Kouzlo nedostupnosti – 2. část

Jedná se o pokračování článku Kouzlo nedostupnosti: Méně je někdy více.

Chovejte se tak trošku jako nevděčná svině. Zrušte občas nějakou schůzku (něco vám do toho nečekaně vlezlo). Občas nezvedněte telefon. Neodpovídejte na SMSky. NEPIŠTE MU NEBO JÍ KAŽDÝ DEN K SAKRU.

Nemůžete-li si pomoct, tak si zkrátka si na pár dní vypněte telefon, najděte si na vypisování někoho jiného (kamarád, kamarádka, tajný Zorro ctitel, operátorka na infolince T-Mobilu). A nebo prostě jděte ven, cvičit, začněte podnikat nebo cestovat, vydejte se na túru, do města, na procházku, jděte si zaběhat si, pusťte si hudbu – ale ne žádnou depresivní srajdu! Zkrátka – zabavte se a nenuďte se doma sedm dní v týdnu, 365 dní v roce.

Když vám objev milostivě zavolá, vymyslete si čas od času důvod, proč dnes nemůžete přijít. Neomezujte se neustále kvůli někomu. Chcete jít ven s kamarády / kamarádkami? Tak jděte!

Chovejte se tak, jako jste se chovali doposud, jen si tam občas také udělejte místo pro vašeho nového partnera. Ale rozhodně tomu nepodřizujte celý váš život. Opět bych použil takové menší přirovnání.

Většina z nás žila do aspoň do 15 – 18 let s rodiči. Chodili jsme ven, bavili jsme se. Nic nám nechybělo. Nevyšilovali jsme, když nám náhodou někdo nepopřál dobrý den a nebo sladkou dobrou noc. Prostě nám to bylo jedno.

Ve dvaceti či v pětadvaceti letech, kdy už máme něco za sebou a najednou jsme se ocitli sami (jsme zkrátka single, po rozchodu, rozvedení, ovdovělí), pak najednou narazíme na pana / paní X, který / která nám učaruje. Zmagoříme a chceme pak samou láskou náš nově získaný protějšek sežrat láskou („Ty vole, co když už nikoho takového nepotkám?“). A náš protějšek se začne podvědomě bránit („Táhni ty, mrcho :-)!“).

Najednou se chováte úplně jinak, než jste se chovali doteď.

Jakmile bude mít váš partner pocit, že jste na něm citově závislí, začnete jej odpuzovat. Už nebudete tak sexy jako dřív, už nebudete tím, koho bude muset dobývat. Stane se z vás hračka. Otrok. Slave. Bitch, která si neustále vynucujete něčí pozornost.

Váš partner chce mít taky podvědomě pocit, že dokážete existovat i bez něj. Že nebudete kovadlinou na jeho noze, která bez jeho lásky druhý den pojde žalem. Že bude moci také žít a také se bavit. Že jste zkrátka srovnaní se svým vlastním životem. Že jej budete milovat. Ale dokážete také existovat i bez toho, aby vám musel každých pět minut vyznávat lásku na Facebooku (mucinky, srdíčka, sladké růžové věcičky).

Co z toho plyne?

Buďte pány situace. Nedolézejte. Nesnažte se přespříliš. Jinak se vám to v konečném důsledku vymstí.

Obecně je spíše těžké určit onu hranici, kdy se snažíte až moc. Ale časem na to přijdete, to jsou právě ty životní zkušenosti, které musíte nasbírat během dospělosti.

Nezapomeňte

Nezapomeňte

Díky vlastnímu patolízalství ztrácíte ono kouzlo nedostupnosti. Onu pověstnou nepoddajnost, tajemnost a neutuchající sexappeal.

