Search
Generic filters
Exact matches only
Filter by Custom Post Type
Zkuste vyhledat např.   Gramatika, Čeština, Pravopis

Kdy a jak se slaví Světový den manželství?

Hello 0

Světový den manželství nemá pevně stanovený datum, připadá vždy na druhou neděli v únoru. Tento den se stal světovým symbolem pro manželství, které je po léta osvědčeným vztahem mezi mužem a ženou, zároveň oficiálním svazkem tento vztah upevňujícím. Právě manželství je tím nejlepším základem pro výchovu dětí.

Děti z úplných rodin jsou vždy spokojenější a vyrovnanější než děti, které bývají svědkem rozvodu rodičů, případně vyrůstají v neúplné rodině. Proto bychom si měli důležitost tak významné instituce, jakou je manželství, připomínat – a to nejméně jednou za rok, v onu druhou únorovou neděli.

Kdy se slaví Světový den manželství?

Datum není přesně určený, ale vždy připadá na druhou neděli v únoru (jedná s tak o pohyblivé datum). Každý rok se tak bude konat v trochu jiný den.

Proč se slaví Světový den manželství – historie vzniku

Světový den manželství vznikl za účelem uctění ženy a muže jako hlav rodiny v roce 1983 v USA.

V následujících letech se pak rozšířil i mimo Spojené státy a začal se slavit v dalších (i evropských) zemích a státech. U nás je manželství oslavováno v rámci tzv. Národního týdne manželství.

Jak se slaví svátek Světový den manželství?

V České republice se svátek zatím tolik neoslavuje, což by se mohlo, protože by to nejspíše i pomohlo řekněme určité osvětě, co se týče tohoto aktu (protože z pohádek a seriálů vidíme pouze to A – tedy zamilované páry, jak žijí šťastně až do smrti – ale tak to fakt v reálném životě neprobíhá). Určitě by další osvěta pomohla i také s ohledem na rodinu a zlepšila informovanost i co se týče rodiny a dětí – právě manželství může být tím nejlepším základem pro výchovu dětí (když se oba rodiče milují a chovají k sobě úctu) a také tím nejhorším, co malé dítě může zažít (během rozvodu, braní si dítěte jako rukojmí ve sporu s partnerem a tak dále).

Možná by tedy nebylo špatné oslavovat svou lásku, radost z úspěšných společných nervů při žití s dětmi i v jiný svátek než na Valentýna (14.2.). Bonboniéry i květiny budou za standardní cenu a v restauracích bude méně plno. A to ani nemluvím o tom, jak překvapený bude váš protějšek, když si na něj vzpomenete i vícekrát, než jen během toho možná nejvíce komerčního svátku hned po Vánocích. Budete-li tedy slavit Valentýna a zároveň Světový den manželství, zpestříte si polovinu února hned dvěma oslavami (a vaše peněženka bude sice více než dvakrát tak chudší, ale váš protějšek bude dvojnásobně milován). Není to ale jen o dárcích (a nikdy by být nemělo) – ale společně stráveném čase a o tom, že partnera trošku rozmazlíte (a překvapíte). Můžete to začít klidně již snídaní (vstanete dřív a svou milou překvapíte snídaní do postele), připravíte třeba nějaké slavnostní hrnečky plné toho nejvoňavějšího bylinkového nebo ovocného čaje a k tomu to, co má tak ráda (ne, není to blowjob, prasata!). Dopoledne se můžete jít projít třeba na procházku nebo uspořádat celodenní výlet na hrad, zámek, do kláštera (aby se tam vyzpovídala konečně z toho, jak jste ji tam klátili na hajzlu :-D), do muzea.

Následovat může oběd v restauraci – pro co nejslavnostnější náladu a také proto, aby si maminka odpočinula od vaření. A odpoledne si doma připravíme něco slavnostního a sladkého. Pomáhat a podílet se na dezertu bude celá rodina – je velmi jednoduchý. Vaše milá i drobotina budou tak na konci dne neskutečně „ucapkaní“ z celodenního běhání po všelijakých prdelích, že vás i ten den budou proklínat – a rozvod je za dveřmi. 😀

Varianta B je pak umožnit členům rodiny si odhlasovat, kam by chtěli nejraději vyrazit (samozřejmě vy máte právo veta a váš hlas je nejméně za 10 bodů, abyste mohli všechny v klidu kdykoliv přehlasovat).

Protože nemusíte tento den slavit pouze s partnerem / partnerkou. Oslavte Světový den manželství klidně i s dětmi (třeba tím, že jim vymyslíte super bojovou hru a pošlete je všechny někam pryč :-D), v průběhu oslavy jim můžete, samozřejmě pokud možno nenásilně, vyprávět o důležitosti manželství a rodiny (třeba můžete začít o tom, že děti nenosí čáp a jejich maminku jste přefikli na tom nejnechutnějším místě v klubu, když byla celá poblitá a ožralá, že ani nevěděla, kolikátý člověk do ní dneska vniknul :-D).

Manželský svazek – proč vlastně vzniklo manželství?

Pojem manželství má v různých kulturách různý význam, ale pro všechny kultury platí, že právě manželství je ekonomicky, sociálně, právně i nábožensky uznáváno jako základní společenská instituce pro výchovu dětí.

Většina historických variací na manželství měla něco společného: platily za příliš důležité na to, aby do nich vstoupil kdejaký zamilovaný pár. Ve vyšších vrstvách je domlouvala rodina nebo panovník, prostí lidé měli větší volnost, ale pořád brali ohled spíš na praktickou než citovou stránku.

Manželství, jak ho vidíme dnes – jako svazek dvou lidí, kteří chtějí stvrdit svou lásku a podílet se na společném soužití, – existuje teprve chvilku. Přispěla k němu hlavně průmyslová revoluce, urbanizace a rozmach střední třídy. Větší individualismus, který přinesly, znamenal čím dál víc sňatků z lásky, víc rozvodů i možnost vdát se nebo oženit znova. Dnes to vše bereme jako normu, ale jsou to jen další důkazy, že k instituci manželství změny prostě patří, že ji odjakživa formují společenské nálady a požadavky. A že za dvacet, padesát nebo sto let budeme možná na dobu, kdy manželství nebylo pro všechny, vzpomínat s pozdviženým obočím (respektive tato doba již je nejspíše tady).

Hezky zpracovaný popis toho, jak se vlastně vyvíjelo manželství, najdete níže ve videu z dílny TED-Ed (u videa si můžete zapnout české titulky), kde se dozvíte i pár zajímavostí – jako třeba, kdo sepsal první občanský zákoník a která kultura povolovala sňatky s duchy.

Proč se lidé vlastně mezi sebou brali a berou za manžele?

Lidé se obecně mohou brát z mnoha rozličných důvodů zahrnujících právní, sociální, emocionální, finanční nebo náboženské důvody. Koho si lidé berou, to je ovlivněno osobní volbou partnera/partnerky, právními překážkami daného státu či kultury, případně volbou rodičů nebo blízkých příbuzných. V některých částech světa mohou být jakožto kulturní zvyky praktikovány sňatky dětí, polygamní (polygynické) nebo nucené (nedobrovolné). Naopak v jiných částech světa mohou být tyto formy manželství považovaný za nezákonné a trestné kvůli obavám z porušování ženských a dětských práv, případně mezinárodního práva.

Mezi mnoha těmito státy, které podobné svazky nedovolují, jsou zejména vyspělé západní demokracie, kde lze naopak od druhé poloviny 20. století pozorovat obecnou snahu zajistit ženám rovná práva v manželství a otevřít tento institut i rasově a nábožensky smíšeným a stejnopohlavním párům. Obecně v západních zemích též od konce 20. století začalo v rámci manželství docházet k rozsáhlým demografickým a sociálním změnám, kdy se zvyšuje průměrný věk vstupu do manželství, manželství z rozumu je nahrazováno manželstvím z lásky, méně párů se bere a více jich naopak volí cestu nesezdaného soužití (kritika manželství).

Etymologie

Etymologicky se slova manžel, manželka, manželství, vyvinuly přesmykem ze staročeského malžen, malženka, které mají svůj původ v praslovanském *malъžena, což byl duálový tvar znamenající „muž a žena“

Formy manželství

V závislosti na struktuře se rodinné svazky dělí na:

  • Monogamické – soužití 2 partnerů, obvykle 1 muže a 1 ženy.
  • Polygamické – soužití (více partnerů) s více než jedním partnerem (tento termín se často používá i ve smyslu polygynie), bigamie. Soužití je buď paralelní (účastí jednoho člena v několika rodinách či domácnostech) nebo skupinové (jedna vícečlenná rodina či domácnost).
    • Polygynické – soužití 1 muže a více žen, tj. jeden muž může mít zároveň účast ve více manželstvích.
    • Polyandrické – soužití 1 ženy a více mužů. pokud spolu žije větší počet mužů a žen, lze to nazvat například polygamní skupinové manželství.

Požadavek monogamie je historicky poměrně novou, nedlouho uplatňovanou zásadou, na českém území dle zákona od poloviny 11. století. Více postupných svazků může být pro ženy výhodou a pro muže nevýhodou. Existují také různá kulturní omezení – např. endogamie či exogamie:

  • Endogamie (z řeckého endon, uvnitř a gamos, sňatek) je kulturní pravidlo, které přikazuje uzavírat sňatky mezi členy téže skupiny. Endogamní skupinou bývá kmen, kasta, národ nebo jinak vymezená skupina. Pravidlo endogamie je tedy jakýmsi protějškem exogamie, pravidla, vymezujícího skupinu, z níž se partneři pro manželství vybírat nemají. Na rozdíl od exogamie, kterou společnosti musely patrně vymáhat, jistá tendence k endogamii je člověku – tak jako jiným živočichům – spíše přirozená, a tudíž přetrvává i do současných společností. Lidé se obvykle seznamují s těmi, kdo bydlí v tomtéž místě, s nimiž se domluví stejnou řečí, s nimiž mají stejné zaměstnání a podobně. Od této „přirozené“ tendence je ovšem třeba odlišit případy, kdy skupina sňatky mimo ni výslovně zakazuje nebo dokonce trestá. Nacistické rasové zákony lze chápat jako případ extrémní endogamie.Endogamie je i v současných společnostech velice rozšířená a silně omezuje například sociální mobilitu: vzdělaní lidé se berou mezi sebou a jejich děti zpravidla volí podobnou životní dráhu, podobně i lidé s nejnižším vzděláním.Sociální mobilita = sociologický pojem sociální mobilita označuje přechod individua, sociálního objektu nebo hodnoty z jedné pozice na druhou. Tento pojem do sociologie uvedl Pitirim Sorokin v roce 1927.Herci a umělci, lékaři a vědci mají také silný sklon vytvářet endogamní skupiny, zčásti proto, že partneři pak mají lepší pochopení pro zvláštnosti určitého způsobu života. Krajním příkladem dlouhodobě vymáhané endogamie je indický systém kast. Moderní společnosti a jejich teoretikové pokládají endogamii za vcelku nevýhodnou a snaží se působit proti ní. Sociologové sledují počty „smíšených sňatků“, jež svědčí o tom, do jaké míry je mezi určitými skupinami endogamní bariéra; pokud smíšených sňatků přibývá, je to obvykle známka postupující integrace nebo dokonce splývání skupin. Zvláště významné jsou tyto ukazatele a procesy s ohledem na imigranty a menšiny. Vytváření, změny a rozplývání endogamních skupin se modelují pomocí grafů příbuznosti („graphes de parenté“), které ukazují, jak často se berou lidé již dříve spříznění (problém „relinking“).
  • Exogamie (z řeckého exó, vně a gamos, sňatek) – je velmi rozšířené kulturní pravidlo, určující exogamní skupinu, z níž si mladí muži a ženy nemají vybírat své partnery. Exogamní skupinou může být rod, klan, totem nebo jinak vymezená skupina. Pravidlo exogamie je tedy jakýmsi rozšířením téměř univerzálního zákazu incestu, pohlavního styku mezi nejbližšími příbuznými, a vyskytuje se hlavně v usedlých populacích. Protějškem exogamie je endogamie, pravidlo, vymezující skupinu, z níž se partneři mají vybírat.

