Mnohokrát jsem se zamýšlel už v životě nad tím, proč nás nevěra toho druhého tak bolí. Asi poprvé se zde pouštím do nějakého filozofického článku, který neschvaluje a také neodsuzuje jednu či druhou stranu. Neříká, co je správné a co není. Protože to sám nejsem schopen posoudit. A myslím, že ani nikdo jiný. Každý z nás je jiný, prožil něco jiného a vyznává jiné životní hodnoty.

Tak jako někde lidé chodí zahalení od hlavy až k patě a nepřijde jim to divné, tak i ostatní lidé vnímají jinak to, co je (pravá) láska, nevěra a i podle toho také jednají.

Už si začínám zvykat na to, že lidé jsou tak složitá (a dementní) stvoření, že jejich myšlenkové pochody nikdy nepochopím. Ale můžu se tomu snažit alespoň trochu přiblížit.

Proč láska a nevěra bolí?

Je to kvůli egu. Kvůli tomu, že máme pocit, že musíme toho druhého vlastnit. Proto se cítíme potom tak ublížení, když ten druhý projeví chuť odejít za lepším jinam.

Zkuste si třeba představit, kolik partnerů měl daný člověk před vámi. Žárlíte také na ně?

Někdo nás hluboce ranil.

Ublížil nám, jelikož si dovolil sdílet okamžiky štěstí i s někým jiným a nám o tom neřekl.

Lhal nám (otázka je, zda byste byli schopni přijmout onu čistou pravdu).

Měl sex s někým jiným a nedejbůh se mu to ještě líbilo.

Takhle to vidí asi každý, už se ale nezajímá, jak se asi cítila ta druhá strana. Myslíme jen na sebe.

Zkuste se na vše podívat z druhé strany

Něco vašemu partnerovi chybělo. On to našel, užil si, cítí se šťastný a jde si za svým štěstím. Máte právo jej za to nenávidět?

Byl vám nevěrný. A přesto se zase vrátil k vám. Je to nevěra? Nebo je to skutečná láska? A existuje vůbec skutečná láska? Mnoho otázek, žádné odpovědi.

Proč?

Protože časem člověk dojde k poznání, že něco jako láska až do konce života neexistuje. Že láska je jen chvilkové poblouznění, které časem odezní a pak už to bude jen na vás dvou, zda spolu zůstanete nebo ne. Zda se budete cítit ve vztahu šťastní (nebo raději odejdete).

Že láska nás potká párkrát za život a nebude trvat věčně. Možná bude trvat jen pár pikosekund. Možná roky. Možná skutečně až do smrti (té vaší :-).

Zapomeňte na filmy a pohádky, které nám od rána do večera servírují v televizi a na pornofilmy, kdy si každý užívá od rána do večera neskutečně dobrý sex. To jsou bludy. Reálný život je ve skutečnosti jiný. V něčem horší (méně se píchá), v něčem lepší (nečumí na vás miliony honičů u obrazovek :-)).

Láska v životě je něco jako vodopáad, jednou jste nahoře, jednou dole a modlíte se, aby vás to tam dole nepohřbilo. Někdo umí surfovat lépe na těch vlnách, někdo neumí ani vzít prkno do ruky a pokaždé jej to semele. Šťastný ten, kdo surfuje po většinu života nahoře a… skutečně vás baví číst takové sračky? 🙂

Může být někdo nevěrný a stále milovat svého partnera?

Myslím si, že může.

Partner má vlastnosti, které chceme od někoho, s kým chceme trávit většinu svého času i života. Sdílí s vámi stejné hodnoty. Je tu pro vás, je vaší oporou v těžkých životních chvílích. Postará se o vás a víte, co od něj můžete čekat. Prostě takový záloha pro případ nouze.

Je to řekněme takový maratonec, který běží většinu života bok po boku s námi.

Milenec je někdo, kdo nám dává pocit vzrušení, výjimečnosti, lásky. Milenci rozbíjí zaběhlý stereotyp, umožní nám často poznat nás takové, jací jsme.

Takový sprinter. Představte si třeba Usaina Bolta :-).

Proto se lidé často vracejí ke svým partnerům a pak utíkají za milenci. Chybí jim ten povznášející pocit změn a něčeho nového.

Někdo milence v životě nepotřebuje. Někdo ano. Někdo jich potřebuje deset týdně. Někdo jednoho za celý život. Je to individuální.

