Proč, když jste zamilovaní, tak se chováte úplně jinak? Protože jsme tak naprogramovaní od přírody.

Znáte to, když jste zamilovaní, tak jste schopni odpustit cokoliv.

Zapomenout na kohokoliv během okamžiku.

Změnit svůj život od základu.

Děláme se lepšími a silnějšími, než ve skutečnosti jsme. Anebo se naopak podceňujeme (nejsme přece pro toho druhého dost dobří, nezasloužíme si ho, božeééé, pokud si tohle myslíte, tak jste zralí na psychouše) a hledáme nějakého silnějšího samečka / samičku, co by se nás ujmul(a) :-).

Dokonce jste schopní se nějakou dobu vodit za ruce i s úplným debilem a nepřijde vám to divné…..

Jak poznáte, že jste zamilovaní?

„Člověk má být zamilován. To je také důvod, proč se nemá ženit.“

– Oscar Wilde

Chováte se prostě jako idiot.

To je neklamná známka, že jste v tom až po uši.

Nejhorší je, když se (stejně jako já) po celý život chováte jako naprostí kreténi, to se pak těžko rozlišuje, jestli jste zamilovaní anebo ne :-). Možná proto mám pořád tak veselou náladu, protože jsem vlastně pořád zabouchlý do života…

Mimoň.

Tohle jste přesně vy :-). Vlastně my všichni, kdo jsme se alespoň jednou v životě zamilovali.

Nejhorší je, když se zamilujete třeba do smažáku. To se pak stádium zamilovanosti rychle přesouvá do závislosti.

Děláte věci, které byste jindy neudělali ani přes něčí mrtvolu.

Stáváte se na někom závislý a odkrýváte mu své nejhlubší nitro. (ano, i 

Kromě toho, že nejenom vypadáte jako idiot, ale ještě máte na tváři neustále ten přiblblý úsměv vyjadřující, že jste fakt totálně mimo, což je na jednu stranu fajn, pokud jste mimo i normálně. Ostatním to pak nepřijde vůbec divné :-).

Bolí vás koutky úst od toho, jak se neustále tlemíte a okolí vás již začíná mít také pomalu za pěkného idiota.

Na nějakou dobu ztratíte soudnost.

Většinou se říká, že období zamilovanosti trvá 3-6 měsíců, ale znám pár lidí, co se chovají jako dementi po celý život. Mám tedy za to, že někde soudruzi z NDR při výpočtu udělali chybu. Asi to byli taky zamilovaní dementi :-).

Hýříte energií a vznášíte se nad zemí. Při pohledu na svého vyvoleného či vyvolenou se vám podlamují kolena. Srdce buší jak o závod, že máte najednou pocit, že dostanete infarkt. Potíte se a v břiše a na hrudi cítíte takové podivné mravenčení.

Pokud pořád hrozně žerete, tak najednou nemáte hlad, což je také jasná známka toho, že jste zaláskovaní.

Nebojte, ono až vás to zase opustí, tak vyžerete půlku lednice a budete mít svůj metrák tuku zase zpět :-).

Tohle vše má na svědomí chemie. Lidský mozek, který spouští jeden chemický pochod za druhým. Tělo začne produkovat látky vyvolávající euforii jako dopamin, oxytocin, fenyletylamin, adrenalin atd.

Proto během období zamilovanosti tak docela značně ušetříte za drogy, což se dá brát také jako plus…

Je to na jednu stranu krásné a povznášející a na druhou smrtelné. Může to skončit pevným svazkem i zlomeným vazem.

Můžete si navzájem ublížit, protože v člověku se v období zamilovanosti formují materialistické choutky :-). Chce toho druhého vlastnit, přimknout k sobě. A ten druhý se tomu zákonitě brání (většinou). Chceme po tom druhém, aby dělal přesně to, co chceme my, protože my ho tak hrozně potřebujeme, až je nám z toho „ouzko“ (bože, ten, kdo vymyslel tohle slovo, by měl být o hlavu ouzký).

