jako kus hadru. Pokud jsem byla zdravá a dělala mu společnost, byla jsem dobrá, ale když jsem onemocněla, již mne na nic nepotřeboval. Jo jo. I tací jsou muži. Třeba jsi něco udělal a ani o tom nevíš? Něco, co tvou ženu utvrdilo, že se o tebe nemůže opřít. To ženy vycítí hned. Byl jsi asi nerozhodný a ona potřebovala jistotu. Prostě ženy to tak mají, jinak bychom brzy vymřeli. Ale třeba je to naopak. Možná, že ona sama se najednou zalekla dospělého života, na který nebyla připravena. Ono se to žije společně, pokud vás nic nesvazuje, ale najednou příjde svatba a dotyčný si uvědomí, že již nelze nikam odejít, a proto raději vycouvá. Ale netrap se. Pravděpodobně to nebyla ta pravá pro život. Ty pravé ženy zůstanou při svých mužích v dobrém i ve zlém. A takovou si hledej.

      1. Tomáš16:03 dne 26.11. 2018 napsal/a

        Ahoj Markéto,
        to mě mrzí že se k tobě takto ten „chlap“ zachoval. Obzvláště kouzelné je to, že byl věřící a přesto tohle udělal. No jo, víra hory přenáší :-) Ale nakonec asi buď ráda, takovýto člověk by za nic nestál a jsou lepší chlapi.
        Jinak ještě k mojí bývalé, oporu ve mě měla celou dobu, jelikož po dobu co jsme spolu byli tak jsem finančně vše v podstatě táhnul sám a to jak před porodem tak po něm. Zároveň jsem necítil, že bych jí nebyl oporou ani v citových věcech a jiných věcech (např. když byla v nemocnici, tak jsem se o ni samozřejmě staral jak to jen šlo), prostě jsem se snažil jak to jen šlo a bylo v mých silách, a nakonec ona sama uznala, že ví, že bych se o ně postaral s malou. Co se týká rozchodu, tak důvody jsou následující. Po rozchodu mi řekla že jedním z důvodů bylo, že jsem ji zklamal tím, že jsem ji nepožádal o roku v těhotenství, což bylo opravdu překvapující, protože během těhotenství jsme se dohodli, že svatbu odložíme po porodu, jelikož by toho bylo moc najednou. Nicméně půl roku po porodu jsem ji o ruku požádal a ona na to kývla, což teda pokud byla zklamaná už předtím, tak nevím proč to dělala a nechala to do až do finální fáze přípravy svatby včetně nemalých vynaložených nákladů (prstýnky, rezervace místa, šaty atd.) No a dalším důvodem mimo toho že mě nemiluje bylo to, že nemáme žádné společné zájmy (asi to dítě která nám bralo v podstatě všechen čas není náš společný zájem) a jako třešnička na dortu byl důvod ten, že jsem moc racionální…to je asi jako když žena řekne muži, že se s ním rozchází, protože je moc charakterní :-) Do žen prostě člověk nevidí…Tak všem držím pěsti do rozchodů, jelikož svět patří těm, co se neposerou.

  5. Marek17:27 dne 26.8. 2018 napsal/a

    Jsem v tom úplně čerstvě a ještě ani nejsme od sebe odstěhovaní,takže to bolí o víc o tu možnost nějaké naděje. Stránky jsou super a aspoň na chvilku mi vždycky pomohou. Bydlím v Opavě, ale jsem zde přistěhovalec,takže bych byl rád za jakéhokoli dobrovolníka na pivo a pokec…

  6. Alex02:50 dne 11.8. 2018 napsal/a

    Mozna kdybych tento clanek cetl pred 4 mesici, nemusel jsem si tim projit tak detailne jak je tu posano. Realny a s nadhledem vysvetleny postoj obeveny na konci kapitoly, potrebny vsak na zacatku. Nevadi, otocime list a zacnem novou kapitolu zivota. lepsi…

  7. HANA07:44 dne 18.7. 2018 napsal/a

    Pane J, rozplakal jsi mě po ránu, tím cos napsal : Uvědomil jsem si, jak strašně si vážím toho, že jsme se vůbec potkali, že si vážím toho, co máme za sebou a co jsme dokázali, a že právě proto tebe a sebe propouštím dál.“

    Neskutečně moudrá výstižná slova, děkuji za ně, vytisknu a dám do všech místností v bytě a pod polštář.

    Drž se, jsme tu na jedné lodi a všichni tu prožíváme zdrcující životní období, je to boj od rána do večera, nejsi sám !!!!!!!!!! HANA

  8. HANA09:08 dne 13.7. 2018 napsal/a

    PŘÁTELÉ, děkuji že tu jste, Vy přítomní i ti z minulých let, tolik bolesti, zklamání, příběhů, rad, nic lepšího jsem najít nemohla, chodím sem již 2měsíc, po KRUTÉM, RYCHLÉM, rozchodu s mojí životní láskou, osudovým mužem, můj 15ti letý vztah z jeho strany vymazán, už nejsem ani já, vše je jinak, tělo přežívá, hlava nechápe, srdce na kusy, rodina v háji, co se mi to jen stalo ? TAK RYCHLE, netušila jsem, nikdy to nepochopím. Volám o pomoc…. A chci vrátit čas za cokoliv na světě!!!!
    Brzy s dvěma dětmi jsem ovdověla, po pár letech potkala JEHO, láska jak trám, snad mi ho poslalo samo NEBE. On také 2 děti. Za těch 15 let, žádné krize, společné zájmy / auta /, sex jsme dovedly k dokonalosti i dle literatury, společná rekonstrukce domku poblíž Prahy, společné děti, plány na letošní léto. Poslední měsíc moc nemluvil, ale choval se normálně, že mě miluje, že mi to sluší, normální partnerský chod. DO POSLEDNÍ VTEŘINY S NÍM JSEM BYLA ŠTASTNÁ ŽENSKÁ a netušila, že se něco děje A CO SE STANE.
    Přesně 26.5.2018 si pro něj ráno přišla jeho milenka / krátký vztah 1,5 měs/ A ON S NÍ ODEŠEL. Půlhodinový boj o něj jsem prohrála. Nejvíc v šoku jsem, že tak rychle mě odepsal, člověk, kterého miluji se zbláznil, ve vteřině se proměnil v netvora, kterého neznám, nikdy jsem to nezažila a nechápu/ ona je tak o 10let mladší než já, mě 45/. Následoval můj celodenní hysterický kolaps a pláč, myšlenky na konec života, vzala jsem si pak i dovču, od toho šoku mám dg. ušní tinitus, hučí mi a píská v uchu, nervy….
    Týden jsem volala, sms, NEVRÁTÍ SE, ale na zdejší rady jsem to ihned ukončila, prozatím jsem zrušila fb,všichni o rozchodu vědí a nechci to dokola řešit, diskutovat, to člověk jen oživuje, zde diskusi mám celou přečtenou a čerpám z ní. Oporou jsou mé již dospělé děti, kterým to ale komplikuju já, jaká ted jsem. JSEM JINÁ, ZLOMENÁ, NEMILOVANÁ, NA NEJHLUBŠÍM ČERNÉM DNĚ SVĚTA. UČÍM SE ZNOVU ŽÍT, ŽÍT BEZ NĚHO, OBRÁTIL MI SVĚT o 360 stupňů od rána do večera. Vrací se mi náš půlhodinový poslední rozcházecí rozhovor, byl v klidu, já plakala, žádné nadávky, jen konstruktivní věty o nutnosti konce z jeho strany, nic nevyčítal, jen, že chce a musí jít.
    Jediné místo kde na své soukromé peklo nemyslím, je moje skvělá práce, doma to zas padne a hotovo. Znáte to, viďte. Rodina se snaží, ale Vy si stejně zažíváte své a zas moc je tím nechcete zatěžovat a taky nemusí vědět všechno, nej kamarádku mám daleko a mezi drbny nechci, nechci už rozebírat ty podrobnosti, dokola proč a hanit muže, to v mém zájmu není. ZMIZEL mi během hodinky ze života a učím se to přijmout, večer pláču, NEKONTAKTUJI / kontakt zajištují děti /a tak mi to chybí, pár písmenek : dobré ráno, jak je v práci?co uvaříme, co ted pracuješ ? Těch 15 let jsme si hodně do práce psali, moc nevolali, sms byly lepší a to mi nyní chybí nejvíc, ten kontakt, že se o Vás někdo zajímá, o cokoliv kolem Vás. Ano, mamka, píše, děti, ale to je taky i taková jejich kontrola, zda jsem v pořádku, vím.
    Ráno se vzbudím, sednu si na postel a koukám, kde vlastně jsem a kdo já jsem, chvíli mi trvá, než mi dojde, že jsem sama, že mě a jak opustil a než mi to dojde, myslím si, že to byl jen sen, zdrcující sen, nejhnusnější ze všech snů. Ale sen to není, je to nejtvrdší realita mé současnosti a s tou pak žiju dalších 24h.
    A pokud se zeptáte zda bych ho po 2 měsících vzala zpátky ? Ano, ještě ve mě převládá že ano, ale to se nestane, tak mě nechce doufat, neberte mi iluzi, i když jsem už velká holka, dám tomu nějaký čas a doufám, že pak napíši, že ho už zpět nechci. Zatím ale ano, i přes to všechno co mi udělal ho muluji a moc.Zradil to, pro co jsem žila, rozdávala ze sebe, posunovalo mě dál, měla jsem pro někoho cenu, byla obdivována, líbána.
    Pokud by se tu našel někdo, komu bych i já mohla tímto pomoci, jen tak sms, abychom se necítili sami, budu moc ráda. Vím, že je to podivný nápad, ale prý by mohl v emocionální samotě pomoci. Ne, nehledám nikoho, ani flirt, hledám jen oporu jak nebýt tak sama a vědět, že na druhém konci sms je spřízněná a raněná duše, která tak zoufale chce mile komunikovat, krátce, o čemkoliv, ale prostě že ta sms přijde a že se na ni můžete těšit….na něco se těšit, to teď nezmám a nejde to.
    Přidávám se mi se někdo ozvete sem pod komentáře, budu moc ráda