A to je cesta do pekel. Tím vše zazdíte. Naopak – buďte ten / ta, kdo udává tempo. Pokud vám všechny tyto rady přijdou jako výplod choré mysli, tak popřemýšlejte, co je pravdy na následujících pár větách:

Vždycky nás láká to, co zkrátka teď nemůžeme mít. A nebo to, čeho se nám zrovna nedostává. (asi netřeba více vysvětlovat)

Hlad je nejlepší kuchař. (proto vytváříte onen hlad, touhu vás znovu vidět, spatřit)

Člověk si většinou začne vážit toho, co má, až když o to přijde. (a proto musíte svému partnerovi čas od času jako by unikat, vzdalovat se mu a pak se zase milostivě poddat)

Vy musíte vytvořit touhu u vašeho objevu. A tu lze vytvořit jen tak, že se zkrátka budete chovat jako Vodafone. Budete nedostupní ve chvíli, kdy vás někdo chce a nebo potřebuje.

Když je to všechno tak jednoduché, proč tohle spousta lidí nedělá?

Protože se toho spousta lidí bojí. Mají strach, že když náhodou svému miláčkovi, který na ně z vysoka dlabe, nenapíšou, tak jim uteče. A tak mu raději píšou ostošest. Bombardují jej zprávami, prosbami a výčitkami („Proč mi nepíšeš? Stalo se něco?“). Až ho tím úplně odradí.

Určitě se může stát, že skutečně o nového partnera, poté, co o něj přestanete projevovat neustálý zájem, přijdete. Ale na druhou stranu – vy byste chtěli žít s někým, koho musíte vy neustále uhánět a on neprojeví žádnou snahu dobývat vás? Je to skutečně ta pravá láska pro vás? Na tuto otázku si musí odpovědět každý z vás.

Co tedy dělat a nedělat?

Nekrmte svůj objev láskou od rána do večera, je to kontraproduktivníNekrmte svůj objev láskou od rána do večera, je to kontraproduktivní.

Dejte najevo svůj zájem, ukažte, že jste fajn partie. Že je s vámi sranda a stojíte o to blíže poznat i protistranu.Ale je fakt lepší držet si (alespoň) zpočátku určitý odstup a nebýt tím, kdo bude neustále tím tahounem. Být takový druhý Darth Vader. Občas musíte váš protějšek jemně podusit a na konci mu říct, že jak moc ho máte rádi, i přestože na něj před chvílí sršely blesky.

Zase ale všeho s mírou, když odřeknete každou naplánovanou schůzku, budete neustále nedostupní a budete působit celkově jako totálně odtažitý introvert, váš objev vás jednoho dne nakopne s rozběhem do koulí / meruňky.

Nechte i druhou stranu, aby ukázala, že o vás stojí a zaslouží si vaši pozornost. Nebuďte jak buldozer, který si pořád musí razit cestu skrze stále vzrůstající neprostupné houští. Pokud cítíte, že jste to v některých ohledech přehnali, dejte si zkrátka oddech. Přestaňte neustále čumět na displej telefonu. Pár dní své lásce nepište (ono vás to po těch pár dnech zase trošku pustí a budete zase normálně fungovat). Přestaňte to řešit a kazit si tím náladu. Rozhodně zanechte nějakého vlastního litování sebe sama. Nejste přece sráči, ne?

Vy byste chtěli sráče, který se pokaždé sesype jako domeček z karet, sotvaže mu někdo neposlal pár písmenek a nebo MMSku se srdíčky? Asi ne. Tak se tak také nechovejte!

Buďte jako Lord Voldemort. Tomu bylo také u prdele, že jej nikdo nemá rád.

Přestaňte se trápit nad věcmi, které stejně nemůžete ovlivnit.  Buď jste si dobře vybrali, vašemu miláčkovi docvakne, co má dělat a nebo vám osud hodí do náruče někoho jiného.

Když někomu budete neustále psát, jak vám chybí, jak jej milujete, tak tím ničemu nepomůžete. Ale bude to mít naprosto opačný efekt. Budete vypadat jako psychopati, kteří neustále vyžadují pozornost. Jako blázni, kteří neustále někoho bombardují zprávami, telefonáty, maily, plyšáky, kytičkami, srdíčky a podobnými sladkými věcičkami, ze kterých se mi už teď dělá pěkně blbě :-), jenom aby měli pocit, že je někdo má rád.

