Search
Generic filters
Exact matches only
Filter by Custom Post Type
Zkuste vyhledat např.   Gramatika, Čeština, Pravopis

Práce ve velké firmě

Hello 10

Stejně jako mnozí i já jsem kdysi začínal v jedné velké firmě. A po pár letech jsem si řekl, že by bylo fajn o tom také jednou něco sepsat – tedy ve chvíli, kdy budu moci. Myslím, že dnes ten den právě nastal. Tento článek by měl sloužit jako varování pro naivní mladé duše, které věří, že velká korporace je něco pro ně. Většinou tomu tak není.

Začátky

Už je to nějaký ten pátek, co jsem opustil jednu velkou korporaci. Ještě teď si pamatuju, jak jsem tam před více než 7 lety nastupoval s naivními iluzemi prostého študáka, který právě vylezl z jednoho z možná několika tisícovek ústavů u nás (pro mentálně postižené a retardované jedince). Dnes se těm ústavům říká (vysoká) škola.

  • Snil jsem o tom, že se něco naučím a stanu se těžce placeným specialistou.
  • Doufal jsem, že budu mít kolem sebe kolektiv milých a nadšených lidí, kteří jsou zapálení do své práce.
  • Čekal jsem, že za svou loajálnost firmě budu dobře odměněn.
  • A stejně tak, že lidé s nadprůměrnými výkony budou mít vždy více peněz, než ti, co nemakají. Alespoň tak nás to učili ve škole. Ti lepší měli jedničky. Ti špatní dvojky, trojky, čtverky či pětky – většinou měly ty trojky až pětky holky v pozdějším věku, kdy jim narostla prsa :-).
  • Stejně tak jsem, jako všichni poctiví študáci, věřil, že v podobně velké firmě udělám kariéru (nestalo se tak a jsem za to vlastně i rád, protože mě to donutilo pracovat sám na sobě).

Netrvalo dlouho a o všechny iluze jsem přišel. Vlastně o většinu iluzí jsem přišel už asi během jednoho týdne. Ale vezměme to hezky od začátku.

Pohovory do korporace

Jelikož jsem tehdy neměl ještě moc zkušeností, obíhal jsem jako každý jiný pohovory. Korporace jsou v tomto ohledu kouzelné. Mají totiž vždy ta největší HR oddělení, jejichž práci ještě doplňují externí personální agentury. A podle toho to také tak vypadá. Je v tom totiž neskutečný bordel.

Zatímco jinde stačí jedné personalistce k oťukání si kandidáta jedno, maximálně dvě výběrová kola, v korporátní sféře počítejte minimálně se třemi vstupními kolečky a dalšími 2-3 interními výběrovými koly (liší se dle velikosti managementu, čím více lidí bude nad vámi, tím více kol vás čeká). Musíte se totiž představit všem – slečnám z personální agentury, slečnám z interního HR oddělení – ideálně několikrát.

Občas se totiž stává, že si lidé na HR práci mezi sebou delegují. Jedna slečna dělá vstupní pohovor, další dává dohromady psychologický rozbor kandidáta. Třetí vás pak ještě musí seznámit s výsledky vašeho snažení. A čtvrtá pak skartuje došlé životopisy do koše.

Všichni tihle lidé si s vámi budou chtít pokecat :-). Až teprve pak jdete na pohovor s manažerem, jeho nadřízeným a na závěr celého HR maratonu také ke generálnímu řediteli, aby vám mohl potřást pravicí a zeptat se své sexy sekretářky, co to sem přišlo za divného pána k němu do kanceláře. Suma sumárum to bývá těch 5-6 schůzek (tímto zdravím LMC.cz, kde to přesně takto debilně chodí).

Zvláštní je, že i přes veškerou snahu všech lidí na HR, se podaří personalistkám vybrat téměř vždy naprostého vola (mě nevyjímaje). Pijavici, která nic neumí. Ale je schopná odříkat personalistkám pohádku o tom, jak budou pro firmu žít, dýchat a nakonec i pro ni umřou, bude-li to třeba. Nesmíte také zapomenout během pohovoru zmínit, že sem vlastně (ne)jdete kvůli penězům, ale kvůli zkušenostem a protože vás vaše práce baví (i když vůbec netušíte, co zde budete vlastně dělat). Jíst nepotřebujete. Ale pracovat – to ano. Ach! Skoro jako v pohádce. Soudný člověk by se tomu zdráhal uvěřit.

Prostě – chcete-li se dostat přes „korporátní“ HR, musíte se přetvařovat a snažit se vypadat tak, jako kdybyste to mysleli smrtelně vážně. Ideální je na to průprava z DAMU, JAMU a nebo z jiného „divadelního souboru“.Hlavně to nezapomeňte vždy vše náležitě prožívat. Čím procítěnější vystoupení předvedete na pohovoru, tím vyšší šance je, že si vás „holky z HR“ vyberou.

Většinou lidé, co něco umí (a nebo si sebe aspoň trochu váží) vám podobné kraviny slibovat nebudou. Proč by to také dělali? Vy chcete je, ne oni vás. Oni už své teplé místečko mají a jsou si vědomi svých kvalit.