Účel a právní definice manželství

V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým a rovnoprávným soužitím muže a ženy, které je založeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem. Jeho hlavním účelem je dle zákona „založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“ mezi partnery. Vznikem manželství vznikají práva a povinnosti manželů. Zákon počítá s tím, že lidé nejsou dokonalí a že vztahy mezi manželi se mohou zhoršit. Proto zákon o rodině počítá i s rozvodem.

Účel manželství Hlavním účelem manželství je vzájemná pomoc a podpora partnerů, založení rodiny či výchova dětí. Manželstvím vzniká rodina, která však není nijak zákonem definována. Pojem rodina je tedy potřeba vykládat v obecném slova smyslu. Rodinu tvoří manželé, jejich děti, eventuálně další příbuzní, kteří s nimi společně žijí a kteří ve smyslu občanského zákoníku tvoří společnou domácnost a kteří vůči sobě mají vzájemná práva a povinnosti.

Maggie Gallagherová, americká spisovatelka, komentátorka a aktivistka, ve své publikaci uvádí, že každá nám známá lidská společnost uplatňuje nějakou formu manželství. V každé komplexní lidské společnosti řízené zákonem existuje manželství jako veřejnoprávní akt, a nikoli pouze jako soukromý svazek nebo náboženský rituál. Účel manželství jakožto univerzálního lidského konceptu je regulovat reprodukci ve společnosti. Manželství tedy můžeme definovat jako veřejný sexuální svazek, který vytváří příbuzenské závazky a sdílení zdrojů mezi muži, ženami a dětmi vzešlými z tohoto svazku.

Jaroslav Skupnik v Antropologickém slovníku uvádí, že manželství je kulturně vysoce variabilní a obecněji platí, že jde o „sociální instituci, jejímž obsahem je kulturně akceptovaný typ svazku mezi dvěma či více partnery, u něhož se předpokládá dlouhodobé trvání a který transformuje sociální status partnerů, je výrazem jejich akceptace společenských norem; definuje či implikuje vzájemné nároky partnerů (a jejich příbuzných) na sebe, rodičovské povinnosti a práva k dětem vzešlým z této unie, práva a povinnosti těchto dětí k rodičům, definuje či implikuje sociální status dětí vzešlých z této unie a vytváří vazby mezi příbuznými partnerů.“

Vznik manželství v Čechách – jak tomu je dnes?

Ačkoliv manželství existuje ve většině kultur na světě, jeho podstata se neliší, toliko formy uzavírání. Manželství vzniká na základě manželské smlouvy. Ta je obvykle doprovázená svatbou – speciálním obřadem přechodu ze stavu svobodných.

V českém právním řádu upravuje vznik manželství občanský zákoník (pojem manželství byl ukotven ve Všeobecném občanském zákoníku už v roce 1811). Jeho vzniku se věnují zejména § 656 až § 675. Při splnění všech podmínek, které jsou v zákoně uvedeny, manželství vzniká prohlášením obou snoubenců, že spolu chtějí vstoupit do manželství. Pokud bylo manželství uzavřeno, avšak tyto podmínky nebyly splněny, soud může prohlásit manželství za neplatné, a to i bez návrhu.

Předpoklady vzniku platného manželství

Podle stávajícího českého práva musí být pro platnost sňatku splněny tyto předpoklady:

  • osobní předpoklady, ve kterých může být překážka:
    • překážka absolutní – věci týkající se snoubence
    • překážka relativní – věci týkající se vztahu
  • sňatečního prohlášení a formální předpoklady,
  • nejedná se o příbuzné, včetně příbuzenství vzniklého osvojením,
  • nejedná se o poručníka či poručence,
  • nejedná se o pěstouna či jemu svěřené dítě.

Mezi relativní překážky patří:

  • příbuzenství v přímé linii a u linie pobočné do 2. stupně (incest); blízká příbuznost se řídce vyskytuje od pravěku.

Mezi absolutní překážky patří:

  • nesvéprávnost,
  • omezená způsobilost k právním úkonům; soud ale sňatek může povolit,
  • duševní porucha, která by měla za následek omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům; soud může rovněž sňatek povolit,
  • nezletilost; soud může z výjimečných důvodů povolit u osoby starší 16 let,
  • účast v jiném manželství nebo registrované partnerství, viz polygamie,
  • nedobrovolnost, nevědomost: jeden z manželů nebyl informován o rozhodných skutečnostech nebo bylo prohlášení učiněno pod fyzickým či psychickým nátlakem.

Homosexualita jednoho či obou z partnerů není dle zákona překážkou pro uzavření manželství, ale lze tento stav atakovat pro nedobrovolnost či nevědomost. Obzvláště pokud se homosexualita týká pouze jednoho z partnerů.

Zdánlivé a neplatné manželství

Český právní systém též pracuje s pojmy „zdánlivé“ a „neplatné“ manželství, tedy manželství, která nesplnila zákonem dané předpoklady nebo porušila překážky pro vstup do manželství. Zásadní rozdíl mezi zdánlivým a neplatným manželstvím je ten, že zdánlivé manželství nikdy nevzniklo, neexistovalo, oproti tomu neplatné manželství je takové, které vniklo, bylo platné, ale jeho neplatnost prohlásí soud.

Zdánlivé manželství

Manželství nevznikne na základě zákonné překážky:

  • pokud nebyly u sňatečného obřadu splněné zákonem dané náležitosti, na kterých se dle zákona musí trvat,
  • pokud nebyly u církevního obřadu splněné náležitosti, jako např. obřad nebyl uzavřen před orgánem oprávněné církve,
  • pokud alespoň jeden z manželů nevstoupil do manželství z projevu vůle.

Neexistenci manželství může v tomto případě soud vyslovit i bez návrhu.

Neplatné manželství

Neplatné manželství, které bylo uzavřeno i přes zákonnou překážku, je za takových okolností, to, které porušilo:

  • nedostatečný věk – do 18 let je v ČR každý jedinec nesvéprávný, s výjimkou, kdy soud udělal svéprávným člověka starší 16 let,
  • omezení svéprávnosti,
  • v případě, že jeden z manželů je stále manželem/manželkou v jiném manželství, nebo partnerem/partnerkou v registrovaném partnerství,
  • pokud byl na alespoň jednoho z manželů vytvořen nátlak v podobě vyhrožování či násilí a pod tímto nátlakem bylo manželství uzavřeno.

Způsoby uzavření manželství

Manželství lze podle stávajícího českého práva uzavřít dvěma způsoby sňatku:

  1. Občanský sňatek je prohlášením o uzavření manželství orgánem státu. Orgánem státu v tomto případě může být obecní úřad pověřený vést matriky; úřad, který plní jeho funkci (matriční úřad), případně i nematriční obecní úřad, pokud je jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu. Manželství se uzavírá v místě určeném úřadem pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo spadá. Takovým místem může být i například stanice metra či dno rybníka. V případě manželství uzavíraného v cizině může být orgánem zastupitelský úřad České republiky. Pokud je život jednoho se snoubenců přímo ohrožen, může prohlášení snoubenců přijmout i kapitán lodi plující pod vlajkou České republiky, kapitán letadla registrovaného v České republice a velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.
  2. Církevní sňatek je prohlášením o uzavření manželství před orgánem registrované církve či náboženské společnosti. Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony. Církevní orgán je povinen do tří pracovních dnů doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností dle matričního zákona příslušnému matričnímu úřadu, v jehož obvodu bylo uzavřeno.

Bez ohledu na způsob sňatku manželství vzniká přesně okamžikem souhlasného prohlášení muže a ženy, že spolu do manželství vstupují. Po uzavření občanského sňatku lze podstoupit i církevní obřad (ovšem bez účinků uzavření manželství). Naopak po uzavření církevního sňatku nelze uzavřít sňatek občanský, neboť takový svazek již nabyl práv a povinností daných zákonem.

Afrika

Předpokladem pro vznik manželství je v mnoha afrických státech tzv. zasvěcení. Jde o rituál přechodu dívky či chlapce z dětství do dospělosti, který je často doprovázen obřízkou. Velký důraz je zde kladen na plodnost, neboť jednou ze základních mravních i právních povinností muže je soulož za účelem plození. Základní povinností ženy je pak rodit děti. Další důležitou náležitostí platnosti afrického manželství je zaplacení rodině nevěsty tzv. obvěnění.

Indie

V Indii je manželství prakticky v rukou rodičů. V Indii je totiž svatba a následné manželství spíše spojením rodin, než spojení pouze partnerů. Rodiče organizují svatbu i vybírají dětem partnery, a to většinou inzerátem v novinách. Rozhodující je společenská třída a postavení, vzdělání, plat a v neposlední řadě i astrologické znamení. Jednou z nejdůležitějších položek je věno. Vzdělaná dívka, která si chce vzít za manžela muže s vysokoškolským vzděláním získaném na některé zahraniční univerzitě nebo lékaře, musí přinést do manželství minimálně 20000 amerických dolarů. Zcela samozřejmou věcí je panenství nevěsty. Svatba je obrovskou události, a rodiny za ni utratí většinou veškeré úspory.

Práva a povinnosti manželů

Manželství ve světe obecně přináší práva a povinnosti manželům, které se mohou týkat výchovy dětí, společného vlastnictví, sexuálního chování, příbuzenských vazeb, členství v kmeni, vztahu ke společnosti, pozůstalosti a lásce.

Dle českého právního řádu dává manželství zúčastněným osobám „právo na informace o příjmech, stavu jmění a o stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech druhého manžela/manželky“. Naopak jim ukládá povinnost „brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela/manželky a nezletilého dítěte při volbě svých pracovních, studijních a podobných činností“.

V židovství, islámu a křesťanství je manželství tradičně nezbytným požadavkem pro pohlavní styk. Sexuální vztahy před manželstvím tedy nejsou těmito náboženstvími podporovány, neboť jsou považovány za smilstvo. Ještě menší přízni se těší sexuální vztahy mimo manželství (cizoložství, nevěra), jakožto porušení manželské věrnosti, či vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Kvůli omezení manželství na muže a ženu je homosexuální chování stavěno na podobnou úroveň jako cizoložství. Dle katolického vnímání Bible je konsensuální sexuální styk mezi osobami mužského pohlaví považován za znásilnění těla a duše a nemůže zde dojít k odevzdání, kterého jsou schopni pouze manželé.

Zánik manželství

Česká republika

Manželství končí:

  • smrtí jednoho z manželů
  • pokud soud manžela prohlásí za mrtvého
  • změnou pohlaví
  • rozvodem

Dalším způsobem je anulace manželství, jíž se domnělé manželství prohlásí za neplatné od počátku. Pokud se v případě prohlášení jednoho z manželů za mrtvého později ukáže, že žije a současně mezitím druhý manžel uzavřel manželství nové, to původní se již neobnoví.

