Honza Orna miloval staré arkádovky. A chtěl, aby si je mohly zahrát i naše děti. A děti našich dětí. Nicméně nezůstal jen u chtíče a došlo i na činy. A tak vznikly Arcadehry.cz. Videoherna a muzeum arkádových titulů v jednom. Na jednom místě můžete najít všechny legendární videohry od 70. let do přelomu tisíciletí. A co víc – můžete si je sami zahrát. A právě s Honzou jsme si dnes chtěli popovídat o jeho projektu, o hrách a všem možném, co se (ne)týká jenom hraní.

Ahoj Honzo, asi na začátek napiš jako každý něco o sobě. Odkud pocházíš, věk, kolik měříš na výšku, zmiň váhu, barvu očí a vlasů atd. 🙂

Ahoj tobě i čtenářům. Fajn, pokud jsi fanoušek klišé, máš to mít 🙂 Narodil jsem se jako Čech s rakouským příjmením v Praze, o předcích z nedaleké Austrie nevím skoro nic, neboť všichni mí příbuzní byli Češi jak polena. Táhne mi už na pětatřicet, jsem ženatý, máme pětiletou dcerku a tříletého kluka. Na váhu odpovídat nebudu, vozíčkáře se taky neptáme jak k vozíčku přišel 🙂 Jsem z generace „kluků od počítačů“, asketický sportovní typ určitě nejsem. Ostatní nicotnosti taktně přejdu mlčením.

Něž přejdeme k tvé herně, popiš nám tvou cestu pařana. V kolika letech jsi poprvé přičichnul ke hrám?

Ano takže s hrami jsem se setkával zejména prostřednictvím mého gurua – bratrance Petra, který mě uváděl v úžas předváděním her postupně na ZX Spectru, Atari ST, na Amize i na PC. Jelikož ke mně domů počítače dorazily až poměrně pozdě, hrával jsem jako malej hlavně na poutích v maringotkách. Barvy a zvuky z her mě navždy pohltily. Kreslil jsem si vlasní hry do skicáků a vymýšlel jsem si k těm zprvu hodně jednoduchým hrám celé příběhy. Sedával jsem s helmou z bmx na hlavě u černobílé televize Daria a vedl svou loď za zisky v Elite. Bylo to skvělý dětství.

Jaké herní tituly tě nejvíce ovlivnily a na jakých zařízeních jsi hrával nejraději?

To bych tu mohl jmenovat hodně dlouhou řadu titulů. Nejvíce jsem si užíval hraní na ZX Spectru 48kb a na Amize 500. Tehdy jsem hry ještě měl čas a chuť dohrávat. Sháněl jsem vždy hry které jsem hrával na automatech, ale k nim jsem objevoval světy dnes už skoro zapomenutých monstrózních her jako byl Powermonger, Millennium 2/2 nebo Deuteros. A vůbec, končíme rozhovor, jdu si po letech zase něco zahrát 🙂

Měl jsi nějakou oblíbenou hernu, do které jsi chodil, když jsi byl mladší?

Každoroční cesta na Matějskou do „Parku Juldy Fuldy“ byla pro mé rodiče velmi příjemná, protože mi dali do ruky mince a půl dne se o mě nemuseli starat. Byly zde takové přízemní domky jestli si vzpomínám, kde byly arkádovky které se sem vozily z Německa, kde už byl hlad spíše po herních konzolích. To jsem ale tehdy nevěděl. Sledoval jsem herní mistry při práci, pak se je marně snažil napodobovat. Studoval jsem hry, jejich názvy, rozplýval jsem se nad prokreslenými logy a netradičními ovladači. Pak jsem jednou byl ve velké herně, kterou kdosi provozoval v Paláci Kultury. Jestli si pamatuju správně, tak to bylo opravdu velký, ale nikdo už dneska o ní nic neví.

Mohl bys popsat našim čtenářům, jak vlastně vypadá takové muzeum, co se v něm dá dělat. Určitě zmiň, na čem také Arcadehry.cz vydělávají a kolik stojí vstup (vím, že to máš na stránkách, ale stejně to prosím uveď 🙂 ).

Naše Aréna ArcadeHry.cz je taková stodola u Prahy plná automatů. Všichni lidi co se kolem arkád pohybovali o takové stodole slyšeli a nejeden z nás jejím hledáním strávil řadu víkendů. Abychom ušetřili čas, nakonec jsme si takovou stodolu postavili raději sami 🙂 Máme tam automaty od černobílých počátků do éry ranných 3D technologií. Návštěvníci si u nás mohou prohlédnout automaty, které většina lidí nikdy ani neviděla, ale zároveň si je všechny vyzkoušet.