Pokud nejste rozený divadelní herec a nebo (porno)herečka s velkými boobies, nezbývá vám nic jiného, než že budete hrát sami sebe. Tedy budete tím mladým a naivním pitomcem (jako jsem býval  kdysi já). A musíte bezmezně věřit, že tohle je ta pravá firma pro vás. Výsledek si v tomto druhém případě také moc nezadá s tou divadelní groteskou.

Úsměvné na mém prvním pohovoru do velké firmy bylo, že jsem jej tehdy absolvoval celý v němčine. A slečna, která si se mnou měla na pohovoru povídat, toho uměla německy ještě méně než já. Rozuměli jsme si asi každé třetí slovo. Ale pokecali jsme. To bylo hlavní. Srandovní nakonec bylo, že k práci jsem němčinu vůbec nepotřeboval. Ale zato jsem se pomalu začínal učit italštinu a francoužštinu, abych vůbec věděl, co je v těch papírech, co mi nechala vedoucí na stole…

Ztráta iluzí

Nevím, jestli to brát jako štěstí (a nebo jako smůlu), ale vždy po příchodu do nové firmy jsem se potkal s někým zkušenějším, kdo mi rovnou vysvětlil, jak to ve firmě běží. Vysvětlil mi, že nic z toho, co mi personalistky na pohovoru slibovaly, tak ve skutečnosti nefunguje. Že to je vlastně jen (nevinná) lež, aby sem vůbec někdo šel dělat.

Tento starý mazák mi měl dělat „kouče“. Motivovat mě, pomáhat mi, abych se co nejdříve vše naučil. Já mu měl sedět za zadkem a trpělivě se učit. V korporátní sféře se tomu říká work shadowing nebo také job shadowing.

Korporátní mazáci považují work shadowing za umění. Za umění, jak se úspěšně vyhýbat práci. Později jsem si pak všimnul, že někteří zaměstnanci provozovali work shadowing po celou svou profesní kariéru.

Každý den ukázkově pouze „stínovalia předstírali, jak moc pracují. Většinou říkali, že jsou hrozně „busy“. Ostatně umění vyhnout se povinnostem a delegovat svou práci pouze za pomocí mailu na jiného pracující jedince pod vámi patří mezi základní dovednosti každého letitého korporátního zaměstnance. Paradoxně právě tito přeposílači emailů patří mezi nejlépe placené zaměstnance firmy. Většinou nesou označení manažeři, ale mnohdy je najdete i v těch nejnižších patrech firemní hiearchie.

Bohužel byl vždy každý můj kouč tak znuděný a nebo znechucený svou vlastní prací, že na motivaci nikdy nedošlo a rovnou vyklopil, co ho zde tak šíleně sere a co asi bude srát mě. Vysvětlil mi, že naše korporace se vlastně jen topí ve vlastních lžích a všichni tyto lži papouškují, aby si udrželi místo a neměli problémy.

Díky tomu jsem už od prvního dne ve firmě věděl, že na nějaké povýšení u pracantů se tu nehraje. A že vše je to jen o lezení do prdele lidem ve vyšším managementu. A i když nerad, musím jím dát s odstupem času za pravdu. Skutečně to tak ve velkých firmách chodí. Zažil jsem spousty lidí, kteří pro firmu dřeli a povýšení se ani po několika letech nedočkali (a než by k tomu nebyl dostatek příležitostí).

Zažil jsem spoustu sráčů, kteří jen lízali ty správné zadnice, dělali velké nic a ti pak to povýšení díky tomu dostali. I to byl jeden z důvodů, proč jsem šel raději dělat sám na sebe. Dodnes toho kroku nelituji. Hodně mi vzal. Ale hodně také dal. Stejně tak moc mi ale dal i život v korporaci.

Život v korporaci

Jedna z dalších věcí, která vás na velkých firmách zarazí je elitářství. Ve velkých firmách totiž nerozhoduje to, co umíte. Ale jen a pouze:

  • do čí zadnice se proderete
  • jakou školu jste vystudovali, pokud nemáte dostudovánu aspoň jednu vysokou školu (jedno jakého zaměření – třeba tělovýchovu), jste v očích personalisty naprostá nula – i kdybyste řídili klidně deset let celou zeměkouli
  • případně z jaké firmy jste přišli (je zcela jedno, co jste tam dělali, důležitý je zvuk, jméno firmy)
  • jak často si necháte s úsměvem na tváři srát na hlavu a zda za to umíte i náležitě poděkovat, když vám něco čas od času ukápne do čela
  • zda se umíte neustále tvářit nadšeně a tvrdit, jak vám na práci záleží – a zkuste to dělat dennodenně třeba za 15 000 hrubého, jako to musí dělat prodavačky v Tescu:-)
  • jestli umíte držet jazyk za zuby a hlavně neodporovat svému vedení (protože – přiznejme si to – nejméně oblíbení jsou ti lidé, co umí a chtějí říkat pravdu)

S 2. dubnem je již od 60. let 20. století spojen Mezinárodní den dětské knihy. Datum nebylo vybráno náhodou, jde o výročí narození dánského autora dětských příběhu Hanse Christiana Andersena. Kdy se Mezinárodní den dětské knihy slavíMezinárodní den dětské knihy se slaví 2. dubna (2.4.).Jak se Mezinárodní den dětské knihy slavíV Česku se výročí narození...

