Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky vyhlásilo OSN společně s UNESCO jako připomínku dne jeho zrušení, ale také jako připomínku doby, kdy se s otroky obchodovalo. V tento den si připomínáme nesmírné utrpení, kterým prošly miliony lidí a miliony jich zahynulo.

Kdy si připomínáme Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky

Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky si připomínáme každoročně 23. srpna (23. 8.).

Otroctví

Otroctví je označení pro stav nesvobody, při kterém jsou lidé (otroci) po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody a je využíváno jejich práce; takový společenský řád se pak nazývá otrokářství.

Historické podoby otrokářství

Zavedení otrokářství proběhlo až po neolitické revoluci, kdy došlo k přechodu od společnosti lovců a sběračů k společnosti usedlé, jejíž hospodářství je založeno na zemědělství, které vyžaduje soukromé vlastnictví.

Starověk

Ve starověku bylo otroctví velmi rozšířené. Zmiňoval se o něm již Chammurapiho zákoník. V Mezopotámii bylo postavení otroka buď jako věci (celkem luxusní a méně časté) či otroka, který splácel svůj dluh (častější varianta).

Starověký Řím

Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu.

Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo. Z otroctví mohl být člověk propuštěn. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i ke změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.

Starověký Izrael

Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.

V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Pokud pán poškodil zrak nebo chrup otroka, byl povinen ho jako kompenzaci propustit. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka.

Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu, svátků týdnů, ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů.

Arabský obchod s otroky

Třetina populace raných islámských států západního Súdánu (dnešní Západní Afrika) jako Ghana (750–1076), Mali (1235–1645), Segou (1712–1861) a Songhaj (1275–1591) byla zotročena.

Otroci byli zakoupeni nebo odchyceni na hranicích islámského světa a poté importováni do hlavních center, kde probíhaly trhy s otroky, odkud byli ve velkém distribuováni. V 9. a 10. století černí otroci mohli představovat alespoň polovinu z celkového počtu obyvatel dolního Iráku. Ve stejné době mnoho otroků v regionu také pocházelo ze Střední Asie a Kavkazu a mnoho otroků bylo také pořízeno za válek s křesťanskými národy středověké Evropy.

Otroctví v Evropě

Obchod s otroky v Evropě provozovali po celý raný a z části vrcholný středověk většinou židé. V té době Praha patřila k hlavním evropským překladištím otroků. Od západních i východních Slovanů mířily otrocké transporty na trhy většinou v orientu. Židovští obchodníci také dopravovali kolem 12. stol. na uherské trhy jak cizí zajatce, tak i část zotročeného domácího lidu.

V dobách kolonialismu Evropané využívali otroky ve svých koloniích. Například cukrová třtina se přepočítávala na životy otroků. Nicméně již v roce 1807 deklarovala Velká Británie za nelegální veškerý obchod s otroky, o rok později zákaz následovali Dánové, Švédové, a dovoz otroků z Afriky zakázaly také Spojené státy. V roce 1823 obchod s otroky ukončili Portugalci. Nizozemci, jejichž námořní kapitáni měli na transatlantickém obchodu s otroky lví podíl, jej zákonem zakázali až v roce 1863.

Otroctví v Africe

Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441. Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří. Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů.

Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně. Otroky vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.

Nebyli to jen Evropané. Podle střízlivých odhadů arabští otrokáři v osmnáctém a devatenáctém století odvlekli z Afriky deset až osmnáct milionů lidí. Arabští otrokáři jsou aktivní dodnes.

Otroctví v Jižní Americe

Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době kolonizace. S otroctvím samotným začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci.

Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo u Španělů spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz černých otroků z Afriky. Portugalci zpočátku využívali jihoamerické indiány častěji a zpočátku podnikali rozsáhlé otrokářské výpravy i do španělských držav a na území jezuitských redukcí.

Konec otroctví v Brazílii přišel 13. května 1888, kdy podpisem princezny-regentky Isabely vstoupil v platnost tzv. Zlatý zákon, který je zrušil. Zákon ve svých důsledcích vedl k pádu monarchie, kterou svrhl o rok později puč zorganizovaný rozzuřenými plantážníky, kteří se přidali k republikánům. Obnovit otroctví se jim už ale po vyhlášení republiky nepovedlo.