Zvenčí to vypadá jako normální budova

Kde a nebo co jsi dělal předtím, než jsi založil své arkádové muzeum?

Po škole jsem nastoupil do rodinné realitní a investiční společnosti, kde úřaduju dodnes. Soukromě jsem se pak zabýval neziskovými a klubovými projekty, kde jsem se učil pracovat s komunitami fanoušků, členů klubů, ale zároveň i s konkurencí. Myslím si, že vše čím v životě projdeme, nás obohatí. Demoscénní časy se skupinami Vertical a Marshals, fanklub McLaren Mercedes nebo Mustang Riders Club, to vše mě dovedlo tam kde jsem dnes a bez těchto zkušeností bych se do Arcade Her asi nepustil.

Jak dlouho zrála v tvé hlavě myšlenka, že založíš něco podobného? A proč ses do něčeho takového vlastně pustil?

Muzeum, které jsem si od dětských let maloval, bylo Muzeum Videoher. Chtěl jsem tam kopu starých počítačů a později herních konzolí na cartidge. Automaty měly být doplněk, ale v té době ještě nedostižný sen. Když jsem začal právě kazetkové konzolovky sbírat, pár prvních automatů jsem si pořídil a pak jsem tomu trošičku podlehl 🙂 Do reálného provozu ale nejde lidem půjčovat raritní hry a riskovat ovladače, proto se stále více krystalizovalo rozhodnutí jít jen cestou automatů, které jsou postavené na masovější používání narozdíl od konzolí a počítačů.

Seznámil jsem se s dalším sběratelem Mirkem Severou a o uvažovali jsme o nějakém větším společném automatovém projektu. Nakonec jsme se ale nedohodli na podmínkách a Mirek si otevřel svůj projekt v Moravské Třebové o rok dříve. My jsme pak v Arcade Hrách startovali v roce 2011, kdy jsme obsadili již několik let nevyužívaný objekt stodoly u Hradu v Červeném Újezdě. Chtěl jsem mít na přípravu svého vysněného muzea víc času, ale některé nabídky přicházejí jen jednou za život a já tuhle šanci nechtěl prokaučovat. Následný vývoj tomu dal za pravdu, bylo to správné rozhodnutí – arkády lidem chyběly a nyní zase mají kam jezdit hrát.

Byl to podle tebe velký risk? A vůbec – počítal jsi s tím, že tě něco podobného uživí a nebo jsi zkrátka chtěl dělat to, co tě baví a nakonec se z toho vyvinul docela slušný podnikatelský záměr?

Celý projekt jsem si obhájil už v debatách s rodinou a s řadou kamarádů, kteří o nás často hodně pochybovali. Ve světě totiž, pokud je mi známo, podobná muzea na bázi uživení se jen ze vstupných nefungují. Bývají dotovány z peněz casin nebo jsou součástmi dětských zábavních parků, kde se k tomu samozřejmě děti nebudou chovat tak, jak bychom si třeba my u nás představovali. Tato daň za existenci v „DisneyLandech“ je pro sběratele příliš bolestná, nehledě na to, že tam o staré strojky stejně skoro nikdo nestojí. Mým plánem bylo ten vlak rozjet a udržet v černých číslech, to byl úkol pro první tři sezóny. No a už v půlce té druhé se projekt stal zcela finančně nezávislým, kdy žije jen z vlastních vydělaných příspěvků ze vstupných a firemních akcí. Jsem za to moc vděčný a je to pro mě závazek, pokračovat dál, opravovat a nakupovat nové mašiny. Zastavit se užívat pomíjivé slávy není nic pro mě, pořád se snažím projekt posouvat.

Kolik peněz jsi měl na rozjezd? A byl jsi na vše zpočátku sám?

Přesnou sumu naštěstí nemám zaevidovanou, z mého pohledu to byla investice do unikátní oživující se sbírky automatů, které tu při pravidelné udržbě mohou přežít déle než kdyby jen stály a rozpadaly se ve skladech. Z tohoto pohledu stroje nabraly po často velmi časově i finančně náročných opravých na hodnotě, a teoreticky by se daly prodat za větší peníze, ale jelikož nejsem překupník, tato úvaha pro mě není zajímavá. Automaty jsem sbíral původně sám, ale jak se začal projekt ArcadeHer přibližovat, zapojil jsem do toho rodinu, staré i nové parťáky a společně jsme to rozjeli na plné kule.

Kdo všechno se nyní podílí na Arcadehry.cz?