Proč jsou lidé nevěrní?

O tom už jsem dříve psal, ale v několika větách jsem to vlastně popsal i výše.

Částečně v tom asi hraje roli i to, že někdo před lety přišel s tím, že bude něco jako manželství. Společný závazek muže a ženy (a ani tohle už tedy rozhodně všude neplatí, že :-)), který byl uzavřený před nějakou autoritou.

Nutí nás to žít v kleci. Protože se to od nás vyžaduje. Protože to od nás vyžaduje společnost. Okolí. Ale nikdo se už asi nezamýšlí nad tím, jestli to chceme my. Jsou to naše životy. Kdo má právo nám diktovat, co smíme anebo nesmíme dělat? Kdo se pasoval do role samozvaného soudce, který ví, co se smí anebo nesmí?

Spousta otázek, žádné odpovědi… Protože na tyto otázky nikdo nezná odpovědi. Od toho je filozofování.

A právě jedna věc je na filozofii kouzelná – můžete si přečíst tři prdele vět od filozofa a stejně se piču dozvíte….

Jak vypadá tedy opravdová láska?

Co je tedy nakonec pravá láska? A existuje vůbec?

Tak, že vám jde o to vidět toho druhého šťastného.

Vy sami se cítíte, jako kdybyste létali (podobný stav navozuje LSD – prý :-)).

Tak, že svou lásku podporujete ve všem, co dělá (no zase ve všem ne :-)), staráte se o váš protějšek a záleží vám na něm.

Dokonce třeba i tak, že toho druhého necháte svobodně jít, protože víte, že vy sami byste nebyli šťastní a váš partner by to kvůli vám také odnesl. Působili byste si pouze bolest jeden druhému.

Špatný vztah může zničit více než srdce a naděje. Může rozbombardovat veškeré ambice, cíle, sebevědomí. Rozbít kompas, s jehož pomocí se snažíme orientovat v životě.

Tak, že necháte toho druhého jít, pokud víte, že s vámi již ten druhý neumí anebo nechce být. A to i přesto, že víte, jak by vás to bolelo.

Právě proto se lidé rozchodů a nevěry bojí.

Bojí se, že už nebudou toho druhého vlastnit, i když jej ani vlastnit nemohou.

Toho druhého nemůžete vlastnit. Můžete se jej pouze snažit pochopit.

Myslí jen na sebe, na to, jak budou sami. Nemyslí na to, že třeba ten druhý je kvůli nim nešťastný. To je právě to ego. Ptáme se jen na to, co my. Ne na to, co ten druhý.

Kdysi jsem psal, že rozchod je skutečně něco jako pohřeb. Pořád s tím souhlasím, jen bych to trochu doplnil. Dá se pojmout dvěma způsoby.

Jako smuteční obřad, kdy budete dny a roky truchlit.

Nebo jako oslavu. Oslavu konce i nového začátku.

Oslavu něčeho nového a nebo jako oslavu společných chvil, které jste spolu oba prožili. Proč byste měli být smutní, že jste prožili lásku a vydrželi spolu po tolik let? Proč byste měli truchlit nad tím, že jste se cítili natolik šťastní, že vám život krásně společně plynul?

Po letech se dívám na nevěru z jiného úhlu pohledu. Je lidská, pochopitelná (nikdy nelze někoho odsoudit hned, aniž byste znali celý jeho životní příběh) a také bohužel běžná.

Představte si, že žijete x let s nějakým debilem, který vás doma drží jako psa na řetězu. V posteli nic moc, to, že jsem napsal, že to je debil mluví taky samo za sebe :-). Představte si, že jste 20 let s tím samým člověkem již od základní školy (no tohle už trochu zavání pedofilií, ale dejme tomu, že vašem partnerovi nebylo 12, když jste spolu začali prcat). Máte právo na to, abyste si užili i někde jinde? Nebo ne? A má váš partner právo o tom vědět? Měli byste mu to říci? Nebo ne?

Na tohle vám odpověď asi nikdo nedá. Jste dospělí (snad vám není patnáct, až vám patnáct nebude, tak si budete přát, aby vám zase patnáct bylo :-)). Vy musíte vědět, zda tohle váš vztah ustojí. Zda to máte anebo nemáte dělat. A zda to ve skutečnosti chcete.

