Už letos budou s největší pravděpodobností moci poškození zákazníci po přihlášení podávat hromadné žaloby, při kterých by mohli vymáhat i menší částky škody. Počítá s tím zákon ministerstva spravedlnosti, který má vstoupit v platnost letos. Někteří odborníci však mají z tohoto návrhu stále určité obavy.

V dnešní době často dochází k situacím, kdy z jedné protiprávní činnosti je zasažena větší skupina osob. V procesním světě se musí soudy s jednotlivými případy vypořádat v samostatných řízeních. Smyslem návrhu zákona je sloučit tyto postupy do jednoho řízení a tím ušetřit náklady státu a lidí, kteří se na tomto procesu podílejí.

Například zákon má pomoci v podobných případech, jako byl ten skupiny Bohemia Energy, která v roce 2021 oznámila konec dodávek pro zhruba 900 tisíc odběrných míst. Její zákazníci se pak ocitli v režimu dodavatele poslední instance (DPI), což jim výrazně zdražilo účty za energie.

Návrh zákona však zatím nestanovuje žádnou zpětnou lhůtou pro možnost uplatnění spotřebitelských nároků, které vznikly před účinností zákona. Slovenský návrh umožňuje podat žalobu před uplynutím tří let od účinnosti zákona, což je, přiznejme si to, dost dlouhá doba na uplatnění hromadné žaloby.

Návrh byl vytvořen podle směrnice o zástupných žalobách Evropské unie, jež ukládá členským státům přijetí kolektivního soudního řízení za účelem zlepšení vymáhání práv spotřebitelů. Podle návrhu, který má redakce Práva k dispozici, se k hromadné žalobě budou poškození připojovat, jedná se tedy o takzvaný přihlašovací režim. Skupina bude muset mít minimálně 20 poškozených (můžeme jim říkat třeba oběti).

Původní návrh, který se před téměř šesti lety pokusil zavést bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO), obsahoval i tzv. odhlašovací režim. To znamenalo, že do hromadné žaloby byly automaticky zahrnuti všichni poškození. Co obnáší onen přihlašovací režim?

Status neziskové osoby u hromadné žaloby

V novém návrhu byl zvolen (dle některých právníků a poradců vhodnější) přihlašovací režim. V případě odhlašovacího by v žalobách uměle figurovalo spoustu lidí, kteří ani nemají tušení, že se za ně vede žaloba. Přihlašovací režim nevyžaduje velkou aktivitu koncového zákazníka (spotřebitele), musí pouze jen prokázat vůli, pokud se chce stát účastníkem žaloby.

Nový zákon má pomoci především v případech, kdy se samostatné soudní spory spotřebitelům kvůli malým částkám nevyplatí. A ti na podání žaloby a vymáhání práv rezignují – často i z důvodu, že nemají dostatek prostředků a ai zkušeností na dalekosáhlý soudní spor. Zároveň tento krok ušetří spoustu času samotným soudům (nemusí rozhodovat desítky či stovky stejných žalob jednotlivě) a soudy tak budou méně zahlcené.

Přihlašovací režim s aktivním přihlašování může ale vést k nižšímu počtu zúčastněných poškozených. Návrh stanovuje totiž takzvaný status neziskové osoby, tedy organizace, která skupinu poškozených v řízení zastupuje. Ochranné společnosti budou muset splnit kritéria ministerstva průmyslu a obchodu a zapsat se do seznamu vedeného Evropskou komisí. Přihlašovacím systémem se navíc takovým organizacím zvyšují náklady už v prvotní fázi řízení spočívající ve vyhledávání poškozených osob, zjišťování informací, získávání podkladů a vysvětlování nutnosti registrace.

Odměna z vyhraného sporu u hromadné žaloby

Podle nového návrhu by také neziskovky musely nést plnou odpovědnost za soudní řízení. V případě prohry musí veškeré náklady druhé strany uhradit neziskové zastupující organizace samy. Existuje však riziko, že organizace s omezeným rozpočtem, ke kterým neziskové organizace bezpochyby patří, nemusí být schopny financovat další nároky prostřednictvím podobných aktivit.

