Sucho je jedním z nejpalčivějších problémů posledních let. Kvůli suchu zanikla nejedna starověká civilizace. Sucho a nedostatek vody jsou jednou z příčin válek, ale také masivních migrací a ohrožení celé biosféry.
Kdy slavíme Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha?
Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha slavíme 17. června (17. 6.).
Stanovení Mezinárodního dne proti rozšiřování pouští a sucha
Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha stanovila OSN na den 17. června. Jedná se o jeden z mezinárodních dnů, řešící biosféru a životní prostředí naší planety, konkrétně boj proti suchu a desertifikaci, mezinárodním dnem se stal od roku 1994.
Cíl Mezinárodního dne proti rozšiřování pouští a sucha
Hlavním cílem světového dne boje proti desertifikaci je zvýšení povědomí veřejnosti o mezinárodní spolupráci týkající se boje proti desertifikaci a důsledkům sucha. Světový den boje proti rozšiřování pouští je jedinečnou příležitostí, jak si připomenout, že s desertifikací je možné bojovat.
Pětina světové populace v ohrožení
Rozšiřováním pouští je ohrožena jedna pětina světové populace, a to jak v Asii nebo v oblasti Sahelu, tak i v Latinské Americe, Severní Americe či v oblasti středomoří. Pouště ohrožují třetinu zemského povrchu, což je více než 4 miliardy hektarů planety.
Aby zde do roku 2050 byl dostatek půdy, která uživí deset miliard lidí, je nutné změnit životní styl. V současnosti jsou už totiž nějakým způsobem znehodnoceny více než dvě miliardy hektarů dříve produktivní půdy. Více než 70 procent přírodních ekosystémů bylo zásahem člověka přeměněno, do roku 2050 by se to mohlo týkat už 90 procent z nich. Navíc se předpokládá, že do roku 2030 si produkce potravin vyžádá dalších 300 milionů hektarů půdy a módní průmysl bude potřebovat o 35 procent více plochy než dosud – přes 115 milionů hektarů, což odpovídá velikosti Kolumbie.
Rozšiřování pouští, desertifikace
Pokud poměřujeme poškozování globálního klimatu prizmatem rozvinutých zemí, uvidíme velkou spotřebu fosilních paliv, neúnosný rozvoj městské infrastruktury, nebo vypalování původního lesa kvůli jeho náhradě plantážemi. Kvůli chudobě a pastvě dochází k přeměně krajiny na savany a pouště. Neúnosně spásaná krajina se přehřívá. Je to velký, ale málo zmiňovaný problém.
Desertifikace v posledních desetiletích nabrala hrozivé tempo. Za posledních 46 let zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy.
V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů. Sahara je největší pouští na světě a dosahuje velikosti Spojených států amerických, to je 9,6 milionů km2. Sahara se od roku 1980 rozšířila o 233 kilometrů na jih a o 106 kilometrů na sever.
Jiná, Indická poušť Thár, se každoročně prodlužuje o další kilometr do okolních úrodných oblastí. Poušť Atacama se dokonce šíří rychlostí tří kilometrů ročně. Neustále se globálně redukuje plocha kontinentálních jezer a degradované plochy jsou zasoleny. Pouště se stále více přibližují k hustě obydleným oblastem a oblaka prachu a písku ztěžují lidem ve městech život.
Už jste četli? FOMO (Fear of Missing Out)
To platí nejen v Číně, Mongolsku, Koreji a Japonsku, ale i v některých oblastech Severní Ameriky. Bolívie má být z celé poloviny pokryta pouští. Šířením pouští je dnes ve světě ohroženo třicet milionů čtverečních kilometrů. Už v roce 2007 označilo OSN rozšiřování pouští za jedno z největších ohrožení životního prostředí této doby.
A kdo za to může?
Za hlavního viníka tohoto jevu je běžně označováno oteplování klimatu. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak: desertifikace je jedním z jevů, který se podílí na změnách klimatu. Zvětšující se plocha pouští a savan, s extrémními teplotami svého povrchu, totiž vytváří kolektor s dynamicky se zvětšujícím tepelným výkonem pocházejícím ze slunce.
Když si uvědomíme toto ohromné množství energie, uvolněné jako zjevné teplo, nemůžeme se divit změnám proudění vzduchu na úrovni subkontinentů/kontinentů. Je prokázáno, že se různé povrchy půdního krytu prohřívají slunečním zářením s velmi diferencovanou intenzitou.
Ztráta organických složek v půdě
Desertifikace taky znamená, že intenzivním slunečním zářením se velmi rychle spalují a ničí zbytky organické složky v půdě. Touto ztrátou půdního uhlíku je intenzivně redukován na humus bohatý půdní A horizont.
Jednoduše řečeno: přeměny organické hmoty v půdě probíhají v zásadě dvěma směry, jako mineralizace a jako humifikace. Pokud výše zmíněný údaj o tom, že za posledních 46 let zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy, je to hrozivá uhlíková bilance.
Mineralizace půdy
Zanedbatelný není vliv mineralizace půdy v důsledku neúnosné pastvy. Extenzivní pastevectví je, spolu s chudobou a pokračujícím odlesňováním, motorem nezadržitelné degradace půdy s viditelnými globálními důsledky.
V podmínkách mírného pásu zase k drastickému úbytku humusu dochází vlivem nadměrné chemizace. Pak není divu, že mnohde škodí nevyzpytatelné srážky spojené se záplavami, a jinde prodlužovaná období zničujícího sucha.
Ztráta úrodné půdy vyhání venkovany do měst, kde pak v nedůstojných podmínkách živoří, stává se impulsem pro migrací lidí jak v regionálním, tak mezinárodním měřítku. A bez humusu nemá půda schopnost vodu přijmout ani zadržovat. I velké srážky se pak bez užitku ztrácejí vlivem rychlého odtoku.