    1. Miloš21:27 dne 10.12. 2018 napsal/a

      SMS není špatný nápad

  9. JARDA10:25 dne 28.6. 2018 napsal/a

    Neskutečně skvělé stránky, chlapi.Pokouším se dostat z krutého a rychlého rozchodu a díky tomuto čtení jsem moc pochopil, do hloubky.Ač chlap v letech, bolí to jako za mlada, ale snad i víc. Chci a budu se řídit tím, co tu přečtu.Co je tu psáno, žádný můj kámoš neřekne.Až tohle mi pomáhá.Díky moc

  10. Miroslav Šinkora18:50 dne 10.2. 2018 napsal/a

    Tak ju a ahoj všem, je mi 51 let a právě to prožívám po čtvrté. 2 kráte ženatý a 2 kráte váný vztah. Ano ten nynější trval sice jen 3 roky,ale nicméně to bolí kurva jako kdyby to bylo poprvé. Vysrala se na mě protože mi řekla, že by nemohla být a žít u mě, že můj byt se jí nelíbí ani město (byt je v mém osobním vlastnictví a je po rekonstrukci, ona nemá vlastní byt je v pronájmu). Navštěvovali jsme se a vzdáleně jsme byli od sebe 25 km, takže žádná překážka. Asi si říkáte, že já starý harcovník nebo frontový voják to tak prožívám a proč to bolí. Ano, bolí to a moc, vím čeho se vyvarovat jak jednat, ale nemůžu si pomoci, je to ve mě a bordel v hlavě. Navíc je to čerství před týdnem, kdy ještě jsem koupil lístky na ples mě to oznámila. D o té doby nic mazlení vzájemné hlazení a najednou to přišlo jak blesk z čistého nebe. Já vím u co čekat, ale kurva mě to vždy trvá zhruba rok a půl než začnu fungovat normálně. Ano, tohle je vdžy individuální. Články od Michala mě fakt pomohli i před 4 lety, kdy jsem zde také nechával komentář. Cesta K uzdravení bude zase dlouhá, ale vím, že přijde protože s tím zkušenosti mám. Jak říkává můj kámoš který je sám už 8 let – jsou to všechny děvky. Vím,že zase si jednou i já takovou děvku zase najdu holt začnu po pátý. A jestli se ptáte v čom je chyba nebo, že jsem špatný chlap tak upřímně Vám odpovím,že nevím. Do vztahu dávám vždy vše, peníze, city svůj včas alkoholik (noo momentálně zase chlastám) ani gemblér nejsem. Mám dobrou práci a k tomu i rentu. Tak kde je kurva chyba? Každopádně ještě jednou díky za dobré články a Vaše komentáře. A ti co to prožívaj poprvé věřte,že ten čas opravdu hraje velkou roli – vím to, e bude zase líp – vím to a mluví ze mě zkušenost. Je to čerstvé takže nyní to bolí, ale bude líp :-))

  11. Honza14:32 dne 8.1. 2018 napsal/a

    Hodně dobrej článek, kterej mě teď taky trochu zvednul a pomohl mi se usmát a říct si: „Jo všechno to není v hajzlu ještě“.
    Je mi 23, stále bez vztahu, 2,5 roku zamilovanej do dobrý kámošky a po zjištění, že z toho nic nebude, že ke mně nic necítí, jsem se chtěl jít zas vožrat. Další den potom mě poslala do háje další holčina a další den otci našli závažný onemocnění.
    To nám ten rok krásně začal, ale, kurva nikdy se nevzdám. To by bylo moc jednoduchý.
    Emocema jsem spíše dole a ještě níž, ale díky za tyhle články, fakt mě dávají na nohy. :)

  12. David09:40 dne 1.1. 2018 napsal/a

    Velmi krasne clanky. Ja jsem v tom ted den. Nechala me na nase vyroci a zaroven novi rok. Prosedel jsem to sam v prazdnem baraku takze psychyka na opravdove nule a myslenky se ubiraji smery kterymi si sam nepreju ale drzim se a i diky temto clankum verim. Ale v te vychrici emoci a vln kdy mi je to jedno a pak zase nevidim duvod zit. Je to tezke a bude to narocna doba.

    1. Jaroslav11:28 dne 1.1. 2018 napsal/a

      Když Ti napíši, že to zvládneš, tak mě asi věnuješ nepěkných pár slov. Já jsem před několika lety opouštěl dům ve kterém jsme společně byli a stěhoval se do prázdného pronajatého pokoje, protože jsem nehodlal snášet jak si vodí do domu vesničany, aby si s nima mohla užívat. Rozhodnul jsem se opustit všechno a taky jsem to udělal. Nebylo to jednoduché, ale ta pointa je v nečem jiném.
      I když jsi teď plný emocí, na dně a pravděpodobně se Ti nechce žít (ty stavy jsou podobné, když někoho miluješ). Uvědom si, že jsi na začátku celého nového svého roku a asi to tak mělo být. Potkali jste se něco jste si měli dát a zase jít od sebe pryč. Věř, že to smysl dává.
      Držím Ti palce, aby jsi v sobě našel zbytky sil vzchopit se, protože tu sílu v sobě máš.

  13. Jan20:44 dne 30.11. 2017 napsal/a

    Zdravím všechny čerstvě raněné duše. Zdravím i ty již zahojené.

    Já jsem v tom dost krátce. Nebudu to ani popisovat, vždyť ty příběhy jsou si tak podobné, jen hlavní role mění jména.
    Zatímco já žil 3 léta ve šťastném vztahu a plánoval si, jak ji na jaře na rozkvetlé louce požádám o ruku, ona mi před zimou řekla, že je dlouhodobě neštastná. Kde jsem kurva měl oči, že jsem to neviděl? Asi jsem se topil v těch jejich hnědých, co pro mě znamenaly celý vesmír.

    No nic, vrátit se může jen ona, ale v tom případě k silný osobnosti a to není ta ubrečená troska bloudící bytem, co by měla být spíš chlapem. A to by to muselo být ještě v brzké době. Pravděpodobnější scénář je, že se z toho musím co nejrychleji vylízat.

    No ale proč píšu. Protože z nějakého o důvodu mě všechny vaše příběhy pomohly. Člověk ví, že to zahojí čas, ale myslí si, že zrovna v jeho případě to tak nebude. Že pro jedno kvítí se slunce nerozstvítí, to taky ví už roky, ale když je to osobní, jeho slunce nad jeho květinou vypadá, že už svítit nikdy nebude.
    No a ještě radu, co mi pomohlo. Naložit si kotel práce. Kurva naložit si, co to jde, nebudeš mít čas pořád brečet, protože země se musí otáčet a někdo tou její klikou musí točit. Dobře, plakat budeš, ale nebudeš mít čas to dělat hodiny.

    Dělám v rodinné firmě pod otcem, tento týden mu zjistili rakovinu, takže jestli někdo potřebuje podržet, tak on ode mě, a ne abych já tam chodil další týden jak bez duše. Do toho jsem už dlouho v hlavě snil o studiu diplomacie, a you know what? Už zase musím dělat eseje a seminárky a chystat se na zkoušky, protože jsem se přihlásil. God damn, jak to mám stihnout?! Stihnout se to dá, ale není moc času brečet a když jo, tak jen chvíli.

