Mezinárodní den frankofonie je světová slavnost Mezinárodní organizace frankofonie (OIF), která se koná každoročně 20. března. Spojuje 70 členských států z celého světa (včetně pozorovatelských, mezi něž patří i Česko, Polsko, Slovensko nebo Rakousko) a přes 220 milionů mluvčích francouzského jazyka, kteří si připomínají společný jazyk a kulturu v jejich rozmanitých formách.

Kdy se slaví Mezinárodní den frankofonie

Mezinárodní den frankofonie se slaví 20. března (20. 3.).

Frankofonie

Frankofonie označuje zpravidla celek zemí užívajících francouzštinu jako prostředek k dorozumění nebo k rozvoji kultury.
Termín frankofonie je však mnohem širší a také vágnější, než se z této definice může zdát. Je důležité pochopit jakou část populace a jaké země vlastně pojem frankofonie sdružuje. Frankofonie sdružuje země, kde francouzština je:

• jediným oficiálním jazykem (Francie, Kongo, Monako atd.),
• jedním z oficiálních jazyků (Kanada, Švýcarsko, Čad atd.),
• mateřským jazykem velké části obyvatel (Francie, Belgie atd.),
• kulturním jazykem (Rumunsko, Maroko, Egypt, Alžírsko atd.),
• jazykem jen určité společenské vrstvy (např. Izrael),
• frekventovaným jazykem jen v určitých oblastech většího státu (USA – Louisiana, Nová Anglie).

Tyto skupiny se mohou i nemusí krýt (např. v některým zemích je francouzština sice jazykem oficiálním, není však jazykem mateřským většiny obyvatel, ani jimi není běžně používána).

Často se zaměňuje termín frankofonie s konceptem Mezinárodní organizace frankofonie. Tato organizace sdružuje země spíše z politického a ekonomického hlediska. V těchto zemích navíc nemusí být francouzština oficiálním, často ani běžně užívaným jazykem.

Historie Frankofonie

Termín frankofonie byl používán zeměpisci od roku 1871 pro čistě technické účely. Teprve po 2. světové válce ve zvláštním vydání časopisu Esprit (1962) byl poprvé rozvinut termín frankofonní uvědomělosti (conscience francophone). Z této doby pochází dnes již zřejmě nejuznávanější vysvětlení slova frankofonie, ve které jde spíše o uvědomění si společné kultury a jazyka než o způsob, jakým jsou vedena politická nebo ekonomická rozhodnutí.

Francouzští mluvčí se v té době cítili ohroženi všudypřítomností angličtiny a celosvětového vlivu anglo-americké kultury, jež se rozmohla výrazněji po konci druhé světové války. Teprve v té době se probudilo pravé „frankofonní vědomí“ spojené s vůlí po spojení za účelem obrany francouzského jazyka.

Obrana individuality jazyka je tendencí všech kultur. Frankofonie tvoří svou rozlehlostí a vlivem výjimečnou celosvětovou snahu mnoha lidí a mnoha kultur o rozvoj francouzštiny a nejrůznějších aspektů frankofonní kultury.

Francouzština

Francouzština je románský jazyk, je státním jazykem např. ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v některých afrických zemích.

Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Vítězní Římané se ujali administrativy v zemi a úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny).

Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech.
Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.

Francouzština ve světě

Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).