Nebojte se, že občas nějaký vztah zazdíte. Trošku riskujte. Díky tomu získáte větší cit. Dovede pak lépe odhadnout další potenciální partnery, podvědomě už vycítíte, jak asi váš nový objev bude reagovat. Stěžejním úkolem pro vás je naučit se zbavit strachu ze samoty a nebát se jít do rizika. Brát život takový, jaký je. Nelitovat se a nebrečet neustále nad rozlitým mlékem. Naučte se, že vše špatné je pro něco dobré. Díky vlastním hloupým chybám se můžete poučit pro příště. A příště – příště už to neposerete. A pokud ano – máte další desítky nebo možná stovky dalších pokusů. Jednou to vyjde.

Prostě buď o vás má druhá strana zájem a nebo nemá. Proč to neustále (ne)řešit?

Život je příliš krátký na to, abyste řešili neustále podobné malichernosti. Neozval se vám? No a co? Tak se ozve někdo jiný, když se budete snažit. Trpělivost růže přináší. Důležité je neházet po prvním nezdaru hned flintu do žita.

Když budete neustále sedět doma na zadku a přemýšlet nad tím, co jste udělali špatně nebo co jste měli udělat jinak, tak tím ničemu nepomůžete.

Místo toho raději jděte ven, do baru, na diskotéku, učte se seznamovat s lidmi a snažte se stát ještě lepším a okouzlujícím stvořením, než kterým jste dosud. Třeba se jím jednou skutečně stanete a budete jako v té pohádce o ošklivém káčátku. A třeba ne – ale aspoň budete moci říct – zkusil / zkusila jsem to.

Je jedno, jestli je vám 15, 20 nebo třeba čtyřicet let. Každému z nás se může stát, že bude single. Že bude sám. A bude muset zase bojovat o své životní štěstí a něčí lásku. Proto je dobré mít vždy na paměti, že je lepší být tím, po kom muži / ženy touží. Než tím, kdo neustále někoho dobíhá a nejspíš nikdy nikoho nedoběhne.

Foto:

http://www.sxc.hu/photo/1147436

http://www.everystockphoto.com/photo.php?imageId=1055610&searchId=d3c9e91b816651d4989be43360433f0c&npos=49

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Current ye@r *

Článek ”Kouzlo nedostupnosti – 2. část” má již 12 komentářů.

  1. Martina09:33 dne 22.9. 2020 napsal/a

    Naprosto pravdivý článek, na který jsem narazila čistě náhodou. Ale v současné situaci se mi docela hodí.
    Navíc vtipně napsaný! :-)

  2. Judita08:59 dne 12.8. 2020 napsal/a

    Moc pěkně napsané,možná trošku ostře, ale souhlasím s každou větou. Chápu, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci, ale trápit se kvůli člověku, který nás nemiluje nikam nevede… Jen to chce sílu vše si přiznat, vyplakat se, být nějaký čas raději sám než s někým, kdo o nás nestojí. A raději být sám než se sráčem.

  3. Václav Polcar10:10 dne 14.6. 2020 napsal/a

    Lepší je si na nic nehrát

  4. Pamina18:19 dne 5.6. 2020 napsal/a

    Michale, moc mě bavíš… a naprosto souhlasím. Je to prostě hra… a vyhrává ten, kdo „má rád míň“, bohužel…

  5. Jan Novák10:54 dne 4.6. 2020 napsal/a

    Jaké by to bylo tobě kdyby se tak k tobě někdo choval???

  6. Brad Pitt14:17 dne 29.5. 2020 napsal/a

    Neni to pravda co rikas. Tohle se nedela. A kdyz uz to nekdo dela neni to hned nevdecna svine. Ani vycurany stvoreni.A neni to dolejzani. Ja teda takovou holku nechci jako tu pises.

