Search
Generic filters
Exact matches only
Filter by Custom Post Type
Zkuste vyhledat např.   Gramatika, Čeština, Pravopis

Kdy a jak se slaví svátek den vstupu ČR do NATO?

Hello 0

Česká republika si připomíná vstup do Severoatlantické aliance, kdy byla společně s Polskem a Maďarskem první postkomunistickou zemí, která rozšířila řady NATO.

Kdy se slaví den vstupu ČR do NATO?

Den vstupu České republiky do NATO se slaví každý rok dne dvanáctého března (12.3.).

Tento svátek slavíme již od roku 1999, kdy se Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem stala právoplatným členem Severoatlantické aliance, když tehdy ministři zahraničí všech tří zemí předali v americkém Independente své americké kolegyni Madeleine Albrightové příslušné ratifikační listiny.

Ministrem zahraničí ČR, který předal ratifikační listinu americké ministryni, byl tehdy Jan Kavan.

Co je to NATO?

Organizace Severoatlantické smlouvy, či Severoatlantická aliance (NATO – North Atlantic Treaty Organization, Severoatlantická aliance), je politickou a vojenskou aliancí, jejímiž hlavními cíli jsou kolektivní obrana jejích členů a zachování demokracie a míru v oblasti severního Atlantiku. Členové musejí uznávat základní hodnoty, na kterých je Aliance postavena, tj. demokracii, právní stát a lidská práva. Stěžejním posláním Aliance je chránit svobodu a bezpečnost svých členů politickými i vojenskými prostředky. NATO spojuje země z Evropy a Severní Ameriky, které vzájemně spolupracují a konzultují v oblasti bezpečnosti a obrany. Tím vytváří jedinečnou transatlantickou vazbu pro politickou a bezpečnostní spolupráci.

Předchůdce NATO

Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. K obraně proti Sovětskému svazu byla ale zapotřebí i účast Spojených států, a proto se začalo mluvit o nové vojenské alianci. To vyústilo v Severoatlantickou smlouvu, která měla ten samý cíl: Ubránit se Sovětskému svazu a později roku 1955 Varšavské smlouvě. Byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. pěti státy Bruselského paktu, Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem. Podle místa podpisu se někdy nazývá Washingtonskou smlouvou. Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 1:

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Ve článku IV Bruselského paktu se výslovně píše, že reakce států na ozbrojený útok musí být vojenského charakteru. Tím se liší od článku 5 Severoatlantické smlouvy, kde je vojenský útok pouze jednou z možných reakcí. Navíc Severoatlantická smlouva (ve článku 6) omezuje pole působnosti nad obratník Raka. To je důvod, proč NATO nezasáhlo při válce o Falklandy nebo při indické vojenské invazi do Portugalské Indie roku 1961 a po anexi tohoto území Indií.

Studená válka a vznik NATO

Začátek Korejské války v roce 1950 podnítil NATO k rozvoji vojenských struktur. Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96. Příští rok byl ale požadavek snížen na zhruba 35 divizí. V Lisabonu byla také zavedena pozice Generálního tajemníka NATO, jímž se jako první stal baron Hastings Lionel Ismay.

V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel. Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel, operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi. V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí.

V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly. Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“. Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika (NDR). V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel.

Odstoupení Francie z vojenských struktur

Mapa zobrazující letecké základny NATO ve Francii před jejím odchodem z Aliance roku 1966 Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti povstalcům v alžírské válce.

Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území.

Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie. Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem.

NATO – détente a eskalace konfliktů

Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí. V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války.

V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování.

Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance. V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente. Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR.

Americký viceprezident Bush na inspekci vojsk NATO v Západním Německu v roce 1983 V té době byly učiněny snahy o jaderné odzbrojování. V březnu 1970 vešla v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní a v květnu 1972 Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv podepsali smlouvy SALT I a ABM.

V roce 1979 pak byla Brežněvem a novým americkým prezidentem Jimmym Carterem podepsána smlouva SALT II, čímž přestala platit SALT I. SALT II ale nikdy nevstoupila v platnost, protože její ratifikaci odmítl Senát USA kvůli sovětské agresi v Afghánistánu. Její limity ale oba státy vcelku dodržovaly. V roce 1976 začal Sovětský svaz v Evropě rozmisťovat jaderné systémy typu SS-20.

Odpovědí NATO bylo přijetí tzv. dvoukolejného rozhodnutí z roku 1979. Aliance se rozhodla v Evropě rozmístit téměř 600 odpalovacích zařízení řízených střel a zároveň vyslovila podporu kontroly zbrojení. Po vítězství v prezidentských volbách roku 1980 vyhlásil Ronald Reagan novou Reaganovu doktrínu, která určila nový směr politiky Západu. Reagan požadoval celosvětovou kampaň za demokracii, pouhá obrana proti komunismu mu nepřipadala dostatečná.

V roce 1982 se členem Aliance stalo Španělsko. V té době začalo NATO tlačit na Sovětský svaz ohledně dodržování lidských práv. V souvislosti s tím Reagan na začátku roku 1983 označil komunistický svět za „říši zla“, což velká část západních médií považovala za přehnané. 1. září 1983 sovětská protivzdušná obrana sestřelila bez varování jihokorejské civilní letadlo; zemřelo 250 lidí a tato tragédie podpořila Reaganovu politiku v očích západní veřejnosti.

Konec studené války se pak táhl ve znaku vzájemných dohod o odzbrojování. První schůze Reagana a nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova proběhla v roce 1985 v Ženevě. Na druhé schůzi v Reykjavíku se Gorbačov snažil Reagana přesvědčit, aby ustoupil od jím plánované Strategické obranné iniciativy, což on odmítl. Na třetím setkání ve Washingtonu pak Reagan a Gorbačov podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).