Dočasná manželství

Některé kultury mají také dočasné a podmíněné manželství. I české zákony ovšem počítají s možností zrušení manželství, byť formálně „od samého počátku“ a také umožňují rozvod, tedy počítají s dočasností, podmíněností. Rozdíl je v tom, že nelze platně sjednat tyto podmínky předem.

Keltské svazky

Například Keltové měli svazek rukou (ang. handfasting) jako manželství na zkoušku, od 13. století církevními koncily opakovaně zakazované, a proto sjednávané tajně.

Muslimské dočasné manželství

Je také „manželství na dobu určitou“ mezi muslimy. Staroarabská kultura zavedla dočasné manželství, které má pokračování v Nikah Mut’ah, dohodě o manželství na určitou dobu. Prorok Mohamed potvrdil dočasné manželství (sigheh v Íránu a muta’a v Iráku), kterým lze také legimitizovat sexuální práci. Muslimské spory o Nikah Mut’ah vedly k tomu, že to platí jen u šíitů.

Křesťanské dočasné manželství

Z křesťanské historie jsou známé případy zapuzení křesťanských manželek (v řídkém počtu případů i manželů, např. Jana Jindřicha Lucemburského) a uzavření nových manželství, ačkoliv formálně byli oddáni nadosmrti. Oficiálně bývalo takové manželství prohlášena za neplatné od samého počátku (anulováno) například z důvodu příbuzenství nebo jiné překážky (například předchozího slibu čistoty), nebo bylo manželství prohlášeno za nenaplněné z důvodu impotence manžela. Faktické důvody bývaly zpravidla politického a dynastického rázu.

Náboženské pojetí manželství

Židovské pojetí manželství

Manželství je v židovství základním kamenem pro naplnění prvního Božího příkazu, totiž „Buďte plodní a množte se“ (Gn).

Manželství ve Starém zákoně

Manželství Starý zákon spojuje se stvořením člověka. Jedná se o svazek pohlavně různých, avšak rovnocenných a rovnoprávných lidí podle řádu, který je dán od počátku (Gn 1,27n.). Manželství je smlouvou, která má jako primární záměr zajistit pokračování rodové linie muže. Manželství klade různé požadavky na muže a ženu: muž může porušit pouze cizí manželství, žena pouze manželství vlastní. Starý zákon nezná závazek monogamie a manželství je rozlučitelné. Bezženství (či celibát) je Starému zákonu cizí.

Ketuba (židovská svatební smlouva)

Ketuba je židovská svatební smlouva, která se užívá již po tisíciletí. Byla a stále je důležitým dokladem židovského manželství. Má význam nejenom společenský, ale především právní. Zpočátku sloužila jako zákonná ochrana pro ženu v případě, že by jí muž zapudil, rozvedl se s ní nebo kdyby ovdověla. Jednalo se především o finanční zaopatření a právo ženy na část manželova majetku. Dodnes se do ketuby zaznamenává finanční obnos, který stanoví novomanželé a který se ženě vyplatí po jeho smrti nebo kterým se musí vyplatit v případě rozvodu. Minimální doporučená částka je obnos, ze kterého by rozvedená žena mohla žít přinejmenším po dobu jednoho roku nebo podle zvykového práva třetina majetku. V pozdějších dobách byla svatební smlouva rozšířena o další opatření týkající se také společného života manželů (muž má povinnost svou ženu živit, šatit, vykoupit ji, kdyby byla unesena, zajistit ji lékaře aj.). Při svatebním obřadu stvrzuje muž svým podpisem platnost smlouvy a poté, co se podepíšou i dva přítomní svědci, muž obřadně předává ketubu své ženě. Ketuba je tedy platný dokument právně ochraňující ženu, který u sebe žena přechovává po celou dobu manželství. V případě, že muž nedodrží to, k čemu se ve svatební smlouvě zavázal, má žena právo se obrátit na židovský soud, tzv. bejt din. Pokud bejt din zjistí, že je žena v právu, může na její žádost povolit rozvod manželství.

Křesťanské pojetí manželství

V křesťanství je manželství právoplatným spojením dvou lidí za účelem tělesného a duchovního společenství. Většina křesťanských církví uznává jen manželství dvou osob rozdílného pohlaví, některé křesťanské církve, například United Church of Canada, podporují a provádí i sňatky homosexuální. Katolická církev považuje manželství za jednu ze svátostí.

Manželství v Novém zákoně

Ježíš Kristus Nazaretský považuje manželství za ustanovené Hospodinem, za trvalé spojení jednoho muže a jedné ženy. Žena má v manželství rovnoprávné postavení, zajištěné příběhem o stvoření (Mk 10,6-9; Mt 19,4n.). Manželství má podle Nového zákona své místo v dějinách spásy a vztah muže a ženy je podle něho předobrazem vztahu Krista a církve (Ef 5,32). Na manželství se tedy pohlíží jako na znamení milostiplné Boží vůle (tedy jako na svátost). Krom manželství zná Nový zákon též povolání k bezvýhradnému se darování Ježíši, a to bezženským či celibátním způsobem života.

Katolický pohled na manželství

Podle katolického učení se každé platné manželství uzavřené mezi dvěma pokřtěnými považuje za svátost. Vztah v manželství obsahuje v sobě též vztah k Bohu jakožto ke svému základu a cíli a manželství je považováno za způsob zpřítomnění Ježíše a církve ve světě (Mt 18,20). Tuto svátost si udělují navzájem přímo snoubenci, kněz (případně jáhen) působí pouze jako vyžadovaný svědek církevního aktu. Základem manželské úmluvy je tedy manželský slib snoubenců. Pokud neexistují manželské překážky, mohou manželství přijmout všichni pokřtění. Přirozené manželství je v protikladu k svátostnému manželství manželstvím mezi dvěma nepokřtěnými. Účinkem manželství je manželský svazek, který je svou povahou výlučný a uzavírá se na celý život, takže platně uzavřené a dokonané manželství končí teprve smrtí jednoho z manželů.

Přelomovým pro chápání manželství se stal Druhý vatikánský koncil, který se pokusil odpoutat od právního pohledu na manželství a vyzdvihl jako hlavní cíl manželství vzájemnou lásku manželů vedle plození dětí (Gaudium et spes 47-51; Lumen gentium 11).

Manželství v kanonickém právu

Kodex kanonického práva stanovuje právní podmínky pro uzavření sňatku v katolické církvi. Pro platnou formu uzavření manželství se vyžaduje aktivní účast faráře, či kněze farářem delegovaným v místě uzavření manželství a alespoň dvou svědků. V nebezpečí smrti je možná účast pouze 2 svědků. Tato forma je povinná pro všechny, kdo jsou v katolické církvi. Obvyklou přípravou na manželství jsou zásnuby, poučení manželů a ohlášky. Dispens od manželských překážek uděluje diecézní biskup. Mezi tzv. prosté překážky patří: jednoduché řeholní sliby, příbuzenství zákonné či pokrevní, nezletilost, pohlavní neschopnost, ještě trvající manželský svazek, různost náboženství, přijetí svátosti svěcení, veřejné doživotní (řeholní) sliby, aj.

Manželství v pravoslavných církvích

Manželství v pravoslaví je vnímáno do značné míry podobně jako v římském katolicismu. Zásadním rozdílem však je, že podle pravoslavných se manželství uzavírá požehnáním, které kněz manželům při svatbě (tzv. korunovaci) udílí. Na rozdíl od katolického kanonického práva může církev fakticky již neexistující manželství prohlásit za mrtvé (např. v případě smrti jednoho z manželů, přičemž smrt může být fyzická, morální /např. zločin/ nebo duchovní /opuštění církve, hereze, nekajícné setrvávání v těžkém hříchu/; důvodem pro rozvod je podle Kristových slov cizoložství). Druhý sňatek toho, kdo nezavinil rozpad manželství, je pak možný, avšak v případě, že uzavírají další sňatek oba snoubenci, nekoná se slavnostní obřad svatby, ale jiný obřad, který je spíše kající bohoslužbou (další sňatky jsou v souladu s Písmem svatým vnímány jako shovívavost k lidské slabosti a jako prevence smilstva).

Manželství v protestantských církvích

Pro protestanty je manželství především osobní volbou dvou snoubenců. Tato volba je sociálně stvrzena civilním sňatkem a obřad v kostele má pouze naznačit duchovní rozměr této volby. V ČR se však sňatek mezi protestanty uzavírá většinou pouze přímo v kostele.

Islámské pojetí manželství

Islám nabádá muslimy k uzavření manželství. Podle hadíthů je pro muže lepší se oženit, než zůstávat svobodný, což může být vnímáno i jako prohřešek proti etice. Od ženy se podobně očekává naplnění role matky. V Islámské tradici je manželské soužití popsáno do velkých podrobností. Manželství je podle Koránu vnímáno jako náboženská povinnost, morální pojistka a společenský závazek.

Před svatbou nesmějí být snoubenci spolu o samotě, setkávají se pouze za přítomnosti doprovodu. Nejnižší věk pro uzavření sňatku není islámem stanoven, ale většina islámských zemí má věkovou hranici stanovenou na 16 let.

Manželství je smluvním vztahem, uzavřeným obvykle písemně mezi ženichem a zákonným zástupcem nevěsty za přítomnosti dvou svědků. Smlouva stanovuje krom jiného výši tzv. mahru, částky vyplácenou nevěstě ženichem (Korán 4:3). Obřad může vykonat kterýkoliv muslim, ale ve větších městech se využívá pověřených osob – matrikářů.

Mimonáboženské sňatky jsou podle Islámu dovoleny mužům s ženou z „Knihy“, tedy křesťanku nebo židovku. Ženám podle islámu není dovoleno se provdat za nemuslima (Korán 2:220).

Není to náhoda, že se tato dvě slova pletou. Sbít i zbít se vyslovuje stejně, ale význam je rozdílný. Jak to tedy je? Sbít = sbít několik prken dohromady pomocí hřebíků (sbít je k sobě). V tomto případě je pravopisně správně pouze varianta sbít. Zde můžete použít rozšířenou pomůcku. Pokud se jedná o směřování dohromady, píše se na...

Manželství v islámu může zaniknout úmrtím, rozvodem, odpadnutím od islámu, vykoupením se z manželství nebo prohlášením neplatnosti sňatku soudcem.

Stejnopohlavní partnerské svazky

Stejnopohlavní manželství

V některých jurisdikcích je zákonem umožněno uzavření manželského svazku mezi osobami stejného pohlaví (pak se bavíme o homosexuálním manželství či manželství gayů a leseb). Ačkoli je téma ve veřejném diskurzu zpravidla spojováno s právy leseb a gayů či obecněji LGBT+ osob, samotná legislativa bývá na sexuální orientaci zúčastněných nezávislá a stejnopohlavnost (či homosexualita) svazku se váže pouze k jejich pohlavní identitě, která v tomto případě není omezená na kombinaci žena-muž

Ve většině států světa platí zákonná výlučnost různopohlavnosti manželství, což znamená, že manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (někde i více osob). Ve 21. století se postupně zvyšuje počet států umožňujících uzavírat manželství i dvěma osobám stejného pohlaví. Jako první rozšířilo občanské sňatky také pro stejnopohlavní páry Nizozemsko v roce 2001. K září 2020 mělo celkem 30 států světa zavedeno manželství shodně pro heterosexuální i homosexuální páry. Většina z nich šla cestou postupných legislativních úprav např. zavedením registrovaného partnerství či jiné nižší formy právního uznání stejnopohlavního párového soužití. Takovou cestu započalo jako první Dánsko přijetím samostatného zákona o registrovaném partnerství v roce 1989. Z mimoevropských zemí jako první uzákonila stejnopohlavní manželství Kanada v roce 2005, o rok později následovala Jihoafrická republika a v roce 2010 Argentina.