Ministerstvo spravedlnosti sice navrhuje spotřebitelským organizacím přiznat odměnu z vyhraného sporu, podle varianty návrhu zastropovanou buď ve  výši 5 % nebo až 25 % z přiznané částky. Tímto krome je však kompenzováno jen riziko a náklady z konkrétního hromadného řízení.

Riziko zneužití hromadné žaloby

V kompenzacích pro hromadné žaloby se skrývá navíc další riziko. Status je určitě správný, ale hrozí zde nebezpečí obcházení. Pokud by se jednalo o výši 25 %, mohlo by to přilákat také parazitující organizace, které budou organizovat hromadné žaloby jen pro to, aby dosáhly zaplacení nějakého výpalného ze strany žalovaných podnikatelů.

V návrhu je dobře ošetřené, aby hromadné žaloby nebyly používány proti samotným podnikatelům. Neziskové organizace přezkoumává soud, aby zjistil, zda jsou/nejsou financovány konkurenty žalobce, například z důvodu poškození dobrého jména nebo prozrazení důležitého obchodního tajemství, který by se muselo v rámci soudu odtajnit.

Zákon je zatím určen jen pro spotřebitelské spory. Není vyloučeno, že by se hromadné žaloby mohly promítnout i do pracovněprávních vztahů, třeba v případech diskriminace na pracovištích. Až se časem tento status ustálí a lidé uvidí, jak v praxi funguje a co to znamená, mohou se do něj zavést i neobchodní diskriminace. Uvidíme, jak nakonec bude tento právní instrument využíván v budoucnu, jakmile dojde k jeho schválení.

O hromadných žalobách – odkud tento institu pochází?

Hromadná žaloba, anglicky class action, je institut, který se etabloval především v zemích common law, nicméně aktuální vývoj jasně ukazuje, že bude plnit důležitou roli i v právních řádech států kontinentálního práva. V českém prostředí jsou hromadné žaloby stále známy spíše z amerických seriálů právního zaměření než z tuzemských soudních síní, avšak příprava evropské směrnice o hromadných žalobách a v Poslanecké sněmovně projednávaný návrh zákona o hromadných žalobách předznamenávají, že i český právní řád bude o tento institut brzy obohacen. S ohledem na tuto skutečnost považuje autor tohoto článku za přínosné zabývat se samotným institutem hromadných žalob, důvody jejich zavádění, konstrukčními prvky, jednotlivými typy, ale také kritickým pohledem analyzovat, zda se skutečně jedná o přínosný institut přinášející větší spravedlnost, nebo naopak spíše o silnou zbraň k získávání tučných odškodnění od velkých korporací.

Hromadná žaloba je procesní nástroj, v němž jeden či několik žalobců podává žalobu jménem větší skupiny osob. Rozsudek nebo uzavřený soudní smír, se pak vztahuje na všechny členy skupiny a peněžitá náhrada újmy hrazená žalovaným je poměrně rozdělena mezi členy skupiny. Z této definice vyplývá, že je porušena tradiční zásada, podle níž práva a povinnosti vznikají pouze účastníkům soudního jednání.

Důvody zavádění hromadných žalob

Hromadné žaloby přináší z pohledu ochrany zájmů jednotlivců mnoho výhod, díky kterým se v řadě států těší velké oblibě a další státy se je snaží do svých právních řádů postupně zavádět. Jak uvedl Nejvyšší soud USA, „hlavním účelem hromadných žalob je podpořit efektivitu a hospodárnost soudních sporů“. Tedy umožnit skupině osob vymoci obdobný nárok nízké hodnoty vůči stejnému subjektu.

Pokud jednotlivé subjekty disponují relativně bagatelním nárokem vůči podnikateli, často se jim individuální uplatňování tohoto nároku (s ohledem na časovou a finanční náročnost) nemusí vyplatit a dotčení tak raději strpí protiprávní jednání podnikatele. V situaci, kdy se však všechny nároky spojí do jednoho, který dosahuje řádově vyšší částky, je vymáhání pro žalobce mnohem atraktivnější“, a tak může pomoci skupině osob dosáhnout spravedlnosti. Dalším z důvodů zavádění hromadných žalob je idea vyrovnání sil mezi stranami sporu, kdy na jedné straně zpravidla stojí velká společnost s velkým finančním rozpočtem a na straně druhé jednotlivec s nepoměrně nižšími finančními zdroji.

