Stejně jako s Mezinárodním dnem ošetřovatelek a zdravotních sester i s Mezinárodním dnem podpory nemocných s chronickým únavovým syndromem je spojeno jméno Florence Nightingale. Florence zasvětila svůj život péči o nemocné. Při ošetřování raněných vojáků neváhala své poslání naplňovat v těžkých podmínkách přímo na bojištích. Stala se britskou válečnou hrdinkou a světově proslula jako reformátorka ošetřovatelského povolání a nemocniční péče. Tato energická osobnost bohužel onemocněla chorobou, pro kterou se dnes nejvíce rozšířilo pojmenování chronický únavový syndrom.
Kdy si připomínáme Mezinárodní den podpory nemocných s chronickým únavovým syndromem?
Mezinárodní den podpory nemocných s chronickým únavovým syndromem si připomínáme 12. května (12. 5.).
Chronický únavový syndrom
Chronický únavový syndrom (v angličtině chronic fatigue syndrome – CSF nebo také myalgická encefalomyelitida – ME) je onemocnění postihující většinu orgánových soustav a je doprovázené nespecifickými symptomy. Odhaduje se, že tímto onemocněním trpí v České republice zhruba 50 tisíc pacientů. Nejčastěji jsou s touto chorobou diagnostikováni lidé ve věku 40–60 let, ale může se týkat i dětí, dospívajících či dospělých jakéhokoliv věku. Drtivá většina těchto pacientů bohužel není diagnostikována, a to proto, že jsou jejich obtíže méně závažné, nebo nejsou lékaři o ME/CFS dostatečně informováni. V současnosti totiž neexistuje klinický test, který by ME/CFS jasně prokázal. To vede k nedůvěře a nekonečnému hledání jiných diagnóz, které se však málokdy potvrdí.
Jak se onemocnění projevuje?
Mezi typické symptomy patří:
- únava či vyčerpání,
- kognitivní potíže, například potíže s pamětí či koncentrací,
- chřipkové příznaky,
- bolest kloubů a svalů,
- potíže se spánkem,
- zrychlené bušení srdce,
- malátnost při vstávání,
- infekce v různých částech těla,
- špatná termoregulace (návaly horka či zimnice).
Už jste četli? Analýza pochopitelnosti
ME/CSF se nejvíce odlišuje od jiných onemocnění tím, že dochází k zhoršení těchto symptomů v reakci na fyzickou nebo mentální zátěž. K tomuto postupnému zhoršení dochází v průběhu 12 – 48 hodin po dokončení aktivity. Tento zhoršený stav může trvat až několik dnů či týdnů, ovšem u každého pacienta je to individuální.
Proč je toto onemocněním tak závažné?
Pacienti často nejsou schopni vykonávat běžné každodenní aktivity, udržovat společenské vztahy či pokračovat v práci nebo studiu. Ve vážných případech jsou tyto symptomy tak silné, že pacienti nemohou opustit ani domov či dokonce postel.
Jaké jsou rizikové faktory pro vznik ME/CSF?
Toto onemocnění se může vyskytnout u kohokoliv v téměř jakémkoliv věku, nehledě na povolání nebo etnické zařazení. Velmi často propukne u nadprůměrně aktivních jedinců. Lékařům a vědcům se stále nepodařilo prokázat, jak a proč ME/CFS u pacientů přesně vzniká. Mezi odborníky však existuje několik hypotéz. Jednou z domněnek je, že ME/CFS se spouští infekcí, nicméně žádný konkrétní vir zatím nebyl identifikován.
Co dělat, když zpozoruji příznaky tohoto onemocnění?
Je normální, pokud je člověk unavený po nezvyklém fyzickém nebo duševním výkonu, prodělává nebo nedávno prodělal stresující událost nebo trpí nedostatkem odpočinku a spánku.
Kdy tedy zpozornět?
Pokud únava trvá dlouho a je intenzivnější než dosud a má charakter velké slabosti. Energie chybí i na běžné dříve vykonávané činnosti a omezuje v běžném fungování. Zpozornět bychom také měli pokud se přidají další příznaky jako různé bolesti, zvýšená teplota, velká slabost, nebo potíže se soustředěním a pamětí. Když taková omezující únava neodchází ani po zavedení režimových opatření a důkladném vyspání a odpočinku, pak je návštěva u praktického lékaře zcela na místě. K diagnóze ME/CFS je nutné vyloučit všechny jiné možné diagnózy a zároveň symptomy musí přetrvávat po dobu nejméně 6 měsíců.
V tuto chvíli neexistuje na toto onemocnění žádný lék. Zdravotní péče se zaměřuje především na zmírnění symptomů a zlepšení každodenního života pacientů. Dopad na celkový stav pacienta se však liší v závislosti na rozsahu a době trvání onemocnění. Prvním krokem je naučit se s nemocí žít, čímž je míněno naučit se v životě počítat s omezeními, které nová situace přináší. Neznamená to smíření ve smyslu podlehnutí a rezignaci, ale naopak nutnost naučit se správně odhadovat své fyzické a psychické možnosti a přizpůsobovat jim každodenní aktivity a naučit se znát limity, ve kterých lze „normálně fungovat“.