Např. slovinská vláda předala v roce 2010 návrh příslušného zákona do parlamentu a finská ministryně spravedlnosti očekávala, že většina hlavních stran podporujících zákon jej schválí v roce 2011.

V České republice stejnopohlavní manželství není uzákoněné. V roce 2006 bylo do legislativy uvedeno registrované partnerství. Návrh novely občanského zákoníku rozšiřující manželství rovněž na svazky osob stejného pohlaví byl předložen v červnu 2018 Parlamentu České republiky, který však o něm dosud nerozhodl (stav k  únor 2021).

Legislativa v některých zemích umožňuje jen registrované partnerství či jinou formu partnerského soužití stejnopohlavních dvojic. V některých zemích světa nejsou stejnopohlavní partnerství ošetřena žádným právním institutem, v některých jsou tyto sňatky výslovně zapovězeny na ústavní úrovni. Ačkoli je téma ve veřejném diskurzu zpravidla spojováno s právy leseb a gayů či obecněji LGBT+ osob, samotná legislativa bývá na sexuální orientaci zúčastněných nezávislá a stejnopohlavnost (či homosexualita) svazku se váže pouze k jejich pohlavní identitě, která v tomto případě není omezená na kombinaci žena-muž.

Evropa

Podle statistik Queer Geography žilo v Evropě k září 2020 46 % obyvatel v zemích s přístupem ke stejnopohlavnímu manželství a dalších 15 % v zemích s jinou, nerovnocennou institucí upravující stejnopohlavní partnerství. Celkem 13 evropských zemí manželství pro páry stejného pohlaví ústavně vylučovaly.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v červnu 2010 v případu Schalk a Kopf vs. Rakousko konstatoval (hlasem 4 proti 3), že v rámci smluvních států Rady Evropy není stejnopohlavní manželství univerzálním lidským právem a smluvní státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemají povinnost taková manželství umožňovat uzavřít. Zavedení či nezavedení stejnopohlavního manželství je věcí svobodného uvážení konkrétních států. Úmluvou chráněné lidské právo uzavřít manželství se týká dvojic různého pohlaví. V případech neumožnění stejnopohlavního manželství ze strany státu nejde o diskriminaci ani o nerespektování rodinného a soukromého života. Britský soudce Sir Nicolas Bratza, tehdejší předseda Evropského soudu pro lidská práva, přednesl v roce 2012 projev, v kterém naznačil, že soud je připraven prohlásit manželství osob stejného pohlaví za „lidské právo“, jakmile se na tomto shodne dost zemí.

V březnu 2015 přijal Evropský parlament nezávazné usnesení vyzývající orgány EU a členské státy, aby „uvažovaly o uznání manželství osob stejného pohlaví nebo občanského svazu osob stejného pohlaví jako o otázkce politických, sociálních a lidských a občanských práv „.

V červnu 2018 rozhodl Evropský soudní dvůr v žalobě proti Rumunsku, že manželské páry stejného pohlaví mají stejná práva k pobytu jako jiné manželské páry v zemi EU, a to i pokud tato země nepovolí nebo neuzná manželství osob stejného pohlaví.

Česká republika

V roce 2015 podal jeden z českých partnerů, kteří uzavřeli stejnopohlavní manželství v Nizozemsku, na Úřadě městské části Brno-střed žádost o zápis o uzavření manželství do zvláštní matriky. Žádosti nebylo vyhověno, protože muž trval na zápise nizozemského svazku jako manželství. Pokud by žádosti bylo vyhověno, znamenalo by to uznání stejnopohlavního manželství i v Česku.
Muž se poté obrátil se žalobou na Krajský soud v Brně, kde také neuspěl.

Podle právničky Adély Horákové zastupující iniciativu Jsme fér je neumožnění stejnopohlavního manželství porušením zásady rovnosti v právech, podle poslance Marka Výborného (autor návrhu zákona, že manželství může být pouze heterosexuální svazek) je manželství hodnotový pojem, který tvoří svazek muže a ženy, a otázka umožnění stejnopohlavního manželství je otázkou hodnot, nikoli práv.

Spojené státy americké

Od roku 1998 přijalo více než 30 unijních států USA ústavní dodatky, které v různé míře zakazují svazky mezi osobami stejného pohlaví. Zvláště diskutovaným právním aktem byl dodatek k ústavě Kalifornie známý jako Proposition 8, kterým bylo od roku 2008 stejnopohlavní manželství zakázáno, byl však v Kalifornii v srpnu 2010 tamějším oblastním federálním soudem (Federal District Court) shledán v rozporu s intencemi ústavy. Soud to odůvodnil jak principem respektování rovných práv náležejících všem občanům, tak ustanovením 14. dodatku Ústavy Spojených států amerických o ochraně rovného zacházení. Žadatelé argumentovali tím, že Kalifornie nemá zájem diskriminovat gaye a lesby, zatímco dodatek Proposition 8 neumožňoval Kalifornii naplnit ústavní povinnost poskytovat manželství na rovném principu a neposkytoval racionální základ pro odepření manželství gayům a lesbám. Dle kalifornského soudu bylo prokázáno, že dodatek do kalifornské ústavy pouze zanesl představu, že různopohlavní páry jsou nadřazené stejnopohlavním. Podle soudu doložené argumenty zpochybnily základní premisy předložené ve prospěch ústavního dodatku Proposition 8. Domněnky, spekulace a strach dle soudu nestačí. Soudce oblastního federálního soudu ve státě Massachusetts v červenci 2010 zpochybnil platnost federálního zákona USA Defense of Marriage Act s tím, že „iracionální předsudky nikdy nepředstavují legitimní státní zájem“. Konstatoval, že jmenovaný federální zákon výslovným zákazem stejnopohlavního manželství pro celé USA odporuje ochraně podle pátého dodatku Ústavy USA, neboť zasahuje do práv jednotlivých unijních států definovat právní institut manželství.

Nejvyšší soud Spojených států amerických 26. června 2015 rozhodl poměrem hlasů 5:4 v případě Obergefell vs. Hodges, že jednotlivé státy nemohou zakazovat manželství osob stejného pohlaví, protože o základních právech není přípustné hlasovat, jelikož tato práva nezávisí na výsledku žádných voleb. „Pokud by měla být práva definována těmi, kteří je v minulosti uplatňovali, pak by nastolená praxe mohla trvale sloužit jako vlastní ospravedlnění a nové skupiny lidí by nemohly jim jednou odepřená práva uplatnit“. Toto vyjádření bylo vydáno s odvoláním na předchozí rozsudky v případech Loving vs. Virginia a Lawrence vs. Texas. Vzhledem k tomuto vyjádření Nejvyššího soudu jsou stejnopohlavní svazky ve Spojených státech amerických od roku 2015 legální.

Islámské státy

Ve značném počtu islámských států nejsou stejnopohlavní sňatky legální. Nadto je v řadě zemí ilegální a trestný i homosexuální akt.

Registrované partnerství

Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví. Představuje samostatný právní institut, zpravidla s omezenými právy a povinnostmi oproti manželství. 

Registrované partnerství je úředně nebo jinak zaznamenané partnerství. Od 90. let 20. století se sousloví v češtině užívá jako ustálený termín pro označení úředně uzavřeného svazku dvou spolužijících osob podobného manželství, s účinností od roku 2006 je takto oficiálně nazván veřejnoprávně institucionalizovaný svazek dvojic stejného pohlaví podle českého práva, které tento institut klade na roveň obdobným institutům v dalších zemích. Při schvalování byl tento zákon všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, odpůrci zákona naopak za ohrožení konzervativních hodnot, zejména tradiční rodiny. Použité slovo partner se do češtiny dostalo přes francouzštinu a angličtinu a jeho kořen pochází z latinského slova pars (část); slovo partner znamená v obecném významu účastník, společník, podílník.

Právní obsah a formy registrovaného partnerství

Obdobné právní instituty existují i v řadě dalších zemí; přestože se názvy a právní úpravy v jednotlivých zemích liší, uzavření takového svazku v jednom státě je zpravidla právní překážkou pro uzavření obdobného svazku nejen v tomtéž, ale i v jiném státě, stejně jako pro uzavření manželství. V některých zemích (Belgie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko, Norsko, Portugalsko) je právní institut svazku osob téhož pohlaví totožný s institutem manželství, ve Francii mají právo uzavřít registrované partnerství (nazývané občanský pakt solidarity) i dvojice osob opačného pohlaví, v letech 2000–2003 platila podobná úprava i v Belgii a snahy o rovnoprávnost heterosexuálních svazků s homosexuálními se objevují i v dalších zemích. Ve Francii bylo v roce 2009 95 procent ze všech párů, které nově uzavřely občanský pakt solidarity, heterosexuálních. Jako historickou analogii tohoto moderního institutu zmínil John Boswell speciální obřad, který ve středověku existoval ve východních církvích pro citově sblížené dvojice, nazývaný adelfopoiésis či bratotvorenije (do češtiny překládaný jako „svátost sbratření“), se silným důrazem na duchovní stránku vztahu („tito dva služebníci Tvoji zamilovali si jeden druhého láskou duchovní“). Zavedením institutu registrovaného partnerství není dotčeno právo uzavírat libovolná neregistrovaná partnerství či žít ve zvolené formě soužití (konkubinát, společná domácnost, vzájemná či jednostranná péče, postavení druha či družky atd.). Úřední registrace svazku je spojena s přijetím speciálního zákonem určeného okruhu povinností, omezení, práv či výhod, činí soužití průkaznějším a je považována i za známku toho, že stát uznává význam a hodnotu takového svazku. Institut má některé rysy obdobné manželství, ovšem obvykle s nižším rozsahem práv a povinností. Registrované partnerství odvozuje své poslání především z funkce rodiny a vztahu mezi manželi, zejména z hlediska vzájemné péče a domácího soužití, zatímco s obchodními, zájmovými, náboženskými, politickými či přátelskými formami vztahů a soužití obvykle nebývá institut spojován. Ve francouzském modelu je však hojně využíváno jako nižší, méně závazná obdoba manželství a bývá zmiňováno i využití pro soužití a vzájemnou péči osob bez sexuálního vztahu.

Vznik registrovaného partnerství v ČR

V české legislativě registrované partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví. Projev vůle musí být svobodný, musí se provést formou úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství.

Do partnerství může vstoupit osoba starší 18 let, svéprávná a svobodná. Jeden z partnerů musí být občanem České republiky. Partneři nemohou být sourozenci ani být v příbuzné linii. Děje se tak před matrikářem, který páru položí otázku, zda do partnerství chtějí vstoupit. Dříve, než učiní prohlášení, osoby vstupující do partnerství výslovně uvedou, že jim nejsou známy okolnosti vylučující vstup do partnerství. Protokol, který se o prohlášení sepisuje, podepisují osoby vstupující do partnerství, matrikář, tlumočník, je-li jeho přítomnost nutná. Partnerství se zapíše do knihy registrovaného partnerství.