K vyrovnání nerovnosti alespoň částečně napomáhá spojení se desítek či stovek jednotlivců do jedné skupiny. Třetí nespornou výhodou je preventivní funkce hromadných žalob, neboť už jen skutečnost, že proti společnosti byla podána hromadná žaloba, může společnost poškodit v očích jejích zákazníků, obchodních partnerů či zaměstnanců, a proto zvýší její motivaci nedopouštět se protiprávního jednání, které by mohlo zavdat iniciování hromadné žaloby. Na základě tohoto výčtu výhod lze snadno podlehnout dojmu, že jsou hromadné žaloby skvělým výdobytkem moderních právních řádů, nicméně jak bude demonstrováno dále, skýtají mnoho hrozeb jejich zneužití.

Takto formulované výhody v této části článku mají za cíl uvést prvotní náhled do problematiky a pomoci pochopit, proč jsou hromadné žaloby zákonodárci zaváděny.

Jak podat hromadnou žalobu v ČR?

Zatím není v ČR možné podávat hromadné žaloby, dokud nebude schváleen onen nový návrh. Ke schválení by mělo dojít určitě v roce 2023. Dle toho, jak bude ještě návrh zákona o hromadných žalobách uprav (tzn. jaká bude jeho finální podoba), bude pak jasné, zda a jak moc do minulosti před účinností zákona bude možné vznést zároky vás jako spotřebitele.

Hromadná žaloba – opt-in, či opt-out?

Při rozboru organizace a fungování skupinových procesů je nutné nejprve definovat dva principy, které určují, kteří lidé tvoří tzv. skupinu. To jsou principy inkluze a exkluze. Při hromadných žalobách je důležité oddělit třídy podle toho či onoho principu dvěma způsoby. Za prvé, rozhodnutí o soudním řízení je povinné pro všechny členy skupiny, takže by mělo být od začátku jasné, kdo bude rozhodovat ve shrnutí a kupř. že nemůže zahájit nový individuální nárok na stejnou věc.

Dále určuje, jak by mělo být formulováno požadované oznámení potenciálním členům, které je bude informovat o hromadné žalobě, aby se mohli rozhodnout, zda ve skupině setrvat, nebo se z ní odhlásit (opt-out), případně aby provedli úkon přihlášení se  k hromadné žalobě (opt-in).

Jak vyplývá z předchozího odstavce, v rámci opt-in principu se členy skupiny stávají pouze osoby, které se dobrovolně přihlásily k hromadné žalobě. Jádrem tohoto principu je zachování autonomie vůle a zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy práva patří bdělým.

Někteří zastánci principu volby tvrdí, že je to jediná platná možnost, která nezkresluje vůli jednotlivců. Registrací do hromadné žaloby členové vyjadřují svou ochotu účastnit se hromadné žaloby a bránit ji. Na rozdíl od principu selekce-vyloučení zde není předpoklad ochoty patřit ke skupině. Princip spojení také usnadňuje identifikaci jednotlivých členů skupiny, což může značně zjednodušit certifikační proces pro hromadné žaloby. Je to dáno i tím, že v průběhu soudního líčení je znám počet členů skupiny, což umožňuje v případě sporu rychleji a přesněji určit celkovou výši odpovědnosti obžalovaného. Pokud žalovaný zná celkovou částku, může si spočítat přibližné riziko, že bude muset uhradit škodu, a případně se dohodnout na mimosoudní dohodě, která bude pro oba výhodnější. účastníky soudního řízení, které bude trvat několik let. Ačkoli má zásada opt-out mnoho nepopiratelných výhod, existují také některé nevýhody, které vyžadují aktivní krok registrace k hromadné žalobě. Kritici tohoto principu často poukazují na skutečnost, že jednotlivci mohou čelit psychologickým a sociálním bariérám vstupu, které je nakonec vedou k tomu, že se rozhodnou zůstat neaktivní, a tudíž se nepřipojí ke skupině.