NATO po studené válce

K NATO se od znovusjednocení Německa připojilo 12 nových členů Zánik Varšavské smlouvy v roce 1991 odstranil de facto hlavního protivníka NATO a podnítil nové debaty o účelu a povaze Aliance. „Oslovením bývalých nepřátel a návrhem na spolupráci k udržování bezpečnosti NATO aktivně přispělo k ukončení rozdělení Evropy na Východ a Západ. Tato zásadní změna v přístupu byla zakotvena v nové strategické koncepci NATO z listopadu 1991, která přijala širší bezpečnostní rámec.“

V období devadesátých let 20. století si Spojené státy politicky udržovaly a ještě upevňovaly výjimečnou moc, díky které mohly diktovat podmínky, ale nemohly nebrat do úvahy Evropu, stejně jako Japonsko, Čínu a Rusko.Vojensky byl rozdíl mezi USA a zbytkem světa velmi výrazný. Američané si však nemohli myslet, že jsou schopni vyřešit všechny problémy světa a s využitím pouze svých vojáků. Již během desetiletí studené války, především pak v sedmdesátých letech 20. století se evropské, latinskoamerické a blízkovýchodní vojenské politické organizace kvůli dosažení svých cílů uchýlily k ozbrojenému boji.

První rozšíření NATO po studené válce přišlo se znovusjednocením Německa 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo a Alianci. To bylo dohodnuto Smlouvou dva plus čtyři dříve téhož roku. Aby s tímto bodem smlouvy souhlasil Sovětský svaz, strany se dohodly, že v bývalé NDR nebudou umístěny cizí vojenské jednotky a jaderné zbraně. Stephen F. Cohen v roce 2005 prohlásil, že NATO se tehdy zavázalo, že se nebude rozšiřovat dále na východ, ale podle Roberta Zoellicka, tehdejšího zástupce ministra zahraničních věcí USA, který se účastnil smlouvání o podmínkách Smlouvy dva plus čtyři, žádný takový závazek neexistoval. V květnu 2008 Michail Sergejevič Gorbačov prohlásil, že „Američané slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat dál než za hranice Německa po studené válce“.

Součástí rekonstrukce NATO po studené válce byla reorganizace její vojenské struktury. Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce, a byly uzavřeny dohody o redukci vojenských sil. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) mezi NATO a státy Varšavské smlouvy, která byla uzavřena v roce 1990, vyžadovala snížení počtu jednotek na hodnoty, které nepřekračují určité hranice. V období postbipolárního světa, tj. období, které začalo v roce 1991 zánikem jedné ze dvou světových mocností, tj. Sovětského svazu, a ukončením období nazývaného studená válka, zůstala ze dvou supervelmocí pouze jedna, stále více vyzbrojovaná.

V roce 1999 byl pak vytvořen adaptovaný text smlouvy, ve kterém byla odstraněna bloková architektura (NATO vs. Varšavská smlouva). Státy NATO ale zatím adaptovaný text neratifikovaly, protože čekají, až Rusko stáhne své jednotky z Gruzie a Moldavska. V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a od té doby se zvýšila její spolupráce s vojenskými strukturami Aliance. Politika Nicolase Sarkozyho nakonec vyústila v návrat Francie do vojenského velení NATO 4. dubna 2009. V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko. Donald Rumsfeld a Victoria Nulandová na summitu NATO-Ukrajina ve Vilniusu v roce 2005 Na pražském summitu v roce 2002 NATO zrušilo některé staré struktury a založila nové. Byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, bylo zrušeno Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT) a vzniklo Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT) a z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) se stalo Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO). Na pražském summitu se také začalo hovořit o vstupu sedmi nových států do NATO: jednalo se o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko.

Do Aliance tyto státy vstoupily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu. 30. března začala mise Baltic Air Policing, která podporuje suverenitu Baltských států poskytováním vojenských letounů za účelem ochrany před případným leteckým útokem. Summit v roce 2006 v Rize byl prvním summitem NATO, který probíhal na bývalém území Sovětského svazu. Hlavním tématem byla otázka Afghánistánu a snahy o další rozšíření NATO a Partnerství pro mír. Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie, které se oficiálně připojily v dubnu 2009. Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti. Černá Hora je členem aliance od června 2017, Severní Makedonie od roku 2020.

NATO a protiraketová obrana

Generální tajemník NATO, americký prezident a předsedové vlád Lotyšska, Slovinska, Litvy, Slovenska, Rumunska, Bulharska a Estonska po ceremonii v souvislosti s jejich vstupem do NATO 29. března 2004 na summitu v Istanbulu Na pražském summitu bylo dohodnuto přezkoumání možnosti ochrany území Aliance před raketovými hrozbami. Spojené státy později začaly vyjednávat s Polskem a Českem o vybudování protiraketové obrany na jejich území.

V roce 2007 bylo dohodnuto, že základny mají být do provozu uvedeny do roku 215.

V červenci 2008 Česko a Spojené státy podepsaly předběžnou dohodu o umístění základny protiraketové obrany na českém území a s Polskem byla podobná dohoda uzavřena v srpnu. V reakci na to v Česku více než 200 000 lidí podepsalo petici požadující referendum o zřízení základny. V reakci na vyjednávání ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že uskutečnění těchto plánů by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení. Také naznačil, že Rusko odstoupí od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) do té doby, než všechny státy NATO podepíšou adaptovaný text smlouvy.