Historie zákona o registrovaném partnerství

V Česku byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví, který v roce 1997 společně podali Zuzka Rujbrová (KSČM), Jana Gavlasová (ČSSD) a Jaroslav Zvěřina (ODS). Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. Jedním z hlavních oponentů zákona byl Marek Benda (ODS), kterému vadilo zejména přiznání daňových výhod, které dle něj souvisejí s výchovnou funkcí rodiny a byly by zneužitelné. Benda se rovněž obával, že do pěti let by byl ze zákona vypuštěn zákaz adopcí. V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Návrh podali Jan Zahradil (ODS), Monika Horáková (US), Jitka Kupčová (ČSSD) a Zuzka Rujbrová (KSČM). V parlamentní diskusi vynikly z oponentních argumentů zejména názory poslanců za KDU-ČSL Jiřího Karase, který takový institut považoval za demotivující pro ty, kdo by chtěli svou homosexualitu léčit, a Pavla Tollnera, který hovořil o „nepřijatelné apotéze jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností“, které, jak uvedl, chtěl původně nazvat prasečinkami. Za tento výrok byl kritizován. Sněmovna pak schválila návrh předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody na zamítnutí návrhu.

V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila parlamentu vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, vypracovaný z pověření vlády ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, avšak poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Hlavními argumenty odpůrců zákona byla obava z oslabení postavení tradiční rodiny a možnost výchovy dětí v homosexuálních svazcích. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Gay a lesbické organizace kritizovaly, že k přípravě této verze nebyly přizvány. Mírně upravenou verzi vládního návrhu, připravenou ve spolupráci se zástupci Gay a lesbické ligy, předložila 20. dubna 2004 skupina 9 poslanců (Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US‑DEU), Kateřina Konečná (KSČM), Jan Zahradil (ODS), Jaroslav Zvěřina (ODS), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Vladimír Koníček (KSČM), Pavel Svoboda (US‑DEU) a Vlastimil Ostrý (US‑DEU), ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut. Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006. Institut registrovaného partnerství tak v ČR platí od 1. července 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.

V roce 2008 byl zákon novelizován, šlo spíše o právně-technickou změnu a v rozsahu práv a povinností z partnerství plynoucích nedošlo k zásadním změnám. Podle českého práva trvající registrované partnerství bránilo až do roku 2016 tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky. V roce 2015 se tato právní překážka stala na návrh Městského soudu v Praze předmětem přezkumu Ústavního soudu, který v červnu 2016 zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, jenž osvojení bránilo, neboť jej shledal rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace. Nově tak osoba žijící v registrovaném partnerství adoptovat dítě může, občanský zákoník ale i nadále vylučuje společnou adopci (joint adoption).

Také pokud by si jeden z partnerů osvojil dítě druhého partnera, z matriky bude vypuštěn zápis o původním rodiči. Do konce roku 2010, za 4,5 roku platnosti zákona se v Česku registrovalo 1111 párů, z toho více než 2/3 mužských. 26 partnerství bylo uzavřeno v zahraničí. 66 svazků bylo právně ukončeno. Někteří politici a odborníci prosazovali místo speciálního institutu pro dvojice osob stejného pohlaví, výkladem asociovaného s homosexuální orientací, šířeji pojatý institut, který by nebyl vázaný na pohlaví partnerů. V roce 2011 se pro podobné řešení vyslovili například David Elischer z pražské právnické fakulty, ředitelka České demografické společnosti Jitka Rychtaříková, dlouhodobě ho podporuje Petr Nečas, vstřícně se k němu staví i ministr Jaromír Drábek nebo místopředsedkyně VV Dagmar Navrátilová a Vladimír Špidla. Proti se vyjádřili třeba ministr Jiří Pospíšil či tvůrce návrhu nového občanského zákoníku Karel Eliáš.

Vznik a zánik registrovaného partnerství

Registrované partnerství v Česku mohou uzavřít dvě dospělé osoby stejného pohlaví (dvě ženy nebo dva muži), z nichž aspoň jedna má české státní občanství. Uzavírá se před pověřeným matričním úřadem (vždy jen jeden v kraji, partnerství osob bez trvalého pobytu v Česku registruje Úřad městské části Brno-střed). Partneři před úřadem činí prohlášení, které může, ale nemusí proběhnout veřejným a slavnostním způsobem. Úřad pak provede zápis do knihy registrovaného partnerství a vydá doklad o registrovaném partnerství. Tento stav se partnerům zapisuje i do občanského průkazu. Uzavření partnerství brání trvající manželství nebo registrované partnerství některého z partnerů. Partnerství zaniká úmrtím, prohlášením za mrtvého, změnou pohlaví nebo rozhodnutím soudu o jeho zrušení, a to po vzájemné dohodě nebo i jen na žádost jednoho z partnerů, pokud ten prokáže, že partnerský vztah již fakticky netrvá.

Práva a povinnosti Registrované partnerství zakládá partnerům řadu práv i povinností a promítá se do mnoha oblastí života. Jde zejména o:

  • Společné záležitosti partnerství (partneři jsou zavázáni řešit společně věci týkající se jejich soužití).
  • Zastupování (partneři se mohou zastupovat v běžných záležitostech, např. převzít dopis, půjčit knihu, zrušit rezervaci hotelu apod. a jednáním jednoho partnera jsou zavázání oba).
  • Vyživovací povinnost (oba partneři by měli dle zákona sdílet stejnou životní úroveň a jsou povinni se k tomu vzájemně podporovat; rovněž po skončení partnerství může jeden z partnerů za určitých okolností požadovat výživné).
  • Majetkové vztahy (partnerům nevzniká společné jmění a věci pořízené během partnerství nabývají buď do individuálního vlastnictví, nebo do podílového spoluvlastnictví rovným dílem).
  • Nájem bytu (automaticky nevzniká ani společný nájem bytu a partneři jsou odkázáni na dohodu s pronajímatelem, partner však má právo užívat bytu druhého partnera a po úmrtí dojde k přechodu nájmu na pozůstalého partnera).
  • Dědění a právo domáhat se ochrany osobnosti (pozůstalý partner dědí ze zákona v první dědické skupině stejným dílem spolu s dětmi zesnulého, v případě bezdětnosti dědí ve druhé dědické skupině spolu s rodiči zesnulého, a to nejméně polovinu dědictví; může také uplatňovat právo na ochranu osobnosti zemřelého partnera)
  • Informace o zdravotním stavu (lékaři mohou partnera informovat o povaze onemocnění a potřebných lékařských výkonech)
  • Institut osoby blízké (partneři jsou automaticky chápáni jako osoby blízké, což se promítá do řady dalších oblastí; na rozdíl od nesezdaného páru k tomu nemusí prokazovat splnění dalších podmínek)
  • Zaměstnanost a hledání zaměstnání (místo výkonu a povahu zaměstnání partnera musí brát úřad práce v úvahu při hledání zaměstnání)
  • Společně posuzované osoby (pro účely poskytování některých sociálních dávek se partneři považují za společně posuzované osoby)
  • Živnost (partner může pokračovat v živnosti zesnulého partnera, je-li dědicem živnosti anebo spoluvlastníkem majetku užívaného k provozování živnosti)
  • Trestní právo a daňové řízení (partner může zvolit svému partneru obhájce, podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odepřít svědeckou výpověď proti svému partneru; dopustí-li se trestného činu na svém partnerovi, může být stíhán jen s jeho souhlasem)
  • Vztah k dětem (partnerství nemůže být důvodem k odnětí dětí svému biologickému rodiči, druhý partner je povinen chránit zájem dítěte a podílet se na výchově, žijí-li ve společné domácnosti; jednomu z partnerů může být dítě svěřeno do pěstounské péče nebo se může stát jeho poručníkem, může si také osvojit dítě druhého partnera, pak ale zaniká původní rodičovství, stejně tak není možná společná adopce oběma partnery, a nemá přístup ani k umělému oplodnění.

Americká psychologická asociace zaujímá stanovisko, že děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou „rodičů“ v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi, a že státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství se zdá být založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu.

Historie vzniku manželství v Čechách

Významným mezníkem se stalo zavedení Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811, který v oblasti rodinného práva vymezil všechny povinné kroky k uzavření manželství, stanovil překážky sňatku a definoval státem uznatelné příčiny rozvodu od stolu a lože. Především nahlížel na manželství jako na společenskou smlouvu, ve které mají obě strany (manžel a manželka) jasně vymezené role.

Ovšem důležitou roli dál hrál také toleranční patent Josefa II. z roku 1781, jenž otevřel dveře uzavírání smíšených sňatků mezi katolíky a evangelíky. Katolická církev však takové svazky nepodporovala a obrat nastal až hluboko ve 20. století, když omezovala nekatolickou stranu podpisem takzvaného reversu o katolické výchově všech dětí. Stát tuto praxi mlčky trpěl, ač k tomu nebyl prakticky žádný právní důvod.

Přípravy v rukách církve

Kromě židovského obyvatelstva měli všichni snoubenci až do zavedení civilního sňatku povinnost uzavírat manželství za asistence katolického kněze a v kostele. Snoubenci se museli podrobovat snoubeneckým zkouškám, tedy rozhovoru s knězem o účelech manželství a manželských povinnostech, prokázat základní znalosti katechismu a vyzpovídat se.

Možná nás to překvapí, ale náboženské znalosti byly už tehdy mnohdy chabé. Třebaže velká část populace absolvovala v dětství školní docházku, z katechismu si obvykle vybavili pouze základní modlitby. Občas se na faře vyskytl i vzdělanější farník, to pak bylo pro kněze povzbuzení, a dokonce příležitostí pro delší a zábavnější rozpravu. Kněz mu pokládal různé náboženské otázky a nechával si je vysvětlovat – konečně proč by si tuto kratochvíli nedopřál? Vždyť se častěji setkával s nevzdělanci než vzdělanými, jak situaci komentoval Emanuel Doležal, který pro ostatní faráře sepsal manuál pro přípravu snoubenců.

Svatba se konala v místě bydliště nevěsty. Pokud snoubenci pocházeli z různých farností, prokazoval se ženich zpovědní cedulkou i zkouškou z náboženství ze své domovské farnosti. Když k tomu připočítáme ještě povolení k sňatku, nebo dokonce dispenze (překážkou bylo nejčastěji blízké příbuzenství), shromažďoval kněz na faře tlustou úřední složku plnou písemností skoro pro každé snoubence!

Jakmile kněz uzavřel složku, měl z úředního hlediska přípravu na sňatek splněnou. Nyní stál před mnohem těžším úkolem: poučit budoucí manžele o manželských povinnostech buď samostatně, nebo v rámci zpovědi. Základ svátosti manželství spočíval v několika bodech: muž je hlavou rodiny, žena jej následuje, sňatkem zakládají společnou domácnost, která je jim od nynějška svatým místem. Muž živí a zaopatřuje rodinu, žena je ve všem poslušná a je na ní, jak se zhostí role hospodyně a jestli bude jejich společné hospodaření – v živnosti, na statku či jinde prosperovat.

Na bedra ženy byla jednoznačně vložena zodpovědnost za hladký průběh všech činností. Muž se měl ke své ženě chovat vlídně, trpělivě a s úctou, shovívavě ji upozorňovat na chyby a přivádět na „správnou cestu“. Žena se neměla stát nikdy bleskosvodem jeho hněvu, vášní a agresivity.