Přihlášením se k hromadné žalobě totiž členové ztrácí svou anonymitu, a proto se mohou obávat negativního ovlivnění dlouhodobých vztahů, které s žalovaným mají. Nejmarkantnějším příkladem jsou zaměstnanecké hromadné žaloby. Pokud by osoba s potenciálním nárokem vůči zaměstnavateli ve výši 5 000 korun přistoupila k hromadné žalobě, její jméno bude zaměstnavateli známo, a tudíž existuje riziko, že kvůli bagatelnímu nároku najde zaměstnavatel v budoucnu legální způsob, jak zaměstnanci znepříjemnit výkon práce, nebo ho časem propustí. Dle názoru autora je tento argument velmi závažný a měl by na něj být při zavádění institutu hromadných žalob do právních řádů brán ohled. Další psychosociální bariéru představuje racionální ignorance spočívající v neochotě vstupovat do soudních sporů, v tomto ohledu se však naskýtá otázka, zda je vůbec spravedlivé poskytovat náhradu újmy osobám, které se nechtějí nijak angažovat, a to ani pouhou přihláškou ve vymáhání svého nároku. Problematickou je v rámci principu opt-in také reprezentativnost třídy, kterou se rozumí okruh všech poškozených.

Dle Ontario Law Reform Commission Report on class actions je u principu opt-in dosahováno nižšího počtu členů skupiny než u principu opt-out, a tak skupina reprezentuje jen malé procento z celkového okruhu poškozených. V důsledku toho zbývá mnoho osob vně skupinu, které mohou iniciovat individuální soudní spor, a žalovaný nemá jistotu, že urovnáním hromadné žaloby budou vyrovnány nároky téměř všech příslušníků třídy. Toto autor považuje za přímý rozpor s jedním z cílů hromadných žalob a to, aby hromadná žaloba agregovala v ideálním případě majoritní většinu nároků, a předcházelo se tak vedení několika stovek či tisíců individuálních sporů.

Méně prezentovaným, přesto stále relevantním je problém dosahu a formulace výzvy k přihlášení se k hromadné žalobě. Existuje nezanedbatelné riziko, že se uveřejněná výzva nedostane do dispoziční sféry všech poškozených osob, a ty tak nebudou mít reálnou možnost se přihlásit. Obdobně může nastat situace, kdy se výzva skutečně dostane k majoritní většině všech poškozených, nicméně její právní formulace bude i pro osobu průměrně vzdělanou nesrozumitelná, a proto se daný adresát k hromadné žalobě nepřihlásí. Dle názoru autora pak dochází k negování cíle poskytovat kolektivní ochranu široké skupině osob, k čemuž mají hromadné žaloby ostatně přispívat. V rámci principu opt-out se osoby stávají členy skupiny, aniž by učinily jakýkoliv úkon, a hromadná žaloba může být zahájena bez jejich výslovného souhlasu. Mechanismus tohoto principu má za následek, že skupina standardně čítá více členů než v případě principu opt-in. Za hlavní důvod pro zavedení principu selekce-vyloučení je z hlediska efektivity aktu zastoupení považován větší počet členů, který zajišťuje větší zastoupení třídy.

Účelem skupinového řízení je mimo jiné konsolidovat jednotlivé spory a tím ušetřit náklady na právní zastoupení, soudní řízení, dokazování apod. Důkazy ze zemí, kde již byly podány hromadné žaloby, naznačují, že v tomto ohledu existují účely, kterým lépe vyhovuje zásada opt-out.

Při obhajobě principu opt-out autor tohoto článku považuje za nutné vypořádat se s marginalizováním principu autonomie vůle, ke kterému tento princip, jak bylo zmíněno výše, vede. Obecně lze konstatovat, že princip opt-in jej odráží ve větší míře. Princip opt-out opravňuje jednotlivce, aby svým projevem dali najevo, že být součástí skupiny nechtějí a budou svůj nárok vymáhat samostatně nebo vůbec. Autor tak zastává názor, že tímto je významným způsobem kompenzováno prolomení principu autonomie vůle. Nadto autonomie vůle není jediným principem, který ovlivňuje fungování hromadných žalob, dalšími jsou například kolektivní ochrana práv či spravedlnost ve smyslu vyrovnaných sil stran, a proto není na škodu, pokud v rámci proporcionality všech principů autonomie vůle částečně ustoupí do pozadí. Ač se tato skutečnost na první pohled nemusí jevit jako evidentní, princip opt-out má zásadní výhodu i pro žalovanou stranu.