    Totéž doporučuji i vám. Seš tlustej? Najdi si druh pohybu, co tě bude bavit. Možná jich budeš muset vyzkoušet strašně moc, ale stejně nějak potřebuješ zaplnit prázdný čas, který bys jinak strávil v sebelítosti. Seš moc hubenej, začni cvičit, určitě existuje druh cvičení ve kterém se najdeš a nemusí to být nutně kulturistika. Věnovat se dá mnoha věcem, mnoha oblastem. Existuje určitě hodně plánů, kterés odkládal.
    Slzám se nebraňme, ale zase jim to nedělejme moc lehké. O takovou lítostivou bambulu žádná nestojí. Ani ex, ani budoucí.

    Takže díky za sdílení a pokud je někdo od Opavy, rád zajdu na pivo, víno, dobrý kafe, whatever. Dobrým jointem taky nepohrdnu. :-)

    Jo a nemyslete si, že jsem drsňák a vylízávám se z toho se ctí, to já musel dnes zastavit autem u cesty, protože už jsem přes slzy nemohl řídit. Spíše mám emoční vlny. Ze začátku to byly jen vlny smutku, vlny popírání a vlny apatie. Teď poprvé, a hlavně díky vám, to jsou vlny naděje, ale může se stát, že než dojdu k posteli, už zase budu surfovat úplně po jiných vlnách.

    Keep calm a to břímě si nesme se ctí.

    1. Šárka21:55 dne 15.7. 2018 napsal/a

      Ahoj, já jsem se dnes rozešla s přítelem, s nímž se známe už skoro rok. Vztah tzv. zašel na úbytě, v tomto případě na nedostatek komunikace z jeho strany. Bylo několik období, kdy jsme se neviděli třeba měsíc, jednou i šest týdnů, takže vztah byl samá časová mezera.
      Zaujalo mne, jak jsi napsal, že jsi žil tři roky ve šťastném vztahu a ona, jak vyšlo později najevo, byla dlouhodobě nešťastná. Obvykle zapomínáme, že ne vždycky se ten druhý cítí ve vztahu stejně jako my. Někdo je šťastný zatímco partner ne, jako tomu bylo u Tebe, někdo je naopak hluboce nespokojený a ten druhý je šťastný nebo třeba lhostejný a nespokojenost druhého nevnímá. Ale copak tomu druhému vidíme do mysli? Nebo do srdce nebo do duše? Dala bych hodně za to, abych se dozvěděla, co bylo za tou jeho lhostejností, proč to tolikrát nechal vyšumět. Možná jsem sloužila jako převoznice, možná se bránil něčemu hlubšímu, ačkoliv věděl, že já o vážnou známost nestojím, možná jsem mu naopak byla od začátku ukradená… Možná, že jestli někdy budu mít možnost dozvědět se to, už mne to nebude zajímat. A to bude znamenat co? Bude to znamenat, že už je to za mnou.
      Přeju ti aby ses z toho taky dostal, pokud ještě z tohi nejsi venku.

  14. alice19:20 dne 4.11. 2017 napsal/a

    Cau vsem. Tak jsem taky v klubu, ne teda poprvy, ale tentokrat me to semlelo slusne. Vztah nebyl dlouhy (2 roky), ale intenzivni tim, ze slo o extremni houpacku-z pekla do nebe a z toho zas do pekla atd. Nebudu to okecavat, vzajemne jsme si byli katy a malem se navzajem dovedli na hranici preziti. Sila. Kdyby mi tohle nekdo vypravel, asi bych si pomyslela cosi o „nezralosti dvou jedincu“. No jenze my hovezi roky nemame, mne je >30, jemu >40, rekla bych, ze oba mame cs. tyka vztahu i celkem dost zazito… no nicmene… v ramci „preziti“ musel byt vztah ukoncen. Vyslovil to ale nakonec on-ja bych drzela snad jeste mesice, i kdyz uz jsem tehdy ryla cumakem v hline.
    Jsou to uz tri mesice.
    Vzhledem k tomu, ze prvni obdobi mi dost pomahalo cist tyhle clanky a komentare (a moc dekuji autorovi a vsem, co sdileli zkusenosti a komentovali). Tak jsem si dnes rekla, ze treba neni na skodu se pridat s vlastni zkusenosti s tim, co probihalo/co pomahalo az dodnes me (podotykam, ze jeste z toho nejsem venku-ale FUNGUJU!).
    1) prvni sok-tyden v posteli neschopna pohybu, brecet, sebelitovat se, nenavidet se, jeho, zkurvenej zivot…zkurveny cokoli
    2) prace-ta me donutila z postele vylezt, bohudik KDYZ MUSIS, TAK MUSIS.
    3) priroda a samota-tohle ma kazdej jinak, u me funguje jediny-byt bez lidi (na cas), chodit, behat, zbavovat se emoci po svym-na odlehlym miste v lese jsem denne po praci vriskala, brecela, nadavala…proste cokoli, co mi pomohlo vytahnout vsechen ten emocni balast ven z myho tela (asi je ted pochopitelny, proc jsem v tomhle stavu nevyhledavala spolecnost-kdyby me nekdo videl, zavrel by me do cvokhausu).
    4) psychoterapie-nojo…ja vim… ale nez se nadopovat chemii, radsi jsem si nasla dobrou psychoterapeutku… pomaha to videt veci trochu z nadhledu, vyjit z toho tunelovyho videni. Dneska jsem hrda na to, ze jsem to zvladla bez prasku.
    5) kamaradi-jednomu, dvema lidem bych fakt dala metal. Za nekonecnou trpelivost poslouchat my narky po telefonu, kontrolovani me smskama jak jsem se vyspala a jak mi je (nemela jsem je fyzicky blizko, pracuju v zahranici). proste zajem i to, ze citis, ze je nekdo na tvy strane, to bylo hodne dulezity (my sebevedomi bylo total. rozdupany a prislo mu, ze jsem vadna a vse je ma vina).
    6) clanky, diskuze, zkusenosti ostatnich,nejaky videa o sebelasce (ale bacha, vybirat chce asi opatrne, nektery videa nebo clanky jsou taky trochu ujety, tak abyste se ve svy citlivejsim rozpolozeni nechytli „kamosu“ ci „guruu“ co Vas zarucene zachranej, pac meteorit se blizi…:-D sorry, tim chci jen zminit, ze je dobry si to filtrovat.. hlavne at je vam v tom dobre.
    7) vzdat se. Tohle je divny, ale me to dost pomohlo. Ja to proste vzdala. Nebojovala o zachranu vztahu, nedoprosovala jsem se, NEDOUFALA (opacne jsem to uz s nim jednou zazila, tohle byl 2. nas rozchod). Trpela jsem jako prase, ale spis nez na nej jsem se tentokrat zamerila na sebe. Proc do takovyho vztahu lezu/co mi to dava/proc jsem na nekom tak zavisla/atdatd. Uz jsem se neptala „proc on“ blabla.
    Proste uz jsem se neozvala. Vymazala ho z fb, telefon blokla, sms taky… proc? No, kvuli nemu ne. Kvuli sobe. Aby, az me to zas chytne, nedoslo opet k tomu, ze se budu snazit ho kontaktovat (rozumej-DOLEZU). Uz ne. A tri mesice jsem to vydrzela.

    No a kde jsem ted? Venku z toho jeste ne. Ale den za dnem ziju. Uz nemyslim na sebevrazdu ani omylem. Uz spim. Makam za dva lidi, takze do postele jdu uplne mrtva. Snazim se myslet na sebe v prvni rade.
    Casto si na nej vzpomenu. Obcas vedu fiktivni dialogy s nim (zas ten cvokhaus, ze). V tomhle obdobi absolutne nevydychavam spoustu chlapu (prijdou mi nejak blbi/nebezpecni/ignorantsky/nedospely/neslusny)…kluci sorry, nechtela jsem rict vsichni, samozrejme. Vy, co jste schopny se priznat ke svym pocitum, treba i k vlastni chybe, bejt uprimny ohledne toho, cim i vy jako chlapi prochazite… me dava nadeji, ze vsechno a vsichni nejsou jen necitlivy hovada s maskou „macho“, kterou si z toho xichtu uz ani sundat neumej.Pritom ta prava „sila“ je uplne, ale uplne v necem jinym, ale to je na jiny povidani…
    Doufam, ze me tohle obdobi „valceni“ brzo prejde:)a ja zas budu jednou normalni zenska.
    A to „jednou“ je dolezity…znamena to „za nejaky cas“ no a ten CAS je podle me to, co tomu hojeni se proste pomaha hodne.