Ženský úděl v manželství

Ve skutečnosti se ale po ženě požadovalo, aby uměla efektivně tlumit manželovy „přirozené“ vášně. Nevěstě se mělo připomenout, že má být svému muži ve všem podřízená, má mu pomáhat a ve všem mu vyhovět. Lásku muže bylo třeba živit velkorysým odpouštěním. Křikem, hádkami nebo nedej Bůh hlasitým komentováním událostí žena u muže ničeho dosahovat nesměla! Tím by do rodiny vnesla hněv a oslabila náklonnost manžela. Manželka měla zkrátka volit takové cesty, aby vždy dosáhla domácího štěstí. Když později docházelo ke konfliktům, jež se dostaly až k faráři, jeho otázka zněla: „Nezavdala jste náhodou sama příčinu mužova chování?“

A děti? Ty byly chápány jako základní účel manželství. Odmítání dětí, či dokonce aktivní bránění početí bylo bráno jako těžký hřích. Výmluvy na již mnohočetnou rodinu, na „zlé časy“ nebo na skrovnou živnost neobstály, soudila církev. Toto téma se ovšem stávalo častěji předmětem diskuse u zpovědi manželů než při prvních rozhovorech se snoubenci. Před svatbou měl kněz pouze stručně poučit o šestém přikázání apelem na zachování zdrženlivosti. Sami kněží ale věděli, že mnoho nezmohou, praxe byla v tomto ohledu značně vzdálená katechismu.

Když se kněz dostatečně seznámil se snoubenci a příbuznými, vyhlásil ohlášky. Přípravy na svatbu šly do finále, ale ohlášky mohly znamenat také velké komplikace. Fungovaly totiž tak trochu jako pojistka zodpovědného konání. Nezřídka se stávalo, že si po ohláškách na faru přišla stěžovat „předchozí“ nevěsta – žena, která tvrdila, že jí dotyčný slíbil manželství nebo že s ním má nemanželské dítě. Takovou nepříjemnost musel farář samozřejmě nějak řešit. V krajním případě mohlo dojít k zastavení ohlášek a odložení sňatku, dokud se záležitost nevyřeší, buď vyvrácením takového nařčení, nebo vyrovnáním pohledávek přesně stanovenou finanční kompenzací, což se stvrzovalo písemně.

Když už to dál nešlo

A jak vypadala praxe? Fungující manželství se podobala přesnému hodinovému strojku – každý věděl, kde je jeho místo. Mohly bychom nalézt řadu šťastných manželství a takových, která byla uzavřena na základě vzájemné náklonnosti. Na druhou stranu vášnivé city se příliš nenosily – dobový pohled na manželství charakterizuje hlavně střídmost a vědomí povinností.

Devatenácté století je stoletím velkých změn, které zasáhly i instituci manželství. V druhé polovině století skončila řada manželských sporů rozchodem nebo rozvodem, a to i na venkově. Konkrétní čísla k dispozici nemáme, ale jisté je, že manželské neshody hluboce poznamenávaly jak samotné manžele, tak celou farnost. Důvodem k rozchodu manželů byly většinou alkoholismus muže a s tím spojený nedostatek peněz na základní obživu, nevěra a domácí násilí. Muselo jít o závažné porušení manželských povinností, protože z ekonomického i společenského hlediska byl rozvod nevýhodný. Znamenal osamění, chudobu a stigmatizaci.

Až do vzniku Československa navíc platilo, že rozvedení nemohli uzavřít nový sňatek, byly totiž církevním či civilním soudem rozvedeni „od stolu a lože“, přičemž manželství zůstalo v platnosti. Rozvedení manželů mohlo být dokonce stanoveno pouze na určitou dobu, třeba na několik let, a manželé se pak měli opět sestěhovat do jedné domácnosti.

Katolická fara fungovala jako zprostředkovatel i instituce, která dohlíží na „správné chování“ svých oveček. Farář byl totiž ze zákona i z titulu duchovního povinen rozhádané manžele smiřovat a snažit se tak zabránit rozkolům. Řada farářů se snažila skutečně pomáhat, a to zejména ženám s dětmi, na které situace dopadala nejtíživěji. Mohlo by se zdát, že tíha manželských sporů dopadala častěji na ženy, ale o rozvod požádal například i Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Jejich spor ovšem ukončila předčasná smrt spisovatelky.

Manželské novoty

„Dlouhé“ 19. století provázela v Evropě řada převratných změn, jež se nevyhnuly ani starobylé instituci manželství. Svou roli sehrála postupující sekularizace, tedy rozchod katolické církve a státu a slábnutí vlivu náboženství na životy lidí, celková modernizace společnosti i postupující ženská emancipace. V roce 1868 byla v Čechách zavedena možnost uzavřít civilní sňatek. Jedním z prvních, kdo tuto možnost využil, byl Vojtěch Náprstek, který uzavřel ryze civilní sňatek s Josefou Křížkovou 25. února 1875 na Staroměstské radnici v Praze. Byla to první vlaštovka, ale směřování společnosti do 20. století se už nedalo zastavit.

Co rozvody v manželství?

Bylo by dobré seznámit s existencí Světového dne manželství i vaše děti, samozřejmě pokud tedy nejsou příliš malé. Učte je si této instituce vážit. Křivka rozvodovosti v naší zemi nebezpečně stoupá, od roku 2001 se pohybuje mezi 45 – 50%. Návrh na rozvod manželství podávají ve dvou třetinách případů ženy. Manželé se nejčastěji rozvádí po 3 – 5 letech manželství, rekordní rozvodovost připadla na rok 2010 – byla padesátiprocentní.
Z celkového počtu manželství rozvedených v roce 2013 bylo 57,1 % s nezletilými dětmi. Tyto děti si s sebou do dospělosti nesou smutné zkušenosti, jejich dětství je rozvodem vždy narušeno.

V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové. Z právního pohledu je rozvod institutem rodinného práva procesního.

Co to je rozvod a jak tento pojem vzniknul?

Rozvod, dle dřívější terminologie rozluka, představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti. Je třeba jej odlišovat od rozluky.

Rozvod je možné definovat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statusu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod. Důsledkem rozpadu manželství jsou tzv. neúplné rodiny, které se při rostoucím počtu stávají závažným sociálním problémem.

Některé náboženské společnosti a církve rozvod neuznávají (římskokatolická církev, umožňuje jen tzv. církevní rozvod nebo rozluku), jiné jej připouští jen za výjimečných okolností (pravoslaví), další se k nim staví velmi benevolentně. Někdy nejsou možnosti k rozvodu rovné – některé větve islámu umožňují muslimovi rozvést se formou SMS oznamující manželce, že je konec, zatímco pro ženy je rozvod prakticky nedostupný.

V závislosti na převažujících kulturních a náboženských zvycích v různých státech tak existují různé právní modely řešení rozvodů – na přísně katolické Maltě byla možnost rozvést se uzákoněna 29. května 2011 po referendu, v liberální a agnostické České republice je poměrně dostupný. V islámské Saúdské Arábii je rozvod jednoduchý pro muže a takřka nedosažitelný pro ženy.

Rozvod nemusí být ovšem spojen s právním aktem. V řadě kultur končí manželství prostým, společností nekontrolovaným a neevidovaným rozchodem partnerů.

Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem rozsáhlé a oboustranně zničující soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného. Mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku. Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.

Rozvod a judaismus

V rámci judaismu je rozvod (hebrejsky גֵּרוּשִׁין, gerušin) možný. O možnosti rozvodu se zmiňuje již Tóra, podle níž směl rozvod iniciovat muž, který shledal na své ženě „něco odporného“. Raši k onomu důvodu pro rozvod řadí to, když se žena chová nemravně a muž nemá svědky, kteří by potvrdili jeho výpověď před soudem. V případě, že muž propouští svou manželku, je povinen za přítomnosti dvou svědků sepsat nebo nechat sepsat a předat jí get (hebrejsky גֵּט) neboli rozvodovou listinu. Žena, které je předána rozvodová listina, je volná pro vstup do manželství s jiným mužem s výjimkou blízkých příbuzných bývalého manžela. Podrobnosti rozvodové procedury jsou rozepsány v Talmudu v traktátu Gitin. Do roku 1000 n. l. se muž mohl rozvést se svou ženou i bez jejího souhlasu. Mezi Aškenazim však byla tato praxe zrušena na synodě, kterou svolal do Mohuče význačný rabín Geršom ben Jehuda. Souhlas manželky nebyl vyžadován pouze v případech, kdy žena odpadla od židovské víry, veřejně se nevhodně chovala nebo onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou. Podle Tóry si muž, který propustil svou manželku a ta se stala ženou jiného muže, nemůže již nikdy svou původní manželku vzít znovu. Tóra také stanovila výjimky, kdy manžel svou ženu nesměl nikdy propustit. Ve starověku bylo běžnou praxí, že se všichni židovští vojáci „před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými.“

Takto rozvedenou a tedy volnou ženou byla například Batšeba.

Batšeba (hebrejsky בַּת־שֶׁבַע, Bat-ševa, doslova „Dcera plnosti“), přepisováno též jako Bat-šeba, Betsabé či Betsabe, je biblická postava, manželka Chetejce Urijáše, později manželka krále Davida. Podle 11. a 12. kapitoly Druhé knihy Samuelovy ji v době, kdy její manžel Urijáš plnil vojenské povinnosti, svedl král David a otěhotněla. Když se David o těhotenství dozvěděl, uvolnil jejího muže z boje v domnění, že se vrátí ke své ženě a poté, co s ní bude mít styk, bude se mít za to, že je dítě jeho. Jenže Urijáš odmítl svou ženu navštívit. Jedním z důvodů mohlo být to, že byli formálně rozvedeni – ve starověkém Izraeli bylo totiž zvykem, že se všichni vojáci „před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými.“ David proto nakonec změnil strategii, poslal Urijáše zpět do vojenského ležení a nařídil veliteli Jóabovi, aby Urijáše postavil do nejtužšího boje a zařídil, aby Urijáš v boji padl. Když byl Urijáš v boji zabit, vzal si král David Batšebu za manželku a myslel si, že mu celá věc projde. Jenže z hříchu jej usvědčil prorok Nátan, který předpověděl nejen smrt dítěte, jež mu měla porodit Batšeba, ale i nepokoje v jeho vlastním domě. Všechny tyto prorocké předpovědi se postupně naplnily. Král David však činil pokání a Bůh králi dopřál, aby Batšeba znovu otěhotněla a porodila mu syna Šalomouna, který se později stál králem Izraele po svém otci Davidovi. O jeho nástupnictví se zasadil i samotný prorok Nátan. Batšeba se jako matka Šalomouna dostala i do rodokmenu Ježíše Krista, kde je jednou ze čtyř žen, které jsou tam zmiňovány – Batšeba však není jmenována přímo, ale je označena jen jako žena Uriášova. Dalšími ženami v rodokmenu jsou Támar, Rachab a Rút. Jsou zvláštní tím, že buď svým původem nepatřily do izraelského lidu (Rachab, Rút) nebo byly poskvrněny smilstvem (Rachab, Támar, Batšeba).