Gulag

Gulag byl sítí sovětských pracovních táborů, do kterých byli umísťováni politicky nespolehliví jedinci a skupiny. Vězni pracovali v nuzných podmínkách často nedostatečně vybavení. Za práci dostávali pouze jídlo. Počet obětí Gulagu se odhaduje na více než 8 milionů lidí – Solženicin uvádí počty násobně větší.

Otroctví na českém území

V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Příčinou je, že po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, na sever – vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat pohanské otroky k vlastnímu prodeji. Hlavním zdrojem příjmů Přemyslovců byl v tomto období právě obchod s otroky.

Kolaps této politiky nadešel až ve chvíli, kdy nové zdroje pro „lov“ pohanských otroků nebyly k dispozici, východní oblasti přemyslovského státu připadly křesťanským státům. V té době se objevila snaha prodávat do muslimských zemí jako otroky i křesťany, což církev rozhodně nevítala – vyvolalo to spor o mezi Slavníkovcem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch totiž proti prodeji křesťanských otroků jinověrcům protestoval, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením. V době nemoci knížete Boleslava II. pak jeho družina rod Slavníkovců vyvraždila.

Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století. Není zcela jasné, jak byl institut otroctví v českém státě právně ošetřen a tudíž ani není známo datum jeho legislativního zrušení v Českých zemích.

Komunistické otrokářství

Komunistické vedení Československa v počátcích své vlády zřídilo instituce a organizace, v nichž využívalo své politické odpůrce k fakticky otrocké práci – šlo například o Tábory nucené práce a Pomocné technické prapory i některá oddělení ve věznicích. Těmito zařízeními prošly řádově desetitisíce politických vězňů a „politicky nespolehlivých“ občanů.

Pracovní podmínky v těchto zařízeních bylo lze velmi často pokládat za nelidské – s nesplnitelnými výkonovými normami, jejichž nenaplnění bylo tvrdě postihováno. V některých odvětvích docházelo k velkému počtu úmrtí či doživotnímu zmrzačení vězňů a napravovaných, neboť dodržování už tehdy běžných pravidel bezpečnosti práce bylo považována za luxus, na který „tento typ pracujících“ nemá nárok

Afričtí otroci v USA

Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční status je však podobný ostatním kolonizátorům – jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně.
Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem Abrahamem Lincolnem v roce 1863 – ale pouze na území Unií neovládaných „povstaleckých států“ a z propagačních důvodů (snaha o zabránění uznání Konfederace Evropou). Otroctví v celých USA bylo zrušeno až víc než půl roku po jeho smrti 6. prosince 1865. Z formálního hlediska však došlo ke zrušení otroctví na území USA až v únoru 2013, kdy jako poslední americký stát dokončilo ratifikaci třináctého dodatku ústavy Mississippi.

Sexuální otroctví

Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většinou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné. Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem. Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky. Jezuity do těchto oblastí kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zemích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí větších práv pro ženy, které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu.

Sexuální otroctví v Česku

Také dnes se v Česku vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím, které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.

Současné otroctví a obchod s lidmi

Často se s novodobým otroctvím setkáváme v souvislosti s nelegální migrací. Nelegální migranti jsou nuceni pracovat 16 a více hodin denně po celý týden za minimální mzdu. Bývají obvykle vystaveni nelidskému zacházení ze strany svého zaměstnavatele a strachu z kontrolních úřadů.

I přesto, že je otroctví v dnešní době v každé zemi zakázáno, je dnes počet otroků odhadován mezi 12 miliony a 29,8 miliony.

Kde je nejvíce otroků

Podle zprávy organizace Walk Free Foundation z roku 2013 je nejvyšší počet otroků v Indii, přibližně 14 milionů. Následuje Čína (2,9 milionu), Pákistán (2,1 milionu), Nigérie, Etiopie, Rusko, Thajsko, Demokratická republika Kongo, Myanmar a Bangladéš; zatímco mezi zeměmi s nejvyšším podílem otroků byla Mauritánie, Haiti, Pákistán, Indie a Nepál.

V červnu 2013 vydalo americké ministerstvo zahraničí zprávu o otroctví, která zařadila Rusko, Čínu a Uzbekistán na nejhorší místa. Kuba, Írán, Severní Korea, Súdán, Sýrie a Zimbabwe se ocitly také na nejnižší úrovni. Seznam obsahoval i Alžírsko, Libyi, Saúdskou Arábii a Kuvajt mezi celkem 21 zeměmi.