Americký ministr zahraničí na to odpověděl, že se Rusko nemá čeho obávat, protože několik protiraketových střel by ruský jaderný arzenál zastavit nedokázalo. V listopadu 2007 byl odstup od smlouvy CFE odhlasován ruským parlamentem. Dohoda o umístění 10 protiraketových střel a systému MIM-104 Patriot do Polska ze 14. srpna 2008 vedla k jaderným hrozbám Polsku ze strany Ruska. 20. srpna 2008 navíc Rusko oznámilo Norsku, že zruší všechnu vojenskou spolupráci s NATO. 17. září 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že opouští od plánu na protiraketové střely dlouhého doletu a místo toho bude Evropa chráněna proti střelám středního a krátkého doletu loďmi využívající systém Aegis. Oznámení se setkalo s kritikou v americkém Kongresu a hlavně v Polsku.

Rusko naopak rozhodnutí uvítalo a oznámilo, že opatření přijatá v reakci na americký projekt, mimo jiné rozmístění raket typu 9K720 Iskander v Kaliningradské oblasti, zruší. Nově zvolený generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen navrhl Rusku spolupráci týkající se konkrétně protiraketové obrany. NATO odsoudilo Smlouvu OSN o zákazu jaderných zbraní, kterou v roce 2017 na půdě OSN podpořilo 122 států.

Cíl vzniku NATO a Severoatlantická smlouva

Základním dokumentem Aliance je Severoatlantická smlouva, podepsaná 4. dubna 1949 ve Washingtonu.

Washingtonskou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie, Island.

Klíčový je článek 5, podle nějž smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Od založení NATO v roce 1949 se mnohé změnilo a členové NATO v současnosti čelí mnohem širšímu spektru bezpečnostních problémů než v minulosti. Hrozby typu šíření zbraní hromadného ničení a technologií balistických raket, kybernetických útoků či terorismu neznají hranic. Přesto Aliance zůstává jedinečným zdrojem stability v nepředvídatelném geopolitickém prostředí a její hlavní pilíře – solidarita, dialog a spolupráce – nesoucí se v duchu Washingtonské smlouvy úspěšně odolávají náročným zkouškám, kterými NATO prochází. Jakožto politická a vojenská aliance je NATO také společenstvím sdílených zájmů a hodnot.

Tomu odpovídá i její vnitřní fungování. Hlasy všech členských zemí jsou si rovny, rozhodnutí v Alianci musejí být jednomyslná a konsenzuální. Díky tomu, že spojenci vzájemně konzultují na společném fóru, uznávají stejné zásady a společně jednají, jsou členské země Aliance bezpečnější a Aliance jako celek účinnější. Aliance prosazuje demokratické hodnoty a usiluje o mírové řešení konfliktů. Pokud diplomatické úsilí selže, má Aliance potřebné vojenské schopnosti k zahájení operací na kolektivní obranu a na řešení krizí, ať už sama, nebo ve spolupráci s partnerskými zeměmi a mezinárodními organizacemi. Kromě operací a misí se NATO se spojenci a partnery angažuje v mnoha dalších činnostech, jako jsou obranné a politické reformy, vojenské plánování a cvičení, vědecká spolupráce a výzkum, sdílení informací nebo humanitární pomoc.

Původním cílem Aliance bylo uzavření dohody o společné spolupráci pro odrážení rizik, která mířila ze Sovětského svazu v podobě rozšíření sovětské kontroly z východní Evropy do dalších částí kontinentu. Po rozpadu SSSR však přetrvalo spoustu dalších cílů a oblastí, ve kterých členské státy spolupracují. Je to například snaha předcházet konfliktům, chránit mír v Evropě, podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti bezpečnosti a podporovat demokracii.

Česká republika v NATO Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance v roce 1999. Společně s Maďarskem a Polskem se tak stala jedním z prvních států Východního bloku, který se k Alianci přidal.

Námluvy Čechů už od roku 1990

Hlavním důvodem vstupu ČR do NATO bylo zajistit vnější bezpečnost ČR. Vstupem do NATO se ČR stala pevnou součástí nejsilnější politicko-vojenské organizace světa a docílila stavu, kdy je bezpečnost země zajištěna nejlépe v historii našeho národa.

Námluvy Čechů a NATO začaly záhy po pádu socialismu. Už v listopadu 1990 získala tehdejší ČSFR status přidruženého delegáta, ačkoliv byla formálně ještě členem Varšavské smlouvy, která sdružovala země východního bloku a která byla rozpuštěna v únoru 1991. V březnu 1991 navštívil sídlo NATO prezident Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu.
Názor, který bývalý prezident zastával ještě v těsně porevoluční době – že by se měla společně s Varšavskou smlouvou rozpustit i Severoatlantická aliance –, mu jeho okolí rychle rozmluvilo, později byl hlavním hybatelem vstupu Česka do NATO.

V roce 1994 navštívil Prahu tehdejší americký prezident Bill Clinton a jednal zde nejen s českými politiky, ale také s prezidenty visegrádských zemí právě o plánu na rozšíření Aliance, který den za dnem nabýval konkrétnějších rozměrů. Myšlenku referenda o vstupu do NATO, kterou v polovině devadesátých let prosazovala například opoziční ČSSD vedená Zemanem, svorně odmítli jak Havel, tak tehdejší premiér za ODS Václav Klaus. Prezident Havel ji označil za nesmysl.

Mediální kontroverzi způsobil ministr zahraničí za ČSSD Jan Kavan, který se rok před vstupem do NATO ptal generálního tajemníka Aliance Javiera Solany, zda by bylo možné po případném referendu z NATO opět vystoupit. Kavan se později bránil, že i sám Solana jej ujistil, že to byla „dobrá a legitimní otázka“.

Vidina začlenění země do severoatlantických struktur se definitivně zhmotnila v roce 1997, kdy menšinová vláda ODS schválila vznik Výboru pro integraci České republiky do NATO, v témže roce bylo přijetí ČR odhlasováno na madridském summitu Aliance. Čeští politici rozhodnutí přivítali, proti byli komunističtí poslanci a republikáni vedení Miroslavem Sládkem.