    Tim koncim, Tva Mana

    P.S. Drzte se. Prezijte to nejhorsi. Sahnete si na dno. A kdyz to fakt vypada jako konecna-no, tak JE TO KONECNA, svym zpusobem fakt neco umre-umre ten vztah, umrou vsechny iluze, nadeje, plany… ale ono „za tim“ je fakt neco novyho. Je to proste kolobeh zivota. To date. Vydrzte!

    1. Es22:44 dne 2.12. 2017 napsal/a

      Dekuju za tenhle koment. Nenapiseme si nekdy? :-)

    2. Katy14:06 dne 12.3. 2018 napsal/a

      Kdy přestanou ty vnitřní dialogy? Jsem více než půl roku po a pořád mi šrotují v hlavě. Už se chci toho zbavit. Diskutuji s ním i ve snu. Je to obtěžující. Prošla jsem si intenzívní psychohygienou, hrabu se, žiji, funguji, ale pořád s ním moje vnitro rozmlouvá… A nejlepší na tom je, že tak nějak jinak ho už mám na háku..

      1. Šárka21:08 dne 8.7. 2018 napsal/a

        Jsem na tom stejně. Taky ho mám na háku, ale vnitřní dialog neustává snad ani ve spánku. Už se mi o těch rozhovorech i zdá :D

      2. Šárka21:45 dne 8.7. 2018 napsal/a

        Ještě dodám, že už jsme se rozešli dvakrát, nebo spíš se dá říct, že to nějak vyšumělo, a pokaždé z jeho strany. Teď to odchází, vyšumívá potřetí. Nemůžu ani nechci s tím nic dělat, tedy abych to upřesnila, nechci dělat nic pro to, aby to nevyšumělo, protože jednak nevím, co bych mohla dělat, a potom ani nic dělat nechci, myslím si, že toho bylo dost, za necelý rok to vyšumělo třikrát, což o něčem svědčí. Už jen čekám na to, až si řekne o další šanci nebo prostě až se bude chtít setkat, abych mu řekla, že je konec, ale nevím, jestli to dokážu. Jsem v nějaké křeči, tedy v myšlenkové křeči, napadlo mne před časem, že on je pro mne ten pravý, protože se na nikoho nechci vázat, potřebuju sama pro sebe dost času, jsem samotář, a on je na tom podobně. Ale říkám si… proč bych nemohla milovat někoho, kdo se nechce vázat? Proč bych nemohla být šťastná s někým, s kým se uvidím třeba stejně málo jako s ním, ale s kým nebudu mít pocit, že kromě společných nocí, které jsou úžasné, je mu na obtíž třeba i jen vzpomenout si na to, že existuju?

      3. Katy15:16 dne 23.7. 2018 napsal/a

        Protože sama víte, že to takto to nejde. Buď všechno, nebo nic. Mám to podobně, nemusím být s někým 24 h denně, dokonce ani nemusíme spolu bydlet. Ale zatím jsem nepoznala „psychouše“ jako já, který by to ustál. Bez lhaní, bez podvádění, bez žárlivosti. Spolu, ale s osobním prostorem.
        Mě ty dialogy v hlavě vyřešila ruš – ka, tam jsem mu to pořádně nandala a konečně odpustila. A víte, co se stalo? Najednou se ozval. Z ničeho nic. A já málem odpadla. Dokonce jsme byli spolu na drink, probrali náš rozchod – v rámci možností (některé detaily jsem už prostě nechtěla vědět, protože jsem zjistila, že mě nezajímají) a rozloučili se jako „staří“ přátelé. Já odešla s hlavou vzhůru, on mírně zmatený (kde je ta troska?), popřála jsem mu hodně štěstí v dalším životě a utnula jakoukoliv možnost dalších setkání a jiných způsobů komunikace. Prostě je pryč a já to dokázala!

  15. Honza19:27 dne 8.10. 2017 napsal/a

    Jste bombarďáci oba dva. Rád byh se taky přidal na pivko. Právě se totiž taky vláčím hovnama. Byl jsem celou dobu ten hodný „trouba“. Pokud je šance rád se s vámi potkám. Diky Honza

  16. Mara20:45 dne 10.8. 2017 napsal/a

    Tohle vsechno je super,ale co delat,kdyz mate cerstvy dite(jeji druhe) moje ve strednim veku prvni a vidat se casto musime(chci si co nejvic uzit synka a i jeji dcerky,kterou taky miluju).Na tohle jen cas a nejaka seberealizace,to si myslim.Ale…nikdy jsem nechtel,aby moje dite bylo z rozvraceny rodiny,proto jsem tal otalel a ted me to drti mnohem vic,nez ze me podrazila zenska,ktery jsem veril,“miluju ji“(vzdycky budu,dala mi dite).Nejhorsi je,ze bych se k ni vratil,prestoze vim jiste,ze by to byla cesta do pekel.Je to skvela matka ,takovou si preje kazdej chlap ke svym detem.To bude na dlouho,nemuzu uriznout komunikaci.Babo rad…..

  17. Jozef17:53 dne 23.7. 2017 napsal/a

    Chlapi,kúrva konečne niečo čo sa dá čítať. Lietam v tom druhý mesiac. Môj problém bol o to väčší,že som dostal kopačky,ale teda brutálné od milenky a zranené srdce a dušu mi musela pomáhať liečiť manželka. Myslela si,že som dostal nejaký nervový šok.Bola to láska nádherná o 22 rokov mladšia,ale vo všetkom sme si vyhovovali a zrazu drb, všetko sa zosypalo rovno na držku. Nespal som,nejedol,nechodil von a vypisoval jej cez mesenger, dokonca aj keď som vedel, že je u neho a práve má nohy okolo jeho krku. Až som sám sebe pripadal ako idiot schopný do cvokhausu. Vidím,že po dvoch mesiacoch čo som zo seba robil idiota je to lepšie,začal som cvičiť,nahromadenú energiu v podbrušku spaľujem činkami a najlepšia kamoška Anča dlaňová je tiež po ruke kedy potrebujem.Na ženské by som mal chuť,ale natlcť si čuchometer je ešte čas.Istý čas budú mať určité čaro aj jednorazovky. Pozitívne na tom všetkom je,že sa vrhnem riadne a naplno do biznisu a nech tá ,ako vy píšete „kráva“ vidí čo stratila. Samozrejme je to čerstvé,ale ako som zistil,prosenie,vyhrážanie či nejaký psychický nátlak a citové vydieranie nepomôže, iba sami seba zhovaďujeme. Chlapi držím vám palce,ste super, pomohli ste mi a od zajtra je už iba moja bývalka, ktorá tak senzačne šukala že si to lepšie neurobím ani sám. Fakt, behá po svete toľko šikovných ženských a mi sa tu budeme vešať pre jednu, ani bohovi,ideme žiť. Majte krásne nasledujúce dni. S pozravom Jožo.

  18. David11:59 dne 5.7. 2017 napsal/a

    Je to skvělí že to někoho vůbec napadlo. Jsem po rozchodu teprve čerstvě když mi v pátek nepsala:dnes neprijedu domu a v zápětí si vypla telefon a od ty doby jsem ji neviděl, byla to ma snoubenka 27.7 jsme se měli brát a ona udělá tohle a ani mi není schopna napsat je konec. Trápim se tim a furt na ni musim myslet je to hrozné nevěděl jsem co mam dělat a tento článek mi alespoň trochu pomohl. Opravdu dekuji