Techniku mašinek má na starosti naše eso Vesly Lenc, v provozu Arény nejčastěji potkáte jejího vedoucího Luboše Poubu, kterého střídá můj švagr Michal Jakúbek, se kterým jsem původně začínal, a Oskar Grim, náš parťák s příslibem do budoucna. Grafickou stránku renovací kabinetů a naše reklamní tisky jsou pak doménou Michala Bendy, mého souputníka z demoscény. Já se starám o obchodní jednání, rezervace, firemní akce, akvizice a ekonomii. Nejvíc mě ale těší, že jsem se za ty roky už naučil hodně z opravárenského umění a stále více potíží jsem schopen diagnostikovat a zvládnout sám. A to jsem býval elektronický analfabet měřákem nepolíbený 🙂

Mohl bys popsat, jak krušné byly začátky? Přece jenom tohle je dá se říci podnikatelský nápad, na kterém se asi nedají vydělat stamiliony. Ale zase je to práce, která člověka určitě naplňuje. Každého by asi zajímalo, jak moc bylo těžké něco podobného rozjet.

Otevírali jsme v roce 2011 s přibližně 70ti automaty, které jsme opravovali celou zimu i v mínus 20 stupních (na mou duši). Den před otevíračkou nám jich běželo 55 kusů. Než se u nás vystřídaly první televizní štáby, měli jsme po letitých odstávkách strojů po jejich novém uvedení do provozu takové ztráty, že štáb České televize už točil jen 35 běžících mašin. Tehdy jsem byl úplně zoufalej, ať jsme dělali co jsme chtěli, přicházeli jsme tehdy zejména o obrazovky, trafa a zdroje jak na běžícím páse a prostě nestíhali opravovat. Byly to těžký časy, ale zlomili jsme to a se sebezapřením a s využitím všech mých finančních rezerv, jsme to překonali. Kdybych tušil, jak krušné ty začátky budou, asi bych do toho nešel 🙂 Ale když člověk spadne do vody, musí plavat, a tak plavu no.

Kde jste pobrali první automaty?

První strojky jsem nakupoval po jednotlivých kusech v Čechách přes inzeráty, později dokonce ze dvou maringotek od světských, jezdili jsme pak do Německa k Hannoveru kde byl automatový šroťák, ze kterého jsme mrak věcí zachránili, ale už v počátku jsme jezdili i do Polska. Řadu podobných výjezdů jsme si interně označili jako „Velká automatová loupež“ 🙂 Byly to dny které zná každý sběratel, kdy se vám podaří koupit něco s ohromnou hodnotou za drobné. V kombinaci s naším know-how jsme dokázali téměř všechny nakoupené strojky opravit a nyní jsou k dispozici všem, kteří do Červeňáku dorazí.

Kolik automatů a her máte nyní pod křídly? A jaká je podle tebe hodnota celého muzea?

V Aréně je aktuálně 131 automatů, z toho teď až na tři všechny fungují. Opravy těch výtržníků jsou v plném proudu a již se přibližujeme. Hodnota je zejména v komplexnosti automatové sbírky, která navíc stále roste, a kterou finančně asi nikdo ocenit nesvede. Náš pojišťovák by odpověděl citací částky ze smlouvy, já bych však místo ohromování sumami mluvil o tom, jak moc je důležité, že u nás můžete strojky vůbec vidět a vyfotit si je, ale zároveň se jich také dotknout a hrát na nich.

Automaty přináší nostalgii…

Kam byste chtěli růst? Respektive – máš ty sám nějakou vizi, kam bys chtěl muzeum posunout?

Scénářů je hned několik. Máme vcelku dobře rozpracovanou frenčízovou strategii, uvažujeme ale také o přesunu na rušnější adresu do Prahy. Zatím však zůstáváme „na domácím hřišti“ v Červeném Újezdě a pečlivě pracujeme den za dnem na tom, abychom budovali stále větší komunitu spokojených návštěvníků. Krycí název mého plánu kam arkády dotáhnout je všeříkající: „Titán“ 🙂 Ale to už vážně sníme. Sledujte nás na sociálních sítích a drobné krůčky na cestě do cíle můžete tak sdílet s námi.

Kde nakupujete nové stroje? A jaká je jejich cena? Četl jsem, že ceny se pohybují od 10 000 do 50 000 Kč za některé nové automaty. Za kolik je nakupujete vy a hlavně – kde a jak hledáte prodejce těchto archivních strojů? Nakupujete je předpokládá v zahraničí?

V poslední době automatů v Evropě silně ubývá, je to už hodně probrané. Jezdíme teď hlavně do Anglie a stále taky do Německa. Občas se něco najde i u nás. Cenový rozptyl sedí a hodně záleží na titulu který se kupuje, na stavu bedny, kompletnosti, funkčnosti atd. My si umíme téměř vše sami opravit, proto rádi jdeme do poškozených strojků, kdy si pak jejich nižší cenu zase odpracujeme. Zdrojem jsou samozřejmě inzeráty, sběratelská fóra a aukce.