V prosinci 1997 podepsali ministři zahraničí států NATO protokoly ke vstupu Česka, Maďarska a Polska do Aliance, od kterého země dělily už jen ratifikace v národních parlamentech. V dubnu 1998 schválila ratifikaci protokolů Sněmovna (proti byli poslanci KSČM a SPR-RSČ), o dva týdny později se souhlasně vyslovil i Senát.

Klaus varoval před bezstarostností

Protokol o přistoupení ČR do NATO podepsal prezident Havel 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu.

„Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě,“ řekl tehdy Havel.

Slavnostní ceremoniál narušil tehdejší ekologický aktivista a dnešní vysokoškolský pedagog Jan Křeček, který začal během podpisu pískat a zapálil kartičku s logem NATO. Ochranka jej vyvedla ze sálu.
Tehdejší předseda Sněmovny a později Havlův nástupce na Hradě Václav Klaus 16. března 1999 pronesl v pražském Obecním domě projev, ve kterém řekl, že vstup do NATO je nejzásadnější událost pro Česko od února 1948.
„Stáváme se součástí pevného svazku demokratických států z obou břehů Atlantiku, jehož posláním je obrana svobody, demokracie a lidských práv. Stáváme se součástí Severoatlantické aliance, která ve studené válce zvítězila nad komunistickým nebezpečím a která je i do budoucna hlavním garantem stability a bezpečnosti – a to nejen na našem kontinentě, ale i v celém světě,“ řekl Klaus, který upozornil, že vstupem do NATO nenastává pro ČR éra bezstarostnosti.

Vstup do Severoatlantické aliance tehdy Čechy rozdělil. Podle průzkumu agentury CVVM, která od roku 1999 pravidelně monitoruje veřejné mínění ohledně spojenectví s Aliancí, s naším členstvím v NATO se v prvních měsících od vstupu nespokojila ani polovina občanů.

Dnes, po více než dvaceti letech, přijímají Češi členství v NATO pozitivněji. Podle šetření CVVM z letošního února je 58 procent respondentů s členstvím v Alianci spokojeno, naopak nespokojených je 22 procent. Podobné rozpoložení dnes panuje i v táboře politiků, kdy kritickými ke spojenectví zůstávají komunisté a proti členství ČR v NATO je rovněž SPD Tomia Okamury.
KSČM měla vystoupení z NATO jako součást předvolebního programu před volbami 2017. „Máme výhrady k tomu, jak NATO funguje, zejména v posledních dvaceti letech. Není už systémem, který by řešil evropské problémy s obranou, a je spíš ve vleku zájmů USA,“ řekl pro Právo poslanec KSČM Jiří Dolejš.

„Emancipace na americkém pilíři naší bezpečnosti je pro nás důležitá. Investice do obrany by měly vycházet z toho, jaké jsou naše zájmy, a ne zájmy našeho amerického spojence,“ dodal. Podobně hovoří Okamura, který se omluvil z úterních oslav dvacátého výročí vstupu do Aliance, které pořádá prezident Zeman na Pražském hradě.

Není co slavit?

Podle Okamurova názoru není co slavit.

„K NATO se stavíme kriticky, expanzivní politika Aliance vůči jiným zemím se nám vůbec nelíbí. Vezměme si například, že členský stát NATO Turecko okupuje stát EU, tedy Severní Kypr. Referendum o vystoupení z NATO by nebylo od věci,“ míní Okamura.

Trnem v oku KSČM i SPD jsou zejména zahraniční mise NATO, kterých se účastní čeští vojáci. Nejdůležitější je nyní operace Resolute Support v Afghánistánu, která si už vyžádala čtrnáct životů českých vojáků.
Ostatní strany hodnotí členství ČR v NATO jednoznačně pozitivně. „Je u nás nejbezpečněji v historii, daří se modernizace armády, i když já osobně bych si představoval mnohem větší investice. Teď je důležité dotáhnout velké zbrojní projekty a posunout armádu do 21. století,“ řekl Právu ministr vnitra, vicepremiér a předseda ČSSD Jan Hamáček.

Uzákonění dvou procenta HDP na obranu

Zároveň vstupem do NATO platí pro ČR, stejně jako pro všechny členské země NATO, dohoda, že mají vynakládat 2 % HDP na svou obranu.

Poslankyně ODS a předsedkyně branného výboru Sněmovny Jana Černochová chce znovu předložit zákon, který by zavazoval ČR vydávat alespoň dvě procenta HDP na obranu, jak se česká vláda země Alianci už před časem zavázala. Současná vláda potvrdila, že do roku 2021 se zvýší výdaje na 1,4 procenta HDP ročně a dvou procent bude dosaženo v roce 2024. Momentálně dává ČR na obranu jen lehce přes jedno procento.

Historické mezníky NATO – rozšiřování Aliance a další důležité mezníky a události