    1. Honza18:03 dne 5.7. 2017 napsal/a

      Ahoj Davide. Hlavně klid. Vím, těžko se radí, ale opravdu…. hlavně klid. Čas je vážně nejlepší lékař. Mně před osmi měsíci manželka oznámila, že se chce rozvést (po 12 letech…) a také jsem si myslel, že to je konec světa. Není a pravdu měli všichni ti, kteří radili, že to chce čas a hlavně, že bude líp. A opravdu je líp! Člověk se hrozně poučí, zmoudří a zesílí. Stane se lepším chlapem, milencem, partnerem. A proto si pak najde ještě lepší partnerku, než tu, která ho opustila.
      Teď je důležité si projít všemi fázemi rozchodu a nechat se vést emocemi. Vybreč se, prožij si deprese, ale až ucítíš, že bys mohl jít dál, tak běž! Neustávej na mrtvém dobu, protože přechod z jednotlivých fází není automatický! Sice ucítíš, že už by ses mohl posunout dál, ale ten krok musíš udělat sám. Budeš totiž k němu potřebovat odvahu a hlavně pevné rozhodnutí…. občas totiž budeš mít pocit, že se ti dál nechce… a na to bacha.
      První fáze u chlapů je ta, že si chceš hned najít náhradu. Vytlouct klín klínem. Nemá cenu ti radit, že to nejde, musíš si tím prostě projít. Tak si klidně najdi „převozníka“. Brzy pochopíš, že nejsi schopný se do něj zamilovat a opustíš ho. Druhou fází je „nezávazné užívání“. Tak ošukej vše, co ti přijde pod ruku. Tedy pod penis. Po rozchodu to není tak super, jak by sis mohl myslet, ale aspoň ti to pomůže si uvědomit, že jsi pořád chlap, že máš svoji cenu a zmírní to tak tvůj pocit ze selhání. Protože pocit selhání a méněcennosti tě jistě trápí už teď (kde jsem udělal chybu? Proč jsem pro ni nebyl dost dobrý? Atd…).
      Až tě to přestane bavit, tak si uvědomíš, že se musíš naučit být sám sebou. A naučit se žít sám. To je další fáze. Vykašleš se na párty, drogy, alkohol a děvky a začneš si po večerech číst, hrát hry, dívat se na filmy, možná meditovat (to hodně pomohlo mně). A přestaneš si psát s deseti i více adeptkami na Facebooku, které jsi během fáze užívání „šťouchl“. A pokud máš děti, tak jako já, tak se aktivně věnuj jim.
      Teprve pak z toho budeš venku. A budeš připraven pro nový, mnohem lepší vztah. Vztah aktivně nehledej, ona ta pravá přijde sama. Dokud to hrotíš a hledáš, tak ti vše uniká mezi prsty. Teprve když vše přestaneš řešit, začneš se věnovat sobě a naučíš se mít sám sebe rád, tak se najednou kolem tebe začnou motat ty správné luxusní kundičky (a hlavně ženy, které hledají opravdový vztah…). Ono to totiž pak z člověka úplně vyzařuje. Ta sebeúcta, hrdost, mužnost…. věř mi, tak to prostě je.
      Já byl „rozejit“ zhruba ve stejné době, jako můj nejlepší kamarád a procházeli jsme si tím spolu. A oba jsme ty fáze měli úplně stejné. A u obou se potvrdilo to, že v momentě, kdy jsou ti ženy u prdele a naučíš se být sám sebou…. tak se ti svět položí k nohám.
      Já si našel mnohem hezčí a lepší ženu, než byla moje bývalá manželka. Máme nádherný vztah. Bývalou jsem přestal dávno otravovat a té zbyly je vykulené oči pro pláč. Je sama a mně závidí vše, co teď mám. A nestačí se divit, jak jsem se z toho já, který si málem prohnal kulku hlavou, vylízal, jak jsem se zpět postavil na vlastní nohy a jak silný člověk ze mě vyrostl. A víš jak poznáš, že už je ti ex úplně u prdele? Přece tak, že už ti jsou její pocity, vykulené oči i závist úplně volné….
      Tak hodně síly a užívej si životního období, díky kterému se staneš lepším člověkem…

      1. Miloš20:18 dne 12.7. 2017 napsal/a

        Ahoj Honzo,mne opustila partnerka před 2 měsíci,dokonce myslím,že tady psala pod náma jako Lenka. Ale to není důležité.
        Naprosto přesně jsi vystihl fáze prožívání po rozchodu.
        U mne to je asi všechno mnohem rychlejší a kratší, i když jsem zhruba na konci 2. fáze. už opět začínám mít rád sám sebe,těším se z všedních věcí a začínám prostě žít. Samozřejmě moje myšlenky se ještě stáčí zpět,protože co mi dělala posledních 5 měsíců se nedá tak rychle zapomenout,ale už se nad to dokážu povznést a neřešit to tak intenzivně.
        Nejdřív jsem se prokousával po dnech,ale tedˇ mi to začíná vše utíkat,těším se na každý další den,co přinese,začínám si užívat života ,protože jsem v podstatě ještě nikdy od svých 23 let nebyl bez někoho vedle sebe.A ted´ koukám ,že to jde,začíná mi být fajn a možná uplyne pár měsíců a někoho potkám. Přesně ale jak říkáš,to musí z člověka vyzařovat a ne se za tím pachtit,pak věřím ,že to přijde,protože vím,že sám být nechci. Ale to zatím nechávám osudu.
        Díky za tvůj příspěvek,tan mne opravdu potvrdil vše,co prožívám a věřím,že později i prožívat budu.

  19. Lenka08:54 dne 7.5. 2017 napsal/a

    Ahoj, úplně náhodou jsem narazila na tyto stránky a jsem ráda. Právě se ocitám na začátku rozchodu, který jsem paradoxně v hlavě prožívala asi 11 měsíců, než jsem to nakonec udělala. Nebudu pitvat příčiny, spíš mě překvapilo, že se dostavila ta bolest, smutek, pocit, že vše končí…. Jak je to možné, když moje hlava věděla, že s ním vztah nemá budoucnost, že ten člověk je egoistický sobec, který jen bere a využívá ostatní. Přišla jsem na to, že to je strach v mé hlavě, strach ze samoty. Z toho strachu jsem málem skončila v posteli se svým předchozím ex, což by mě ještě víc hodilo do těch s..ček. Takže díky za tento článek i za příspěvky v diskuzi. Čeká mě teď pitomé období, chvíli budu těžce nad věcí a chvíli těžce na dně, ale musím se tím prokousat hodinu po hodině, pak už den po dni, až to bude za mnou. A díky vám všem, co tady píšete, to je o chlup snažší a i za ten chlup jsem vám vděčná.
    P. S. Snad sem napíšu za nějakou dobu a už budu úplně někde jinde. A jen poznámku – opravdu to chce nulový kontakt, jinak se prodlužuje agónie….

  20. Martin19:32 dne 2.4. 2017 napsal/a

    I kdyz asi vis, ze tyto clanky pomuzou jen na chvili a pak se trapis ve vlnach, jsem moc rad ze si mohu neco takoveho precist. Stejne si to musim prozit – jen doufam ze mne to nesemele jako pred 11 lety kdy jsem nemohl spat, nechutnalo jist jen jsem chlastal a sportoval. Za 3 mesice jsem zhubnul 14 kilo (na 72kg)a dle vyjadreni (bohuzel az po letech) mi nekolik lidi reklo, ze jsem vypadal vyzile, vysate a vubec – proste troska. Uz mi neni 20 a dokonce ani 30 po x letech jsem znovu stratil hlavu kvuli mlade a nevylitane rostence – jako pubertak. Mozna nez cokoliv jineho bych chtel psat ne o tom jak prezit se cti rozchod ale hlavne jak se nedostat do prilis velkych sracek a co delat jinak nez jsem delal ja jeste predtim nez k rozchodu dojde. Jak jsem uz psal….myslel jsem si ze jsem zkuseny a ze mne zadna uz takhle nedostane do kolen. Muzu si za to sam a to predevsim jak jsem se choval po dobu trvani vztahu. Byl jsem totiz „sasula“ ktery se vic nez na sebe (na to co mne dela stastnym a spokojenym) zameroval na to aby vztah vydrzel. Aby ta holka byla se mnou stastna ( to jsem ale vul, vid? :)) Vadili mi veci, nad kterymi jsem maval rukou. Nalhaval jsem si,ze je jeste porad mlada (21) a vsechno se casem vyvrbi tim spravnim zpusobem. Byl jsem proste zoufalec. Misto toho abych vyjel s kamaradama na hory, nebo na nejakou panskou akci….radsi jsem chodil s ni do hospody jen proto ze jsem chtel byt s ni. Prestal jsem byt pro kamarady spolehlivej a kdyz jsem neco slibil nebylo to vubec jiste …dost casto dostal muj prizemny pud prednost pred kamaradama. Uz velice zkuseny kolega (65 let) mi to vysvetlil – ze my chlapi jsme proste pitomci, ze si kvuli tomu abychom mohli zasunout delame veci,ktere nas stoji mnohem vic nez nekolik nastev „masazneho salonu“ za mesic. Jaky je teda vysledek meho chovani za posledni rok? Jen s tezi najdu nekoho s kym bych mohl vyrazit se provetrat treba na kolo, nebo idealne na dovolenou. Citim se jako hrozna fnukna, ktera ani nejak nema komu zavolat. Ani bych vlastne moc nechtel porad dokola nekomu rikat jak moc jsem v hajzlu ale spis bych byl stastnej za to kdyby mne nekdo nekam vytahl treba i delat neco fyzicky – mam sedavou praci za pocitacem a stejne se neumim soustredit – doufam ze se rychle vzpamatuji a budu schopnej alespon zodpovedne fungovat v praci. Jednoduse receno – kdyz se Vam podari zamilovat tak ze se Vam tresou kolena…uzivejte si to ale delejte vsechno proto aby ste neztratili nadhled a svuj zivot. V opacnem pripade je vetsi sance ze Vas objekt Vasi touhy – Vase princezna – posle do kytek a vy si uvedomite ze jste na to sam. Budete se v tom patlat a misto toho aby ste mysleli na to jak hnusna, sobecka az zla byla v poslednich dnech ci tydnech se budete utapet v tech hezkych vzpominkach a nebudete chapat jak se nekdo takhle mohl zmenit. Takze panove…RESPEKT hlavne sami sobe :)

    1. Laco11:33 dne 8.4. 2017 napsal/a

      Tak tieto slova sú akokeby z môjho života… to je snáď ako cez kopirák:(((((( toš je toto mozneeee ????
      P.S. Zdá sa mi miestami akokeby sme boli my chlapi viac emotívni ako ženy….