  7. Bananvcokolade19:55 dne 24.2. 2019 napsal/a

    Tvuj článek mě neskutečně nakopl :D Teoreticky je mi tohle všechno jasný i bez článků, v dřívějších vztazích jsem dokonce byla tim míň dostupnym. No ale pak jsem narazila na současnýho partnera, utekly 4 roky a já je celý prožila jako pejsek na vodítku. Protože partner co? Protože partner na mě sere! Ne úplně, ne zvysoka, ale asi tak zdravě jak by se mělo, ale navíc je do toho takovej odtažitější nepotřebuje porád muckat a objímat a navíc ten náš rozjezd… Já byla ta co ho musela uhnat a tak nějak… Jako by mi ta role dobyvatele zůstala.
    Tyhle rady sice pasujou fakt spíš na rozjezd vztahu, ale já mam na výběr buď mezi rozchodem anebo mu ukázat, že zas taková jistota nejsem a zkusit to trochu srovnat. Tak co no. Nic za to nedám.

  8. Bobi17:08 dne 24.8. 2017 napsal/a

    Děkuji mockrát za skvělý článek vtipně napsaný a bohužel mám taky stejný problém chovám se teď jak jitrnice.Mozek to ví ,ale asi jsem se tak nějak neplánovaně zalaskovala.Takze budu teď teda jak ten Lord Valdemort:-))).Aspon se budu snažit .

  9. Michal19:25 dne 4.10. 2015 napsal/a

    Hrát tuhle hru je opravdu těžké pokud jste vy ten kdo ve vztahu tahá za kratší nit. Bohužel z mé zkušenosti vím, že je to nutné. Platí, že ten koho máme jistého ten nás přestane bavit.

  10. Linda23:08 dne 8.3. 2015 napsal/a

    Doufejme že tyhle zhovadilosti nikdo nečte!

  11. Alzbeta23:49 dne 22.8. 2013 napsal/a

    Chapu tve pocity (chovala se podobne, ale o tom jindy). Nestoji o tve vysvetleni, budes se opakovat.

  12. Martin11:51 dne 22.8. 2013 napsal/a

    Vcera jsem nasel tento clanek a clanek o tom, proc rozchod se zenou tak boli a lituji, ze jsem ten clanek nenasel drive.
    Je to totiz presne o me a udelal jsem snad kazdou chybu, ktera je v clancich popsana.
    Partnerka me opustila po necelych dvou letech, byli jsme zasnoubeni a oduvodnila to tim, ze jsem moc hodnej, ze jsem na ni zavislej.
    Ted uz je pryc skoro tri mesice, ja jsem stale na dne, navic kdyz mi jeste tyto clanky defacto vysvetlili, proc odesla.
    Ja jsem pro ni udelal vse, staral se o ni jak o pronceznu, chteli jsme se vzit, kupuji byt, nemam dluhy, choval jsem se k ni jako k cloveku, ktereho miluji z celeho srdce a to vse v dobre vire,
    ze delam spravne, byl jsem presvedcenej, ze tak to je spravne.
    Zaroven jsem vsak nebyl klasickej pripad podpantoflaka, co by neumel rict ne, nebo delal neco proti sve vuli. Naopak jsem inicioval spoustu aktivit, o vztah jsem pecoval, nesedel doma pred televizi.
    Po rozchodu jsem se rozsypal a udelal opravdu snad vsechny popsane chyby, psal ji, volal pod parou atd…
    Jednak jsem si tim uzavrel dvere, ukazal se jako totalni slaboch, ale misto toho, abych ji vymazal z hlavy, mam porad chut ji kontaktovat a nejak ji to vysvetlit, omluvit se ji a mozna i priznat, ze vse, co rikala a proc odesla byla pravda.
    Misi se ve me emoce a racionalni uvazovani, vim, ze ji uz na me nesejde, ale ja ji stale miluji a chci ji to aspon vysvetlit…..
    Pripadam si uz jako blazen…