Rozvod a křesťanství

Ježíš učil (Nový Zákon), že Boží vůlí je mít jen jednoho partnera za celý život. Sám cituje v Mt 19, 5 (Kral, ČEP) starozákonní místo Gn 2, 24 (Kral, ČEP), že muž a žena budou jedním tělem a že muž nemá propustit svoji manželku. Pokud se rozvedou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové manželství dokud partner žije, protože tehdy manželská smlouva ještě před Bohem platí. Když jeden z partnerů přesto do nového manželství vstoupí (ještě během života manžela nebo manželky), dopouští se cizoložství. Manželství platí tak dlouho, dokud manželé žijí. Existuje jediná výjimka, a to je právo rozvést se v případě, kdy se druhá strana dopustí nevěry (Mt 19, 9; Mt 5,32). Před Bohem žádný jiný důvod než nevěra nebo smrt pro ukončení manželství neexistuje. Křesťanská civilizace tedy v zásadě akceptuje princip monogamního trvalého soužití partnerů, na který navazuje obraz tradiční rodiny s patriarchální strukturou a dělbou rolí a s ekonomickou závislostí ženy na muži. Instituce rozvodu se staví proti této tradici. Růst morální tolerance v této oblasti je spojen se sekularizací a s finanční nezávislostí ženy. Většina evangelických denominací rozvod připouští, i když jen jako krajní řešení. V ČR je to zejména Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, kde jsou běžné i rozvody farářů. Některé církve, například svědkové Jehovovi připouští rozvod jen v případě nevěry.

Rozvod v římskokatolické církvi

Římskokatolická církev považuje manželství za svátost doživotně (resp. do smrti jednoho z manželů) zavazující a nezrušitelnou („co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“; „dokud nás smrt nerozdělí“). Kanonické právo římskokatolické církve neuznává proto rozvod v běžném smyslu, jak existuje např. v českém právu. Pokud používá slovo rozvod, jde o „odluku manželů“, což je de facto rozhodnutí příslušných církevních orgánů akceptující, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život, a přijímající a do jisté míry morálně ospravedlňující situaci, kdy sezdaní dále neplní vzájemné manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku. Katolík, který se státně rozvedl, má za života svého partnera v podstatě jedinou možnost, jak uzavřít nový církevní sňatek – může požádat o tzv. „zneplatnění manželství“, přesněji o „přezkoumání platnosti uzavřeného manželství“. Pokud církevní soud dospěje k závěru, že uzavření manželství nesplňovalo všechny náležitosti kanonického práva, může je prohlásit za neplatné. To ovšem neznamená rozvod či zrušení manželství, ale konstatování, že toto manželství bylo fiktivní, tedy nikdy neexistovalo. Takové soudní rozhodnutí zpětně neruší legitimitu dětí z tohoto svazku, neboť byly zplozeny „v dobré víře“.

Jak pečovat o manželství

Ideální manželství se musí neustále budovat a velké věci se dějí díky drobným maličkostem. V každodenním shonu a kolotoči povinností zapomínáme dělat radost svým nejmilovanějším, občas se stane, že zapomene na svátek, narozeniny či výročí a způsobíme drahocenné polovičce zklamání. Pojem manželství má v různých kulturách různý význam, ale pro všechny kultury platí, že právě manželství je ekonomicky, sociálně, právně i nábožensky uznáváno jako základní společenská instituce pro výchovu dětí.

Ale manželství není jenom o tom na vše nebýt sám a mít z toho nějaké oboustranné výhody. Je to také nikdy nekončící práce se sebou samým a o nikdy nekončícím vývoji – vás i vašeho partnera / partnerky. Asi víte, že máte více než 50% šanci, že se s vaší vyvolenou rozvedete. Co tedy dělat, aby se tak nestalo?

Než přejdu k jednotlivým bodům – důležitá rada – berte si partnera, kterého milujete nejenom kvůli tomu, jak vypadá. Ano, musí se vám líbit a přitahovat vás (a vy jeho), ale jen to vás u sebe dlouho neudrží. Zkuste se zamyslet nad tím, jaké má charakterové vlastnosti – protože ty by pro vás měly být to nejdůležitější. Upřednostňuje vaše blaho před svým – pak víte, že se budete mít vždy dobře a budete mít ten krásný pocit, že někomu na vás opravdu záleží. Snaží se o vás postarat nejenom materiálně (zabezpečit rodinu), ale i duševně (podporuje vás ve všem, co děláte, nesnižuje vám sebevědomí). Snaží se vás dělat šťastnou (nelže vám, nepodvádí vás – pokud jste se tedy nedohodli na tom, že můžete mít oba milence :-D, nemá jiné slabosti, které vás už teď vytočí do běla – hraní automatů, kde prohraje celou svou výplatu, sázení, nadměrné pití alkoholu, drogy, chorobné lhaní apod.).

A proč je výběr správného partnera důležitý? No protože pak se vám budou lépe společně překonávat všechny překážky a když si budete s partnerem rozumět v dalších oblastech, budete k němu mít stále blízko a budete jej milovat i po letech. Proto je charakter vašeho protějšku nesmírně důležitý. Takže pojďme tedy na to, co dělat, abyste vám manželství nebo déletrvající vztah vydržel a bylo to stále krásné… Omlouvám se, ale budu nyní vše psát za sebe – tedy z pohledu chlapa, ale dá se to vztáhnout na jakékoliv pohlaví, i na vztahy bezpohlavních / oboupohlavních osob a já nevím, co ještě existuje za možné varianty pohlaví dneska. 😀