    2. Jirka12:36 dne 24.5. 2017 napsal/a

      To co píšeš teď právě prožívám, prakticky úplně přesně. Také jsem žil 12 let s partnerkou o 19 let mladší. Také jsem dělal spoustu věcí kvůli ní, nejraději jsem byl s ní a s naší dcerou, které je teď 10 let. Také jsem kvůli tomu přišel o spoustu kamarádů, které jsem měl. Naštěstí ne o všechny, někteří mi zbyli a ti mi teď pomáhají, protože je to staré pouze několik dní. Jít někam sám bez ní byl pro mne trest, ne odpočinek nebo zábava. Cítil jsem to úplně stejně jako ty.
      Bohužel má přítelkyně změnila zaměstnání a v nové zaměstnání se seznámila se svým kolegou. Nejprve jen tak polehounku, ale postupně ji doma začalo všechno štvát. Pomalu se ode mne začala citově vzdalovat. A když jsem se snažil všechno spravit a zase se k ní přiblížit, tak se naopak odtahovala. Zdůvodňovala to mým jednáním (pravda, někdy mi ujely nervy když jsem viděl, jak se odcizujeme přesto že se snažím o pravý opak), i když pravda byla někde jinde.
      Teď se v tom plácám, chvilku pracuji na projektu a z toho mi začnou téct z očí slzy a jsem úplně hotový a nemohu udělat vůbec nic ani se na nic soustředit. Je to hloupé, když chlap brečí, zvláště chlap v mých letech. Ale nějak to neumím zastavit. Nemůžu jíst, spím max. 3-4 hodiny denně, zbytek noci jen proležím a přemýšlím o tom kde jsem udělal chybu že to takhle dopadlo. Možná jsem ji neudělal já, nebo máme na tom rozchodu oba podíl, ale já jsem navrhoval spoustu variant jak náš vztah dát dohromady už více než půl roku. Odezva z její strany žádná, nebo ještě spíše odmítavá.
      Asi na to všechno opravdu pomůže jen čas. A někdo z kamarádů.
      Moc díky za vše co jsem tady četl, sice je ten rozchod tak čerstvý, že to nemohu okamžitě vstřebat a použít, ale určitě se sem ještě několikrát vrátím, abych to četl znovu a znovu a jakmile to nejhorší přebolí, začal se tím i řídit.
      Díky moc.

      1. Honza22:05 dne 11.6. 2017 napsal/a

        Zdar chlapi… já potkal fajn holku, úplně do toho spadl, po roce jsme otěhotněli… Narodil se nám krásný zdravý chlapeček. Už v těhotenství se kompletně změnila, vše bylo špatně, odtáhla se. Mám snahu svalovat vinu na sebe, jsem takovej zasr.nej melancholickej duševní masochista, a vysvětloval jsem si to hormonální změnou v těhotenství. Požádal jsem jí o ruku, prstýnek jsem schovával x týdnů, protože jsme se vždycky pohádali kvůli nějaké hovadině. Řekla ano, pobrečela si, ale svatba nikdy nebyla – ani když jsem se s tím trapně sám připomínal. Sex kompletně ustal, až na mnou vydyndané výjimky cca jednou za dva měsíce. Porod byl trochu komplikovaný, ale když jsem byl doma polovinu času jen na obtíž už přes půl roku, začalo mě to hlodat. Odjel jsem na tříměsíční služebku, a v polovině mi začala brečet do telefonu… den před tím bylo vše OK (táto vrať se nám celej atd.). Za chvíli mi došlo, že nebrečí kvůli stesku po mě, ale právě naopak… litovala sama sebe. Řekla mi, že jí nepřitahuju, že si nedovede představit další život se mnou, že je nešťastná. Na dotazy proč je nešťastná nedokázala odpovědět, nebo odpověděla ve smyslu „špatně není vlastně nic, ale přesto všechno“. Nic konkrétního, co bych mohl uchopit a změnit. Pro mě nepochopitelné – když mám s někým dítě, jsme rodina, už to není o mě, ale o prckovi, a je povinností rodičů to udělat tak, aby to alespoň základně fungovalo. Jenže ona má rozvedenou mámu, ta jí skvěle poradila, že hlavní je cítit se šťastná (byť neumí definovat co konkrétně si pod tím představuje), a bylo to v prdeli. Zkusil jsem všechno, po dobrém i po zlém, prosit, ponižovat se… kvůli malému. Představa, že přijdu domů a on tam nebude, mě ničila a stále ničí. Řekli jsme si dost hnusných věcí, já inkasoval třeba:“jsi pro mě koule u nohy, vím že nás máš rád ale nejsi pro mě prostě dost dobrej, není nic co bys mohl udělat abys to změnil“, a další motivující sebevědomí zvyšující hlášky. Rád bych podotkl, že mám dvě vysoké školy, vydělávám hodně, koupil jsem nám domeček, jsem bývalý reprezentant republiky ve sportovní disciplíně a tak nemám úplně špatnou figuru, dokonce nemám ani malého ptáka. Stejně málo…
        Po pár týdnech denodenního bulení vsedě na zemi v kuchyni a snahy zpytovat svědomí jsem se na to vysral a začal prohánět ženské. Myslel jsem si, že jsem z toho venku, malého mám každý víkend a společná péče je docela v klidu, přestal jsem se užírat. Dlouho jsem nemohl najít nějakou, se kterou by jsme se přitahovali vzájemně i po sexu, až nedávno jsem potkal v pohodě holčinu. Ale… dnes jsem vezl malého k ex, a cestou jsem začal být najednou totálně v hajzlu. Vyhlídka na další potenciální vztah zafungovala jako spouštěč. Začal jsem si připadat jako zrádce synka, že si hledám jinou ženskou (já vim, ONA se na to vykašlala!) a začal řešit hypotetické varianty typu: „kdybych počkal ještě měsíc, třeba tomu dá šanci“, atd. Nakonec jsem jí pozval na společnou dovolenou, s tím, že nic neočekávám, jen ať má prcek rodiče chvíli pokupě. Odmítla, možná má v tomhle víc rozumu než já… Pro ní není rozbití rodiny nijak zásadní, rozhodla za nás tři, že to tak bude lepší. Ale pro mě k.rva není! Stejně nenadělám nic, malého mám jen na víkendy a ona jeví nulovej zájem. Navíc jsem takovej blbec, že si nejspíš poseru i současnou šanci tím, že se budu pořád babrat v tomhle. Nemůžu si pomoct… rozumově si vše odůvodním, ale stejně jsem v depce.

      2. Jaroslav12:51 dne 18.6. 2017 napsal/a

        Ahoj,

        stalo se mi něco podobného. Zamiloval jsem se do holky, která ale byla hodně logicky chladná. Byl jsem do ní tak zamilován, že sem se dokázal maximálně ponížit, začal jsem kvůli ní pít a nebyl jsem chopen navázat vztah. Ona sama mě dokonce často urážela, ale já jí dokázal všechno odpustit.

        Neměl jsem šanci jak to napravit, vždycky všechno postavila, tak, abych nedokázal nic splnit anebo bych musel být na 100% perfektní. Nakonec si našla přes seznamku někoho jiného a nechala si od něj udělat dítě, což pro mě byl největší trest. Vždycky mi říkala, že nepotřebuje chlapa, který ji má rád, ale vedle kterého se dá žít.

        Vždycky počítala s tím, že chlapa může kdkyoliv vyměnit.

        Začali jsme na sebe být hnusní a mě to pak hrozně další den mrzelo, trpěl jsem jak v Dantově pekle.

        Když čtu tvoje řádky, tak vidím, že to pro mě mohlo dopadnout ještě hůř. Asi jsem Ti těmito řádky nepomohl, ale co chci napsat, že mě ten cit k ní neopustil natolik, že jsem si podělal několik dalších vztahů a nevnímal jsem a necítil, že jsou holky, co Tě fakt milují.