  • 1952: NATO se rozšířilo o Řecko, Turecko – v roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 se po získání plné suverenity připojila Německá spolková republika a v roce 1982 Španělsko.
  • 1955: NATO se rozšířilo o Německo.
  • 1966: V roce 1966 byly řídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance přemístěny z Paříže do Bruselu.
  • 1982: NATO se rozšířilo o Španělsko.
  • 1995: Operace Rozhodná síla – jednalo se o první angažmá Severoatlantické aliance v krizové oblasti, konkrétně v Bosně a Hercegovině – po válce v Jugoslávii, která vedla k rozpadu federace v nestabilním regionu Balkánu, měly posádky NATO pomoci s implementací závazků, které vyplývaly z Daytonské dohody, jež de facto uzavřela válku v Bosně a Hercegovině a určila dnešní podobu státu Bosna a Hercegovina
  • 1999: Česká republika, Maďarsko, Polsko – v roce 1999 se při příležitosti oslav 50. výročí od založení k NATO připojilo Polsko, Maďarsko a Česko (12. března), všechny tři země byly prvními zeměmi, které se k NATO připojily ze zemí Východního bloku.
  • 2001: teroristický útok na World Trade Center v New Yorku, útok na Dvojčata 9/11 – bezprecedentní teroristický útok v New Yorku a Washingtonu D.C., diplomaté NATO poprvé aktivovali článek 5 Washingtonské smlouvy
  • 2003: začalo angažmá NATO v Afghánistánu – mise si kladla za úkol poskytnout poradenství a výcvik afghánských bezpečnostních sil a institucí
  • 2004: NATO se rozšířilo o Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko – v roce 2004 v dosud největší vlně rozšiřování NATO se připojily státy východní Evropy Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko.
  • 2009: NATO se rozšířilo o Albánii a Chorvatsko (stalo se tak 1. dubna 2009).
  • 2017: NATO se rozšířilo o Černou Horu (stalo se tak 5. června 2017).
  • 2020: Poslední zemí, která rozšířila NATO -byla Severní Makedonie (stalo se tak 27. března 2020).

NATO spolupracuje také s nečlenskými státy pomocí tzv. Akčního plánu členství (MAP = Membership Action Plan). Jedná se o program, který pomáhá jednotlivým státům, jež by se rády připojily k Alianci. V praxi může Aliance takovým státům nabídnout konzultace, rady nebo praktickou pomoc podle aktuálních potřeb zemí, které se Akčního plánu členství účastní. V současné době je to Bosna a Hercegovina a Severní Makedonie.

Zpracované informace pochází z oficiálních stránek NATO (nato.int) a z českého serveru natoaktual.cz, kde můžete dohledat mnoho dalších informací.

Působení NATO v zahraničních misích

Válka v Bosně a Hercegovině

V rámci operace Deny Flight (Odepřený let) od 12. dubna 1993 do 20. prosince 1995 NATO zajišťovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou během války v Bosně. Mezi červnem 1993 a červnem (oficiálně říjnem) 1996 probíhala operace Sharp Guard (Bdělá stráž) neboli námořní blokáda bývalé Jugoslávie.

28. února 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii. Operace Rozhodná síla (Deliberate Force) probíhala od 30. srpna do 20. září 1995 a spočívala v bombardování pozic Vojska Republiky srbské ohrožujících tzv. bezpečné zóny Sarajevo a Goražde.

Zásah NATO dopomohl k podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995. Jako součást této dohody nasadilo NATO v rámci operace Joint Endeavour (Společné úsilí) mírové jednotky IFOR a později SFOR, které působily od prosince 1996 do prosince 2004.

NATO začalo za účast na těchto operacích udělovat medaile NATO.

Válka v Kosovu

24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci Spojenecká síla (Allied Force) proti Svazové republice Jugoslávie s cílem zastavit násilné jednání vůči albánskému obyvatelstvu Kosova ze strany Srbů, kteří se snažili potlačit vojenskou silou ozbrojené povstání kosovskoalbánských separatistů.

NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska a Číny. Tyto dva státy později podaly návrh na ukončení intervence, který podpořila ale jen Namibie a nebyl tak schválen. Konflikt skončil 11. června 1999, kdy jugoslávský vůdce Slobodan Milošević vyhověl požadavkům NATO přijmutím rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. 12. července 1999 vstoupili do Kosova na základě rezoluce č. 1244 vojáci KFOR za účelem dosažení trvalého míru a stability v oblasti postižené válkou. Mise se účastní také Armáda České republiky. Mezi srpnem a zářím 2001 rovněž probíhala Aliancí řízená operace Essential Harvest (Nezbytná sklizeň), která měla za cíl shromáždit zbraně a munici odevzdanou dobrovolně albánskými povstalci v Makedonii.

Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance.

Operace v Afghánistánu

Teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly NATO poprvé v historii uplatnit článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Podle něj je útok na jakéhokoli člena Aliance považován za útok proti všem. 2. října 2001 NATO potvrdilo, že zmíněné teroristické útoky pod tento článek spadají. Mezi osm oficiálních operací provedených NATO patří operace Eagle Assist (Pomoc orla; hlídání amerického vzdušného prostoru) a operace Active Endeavour (Aktivní snaha), námořní operace mající za cíl zabránit pohybu teroristů a zbraní hromadného ničení a obecně zvýšit bezpečnost námořní dopravy, která probíhá od 4. října 2001. V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzala kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými sílami (ISAF) v Afghánistánu.

ISAF měly původně za úkol zajistit Kábul a okolí proti Tálibánu a Al-Káidě, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaje. 13. října 2003 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila rozšíření působnosti ISAF na zbytku území Afghánistánu. K březnu 2012 v Afghánistánu působilo téměř 130 000 vojáků pod vedením NATO. Ukončení bojových operací v zemi proběhlo na konci roku 2014. V roce 2015 byla zahájena nová koaliční operace s názvem Rozhodná podpora, která má za úkol s využitím 12 500 zahraničních vojáků provádět v této zemi výcvik, poradenství a podporu afghánských ozbrojených sil.

Výcvik jednotek v Iráku

V roce 2004 NATO započala na žádost irácké vlády výcvikovou misi v Iráku (NATO Training Mission Iraq, NTM-I), která se starala o výcvik nové irácké armády. Cílem bylo poskytnout demokraticky vedený a schopný obranný sektor.