Kolik stojí provoz jednoho takového automatu na měsíc? Žere to moc elektřiny?

Elektřina sama o sobě u nás vychází na něco přes tisíc korun za den. Ale pak musíš počítat se zaměstnancem, brigádníkem, pojištěním, o své brebendy se hlásí i OSA a jiní, je potřeba nakupovat nápoje, drogerii a hlavně shánět často velmi drahé díly na opravy strojů v zahraničí. Ekonomicky je to harakiri.

Asi hodně blbá otázka, ale hraješ ty sám hry? Máš na ně vůbec ještě čas? Kolik hodin denně trávíš u hraní?

No já právě už vůbec čas na hraní nemám, kde jsou ty časy s Amigou, propařený noci… Možná tě to překvapí, ale já když už něco hraju, tak na PC po práci. Aktuálně už asi tři měsíce ve volných chvílích (tj. tak 2-3 hoďky za týden) hraju Skyrim. Čtu Level, abych byl v obraze s novýma hrama, ale mám pocit, že jsem všechno už tisíckrát viděl a i když se mi něco líbí, stejně nemám čas to hrát tak jak bych chtěl. Líbila se mi série Mass Effect, totálně jsem propadl Mount & Blade. Ach jo, hned bych šel místo žvanění hrát, už budem končit? 🙂

A co vlastně říkáš na trochu podobný segment – výherní automaty. Jsou podle tebe metlou lidstva? Protože dá se říci, tak se těm arkádovým automatům hodně podobají. Člověk do nich naháže klidně celou výplatu :). Pouze u těch arkádových nic zpět nevyhraje. V čem se podle tebe tyto dva druhy herní zábavy tak liší?

To je stejný obor – jsou to stále coin-opy, tudíž také arkády (z anglického arcade). Mají samozřejmě mnohem delší historii a některé jsou řemeslně opravdu nádherně udělané. Já netrpím žádnou záští vůči výherákům, je to pro jiné lidi než videoherní arkády, takže to z mého pohledu je příbuzný obor, ve kterém se točí velké peníze. Já však hernařům a kasínům jejich zisky nezávidím a ani si nemyslím, že regulací či zákazy se dosáhne toho, že lidi nebudou při hraní riskovat. Najdou se jiné a ještě rychlejší formy. Lidi jsou šikovní a Češi obzvláště.

Je podle tebe hraní návykové? A myslíš, že hraní her ovlivňuje naše životy? Například, když hrajeme v dětství jen logické hry, tak to formuje svým způsobem naši osobnost a bude z člověka stoprocentně intelektuál. Z milovníků akčních her bude násilník atd. Co si o tom myslíš?

Můžu mluvit jen za sebe a já na hry návyk mám. Mě ale vždy inspirovaly, jak jsem již popisoval příhody z dětství. Chlap musí umět snít a jít si za svým cílem. Já chtěl představit staré hry lidem a po letech přemýšlení jsem ten způsob našel. Jako teenager jsem hodně hrával strategie a obchodní hry. A zase jsme u toho: jedno bez druhého nemůže být, někteří tomu říkají osud. Stalo se to, takže to tak mělo být.

Je zde i prostor k posezení

Existuje podle tebe nějaká spojitost mezi hraním akčních her a agresivitou?

Ve světě se pohybují dva druhy lidí. Ti, kteří si na válku budou jen hrát a ty, kteří radši vyjdou ven konflikty vyvolávat. To že jsem ve hrách zabil tisíce entit neznamená, že jsem vrah stejně tak, jako neznamená, že norský střelec Breivik je dobrej hráč Call of Duty. Čemu tihle sociopatiční magoři za své vyšinutí vděčí? Rodině, škole, první partnerce, filmům se Stalonem, hraní Wolfensteina 3D a nebo přírodnímu zákonu, že se prostě čas od času narodí zmetek? Přímou úměru mezi násilím a hrami jsem v tomhle nikdy neviděl. Lidí kteří tvrdí opak si slušně řečeno „hodně nevážím“.

V jednom rozhovoru jsi kdysi zmínil, že do tvé herny chodí velký počet žen. Je tomu tak stále?

Ano stále k nám jezdí spousta slečen a mladých žen, často se svými partnery, ale i bez nich. S tímto segmentem našich hostí jsme v úvahách nepočítali a je to pro nás příjemné překvapení – tvoří tak asi ¼ všech návštěvníků.