        Musel jsem udělat několik zásadnách věcí, které mi to pomohli zmírnit.

        První věc, kromě přerušení kontaktu což ty nemůžeš byla změna práce a nové výzvy. Hodně mi to pomohlo. Stanovil jsem si velké cíle a vydal jsem se na cestu. Pomohlo mi to, přestat pít na žal, snažit se zaměřit na cíle a makám klidně i o víkendu. Momentálně mě to naplňuje.

        I když si na ni vzpomenu dnes je to jiné. Mám své vize a ty mi pomáhají jít dál. V podstatě už se mi mihne jenom mou myslí občas a já si řeknu, jdu dál a ty jsi si prostě vybrala svou cestu i když ne nejlepší, tak si ji užij.

        Dneska vím je jendnu věc, že to jak se rozhodla byla její volba, ať už bude sťastná nebo ne. Kdykoliv se na mě obrátí rád jí pomohu, ale to je tak všechno.

        Jarda

  21. Alča17:56 dne 9.3. 2017 napsal/a

    Díky, kluci,
    tohle platí pro všechny lidičky…a i já se díky vašemu článku směji :-D kopačky jsem dostala před týdnem po šesti letech a váš komentář mi moc pomohl…jste skvělí…jdu na sobě makat a čekat s otevřeným srdcem na dny nadcházející:-)

  22. Honza22:02 dne 22.2. 2017 napsal/a

    Všechno je jinak…

    Je to víc než tři roky po rozchodu a víc, než 30 měsíců od napsání komentáře, který Michal přetavil v článek.
    Jak se na celou tu frašku dívám s tímto odstupem, bych chtěl napsat prostě náhodou právě dnes.

    Ta holka, o které to celé bylo je stále pryč. A nikdy se nevrátí. Aleluja. Nevrátí se.
    Víte, já vlastně teprve dnes tak nějak uceleně chápu tu podstatu bolesti po rozchodu. Není to láska. Je to spíš nenávist, je to zboření mýtu o sobě sama, o své nadlidskosti, o své schopnosti milovat, být nejlepší milenec, být nekonečně atraktivní partner, být bůh. Protože to co ve skutečnosti cítíte není bolest, ale STRACH. Strach z toho, že už nikdy nebudete pro nikoho bůh, nadsamec, miláček, kocourek, nebo debílek (každej to má doma jinak :-D)… Je to strach z toho, co bude dál. Je to strach z neznáma. Je to hromada sraček, která je ale jen ve vás. Nemá podstatu, nemá reálný základ, je to jen zhmotnění vlastního nesebevědomí.

    Z piva s Míšou nakonec nebylo nic. Protože on pro mě byl symbolem boje za osobní nezávislost, za duševní čistotu, nebo spíše očistu. A čím více jsem žil porozchodový život, tím se méně moje myšlenky pojily s rozchodem samotným, až jsem prostě na tento web, článek a Michala zapomněl. Michale, omlouvám se :-)

    Výrazně doporučuji po rozchodu změnit práci. Nové výzvy vás pohltí a nedovolí vám se úplně propadnout do myšlenek o vlastní neschpnosti. A zcela určitě si do smrti zakažte mou nejnenáviděnější větu „to nejde“.

    Co se stalo, že sem píšu? Odkázal jsem na tento článek další těžký případ a přišla mi na něj dnes večer pozitivní reakce. Tak jsem si řekl, že dnes večer potvrdím to, co vám všichni říkají. Vše vyléčí jen ten přiblblej čas. To je holt pravda. Nikdo vám ale neřekne to „B“, že totiž jen vy máte vliv na to, jak ten čas bude dlouhý.
    Skoro nikdo vám neřekne že máte svou cenu, že strach z něčeho, co ještě nepřišlo je zbytečný, že v jakémkoli věku v jakémkoli těle je jen na vás, jak budete ten život dál žít. Ja jsem opravdu přesvědčený, že si člověk může vypěstovat chronický strach a natolik si zdeptat sebevědomí, že pak i po létech říká „já jsem se z toho nikdy nevzpamatoval, já ji dodnes miluji“.

    Velký hovno miluje. Chudáček? Ublíženec? On má celej život kurva takovou smůlu, že to snad není možný? Ona je kurva, svině, bezcitná děvka?
    NE. Je to jen v nás. My sami si určujeme, jak budeme dál žít. Nikdo to za nás dělat nebude. Dokud si prostě neuvědomíme, že sami neseme zodpovědnost za sebe, dokud budeme čekat a bulet na všechny strany s nadějí, že to za nás někdo vyřeší, do té doby budeme žít v hovnech.

    Klasická situace: Rozejde se se mnou partnerka, jdu za vlastní matkou, pláču a naříkám, prosím o radu a o pomoc.
    Jaký je výsledek, kromě obligátní rady „to přejde“?
    Kromě mě je teď ještě v prdeli moje vlstní matka, protože vidí, že jsem na dně a neumí mi pomoci.
    Sem se typicky hodí moje milovaná větička z Pulp Fiction, kterou si musím říct: „Je ti líp ty zmrde?“ Potopil jsi matku, abys v tom jako nebyl sám? No tak gratuluju, super.

    To je moje poselství 37 měsíců po rozchodu. Přijměte co nejdříve jako fakt, že jediný, kdo vám může pomoci jste vy sami. Nečekejte na nic a na nikoho. Vyserte se na všechny úvahy o možnostech slepení vztahu a všechnu energii věnujte sobě a přítomnosti. Pokud by k nějakému návratu mělo dojít, tak jediný, kdo by ho měl iniciovat je ten, který vás opustil. A bude někdo iniciovat návrat k trosce? Nikdy. Když už o tom bude uvažovat, tak jen proto, že vidí silnou osobnost a nebo v tom horším případě osobní prospěch.
    Svěřte se rodině, kamarádům, ale snažte se nezatáhnout je do vaší mizérie. Oni Vám nemají jak pomoci. Tu moc máte jen VY.

    Asi není co víc psát, i když cítím naléhavou potřebu to sdělit lépe, pochopitelněji, srozumitelněji… Prostě zkuste připustit sami sobě, že máte svou cenu, že VY určujete, jak to bude probíhat, VY to budete režírovat, Vy definujete směry, vize, cesty. Jen VY víte, jaké jsou vaše slabé a silné stránky, na čem pracovat, co rozvíjet. Já umím psát, organizovat, žvanit, řídit. Vy umíte udělat střechu na baráku, umlít mouku, vyřešit složitou rovnici, nebo co já vím. Tak si přestaňte ubližovat, uvědomte si svou hodnotu a začněte se milovat. Pak Vám bude brzy lépe.

    Jo a ještě jedna věc. Prosím Vás, fakt nevolte ČSSD ani komunisty.
    Diky :-D

    Mějte se a pokud budete cítit, že bych Vám mohl pomoci, napište mi na junglejuice@seznam.cz
    Honza

  23. Radim11:26 dne 9.2. 2017 napsal/a

    Honzo, přesný a výstižný článek, u které jen souhlasně pokyvuji hlavou. Též jsem si prožil své, ale už je to dva roky, rok a půl nová ženská a řekl bych ve všem lepší, zážitky, cestování, jak jí na mě záleží, to jsem nikdy u své ex nezažil a to podotýkám téměř 11 let. Člověk se něco naučil, obrnil a nemá růžové brýle a naivitu, a ví jak vypadá láska z potřeby a vypočítavosti, což je to nejpozitivnější na tom co se stalo, a už je mi to jedno, jen se musíme vídat kvůli dítěti a ona bláhová si myslí, že mně může přes dceru vydírat a mě je to úplně u pikaču a je to ten absolutně nej pocit, že už není na nikom závislí, připoután a může si dělat co se mu libí a život je fantasticky nádherný. Takže všem co to mají čerstvé, chce to čas, nic víc a štěrbin jsou mraky ;-)

  24. Jirka19:59 dne 26.1. 2017 napsal/a

    Ahoj….díky za duševní vzpruhu….je fajn vědět,že tou hordou sraček,ze kterých mi momentálně koukají jen ty parohy, se prodírá i někdo jiný :-D Je to týden,co si zabalila,…po 14letech…to to uteklo….a hned šup do jiných peřin….super pocit.Jak se říká…Čiň čertu dobře,peklem se ti odmění. Vzalo mi to hodně ideálů….