Spolupracovala nejdříve s Koalicí mnohonárodních sil (Multi-National Force Iraq, MNF-I), po jejím zániku v roce 2010 pak s nově vzniklou složkou United States Forces – Iraq. Původně se mise soustředila hlavně na výcvik vysoce postavených důstojníků. V září 2005 NATO otevřelo na kraji Bagdádu vojenskou akademii, ve které do konce února 2009 působili čtyři čeští vojáci. V říjnu 2007 se operace rozšířila na výcvik federální policie a v prosinci 2008 na další složky jako např. loďstvo a letectvo. K 31. prosinci 2011 mise skončila, když vypršela platnost dohody o její existenci. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů.

Operace Ocean Shield

17. srpna 2009 zahájilo NATO operaci Ocean Shield (Oceánský štít), která spočívá v ochraně námořní dopravy v Adenském zálivu a Indickém oceánu (okolí Afrického rohu) proti somálským pirátům. Navazuje tak na předchozí operace Allied Provider (říjen–prosinec 2008) a Allied Protector (březen-srpen 2009), které probíhaly také v Adenském zálivu. Hlavním cílem operace Allied Provider bylo zabezpečení civilních lodí Světového potravinového programu, které do Afriky dovážely potraviny, a operace Allied Protector rozšířila působnost i na komerční plavidla. Operace Ocean Shield kromě samotné kontroly vod poskytuje okolním zemím výcvik vlastních protipirátských jednotek.

Intervence v Libyi

Během občanské války v Libyi v roce 2011 vyeskalovalo násilí mezi protestanty a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím natolik, že Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973, která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO, zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011 schválilo NATO embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, které prosazovala skrze operaci Unified Protector (Sjednocený ochránce). Ta měla za úkol „kontrolovat, nahlásit a v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu zbraní.“

24. března NATO souhlasilo s převzetím moci nad bezletovou zónou od původní koalice. Moc nad pozemními jednotkami zůstala v rukou koalice. Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z tehdy celkových 28, což vyústilo v konflikt mezi americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Gates po těchto zemích chtěl, aby se na operaci podílely více. Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO. Operace v Libyi byla prodloužena do září. Týden na to Norsko oznámilo, že postupně utlumí svou účast na operaci, kterou kompletně ukončí k 1. srpnu.

Stažení norských stíhacích letounů nakonec proběhlo 4. srpna. Velitel Royal Navy prohlásil, že britská účast je kvůli škrtům v rozpočtu neudržitelná.

Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října byl zabit Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO. Intervence NATO pomohla svrhnout a zavraždit vůdce Libye, diktátora Muammara Kaddáfího, na druhou stranu uvrhla celou zemi do krvavého chaosu, trvajícího dodnes.

Spolupráce s nečlenskými státy

Euroatlantické partnerství

NATO zřídilo Euroatlantickou radu partnerství a Partnerství pro mír, které slouží ke spolupráci 30 států NATO a 21 „partnerských zemí.“ Partnerství pro mír (PfP) bylo zřízeno v roce 1994 a je založeno na individuální vojenské spolupráci každého partnerského státu s Aliancí.

Mezi členy patří všechny současné a bývalé členské státy Společenství nezávislých států. Bělorusko se k Partnerství pro mír připojilo v roce 1995 Euroatlantická rada partnerství (EAPC) byla ustanovena v roce 1997 a slouží jako fórum politické výměny názorů mezi všemi padesáti státy.

Státy účastnící se partnerství s NATO

Vysvětlit význam slova diskurs / diskurz není vůbec jednoduché. Pro běžné lidi, kteří se nevěnují studiu lingvistiky, mediálních studií a mnoha dalších roztodivných studií, bude stačit vysvětlení, že se jedná o rozmluvu, dialog, debatu, rozpravu, pojednání nebo přednášku. Kdybyste chtěli znát i další pojetí slova diskurs / diskurz obrňte se značnou trpělivostí. Téměř každý autor...

Středomořský dialog a ICI

  • Středomořský dialog byl zahájen v roce 1994 a je podobný Partnerství pro mír, ale soustředí se na severoafrické státy.
  • Istanbulská iniciativa spolupráce (ICI) byla vyhlášena na summitu v Istanbulu v roce 2004 a soustředí se na státy širšího Blízkého východu.

Individuální akční plán partnerství

V listopadu 2002 byly na pražském summitu zahájeny Individuální akční plány partnerství (IPAP) a je otevřen zemím, které mají politickou vůli a schopnosti prohloubit své vztahy s NATO.

V současnosti se IPAP účastní následující státy:

  • Gruzie (od 29. října 2004)
  • Ázerbájdžán (od 27. května 2005)
  • Arménie (od 16. prosince 2005)
  • Kazachstán (od 31. ledna 2006)
  • Moldavsko (od 19. května 2006)
  • Srbsko (od 15. ledna 2015)

Kontaktní země

Od devadesátých let začala Aliance spolupracovat se státy, se kterými nemá uzavřené žádné z výše uvedených oficiálních partnerství. Např. Argentina a Chile spolupracovaly s NATO ve válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1998 Aliance vytvořila obecné směrnice týkající se vztahů s ostatními zeměmi. Státy ochotné s NATO spolupracovat se nazývají „kontaktní země“ nebo „další globální partneři“.

Struktura NATO

Hlavní velitelství NATO se nachází v Harenu v Bruselu.

Pracují v něm delegace členských států, styční důstojníci nebo diplomaté partnerských zemí, mezinárodní civilní zaměstnanci a mezinárodní vojenští zaměstnanci. Celkový počet stálých zaměstnanců je zhruba 4000.

Hlavní politické instituce

Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování.

Těmto orgánům jsou podřízeny Hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti.

Severoatlantická rada

Severoatlantická rada je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance. Delegace každé z 30 členských zemí je v ní zastoupena jedním delegátem (stálým zástupcem).

