Po celém světě se mluví přibližně 6 až 7 tisíci jazyky, přičemž některé z nich neexistují ani v písemné podobě. Každý z těchto téměř 7 tisíc jazyků je pro určitou skupinu lidí jazykem mateřským i proto byl vyhlášen Mezinárodní den mateřského jazyka. Tento den nám připomíná význam jazyka, primárně toho mateřského a jeho rozmanitost.

Kdy se Mezinárodní den mateřského jazyka slaví?

Mezinárodní den mateřského jazyka se každoročně slaví 21. února (21. 2.).

Co je mateřský jazyk

Jako mateřský jazyk je označován jazyk, který se jedinec naučil jako první, a má tak zásadní vliv na vnímání světa již od dětství.

Podle jiných kritérií může být jako mateřský chápán jazyk:

• který je v daném státu hlavní či ze státního zřízení určený,
• kterým na jedince mluvila jeho matka nebo jiná osoba, která se
• nejvýznamněji podílela na jeho výchově,
• který jedinec ovládá nejlépe,
• který je nejpoužívanějším,
• se kterým se jedinec sám identifikuje.

Přitom nemusí jít ve všech případech o jeden a tentýž jazyk – u výrazné části obyvatel světa jde o jazyky různé, např. první osvojený jazyk a jazyk nejvíce používaný se u mnohých osob liší.

Proč se Mezinárodní den mateřského jazyka slaví?

Datum bylo vybráno na návrh Bangladéše. V Bangladéši je 21. únor významným dnem jako připomínka událostí z 21. února 1952, kdy se v Dháce konala velká studentská demonstrace požadující, aby byla v Dominiu Pákistán zrovnoprávněna bengálština s urdštinou. Pákistánské ozbrojené síly protesty brutálně potlačily a zabily desítky lidí (přesný počet není znám). Jako reakce vzniklo Bengálské jazykové hnutí, jehož aktivity vedly k vyhlášení nezávislosti země v roce 1971.

Mezinárodní den mateřského jazyka zavedla UNESCO v roce 1999 jako připomínku toho, že na světě existuje něco mezi šesti a sedmi tisíci jazyky, z nichž více než polovina je ohrožena zánikem, k němuž může dojít do konce 21. století.

Mateřský jazyk je důležitou součástí identity každého člověka a diverzita jazyků představuje kulturní dědictví lidstva, o jehož zachování je nutno pečovat. Každoročně se proto 21. února pořádá po celém světě množství kulturních a vzdělávacích akcí, které mají prohlubovat vztah k jazyku. Valné shromáždění OSN vyhlásilo rok 2008 Mezinárodním rokem jazyků a přijalo rezoluci A/RES/61/266, vyzývající vlády k péči o zachování menšinových jazyků.

Mezinárodní den mateřského jazyka v České republice

Mateřština nás provází celým životem a zásadně ovlivňuje naše vnímání světa. Čeština je mateřským jazykem cca pro 13 milionů obyvatel. Počet zahrnuje také Čechy žijící v zahraničí, pro mladé emigranty se ale český jazyk často stává až druhým jazykem. Čeština se řadí mezi západoslovanské jazyky, jehož první důkazy můžeme nalézt již ze 12. století. Náš jazyk patří mezi nejtěžších jazyky světa.

Mateřský jazyk je ten, který používáme od narození. Je to jazyk našich rodičů. Tento jazyk se učíme automaticky.Mateřský jazyk je naší součástí. Když přemýšlíme, myslíme většinou ve slovech. Díky jazyku umíme pojmenovat svoje pocity – že máme radost, jsme smutní nebo máme vztek. Díky jazyku si můžeme povídat s ostatními lidmi.

Do jaké rodiny patří čeština?

Jazyky mají své rodiny stejně jako lidé. Některé jazyky jsou si podobnější než jiné. Patří do stejné rodiny. Čeština patří do rodiny indoevropských jazyků.