Lze díky němu s velkou mírou pravděpodobnosti stanovit celkový počet možných sporů. Do skupiny jsou totiž zahrnuty všechny osoby s druhově stejným nárokem vůči žalovanému a individuální spor může zahájit pouze ten, kdo se řádně odhlásil.

Na základě počtu odhlášených pak žalovaný dokáže predikovat, zda a případně kolik jiných sporů lze očekávat (ne všichni odhlášení samozřejmě budou vymáhat nárok samostatně) a připravit se na ně. Obecně nízký počet odhlášených pak pro žalovaného znamená větší šanci, že po urovnání hromadné žaloby bude celá záležitost definitivně skončena. Tento názor potvrzuje i americká judikatura, například když Gunnel v. Healthplan Serv., Inc. upozorňuje, že sloučením všech potenciálních nároků žalobců do jediné žaloby může žalovaný dosáhnout právní moci všech možných nároků. Oba principy mají své nesporné výhody i nevýhody, proto je zákonodárce musí všechny pečlivě vyhodnotit a správně se s nimi vypořádat při realizaci třídního institutu.

Hromadné žaloby a věcná působnost

Hromadné žaloby nelze použít ve všech oblastech práva, ale existuje mnoho oblastí, kde fungují desítky let a lze je označit za nepostradatelné.

První z nich je ochrana spotřebitelů, v níž jsou hromadné žaloby využívány naprosto běžně a představují standardní nástroj pro uplatnění skupinových nároků na náhradu újmy způsobené porušením zákonů na ochranu spotřebitele, zejména v případě systematických podvodů, nezákonného jednání vůči spotřebiteli nebo uvedení vadných nebo nebezpečných výrobků na trh včetně újmy na zdraví takovým výrobkem způsobené. Vzhledem k efektivitě hromadných žalob v této oblasti není velkým překvapením, že připravovaná evropská směrnice zavádějící legislativní rámec pro hromadné žaloby upravuje právě spotřebitelské spory. Asi nejznámějším sporem v této oblasti je kompenzace ve výši 14,7 mld. dolarů hrazená společností Volkswagen za machinace s emisními normami u jejich aut (Gjel.com).

Neméně důležitou oblast představují pracovněprávní spory. Zde může docházet k uplatnění skupinového nároku vyplývajícího například z nezákonně nízkého odměňování, systematického neproplácení přesčasů, porušování práv zaměstnanců nebo jiným nezákonným jednáním zaměstnavatele. Hromadné žaloby v této oblasti lze považovat za nástroj vyrovnávající síly, kdy na jedné straně figuruje finančně silnější zaměstnavatel a na straně druhé zaměstnanec s podstatně omezenějším rozpočtem. Dále hromadné žaloby mají potenciál preventivně působit ve prospěch dodržování právních povinností (Hokr, Munzar, 2020), neboť zaměstnavatel, proti kterému byla podána hromadná žaloba, bude do jisté míry stigmatizován a exponován riziku, že se bude potýkat s problémy při získávání nových perspektivních zaměstnanců. Za zmínku stojí i aktuálně probíhající spor ve věci genderového znevýhodnění žen proti společnosti Alphabet Inc. v hodnotě 600 mil. dolarů (Bloomberg.com).

Třetí oblastí, ve které je hromadných žalob rozsáhle využíváno, je ochrana životního prostředí (Forthepeople.com), resp. náhrada újmy způsobené skupině osob poškozením jedné nebo více složek životního prostředí. Představme si například způsobení onemocnění v důsledku vypouštění jedovaté látky do okolního prostředí či kontaminace vodního zdroje v důsledku úniku nebezpečných látek ze špatného skladování odpadů. V tomto typu sporů benefitují poškození z možnosti prokázat kauzální nexus mezi poškozením životního prostředí žalovaným a způsobenou újmou pouze v rámci jednoho, a není tak nutné činit v mnoha individuálně vedených sporech.