Pokud to nevíte, tak si chvíli lapněte na prdel a položte si jednu otázku, kterou si údajně Steve Jobs (zakladatel Applu) pokládal sám sobě každé ráno, kdy se postavil před zrcadlo: „Kdyby tohle byl můj poslední den v životě, skutečně bych dělal to, co hodlám dnes udělat?“

A pokud mnoho dní za sebou padá stále ta samá odpověď (Ne!), je načase něco změnit.

Myslet jen na sebe? Ano? Ne?

Občas by měl zkrátka člověk žít podle sebe, neohlížet se nalevo nebo napravo. Žít tak, jak by chtěl sám žít. Žít tak, aby sám byl šťastný. Ale také by měl potom přijmout všechny důsledky z toho plynoucí.

Někdo rád riskuje a potřebuje vzrušení, někdo ne. Proto je pohled na lásku i nevěru pro každého z nás odlišný.

Já osobně jsem nikdy nikomu nevěrný nebyl. Zjistil jsem, že nic takového nepotřebuji. Buď mi ten druhý vyhovuje a jsem s tím spokojený. Anebo ne. Pak to řeknu, nebo jdu pryč (jedno z toho). Když se nudím, flirtuju (protože flirt je podle mě ke zdravému vztahu potřeba, udržuje nás tak nějak bdělé, na druhou stranu, flirtovat s někým jiným před partnerem je taky asi na přesdržku). Díky tomu budete chtění a pro partnera přitažliví. Ale já osobně nemám potřebu to hnát dál.

Ale chápu, proč jiní ano. Proto nezakazuji a ani nepřikazuji tomu druhému, co má (či nemá) dělat. Partner je dospělý člověk (s desetiletou holčičkou jsem ještě naštěstí nic neměl a i kdyby jo, tak nejsem tak blbý a nepíšu to sem :-)). Sám musí vědět, co jsem schopen akceptovat a co ne (pokud se o tom spolu bavíme a známe se). Pokud se mnou nebude chtít být, opustí mě tak i tak. I kdybych se na hlavu stavěl.

Hlavně – by vám samotným to, na čem se spolu dohodnete, mělo vyhovovat. Oběma. Měli byste se cítit šťastní. Oba. Pokud jednomu z nás něco chybí a nám na tom druhém něco vadí, je lepší to říci, než to v sobě dusit. A snažit se, pokud opravdu chcete, to změnit. Někdy to jde, někdy nejde. Někdy jsou trhliny ve vztahu a rozdíly v životních postojích / názorech natolik odlišné, že to prostě nejde. Zkrátka – pak je lepší odejít a zkusit to jinde. A určitě je lepší si nechat také chvíli času na to, aby se emoce trochu ustálily. Protože každá láska i každý rozchod je hodně náročný na psychiku a osobní pohodu člověka. Láska nás nabíjí, rozchody vybíjí. Někdy nás i láska ubíjí, někdy nás rozchody zabíjí. Je to opět složité. Jako ostatně lidé a celé lidské pokolení.

Musíte přijít na to, co na sobě tak milujete. Jak neumíte milovat sami sebe, jen stěží budete milovat někoho jiného.

Proč každý den vstáváte.

Co je vaším životním motorem.

Pokud to nevíte, tak se budete ve svém životě jen plácat. Hledat se. Nebudete vědět, co vlastně hledáte.

Na druhou stranu jsem si vědom toho, jak nevěra může bolet. A že u nevěry (a v lásce) jde o nasycení vlastních potřeb (ega). To se ale tím, že budete mít desítky milenců a partnerů zaráz, také nemusí povést (nasytit ego, ukojit potřebu), podobně jako natrvalo nezabere jedna sklenka alkoholu – je potřeba další a za čas další.

A tak stále dokola, dokud se člověk nezačne zabývat příčinou.

Tím, proč vlastně něco takového potřebujete. A zda si tím jen něco nekompenzujete. Zda třeba jen nehledáte ten pomíjivý pocit, tu pravou a jedinečnou lásku, jež znáte jen z pohádek a která nejspíš asi ani vůbec neexistuje….

Neměli byste také zapomenout na jednu věc. Cítíte se díky tomu šťastní? Naplňuje vás to (teď nemyslete na naplňování dámských klínů).

Pokud pocit štěstí chybí, je třeba učinit ve vašem životě zásadní změnu. A možná byste si měli zase položit tu samou otázku, kterou si pokládal Steve Jobs 33 let v řadě za sebou…

Protože tam bude nejspíše zakopaný pes.