Rada se schází alespoň jednou týdně, zasedání na úrovni ministrů zahraničí, předsedů vlád nebo ministrů obrany probíhají jednou za půl roku. Radě předsedá generální tajemník NATO a rozhodnutí musí být přijata jednomyslně.

Vojenská struktura NATO

Nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor, který předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním (vojenským) zástupcem a výbor se schází alespoň jednou týdně. Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí na tříleté období.

Od roku 2015 do roku 2018 jím byl český armádní generál Petr Pavel. Od roku 2018 zastává tuto pozici sir Stuart Peach. Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT).

ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě (SACEUR). Tím byl od roku 2009 admirál James Stavridis, v letech 2013 až 2016 Philip Breedlove a následující tři roky Curtis Scaparrotti. V květnu 2019 se jím stal admirál Tod Wolters. Velitelem ACT (SACT) je od roku generál Stéphane Abrial.

Orgány stojící formálně mimo Alianci

Parlamentní shromáždění NATO

Parlamentní shromáždění sestává z poslanců parlamentů všech členských států a 14 přidružených států. Nemá výkonnou moc, má pouze konzultativní charakter. Delegáti pracují v pěti výborech: ekonomickém, politickém, bezpečnostním a vědecko-technickém a ve zvláštní skupině pro středomořský dialog. Počet poslanců zemí je odvozen od počtu obyvatel; v shromáždění jich zasedá celkem přes 300, z toho z Česka 7.

Rada NATO-Rusko

Rada NATO-Rusko byla založena v roce 2002, kdy nahradila Stálou společnou radu Rusko-NATO (Permanent Join Council). Rusko na jedné straně a NATO na druhé v ní jednají jako rovnocenní partneři. Slouží ke konzultaci o bezpečnostních a vojenských otázkách. V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po sjednocení Německa.

V roce 2014 NATO přerušilo s Ruskem veškerou spolupráci. V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za „nepravdivá tvrzení a přehnané soudy“ o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle německého magazínu Der Spiegel generál Breedlove v posledních měsících opakovaně veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO.

Spojené státy v únoru 2019 odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) z roku 1987.

Tento krok podpořila i Severoatlantická aliance. Panují obavy, že vypuknou nové závody ve zbrojení. Spojené státy a NATO obvinily z porušení smlouvy Rusko, naopak Rusko obvinilo z porušení smlouvy Spojené státy. Podle názoru některých nezávislých expertů a komentátorů smlouvu patrně porušovaly obě strany, ale Spojené státy od smlouvy odstoupily, protože signatářem smlouvy není Čína, která může bez omezení budovat svůj raketový arzenál. Tento názor potvrdil již v roce 2018 bezpečnostní poradce amerického prezidenta John Bolton.

Kritika a kontroverze

V důsledku vojenské intervence v Libyi, která vedla ke svržení režimu Muammara Kaddáfího v roce 2011, se Libye propadla do chaosu a občanské války. Někteří politici, například slovenský premiér Robert Fico, jihoafrický prezident Jacob Zuma, americký senátor Rand Paul nebo britský politik Nigel Farage, se domnívají, že k destabilizaci Blízkého východu a k následné migrační vlně přispěly vojenské intervence NATO a západních zemí v Iráku a Libyi i podpora povstalců v Sýrii. Po setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem v září 2015 kritizoval místopředseda vlády České republiky Andrej Babiš NATO za nezájem o ochranu evropských hranic a prohlásil:

„NATO se chová účelově. Proti somálským pirátům zasáhlo, protože tam byl ekonomický zájem členských zemí NATO a dalších zemí Bezpečnostní rady OSN. (…) NATO uprchlíci nezajímají, přitom jejich vstupní branou do Evropy je Turecko, člen NATO, a pašeráci na území Turecka, člena NATO, operují.“

Premiér Milo Đukanović podepsal protokol o přistoupení Černé Hory k NATO 19. května 2016 Německý ministr zahraničí ve vládě Angely Merkelové Frank-Walter Steinmeier v červnu 2016 kritizoval NATO za eskalaci napětí ve vztazích s Ruskem a označil rozsáhlá vojenská cvičení NATO u hranic Ruska za „kontraproduktivní“. Steinmeier uvedl:

„To, co bychom nyní neměli dělat, je dál vyhrocovat situaci chrastěním zbraní a válečným štvaním.“

Průzkum veřejného mínění v Rusku v červnu 2016 zjistil, že 68 % dotázaných Rusů považuje rozmístění vojsk NATO u ruských hranic v Polsku a Pobaltí za hrozbu pro Rusko.

NATO bylo kritizováno, protože mlčí k porušování lidských práv v Turecku, které má druhé největší vojsko v rámci NATO a je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní. V důsledku rozsáhlých politických čistek v Turecku proti skutečným nebo domnělým oponentům režimu po neúspěšném pokusu o vojenský převrat ze dne 15. července 2016 požádalo několik desítek vysoce postavených tureckých důstojníků působících ve strukturách NATO o azyl v členských zemích NATO. Generálním tajemník NATO Stoltenberg na to reagoval slovy, že „Turecko má právo stíhat organizátory“ vojenského převratu a zdůraznil, že Turecko je klíčovým spojencem v rámci NATO. O azyl ve Spojených státech požádal i turecký admirál Mustafa Ugurlu, který sloužil v misi NATO v Norfolku ve Virginii

Po převratu byl zatčen také generálmajor Cahit Bakir, který velel tureckým silám v mezinárodních jednotkách NATO v Afghánistánu. Turecký provládní deník Yeni Şafak obvinil amerického generála Johna Campbella, který velel jednotkám NATO v Afghánistánu, že se podílel na plánování vojenského převratu v Turecku. Podle některých komentátorů NATO při svém rozšiřování do východní Evropy snížilo své vlastní standardy a spolupracuje i se zkorumpovanými a autokratickými režimy jako je Černá Hora pod vedením Mila Djukanoviče, která k NATO přistoupila 19. května 2016.