Kolektivní žaloby jsou navíc zakládány zejména v oblastech finančních produktů, ochrany lidských práv, škod způsobených nevhodnými léky či léčebnými postupy nebo poškozování práv akcionářů a investorů.

Certifikace hromadné žaloby

Ne všechny žaloby, u kterých je na straně žalobců více osob s obdobným nárokem, lze definovat jako hromadné. Aby mohla být žaloba deklaratorně určena jako hromadná, a osoby tak mohly profitovat z výhod z ní plynoucích, musí být primárně rozhodnuto o certifikaci, kterou se rozumí prohlášení žaloby soudem za hromadnou. Podmínky pro certifikaci jsou diferencované v závislosti na jednotlivých jurisdikcích. Modelově je lze demonstrovat pomocí pravidla 23. amerického federálního občanského soudního řádu, který stanovuje 4 kritéria certifikace:

• Početnost – skupinu musí tvořit dostatečný počet členů, aby existovala potřeba spojit jednotlivé nároky do jedné žaloby, nebo není realizovatelné připojit všechny osoby ke společné žalobě. Některé soudy zavádí právní domněnku, že tato „podmínka je splněna, pokud je skupina tvořena alespoň 40 členy“ (Bonalaw.com), nicméně ani to není obecným pravidlem.
• Společnost – „Právní nebo skutkové otázky vystávající ze sporu, jež bude soud posuzovat, jsou členům skupiny společné“.
• Typičnost – soud zkoumá, do jaké míry jsou tvrzené nároky žalobců totožné. Cílem je zajistit, aby nároky žalobce a nároky skupiny byly natolik vzájemně propojené, že zájmy členů skupiny budou spravedlivě a přiměřeně chráněny v jejich nepřítomnosti.
• Přiměřenost zastoupení – žalobce, který zároveň vystupuje jako zástupce ostatních členů skupiny musí prokázat, že jeho zájmy včetně jím uplatňovaného nároku jsou koherentní se zájmy ostatních členů skupiny.

Pokud soud shledá, že došlo ke splnění výše uvedených podmínek, rozhodne o povolení řízení o hromadné žalobě, ve kterém následně dojde k meritornímu rozhodnutí.

Způsoby financování pro hromadné žaloby a jejich dopady

Komplexní proces od přípravy hromadné žaloby, notifikace potenciálních členů až po zastupování před soudy a vyjednávání s protistranou s sebou přináší signifikantní finanční náklady, které jsou s ohledem na rozsah a složitost věci násobně vyšší, než by byly v případě individuálního sporu. Není proto reálné, aby žalobce zajistil veškeré financování z vlastních zdrojů. Došlo tak k postupnému vývoji různých variant financování hromadných žalob. V zásadě lze definovat dvě metody financování.

Prvním tzv. „No Win – No Fee“ je způsob financování, při němž právní zástupce žalobce a skupiny hradí náklady až do skončení celého řízení a právo na náhradu jím vynaložených nákladů získá až v případě úspěšného konečného rozhodnutí (Slatergordon.com). Výše odměny právního zástupce může být určena pomocí skutečně vynaložených nákladů, tedy zejména počtu odpracovaných hodin nebo jako předem dohodnuté procento z vymoženého nároku. Tento způsob se může jevit pro žalobce ideální, avšak přináší jedno skryté riziko. Právní zástupce, nejčastěji advokátní kancelář, je nositelem rizika, že v případě neúspěšného sporu to bude on, na koho nakonec skutečně dopadnou náklady neúspěšného sporu. Výdělečně orientovaná advokátní kancelář tedy bude akceptovat pouze ty spory, u nichž bude vysoká pravděpodobnost úspěchu.