Co tvoje rodina, hrává hry? Pokud ano, tak jaké? Kdo z vás je lepší hráč?

Děti jsou ještě malý, běhají po Aréně, hrát chtějí všechno, ale u ničeho ještě nevydrží. Ale jezdí tam moc rádi. Moje manželka není hráčka, takže tady tě nějakou pikatností o tom, jak s ní prohrávám v Pongu asi nepotěším. Můžu jen říct, že dobře střílí z devítky 😀

A taková zákeřná otázka – jsou ženy lepšími pařmenky než chlapi? Liší se nějak od způsobem hraní od mužů? Jsou více či méně agresivní? Vztekají se při hraní, buší pěstmi do automatů a tak :). Víš jak, ty můžeš tyto lidi pozorovat po celý den, tak by nás zajímal nějaký psychologický rozbor arkádového hráče.

Všeobecně se nedá říct, že by tu byly nějaké velké odlišnosti. Holky se snad jen častěji dívají na stroje, na prostředí, na ostatní hráče. Chlapi zase musí držet ovladače a pořád hrát, pak ani nevědí kde jsou záchody, přestože kolem těch dveří se svítící cedulí už 5x šli atd. 🙂 Do turnajů nám dámy zatím zasahují jen výjimečně, ale to všechno přijde. V Aréně se drtivá většina návštěvníků chová k automatům s respektem. Lidé si uvědomují, že nás můžou opravy finančně velmi bolet a že když nám nějaký raritní ovladač rozbijí, že to třeba již nebude fungovat nikdy.

Jak vlastně vypadá takový běžný návštěvník arkádového muzea? A jak často jej navštěvuje?

Největší počet návštěvníků jsou typičtí geekové, programátoři, ajťáci, grafici, developeři. Ti s sebou často přivádějí normální lidi (hm, to nezní zrovna dobře) z řad svých kamarádů. Nejčasteji to jsou tedy partičky 3-4 osob. Velmi často také již zmíněné páry. Na základě naší sondy mezi zákazníky vyplývá, že se k nám vracejí tak 1-2x ročně. Většina zákazníků tak Arénu začne vnímat jako pravidelnou součást jejich životů a čas od času se vracejí, podívat se na novinky a zahrát steré pecky. A to je přesně to čeho jsem chtěl dosáhnout. Budujeme si tak zákaznickou komunitu, která nám drží palce a podporuje nás, očkuje naším projektem své široké okolí a přivádí tak k nám nové tváře.

Mohl bys jmenovat tři hry, které u tebe hrají návštěvníci nejčastěji?

Na arkádovkách lidé milujou jednoduchost. Mezi nejhranější patří náš nejstarší Pong Challenge z roku 1974, pak každý musí po letech zkusit Golden Axe, Terminátora a Street Fightera. Myslím, že naše kolekce je dnes už tak obsáhlá, že si tady své pecky mládí u nás nalezne snad každý návštěvník.

Jakou hru považuješ za nejlepší na světě?

Bavíme-li se o automatech, za mě jsou to Space Invaders od Midway z roku 1978; v Aréně takové máme hned dva. Na počítačích se mi nejvíce líbilo Millennium 2/2, svého času geniální vesmírná strategie. Dohrál jsem jí asi 15x a čas od času si jí v emulátoru ještě pořád střihnu. Zvuk, atmosféra, těžba surovin, výzkum – co víc si přát?

Nestává se ti někdy, že se ti o arkádovkách i zdá? Nestřílíš po nikom ze spaní či netočíš virtuálně volantem a nešlapeš na pedály, když spíš?

Přirozeně, že je někdy těžké vytřepat z hlavy všechny ty obrazy, který si člověk z monitorů v Aréně za šichtu posbíral. Ale že bych z toho byl postiženej tak, že bych doma ve snech gamesil, to vážně ne. Já jsem skutečně spíš sběratel než hráč.

A na závěr taková běžná otázečka. Chtěl bys našim čtenářům něco důležitého vzkázat? Promluvit jim do duše či jim cokoliv sdělit? Je to tvá jediná šance pro komerční vložku :-D.

A co když jim řeknu, aby nejezdili? 🙂 Budeme moc rádi, pokud nás podpoříte vaší návštěvou v naší Aréně, která tu na vás čeká od března do listopadu každý rok, proto neváhejte ať to ještě letos stihnete. A tobě, Michale, moc děkuji za zájem.

Rozhovor s Honzou Ornou vyšel poprvé na stránkách IT magazínu Objevit.cz: http://objevit.cz/jan-orna-chlap-musi-umet-snit-a-jit-si-za-svym-cilem-t35980