Ani jeden nechce být ten slabší a pak je to vlastně taková menší válka, ve které muži podle mě nemůžou nikdy vyhrát :-). Ono vlastně stačí, aby si vaše holka začala nechtěně mnout vystouplé bradavky a hrát si se svýma kozama. A už jste právě prohráli…

A proč o tom všem píšu? Protože je asi třeba naučit se rozlišovat mezi zamilovaností, kdy máte na očích nasazené růžové brýle a nevnímáte okolí, jdete do všeho po hlavě i za předpokladu, že víte, že to je špatně. V tu chvíli by měl asi člověk více poslouchat více mozek (i když je to těžké).

Člověk by totiž v období zamilovanosti neměl brát sám sebe moc vážně. Protože se chová jako naprostý mimoň. Většinou to právě poznáte tak, že si serete do huby a děláte věci, které byste nikdy nedělali.

Například poserete někomu kapotu auta, ale tohle jsme kdysi vážně s kamarády nedělali proto, že bychom byli zamilovaní :-).

Děláte věci, které dělají jen chovanci ústavu pro mentálně postižené.

To se asi vztahuje také k té kapotě auta….

Protože normálně asi nekontrolujete telefon desetkrát za minutu.

Nesledujete Facebook své vyvolené / svého vyvoleného.

Vlastně se nad tím musím docela smát, když nad tím tak přemýšlím, jak dementně se chováme, když jsme zamilovaní.

Protože normálně se asi nechcete vrhat z mostu ve chvíli, kdy vám ten druhý nenapsal a nebo nedejbůh vám neřekl, jak moc vás miluje.

Máme na očích ty již tolikrát zmiňované růžové brýle, skrz které se nám objekt našeho zájmu zdá božský, úžasný a dokonalý, i kdyby vypadal jako strašidlo nebo měl IQ tykve.

Ono ostatně na tohle pak přijdeme až později, co jsme si to vybrali za kreténa :-).

Proto občas nebývá na škodu se také na chvíli zastavit a dát trochu času i sami sobě k přemýšlení, zda je to jen zamilovanost anebo již se rodící láska. Zda je to jen chvilkové poblouznění anebo právě se rodící hlubší vztah.

Zda s tím druhým skutečně chcete být proto, jaký je. A ne kvůli tomu, že jste si právě dali další dávku naší oblíbené drogy do žil.

A většinou to poznáte tak, když se ve chvíli, kdy jste sami, zkusíte zamyslet nad tím, zda je tohle skutečně váš partner do života.

Má všechny vlastnosti, které od životního partnera očekáváte?

Jaké má nedostatky? Zkoušeli jste se zamyslet nad tím, jaké špatné vlastnosti vůbec má?

Protože na tohle většinou na začátku vůbec nemyslíme a poznáme to často až později. Ale i na začátku už možná přijdete na pár nedostatků, které však pro vás mohou být docela zásadní a víte, že vám budou dříve či později vadit.

Určitě také není občas na škodu získat pohled zvenčí a probrat to i s blízkými kamarády. Oni vás totiž znají nejlépe a vidí, jestli na vás váš nový protějšek nemá také třeba negativní vliv (strach, stress, drogy, dluhy, špatná nálada – tohle vše může ten druhý vnášet do vašeho života a vám to ani nemusí dojít, než právě odezní ta zamilovanost a vy se pak po měsících probudíte a zjistíte, v jakém vězení jste žili, protože jste se jen báli udělat ten první krok do neznáma a říci: „Ne, tohle já nechci.“).

Podmínkou je nemít také mentálně retardované kamarády, to byste toho moc nevykoumali :-).

Vážně byste se měli brát až ve chvíli, když víte (máte pocit), že se ve vašem vztahu rodí něco hlubšího – láska. A společně s láskou by také měl jít ruku v ruce respekt a porozumění pro potřeby toho druhého, ale také porozumění k sobě samému. Nelze dávat lásku, když neumíte milovat sami sebe. Musíte vědět, co chcete vy, co jste ochotní tolerovat a co je již moc.

Láska už je to období, kdy opadne zamilovanost a vy už víte, že s tímto člověkem dovedete žít. Anebo si to aspoň myslíte. Pak budete šťastní. Aspoň na chvíli :-).

Nejhorší je pořád nevědět a hledat. Protože na konci toho hledání přijdete na to, že sotva něco dosáhnete nějakého svého vytyčeného cíle, objeví se další a další. Protože nikdy nebudete mít vše.