Mezi členskými zeměmi NATO existuje několik interních konfliktů, například spor o Gibraltar mezi Španělskem a Spojeným královstvím, nepřátelství mezi Řeckem a Tureckem, které se vystupňovalo po turecké invazi na Kypr, jehož severní část turecká armáda nezákonně okupuje, nebo spor mezi některými členskými zeměmi NATO a Tureckem týkající se americké podpory Kurdů v Sýrii, ale také turecké podpory syrské teroristické organizace An-Nusrá, která byla napojená na Al-Káidu. Německá kancléřka Merkelová kritizovala tureckou invazi na sever Sýrie obydlený převážně Kurdy. Naopak šéf NATO Jens Stoltenberg tureckou invazi podpořil. V tresčích válkách o rybolovná práva mezi Islandem a Spojeným královstvím zvítězil Island, který hrozil, že vystoupí z aliance a uzavře leteckou základnu NATO v Keflavíku.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Ostatní uživatelé také četli:

Abyste správně napsali čárku ve větě, potřebujete vědět, o jaký druh souvětí se jedná. Pokud to víte, tak je pro vás umístění čárky mnohem jednodušší. Na příkladech vám proto popíšu, jaký je mezi těmito druhy souvětí rozdíl. A budeme všichni zase o něco chytřejší! 🙂 Souvětí podřadnéVšude si přečtete, že souvětí podřadné je to souvětí,...

A opět je tu ten problém, zda psát předložku a podstatné jméno zvlášť, nebo dohromady. V tomto konkrétním případě se nejedná o spřežku, ale o ustálené spojení. Proto se píší obě slova zvlášť. Pravopisně správně je pouze „ku prospěchu“ Určitý zmatek může do pravopisu vnést předložka „ku“, která se řadí mezi zastarávající předložky a běžně se...

Boss je slangové označení pro nadřízeného, šéfa a vedoucího. Kdybyste patřili mezi fanoušky astronomie, měli byste vědět, že Boss je také název kráteru na Měsíci. Ale to je jenom taková zajímavost. Pravopisně SPRÁVNĚ je boss Boss je slovo přejaté z cizího jazyka, pravděpodobně angličtiny. A právě proto má pro český jazyk netypickou podobu. Bohužel neexistuje žádné...

Za poslední roky jsem vyzkoušel obě varianty – jak cestování na vlastní pěst, tak cestování a dovolenou přes cestovky. Obě mají něco do sebe – mají řadu výhod i nevýhod a nedá se tak říci, co je lepší anebo horší. Zájezd přes cestovní kancelář – je lepší anebo horší? Je i neníObecně bych to shrnul...

Fenoménem dnešní přeinformované doby se stávají dezinformace, které se aktuálně šíří především v souvislosti s Covidem. Denně se setkáte s tím, že někdo šíří nepravdivé informace o vakcíně nebo samotném onemocnění a člověk pak neví, čemu věřit. Můžeme se dezinformacím vůbec bránit? A co to ta dezinformace vůbec je? Význam slova dezinformaceJak definovat slovo dezinformace...

Bikiny jsou mnoha muži považovány za nejlepší vynález v historii lidstva. Jedná se o dva malé kousky látky, které dívky a ženy používají jako plavky. Mohou mít různé tvary a barvy, ale pokud se nasadí na vhodnou postavu, vypadají vždy skvěle. O tom, co výraz bikiny jsme už řekli dost. Teď se budeme věnovat pravopisu. V českém...

Jedna ze stálic české SEO scény, Martin Matějka. Nezávislý SEO konzultant a online markeťák. Jinak také majitel internetového obchodu s miniaturními modely aut Smallcars.cz. S Martinem si budeme tentokrát povídat o SEO, podnikání na internetu a o tom, jak se buduje e-shop v podstatě od nuly. Martine, ty ses spoustu let věnoval (a stále ještě věnuješ) SEO –...

Píše se správně na jevo nebo najevo? Správná varianta je bohužel jen jedna, a to najevo psáno dohromady. Ale pokud jste to někdy psali zvlášť, tak nebojte – určitě nejste jediní. 🙂 Správně píšeme najevoNejedná se však o příslovečnou spřežku, protože po odtržení na-, nám zůstane slovo -jevo, které nic neznamená. A co znamená dát...
Načíst dalších 10 článků
Partnerství pro mír Středomořský
dialog
kontaktní země Istanbulská iniciativa spolupráce
společenství
nezávislých států
ostatní socialistické
země studené války
neutrální kapitalistické
země studené války
Arménie Arménie Jugoslávie Rakousko Rakousko Alžírsko Alžírsko Austrálie Austrálie Bahrajn Bahrajn
Ázerbájdžán Ázerbájdžán Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina Finsko Finsko Egypt Egypt Japonsko Japonsko Katar Katar
Bělorusko Bělorusko Srbsko Srbsko Irsko Irsko Izrael Izrael Nový Zéland Nový Zéland Kuvajt Kuvajt
Kazachstán Kazachstán Malta Malta Jordánsko Jordánsko Jižní Korea Jižní Korea Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty
Kyrgyzstán Kyrgyzstán Švédsko Švédsko Mauritánie Mauritánie Irák Irák
Moldavsko Moldavsko Sovětský svaz Švýcarsko Švýcarsko Maroko Maroko Afghánská islámská republika Afghánistán (do 2021)
Rusko Rusko Gruzie Gruzie Tunisko Tunisko Pákistán Pákistán
Tádžikistán Tádžikistán Turkmenistán Turkmenistán
Uzbekistán Uzbekistán Ukrajina Ukrajina