    1. Honza02:13 dne 7.2. 2017 napsal/a

      Zdar kámo. Jak vidím, tvůj komentář je teprve z konce ledna, takže si právě vším procházíš a jsi na začátku. Se mnou se manželka rozvádí do 12 letech a už to jsou tři měsíce, co to vím:-). Tedy se dá říci, že jsem z nejhorších sraček venku. Na tyto stránky jsem narazil bezprostředně po tom, co jsem se tu „milou“ zprávu dozvěděl. Nic moc mi nedaly. Teď jsem se sem ale vrátil a už chápu ten nadhled, který si člověk musí prostě získat časem, a tedy chápu i text na tomto webu. Na dětech jsme se domluvili, ale stále řešíme majetek a výživné. Já už si žiji vlastí život, ale to vše ve mně zanechalo tak brutální stopu, že bych nikdy nevěřil. Stalo se toho tolik a stále je spousta věcí k řešení před námi…. . No, proč ti vlastně Jirko píšu. Hele pomohli mi kamarádi, potkal jsme taky spoustu rozvedených ženských, ale v mém okolí jaksi chybí chlap, který by si momentálně procházel tím, čím já. Proto pokud budeš chtít, klidně mi napiš. O těch ztracených ideálech bych si dokázal povídat hodiny:-). Takže přeji hodně zdaru, pevné nervy a jsem tu:-)

  25. Laďa13:43 dne 20.12. 2016 napsal/a

    Chtěl bych poděkovat všem co tady kdy napsali.Máte pravdu že čas asi všechno zahojí a bude mi zase dobře. Jenomže teď je to teprve týden co se mnou přestala komunikovat. Nevím jak dlouho to bude trvat než na ni dokážu vzpomínat bez toho že bych se rozplakal.Nejsme takoví drsňáci jak vypadáme. Jenom si připadám jako idiot který prostě věřil v lásku přes velký věkový rozdíl.Umí to s námi perfektně,jenže když nedostanou to co chtějí hned ,tak se na vás vykašlou a jdou za jiným.Snad tady za pár měsíců budu moct napsat něco pozitivního tak jako vy co jste psali přede mnou.
    Zatím to jenom kurva moc bolí.Zkusím se řídit radami těch kteří si tím už prošli.Snad to zvládnu bez následků.
    Za 90% průserů si člověk může sám .

    Děkuji všem L

  26. Michal17:24 dne 1.11. 2016 napsal/a

    Ahoj Honzíku a Michale,
    jsem taky Michal, ale to je v tuhle chvíli vlastně úplně jedno.

    Někdy před týdnem se se mnou rozešla přítelkyně maldá, hodně mladá. Jem magor asi je mi 29 a jí bylo 16, znali jsme se hodně, hodně dlouho a pak do toho bouchli. Ze začátku jsem to nebral moc Vážně, až tak po asi půl roce to začalo nabírat na obrátkách, až mě z toho začaly růžovět oči. Spíš sem měl růžový brýle s UV faktorem asi 1000000, nicméně jsem v depresi atd. do prace chodit prostě musím bez toho to nejde, to tedy opravu jak psal Pan Honza, že život jde dál. Říkám trápim, lituju, brečím a nadávám celý týden.
    každopádně dnes je co asi úterý a našel jsem tady ten článek. Asi po prvních 5ti minutách jsem se rozesmál což se za celý minulý týden nestalo. Budu to číst asi každej den, nejsem ok to ani náhodou ta újma tam prostě je i když si za to můžu sám svojí debilitou.

    Ale z tohohle opravdu cítím, že to časem všechno přejde a pomůže takže co JEDEME DÁL jednou ze mě bude KRÁL :D

    Díky moc a těším se na další příspěvky.

    Michal

    1. Laďa13:52 dne 20.12. 2016 napsal/a

      Ahoj Michale ,
      píšeš o tom svým vztahu moc hezky. Já měl rozdíl 25 let a ještě jsem ženatý. Tvrdila že jí to nevadí.teď vím že to tak nebylo.Přesto bych jí chtěl poděkovat. Bylo to krásných 6 měsíců v životě.Nějak se s tím neumí ještě vyrovnat.
      Pokud máš nějakou radu jak vyhnat toho trpaslíka z hlavy tak mi klidně napiš.Budu jenom rád.
      Zdraví Láďa

  27. Michal18:39 dne 24.10. 2016 napsal/a

    Tak tenhle clanek je teda neco! Urcite sem budu chodit po kazdym rozchodu, kdyz se budu citit napicu. Hlavne ho nechte prosim tady, pokud mozno navzdy! Dekuju za poradnej encourage!

  28. Rasto17:24 dne 11.10. 2016 napsal/a

    Tak toto som si potreboval precitat a myslim ze si to precitam este niekolkokrat sila dakujem

  29. Tomas15:50 dne 20.9. 2016 napsal/a

    Ahoj Michale a Honzo vaše články mně fakt hodně pomohli,momentálně jsem na tom úplně stejně jako většina těch co to čtou,prostě klasika manželka si našla jinyho chlapa a po 17 letech manželství požádala o rozvod. Vlastně jsem to odhalil souhrou náhod a když jsem se ji na to zeptal ani se nesnažila něco předstírat prostě mi to nandala jak hromadu sraček a tady máš. Musím říct že to byl děsnej šok,měl jsem chuť se vším skončit ale kvůli dětem jsem vydržel. Bolelo to o to víc jelikož mne žena během manželství stále ujištovala jak mě strašně miluje jak by mě nikdy nebyla nevěrná a že by beze mne nedokázala být. No a ono hovno dokázala a všechny ty sliby a zásady poslala do… Nechala se zblbnout chlapem se kterym si psala asi 2 měsíce na Fb, to mi mozek nebere.Topim se v tom už 8 měsíců a doufam ze už to brzo skončí děti to nesou docela statečně ale vidím že je to trápí přece jenom je jim 15 let a sami mi říkají že vůbec nechápou proč to máma dělá,bohužel jim na to nedokážu dát odpověď. Teď po přečtení vašich článku se cítím líp i když vím že večer bude asi zase hůř ale chce to opravdu jen čas a hlavně se s ex nevidat. Doufám a věřím že někde je jiná žena se kterou budu opět šťastný až budu připraven.
    Ještě jednou diky Tom

  30. Jaroslav18:33 dne 9.8. 2016 napsal/a

    Na tento článek jsem měl narazit už dříve. 8 měsíců ve sračkách. Všichni kecy jak to přejde a nepřešlo. Tento článek je napsaný skvěle a myslím si, že mě konečně posunul o kus dál. Zase se na věci budu dívat jinak. Díky.

  31. Jakub13:28 dne 31.1. 2016 napsal/a

    Ahoj,

    pozdrav zo SR :) Tak som sem zase zavítal ako už viackrát predtým a tieto stránky mi asi najviac pomáhajú. Je to kvoli štýlu písania, ktoré je dost osobné práve kvoli tým vulgarným a nechutným veciam :D A osobne by som sa určite rád stretol s Honzou aj Michalem, pretože práve tieto riadky mi pomáhajú aj v súčasnoti to všetko ustát, ked sa cítim už zase a znova nahovno.

    Preto dakujem chalani velmi že toto robíte pre nás obyčajných ludí, a ak budete mat chut ozvite sa hocikto na jakub.dodek@gmail.com, ako hovorím práve prežívam rozchod a rád pomožem niekomu kto je v podobnej situácii, prípadne uvítam každú radu.

    Ešte raz VELKA VDAKA :) Držte sa

  32. Hanie06:17 dne 12.10. 2014 napsal/a

    Jeste bych chtela dodat, ze pokud si clovek uvědomí, ze s někým uz nechce byt, je to strasne prchliva chvíle, moment , co se stane. A clovek ho nedokáže ani poradně časově a souvisle zařadit. Pak jsem se jen modlila , aby uz odešel a Nevolal a nepsal. Bohuzel – sobec bude vždycky sobcem a zacne se ješitne chovat jako dítě stojící nad kanálem , do kteryho mu spadla hračka a on vi, ze ji nevytahne, ale snaží se o to. Takze ja ted ignoruju jeho telefony (driv bych zvedla na oblacku sveholila), smsky …. A říkám si, at vypadne delat krávu z někoho jinyho. A to co nejdřív.

    1. Flavio10:55 dne 27.10. 2014 napsal/a

      Zajímavý dodatek….asi mas pravdu, takový moment zmeni všechno. S napětím ho očekávám a vyhlížím a modlím se aby už přišel. Proste tu chvíli, kdy se sepne „pojistka“ pudu sebezáchovy a hlava, plíce a srdce se opět nadechnou. Zatím jsem rad, ze jsem přestal průběžně zvracet:o) Stejně tak vím a respektuji, ze když se rozhodla a odchází, ten moment u ni už přišel a ze nemá smysl „tahat hračku z kanálu“ jak jsi úžasné trefně okomentovala. Díky