Druhým způsobem je fondové financování hromadných žalob. V tomto případě dochází k uzavření dohody mezi žalobcem a třetí stranou, která se zaváže financovat průběh soudního řízení, nejčastěji formou měsíčních úhrad vynaložených nákladů právního zastoupení. V případě přiznání náhrady újmy pak třetí strana obdrží odměnu ve výši předem smluvně stanovené procentní části přiznané částky. Fondové financování může být velmi výnosnou činností, a proto na trhu lze nalézt řadů kapitálových společností, finančních fondů či jiných subjektů, které se specializují na vyhledávání potenciálních hromadných žalob. Vzhledem k rozsáhlosti fondového financování došlo v mnoha jurisdikcích k omezení možné výše procentní odměny třetích stran, a to buď přímo zákonem, či soudním rozhodnutím v daném sporu.

Fondové financování hromadných žalob se často stává předmětem kritiky, kdy bývá poukazováno na nemorálnost výše odměn třetích stran zapříčiňující, že poškození členové skupiny získávají po odečtení odměny financujícím subjektům nízké odškodnění. Jak tvrdí doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., z Masarykovy univerzity, „soudní řízení má chránit porušená nebo ohrožená subjektivní hmotná práva. Nesmí sloužit jako nástroj k tomu, aby někdo dosahoval zisku.“ Naopak silným argumentem hovořícím ve prospěch fondového financování je fakt, že bez financování třetími stranami by prokazatelně nemohlo dojít k uskutečnění řady řízení o hromadných žalobách (Slatergordon.com), neboť ani žalobce ani advokátní kancelář nedisponují nezbytným kapitálem, aby mohly ufinancovat celé řízení, a tak by poškození nedosáhli na žádné odškodnění.

Stinné stránky hromadných žalob

Výběr opt-in nebo opt-out principu, úprava rozsahu oblastí, ve kterých lze hromadné žaloby uplatňovat, nebo volba mezi „no win – no fee“ a fondovým financováním jsou ve své podstatě technickými parametry, které zákonodárce zvolí na základě svého více či méně podloženého uvážení a hromadné žaloby uvede v život. Podstatná a dle autorova názoru zásadní otázka však prozatím stála stranou, neboť autor považuje za esenciální analyzovat, zda hromadné žaloby jako takové opravdu plní svůj účel a dochází k naplnění cílů, pro které jsou zaváděny. Zda opravdu mají smysl jako takové a nejedná se pouze o dobře míněný pokus o spravedlnost, který však výsledně přináší opačný efekt.

Nevýhodou hromadných žalob totiž je relativní ztráta kontroly jednotlivých členů skupiny nad vedením sporu.

Řadoví členové jsou čistými příjemci výsledného rozhodnutí či dohody, které vyjednal zástupce skupiny a právní zástupce. V řadě případů tak může nastat situace, kdy poměrně „silný“ nárok člena vůči žalovanému je ve výsledku rozmělněn z důvodu slabších a nekonzistentních nároků ostatních členů nebo je uzavřena značně podhodnocená dohoda o narovnání, avšak ani jednu z těchto situací člen skupiny již nemůže svým jednáním nijak korigovat. V takovém případě lze stěží mluvit o přinášení spravedlnosti.

Mnohem závažnějším problémem pokřivujícím fungování celého systému hromadných žalob je rozdílný zájem právních zástupců a poškozených.

S ohledem na velký počet členů skupiny není překvapivé, že celková výše nároku dosahuje desítek milionů až několika miliard, což z toho dělá velmi lukrativní záležitost pro advokátní kanceláře. Jejich cílem je získat co nejvyšší odměnu z daného sporu, ale někdy to může být na úkor samotných poškozených. Nejkontroverznější jsou vyjednané dohody, kdy právní zástupci získají milionovou odměnu a členové skupiny poukázky na služby od žalované společnosti nebo jen zlomek odškodnění, nežli to, na co původně nárokovali. V třech z deseti případů kompenzace poškozených dosahuje nižších částek než odměna právních zástupců. Například v případě Spillman v. RPM Pizza činila odměna téměř 2,5krát víc než kompenzace poškozených. Pro jednotlivé členy skupiny je velmi těžké a někdy až nemožné ovlivnit jednání právního zástupce, který sleduje svůj zájem na co největší odměně, který však nemusí korespondovat se zájmy členů skupiny.