Nejbližší jazyk češtině je slovenština. Spoustu slov máme podobnou a rozumíme si, aniž bychom se museli slovenštinu učit jako jiný cizí jazyk. Slováci jsou naši sousedé a hodně Slováků žije v Česku.

Vývoj češtiny

Český jazyk prošel dlouhým a komplikovaným vývojem. V určitých obdobích byla čeština jako úřední jazyk eliminována, i přes značné komplikace se však vyvinula do současné podoby.

První slůvka češtiny

Čeština se jako samostatný jazyk vyvinula na sklonku 1. tisíciletí n. l. z praslovanštiny. Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka je označováno jako pračeština. Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také staroslověnština.

Nejstarší fází češtiny, doloženou v písemných památkách je staročeština. Tato fáze se vymezuje první polovinou 12. století, kdy staročeština navazuje na pračeštinu, až koncem 15. století, kdy nastupuje doba střední češtiny. Raná fáze staré češtiny trvala do konce 13. století. V této době se ještě čeština objevuje značně torzovitě, na začátku 13. století poprvé ve větách. Střední stará čeština je vymezována 14. stoletím, během kterého se objevila již větší psaná díla (Dalimilova kronika, Rožmberská kniha). Posledním obdobím je čeština doby husitské (15. století).

Dospívání a pád češtiny

Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století označujeme jako období střední češtiny. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis.

Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní.

Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století je označováno za obrozenecké. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského.

Opětovný vzestup češtiny

Od 40. let 19. století již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.

V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během 20. století však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium).

Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.

Kulturní a jazyková rozmanitost

Mnohojazyčnost znamená to, že je podporováno právo na mateřský jazyk. Pokud existuje mnohojazyčnost, existuje rovněž multikulturalismus. Znamená to, že v určitém prostoru koexistují pohromadě různé jazykové skupiny a zároveň kultury. Není potlačena identita jednotlivců majoritních či minoritních jazykových skupin (např. Česká republika = Češi, Romové, Slováci, Vietnamci, Ukrajinci apod.). Současná politika (evropská i světová) podporuje nejen právo na mateřský jazyk, ale také rozšiřování jazykových kompetencí v co nejširším rozsahu. To znamená, že pokud chcete uspět v současném i v budoucím světě, se znalostí mateřského jazyka (v našem případě českého jazyka) si už nevystačíte. Proto např. v oblasti školství jsou časté tendence vícejazyčného vzdělávání, dříve stačilo umět 1 cizí jazyk, nyní se vyučují další 2 povinné cizí jazyky. Soudobé nastavení světa spolu s globalizací vážně ohrožuje postavení minoritních jazyků a je otázkou času, kdy zmizí další jazyky a třeba i náš, český jazyk.

Lidé s poruchou sluchu

Mezinárodní den mateřského jazyka slaví i lidé s poruchou sluchu, kteří komunikují českým znakovým jazykem. Ten má svou specifickou gramatiku i pravidla, a protože se komunikuje rukama, je to jazyk vizuální. U slyšící většiny často panují mýty, že je znakový jazyk mezinárodní, že je to „jen“ čeština převedená do pohybu rukou nebo že to vlastně vůbec není jazyk, ale znaková řeč. Všechny tyto tři věci jsou ale špatně. Každá země má svůj vlastní znakový jazyk, který vznikl v dané komunitě lidí a stále se vyvíjí. Existuje uměle vytvořený mezinárodní znakový systém, díky němuž se základními znaky domluví neslyšící po celém světě, ale jinak si český a holandský neslyšící nerozumí úplně stejně jako Čech a Holanďan, kteří používají mluvenou řeč. No a proč je mylný termín „znaková řeč“? Řeč je totiž mluvená, jazyk je systém, který slouží jako základní prostředek lidského dorozumívání, tedy komunikace. Také neřeknete „česká řeč“, ale „český jazyk“, podle toho je možné si „znakový jazyk“ zapamatovat nejsnáze.