  • Nikdy se o svou dívku nepřestávejte ucházet a neberte ji jako samozřejmost – největší chyba, kterou si asi prošel každý z nás – berete svou ženu jako něco samozřejmého. Když člověk žádá dívku o ruku, je nejspíš přesvědčen, že vždycky bude usilovat o její srdce, vždycky ji bude chránit. Jenomže během let tyhle myšlenky poztrácí. Vaše žena je nejdůležitější a nejposvátnější poklad vašeho život, váš nejdůležitější (blowjob) parťák a důvěrník, se kterým budete probírat své strachy, niterní záležitosti a často vám možná bude rozumět více, než vy sami sobě. Proto jste si ji vybrali. Nikdy na to nezapomínejte. A nikdy nebuďte líní svou lásku pěstovat a udržovat. A jak to dělat? Stačí jen to, že čas od času ji řekněte, že jí to sluší. Že je vám s ní dobře. Občas ji podržíte dveře. Občas ji rozmazlíte něčím dobrým (čokoláda, Nutella apod. :-D). Zkrátka – dělejte ty malé každodenní drobnosti a radosti, kterými vaší dívce a manželce budete dávat najevo, že je pro vás nejvíce důležitým člověkem. Uvidíte, že to nesmírně ocení. Protože tohle skoro nikdo nedělá – bohužel. Respektive většinou tohle člověk dělá, až když něco žehlí a to už je pozdě…
  • Chraňte své srdce – musíte být nejenom ochráncem jejího srdce, ale také toho svého. Chraňte je co nejpečlivěji před jinými ženami. Mějte sami sebe v lásce a nerozmělňujte svou pozornost neustále jinam. Na vaše srdce nemá nárok nikdo jiný než vaše žena. Často problém kurevníků je prostě to, že projde kolem jiná sukně a oni se vydají hned za ní a nevidí nalevo napravo. Protože nevidí, co pro ně jejich protějšek dělá a uvědomí si to, až o to vše přijdou. Proto je třeba si to připomínat a vědět vždy na 100 %, proč s tím druhým jste a co se vám na něm tak líbí za vlastnosti.
  • Uvědomujte a neustále dokola si připomínejte, co pro vás ten druhý znamená – z nějakého důvodu jste spolu vydrželi spoustu let. Možná jste už za tu dobu zapomněli, proč jste spolu a co na tom druhém tolik obdivujete – a to je chyba. Nejčastěji si na tohle člověk rychle vzpomene, až o toho druhého přijde (pak se ukáže, zda vám chybí a jaký typ vzpomínek budete mít – zda jen ty dobré nebo se vám budou vybavovat neustále jen negativní vzpomínky – pak jste odešli ve správný čas). Hodně proto pomáhá odloučení – snažte se být jeden pro druhého vzácní. Když spolu budete 24/7, tak tohle možné není. Uvidíte, že najednou budete po tom druhém více toužit a budete vědět, proč jej chcete znovu vidět. A až na to zase přijdete, tak se na to tentokrát snažte nezapomenout, byla by to škoda…
  • Zamilovávejte se. Znovu a znovu a znovu – stále se měníte, vyvíjíte – jak vy, tak ona. Nejste ten samý člověk, který se kdysi oženil a ona již také je úplně jiná (možná víc ošklivá :-D, ale pak i vy byste ji měl pomáhat k tomu, aby se vám zase líbila – není nic hezčího, než spokojená a usměvavá ženská). A za pět let nebudete tím, kým jste dneska. Změny jsou ustavičné, proto se zcela vědomě musíte rozhodovat pro život s tím druhým každý den. Bojujte, dobývejte její lásku. Stejně jako jste to dělali, když jste se znali jen pár týdnů. Manželstvím rozhodně nekončí vaše snažení, ale začíná.
  • Vždycky v ní hledejte to nejlepší – soustřeďte pozornost na to, co v ní milujete, ne na to, co vás na ní dráždí. Jenom tak bude vaše láska k ní růst. Soustřeďte se na ty okamžiky společného života, kdy jste se cítili absolutně milováni a byli jste dokonale šťastní. Nevzali jste si ji za ženu pro nic za nic. Na to, co jste jeden nebo druhý posrali, toho určitě každý z vás dokáže vysypat milion. Ale o tom by vztah být neměl – nemáte si jeden druhému pořád něco vyčítat, ale snažit se navodit atmosféru míru. Zkrátka se spolu musíte cítit dobře. A k tomu pocitu jen stačí pomyslet na to, co se vám na tom druhém líbí, co máte rádi, když dělá (úsměv, nějaký záblesk z minulosti, kdy vás něčím překvapila, nebo vás jen prostě fakt dobře vykouřila :-D). Ženy potřebují ve vás vidět ochránce, který ji uklidní, když si sama neví s něčím rady (proto je třeba ji také někdy pomoct, pomáhá to budovat důvěru ve vás samotné).
  • Nepokoušejte se ji změnit, to není váš úkol – vaším úkolem je ji milovat, ne ji přetvářet k obrazu svému. Nesnažte se parametry její osobnosti přizpůsobovat sobě. Nelámejte ji. Tehdy se změní sama tak, že ji budete milovat ještě víc. Protože změnu musí chtít ona. Vy maximálně k tomu můžete nastavit odpovídající podmínky (dobře ji vymrdáte :-D).
  • Veškerou zodpovědnost berte na sebe – veškerou odpovědnost za svoje emoce berte na sebe. Vaše osobní štěstí není starost vaší ženy. Nemůže vás udělat šťastným, pokud to vy sami nebudete chtít. To vy nesete zodpovědnost za to, že všichni členové vaší rodiny budou šťastni. Pokud dokážete být šťastní, bude šťastná ona i celá rodina. Jo a taky si zvykněte na to, že všechno vždycky bude vaše chyba. 😀
  • Nikdy ji neobviňujte jako by ona mohla za to, že vy se zlobíte – pokud nemáte náladu nebo se na svoji ženu zlobíte, jsou to pouze vaše osobní emoce a vaše osobní volba. Vaše emoce jsou vaší odpovědností.Vaše žena není povinna léčit vaše dětská traumata nebo za vámi běhat s „emocionálním slintáčkem“. Pokud to potřebujete, dejte si pauzu, pobuďte si o samotě a udělejte si v sobě pořádek. Jakmile si vy stabilizujete své emocionální pozadí, všimnete si, že vztahy v rodině se urovnávají.
  • Nechte svou ženu prostě žít – to znamená, že když má špatnou náladu nebo je hrozně rozzlobená, nepokoušejte se věci okamžitě napravovat (a snažte se tu kundu hned nezabít :-D). Její dobrá nálada není vaše starost. Prostě jí vysvětlete, že čas od času být naštvaná, zlobit se nebo být zoufalá je normální. Ženy jsou už tak založeny, že svět vnímají se zvýšenou citovostí. S tím se nedá nic dělat. Měla by ale vědět, že se o vás vždycky může opřít. Až vychladne, pochopí, že jste silný muž pevné vůle. Že vám může důvěřovat. Neutíkáte z bytu pokaždé, když se naštve. Poskytněte jí jistotu, že s ní budete vždycky, ať pláče jak chce často a ať čelí jakýmkoli nepříjemnostem.
  • Nesnažte se být pořád vážní – ve vztahu a obecně v životě se neberte moc vážně. Raději se často smějte. A přimějte k smíchu i ji. Se smíchem je život jednodušší. Samozřejmě to neznamená, že se nemůžete někdy urazit (byť třeba jen na oko). Ale smích je to, co vás vždy bude spojovat a díky němu překonáte jakoukoliv překážku ve vztahu. Proto nebuďte zasraný bručoun, kurva!
  • Snažte se proniknout do její duše každý den (a nejen do její duše) – zjistěte, co zejména ji naplňuje pocitem, že je milována a v bezpečí (pro každou ženu to je něco jiného – některá potřebuje materiálno, jiná duševní souznění a pochopení její složité rozpolcené osobnosti – podle mě každá žena potřebuje obojí). Zkuste dosáhnout toho, aby se každý den cítila jako královna. A když ne jako královna, tak aspoň jako princezna a klidně ji tak i oslovujte (ať si chvíli myslí, že má navrch).
  • Buďte v jejím životě přítomni – uďte k ní pozorní a pokud vám něco vypráví, poslouchejte. I když to budou třeba hrozný sračky :-D, vydržte – ostatně i proto je třeba, abyste byli na jedné vlně a rozuměli si – protože pak vám její nekonečné povídání nebude vadit a budete naopak rádi zamilovaně poslouchat. Udělejte vše pro to, abyste s ní každý večer mluvili s čistou a nezatíženou myslí. Chovejte se k ní tak, jako by byla vaším nejlepším klientem (respektive modlete se za to, ať jste jejím jediným klientem vy – pokud pracuje jako prostitutka – přijďte za ní vždy hned brzo ráno).
  • Přijímejte její sexualitu – neberte sex jako prostředek proti stresu. Je to cesta k proniknutí do největší hloubi její duše. Rozplyňte se v její něžnosti. Ať ví, že vám může stoprocentně důvěřovat. Jak v posteli, tak v životě. Hrozný bullshit co. 🙂 Snažte se jí v posteli udělat to, co jí na očích uvidíte, protože vám to pak ráda oplatí. I zde platí, že co dáváš, to se ti vrací. 😀
  • Odpouštějte její chyby i ty své – chyby budete dělat oba (ale všechno bude samozřejmě vaše chyba a můžete za všechno – to si dobře zapamatujte :-D). Kdo nechybuje, ten nemá možnost se někam dále posunout. Z vlastních chyb je ale třeba vždy nutné si vzít nějaké ponaučení (klidně i takové, že už víte, co nechcete). Ale neměli byste zase být úplní dementi v režimu 24/7/365 (protože pak s vámi žádná nevydrží, prostě chyby k tomu patří, ale nelze se jich dopouštět stále dokola). Mějte dost odvahy své chyby přiznat, abyste se nedopustili chyby ještě větší. Nejste povinni být dokonalí, ale měli byste se o to aspoň občas pokusit, když vidíte, že jí na tom záleží.
  • Ponechte jí její osobní prostor – poskytněte jí volný čas (a tím jej poskytnete také sami sobě). Nechte ji setkávat se s přáteli a kamarádkami a pěstovat svého koníčka. Dejte jí možnost také si odpočinout a trochu se uvolnit. Potřebuje odpočinek přinejmenším ve stejné míře jako vy. A vy to samé – dostatek volného času pro sebe samého to dopřeje také vám. Můžete se tak v klidu zamyslet nad tím, kam se má váš společný život ubírat.
  • Buďte zranitelní – podělte se s ní o své pocity i o své obavy, ale zase také myslete na to, že z vás nemá být uzlíček nervů na pochodu. To by ji asi moc neimponovalo. Občas se otevřít tomu druhému rozhodně není na škodu. A rozhodně to dělejte častěji, než jen občas. Pomáhá to budovat vzájemnou důvěru.  Přiznávejte své chyby – když něco fakt poserete (vyspíte se „nechtěně s její sestrou i matkou), omlouvejte se (protože můžete za beztak za všechno).
  • Buďte k ní naprosto poctiví – Pokud si přejete, aby mezi vámi panovala důvěra, buďte připraveni sdílet s ní všechno. Zvláště pak taková tajemství, která jste nikdy nikomu nesvěřili. Potřebujete k tomu odvahu. Avšak teprve když jí úplně a beze zbytku otevřete srdce, bude mezi vámi skutečná láska. Noste masku jak chcete dlouho, avšak při návratu domů ji vždycky sejměte.
  • Nepřestávejte se společně vyvíjet a růst – stojatá voda je zdrojem nákazy, proudící potok přináší svěžest a čerstvou vodu. Pokud svaly nezatěžujete, začnou atrofovat. Totéž platí o vztahu. Pokud na něm přestanete pracovat, začne uvadat. Najděte si společné cíle, sny a zájmy. Sestavte si společné plány. Společně pracujte na jejich naplnění. 
  • Z peněz nedělejte vědu – peníze jsou zdroj, vždycky se dají vydělat nazpět. Peníze jsou nástroj, který váš život mohou udělat o něco hezčí, ale jen o nich to fakt není. Když se podíváte na ty nejchudší rodiny, tak jsou mnohdy šťastnější než ti, co vše přepočítávají na peníze. Nikdy vám nebudou pomáhat, budete-li se bát je používat. Snažte se je ale oba používat s rozvahou – tak, abyste nikdy doma nemuseli řešit jejich nedostatek. Muž by měl být nejspíše nicméně tím, kdo si vezme na svá bedra, že bude zajišťovat rodinu finančně. Vaše žena by zase všechny vaše prachy neměla rozmrdat za pičoviny. :-DUčte se partnerce důvěřovat. A pamatujte, že schovávat před ní peníze „pro každý případ“ je nevychovanost – a hlavně je stejně všechny vždycky najde…
  • Naučte se odpouštět a zapomínat – odpouštějte rychle a staré křivdy nikdy nepřipomínejte. Soustřeďte se na budoucnost a nedovolte, aby vám minulost hatila plány. Nepřipusťte, aby si vás minulost nárokovala jako rukojmí. Chyby, jichž jste se v minulosti dopustili, by se mohly vašemu svazku stát brzdou. Kotvou, která vás potáhne ke dnu. Odpuštění osvobozuje. Odřízněte kotevní lano a plujte dál.
  • Vždycky volte lásku – tahle rada by mohla být konec konců i jediná. Využívejte ji jako svou hlavní životní zásadu, která dokáže změnit úplně všechno. Budete-li vždycky volit lásku, nemůže vaše štěstí nic ohrozit. Láska vydrží všechno. Překoná všechno.

Manželství neznamená „a žili šťastně až do smrti“. Je to především práce. Ochota do vztahu neustále investovat. Jenom tak může obstát ve zkoušce času. Pracujte na vztahu a štěstí se dostaví.

Stejně jako život prochází manželství vzlety a pády. Učte se ze všech jeho etap. Učte se jeden druhého milovat. Dá vám to sílu a perspektivu. Zachovat jeho stavbu se vám podaří, pokud v něm každý den vyměníte jednu vadnou cihlu.

  •  
  •  
  • 1
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Ostatní uživatelé také četli:

Světový den manželství nemá pevně stanovený datum, připadá vždy na druhou neděli v únoru. Tento den se stal světovým symbolem pro manželství, které je po léta osvědčeným vztahem mezi mužem a ženou, zároveň oficiálním svazkem tento vztah upevňujícím. Právě manželství je tím nejlepším základem pro výchovu dětí. Děti z úplných rodin jsou vždy spokojenější a...

V současné češtině se slovo verbež příliš nepoužívá, ale přesto by ho měl každý Čech znát. A hlavně také vědět jeho význam a pravopis. Jak to tedy je? Slovo verbež není odvozené od slova běhat, proto je tvar verběž chybný. Pravopisně správně je pouze verbež! A jaký je význam? To si hned povíme! Verbež je jiné...

Jen málokdo v ČR toho ví o tvorbě eshopů a jejich provozu tolik jako človíček s přezdívkou „Souki“. Celým jménem Petr Soukup. Zakladatel společnosti Simplia s.r.o.  A přestože řešení od Simplie využívá už pár set eshopů. Přitom se o této malé české firmičce nikde moc nepíše. Je načase to změnit.Ahoj Petře, já již trochu nakousnul, čím se...

Nejdůležitějším lidským orgánem je mozek. Řídí veškeré tělesné funkce jako činnost srdce a plic, trávení potravy, pohyby a komunikaci s okolím. Mozek však může trpět řadou onemocnění a poruch, například Alzheimerovou chorobou, epilepsií, Parkinsonovou nemocí, mozkovou mrtvicí nebo nádorem mozku. Na rozdíl od mnoha jiných orgánů ho však zatím neumíme nahradit ani mozkem od jiného...

O dávné historii hazardních her vypovídají historické vykopávky, při nichž byly objeveny hrací kostky. Hazardní hry se objevovaly postupně, počínaje loteriemi. K hrám se v České republice vždy přistupovalo pozitivně, ale s jasnou regulací činnosti heren a jejich zdaněním. V 60. letech začal hazardní byznys nabírat obrovský rozmach: pro udržení obchodu si museli kupovat losy...

Slovo gryf se používá málokdy, a právě proto mnozí neznají jeho správný pravopis. Pojďme si ho připomenout a pomocí příkladů zapamatovat. Správně je grif i gryf Máme štěstí! Čeština je v tomto případě milosrdná a uznává obě varianty jako spisovné. Proto si můžeme vybrat, která se nám líbí více a je to vlastně úplně jedno....

Slovo správce je odvozené od slova správa, případně slovesa spravovat. Nikoliv od výrazu zpráva! Zapište si to za uši, abyste nechybovali. Pravopisně správně je pouze správce!A jak je to s významem? Správce je označení pro člověka, který spravuje (= stará se, pečuje, udržuje atd.) něco konkrétního. Správce je velice široké označení, protože se může jednat například...

Délka reklamního spotu v televizi a rozhlasu se obvykle označuje termínem stopáž. Stopáž může být různá, záleží zejména na penězích, které je zadavatel reklamy ochoten investovat. Nejkratší stopáž je zpravidla 5 sekund. Naopak nejdelší spoty mohou mít až 5 minut. To je však spíše výjimka. Jednak jsou takové spoty drahé a navíc diváka nudí. Nejběžnější stopáž...
Načíst dalších 10 článků