V této situaci se nabízí otázka, kdo je skutečně motivován k vedení sporu o hromadné žalobě. Je naivní si myslet, že všichni právní zástupci bojují pouze za spravedlnost poškozených a velké odměny jsou jen příjemným bonusem.

V zemích, kde jsou hromadné žaloby používány, lze najít případy, kdy právní kanceláře aktivně hledají příležitosti pro podání hromadných žalob s cílem získat vysokou odměnu, aniž by se skutečně zajímaly o spravedlnost poškozených. V takových situacích můžeme mluvit o zneužívání institutu hromadných žalob, které se bohužel často vyskytuje.

Nejvíce kritickým způsobem zneužití jsou šikanózní a spekulativní žaloby, které mohou být použity k uplatňování neoprávněných nároků s cílem vystavit žalovaného negativní publicitě a dosáhnout snadného usmíření. Hromadné žaloby mohou být také podány v rámci konkurenčního boje, kdy se hrozí, že i při zamítnutí žaloby bude reputace žalovaného nevratně poškozena bez možnosti náhrady škody. Tento problém lze alespoň částečně vyřešit tím, že se žalobci uloží složení kauce.

Správné nastavení finančních nároků může odrazovat žalobce od podání šikanózních žalob a zároveň slouží k prokázání platební schopnosti žalující strany. Primárně se jedná o soudní poplatky a složení jistoty na náhradu škody.

Nicméně, s vědomím všech výše uvedených nevýhod, autor tohoto článku zastává názor, že hromadné žaloby přináší nové možnosti, jak dosáhnout spravedlnosti u velkého počtu poškozených, jejichž nárok by v individuálním sporu nebylo efektivní vymáhat. Společnosti tak nemohou počítat s velkou pravděpodobností, že pokud svým protiprávním jednáním způsobí velkému počtu osob újmu malé hodnoty, nikdy vůči ní nebude uplatněn nárok na náhradu. Institut hromadných žalob by neměl být zavrhován jen pro to, že může docházet k jeho zneužití. V poslední době lze navíc identifikovat snahy o amelioraci neduhů hromadných žalob například regulací výše odměny právních zástupců ať již stanovením procentuálního stropu odměny (Tlpj.com), či nutností složit kauci před zahájením sporu. Těmito a podobnými snahami je možné ve velké míře redukovat riziko zneužívání hromadných žalob, zajistit, aby skutečně plnily svůj účel, přinášely spravedlnost poškozeným a šetřily náklady jak na straně soudu, tak na straně žalobců a případně i žalovaných.

Hromadné žaloby – mají více pozitiv nebo negativ?

Hromadné žaloby jsou moderním právním institutem, který se vyvinul v zemích common law. Nicméně vývoj kontinentálního práva jasně ukazuje, že hromadné žaloby budou hrát významnou roli i zde.

Zákonodárce může při zavádění hromadných žalob zvolit princip opt-in, kdy se jednotlivec musí přihlásit k žalobě. Tento princip zachovává zásadu autonomie vůle a umožňuje snazší identifikaci členů skupiny. Skupiny bývají obvykle méně početné z psychosociálních důvodů než v případě, kdy se zákonodárce rozhodne pro princip opt-out, kdy se jednotlivec automaticky stává členem skupiny a může se z ní pouze odhlásit. Tím se dosáhne větší reprezentativnosti třídy jako jednoho z cílů hromadných žalob.

Hromadné žaloby se uplatňují v mnoha oblastech práva, včetně spotřebitelských a pracovněprávních sporů, ochrany životního prostředí a finančních sporů. Tyto žaloby přinášejí mnoho výhod – umožňují, aby všichni spotřebitelé bez rozdílu (včetně těch, kteří nemají dostatek financí na uplatňování svých nároků) rychleji a efektivněji řešili stejné případy soudům, v nichž se vyskytují více poškozených subjektů se stejným požadavkem na soud.

Doufejme, že to povede k tomu, že firmy, které mají dostatek prostředků na vleklé soudní spory, budou brát nároky svých klientů vážně a budou se jimi zabývat bezodkladně.