Když si tyto body tak nějak přečtete ještě jednou, dojdete k závěru, že vlastně nikdo normální se do korporátní firmy ani nemůže dostat.

To je omyl – i těch normálních lidiček najdete ve velkých firmách kupodivu hodně. Alespoň já jich zažil docela dost. Zvláštní je, že skoro nikdo z nich nepracuje na žádné důležité manažerské pozici. Respektive – skoro všichni již pracují jinde. Za lepší peníze. Pod lidmi, kteří oceňují jejich profesní kvality. Dělají práci, která není závislá na tom, jak moc se (ne)přetvařují. A jsou spokojení.

Schopní lidé v korporacích jsou. Ale většinou zde dlouho nevydrží a jdou brzy jinam. Je to většinou ve chvíli, kdy pochopí, že to v této navenek opěvované firmě stojí skutečně za houby. A že vlastně nemají důvod si tady hrát na blbečky kvůli těm drobným, co tady dostávají.

A nebo zůstanou a podvolí se. Korporátní prostředí je zkazí. Z nonstop dříčů se tak stávají další ovce, které pilně dodržují osmihodinovou pracovní dobu a stejně jako všichni ostatní se již kvůli své práci nepřetrhnou. Berou almužnu, kterou jim firma pravidelně vyplácí. A podle toho vypadá také jejich oddanost práci a loajálnost k firmě. Většinou pak tito lidé zaučují „new joinery“ [njů džojnry]. Nováčky. Naivní děti z univerzit.

Jací lidé se pak tedy mohou dostat do těchto firem?

Vezmu-li to hantýrkou HR, tak do velkých firem se často dostanou lidé, kteří:

  • Mají odpovídající vzdělání (vysokoškolský titul) – sloužící  jako nezpochybnitelný doklad o tom, že se dokázali našprtat pár pouček a vlastně se jim po střední škole nechtělo jít hned pracovat (neplatí pro všechny profese – například pro právníky, doktory, programátory, učitelky, učitele a jiné profese, kde se naopak bez vědomostí ze školy neobejdete :-)). Naopak to platí pro ekonomky (jako školy, ne ekonomky jako ženské – ale i ty jsou dost na hovno…). Já sám jsem doslova ukázkový příklad. Pokud tedy náhodou v mládí nebudete vědět, co se 3-5 roky svého života, jděte na ekonomku (na školu, nelezte na žádnou slečnu, většinou ekonomky za nic nestojí)… Nic se tam nenaučíte, maximálně si perfektně zachlastáte. Což není také špatně, jen se pak těžce probouzí do toho krutého života, kdy ve třiceti zjistíte, že budete možná kvůli těm letům chlastání do konce života třít bídu (a nebo se hecnete a na stará kolena se fakticky i něco naučíte a za rok si koupíte BMW).
  • Mají dlouholetou praxi – tzn. mají v kolonce v CV alespoň jednu či dvě zvučná jména firem, pro které pracovali, a jež se alespoň okrajově věnují podobnému oboru. Případně mají v CV název jiné velké korporace, pro kterou pracovali celý život a nic jiného vlastně ani neviděli. Výsledky v předchozí firmě většinou HR oddělení už tak nezajímají.
  • Dovedou skvěle vařit kafe – jelikož ho denně vypijí tři galony, aby ráno neusnuli u počítače. Příprava kávy je jejich oblíběná kratochvíle, jak si zkrátit již tak notně dlouhou a  nudnou pracovní dobu. Proto si kafe vaří tak 5-10x za den.
  • Jsou týmovými hráči – chápou význam slova delegovat. Když je něco nutné udělat okamžitě, delegují práci na zbytek týmu a jdou se dívat na Novinky.cz. Stejně tak jako týmoví hráči nezapomínají informovat vedení o tom, kdo zrovna málo maká (a své jméno tam jaksi zapomenou zmínit čirou náhodou).
  • Mají skvělé analytické myšlení – dokáží vytušit, ve které místnosti se nachází kávovar, pokud dojde kafčo, dovedou najít náhradní náplň do kávovaru, zjistit, jak kávovar funguje, případně jej zprovoznit v pracovní době, když se porouchá. Umí si spočítat, že už jsou v práci přesně 8 hodin a je proto třeba zahájit neprodleně úprk směrem domov.
  • Umí skvěle vařit a patří mezi jedny z nejdražších kuchařů – v práci si dokáží v pracovní době připravit snídani, oběd i večeři na doma. Proč taky ne, když to někdo platí.
  • Umí relaxovat – proto rádi jezdí na firemní cesty. Vychutnávají si dlouhé obědové pauzy, které mnohdy trvají i dvě nebo tři hodiny. A v práci mnohdy zvládnout i manikúru.
  • Ovládají MS Office – tedy hlavně Word, případně Outlook. Excel občas taky, pokud je to někdo naučil na vysoké škole.
  • Jsou komunikativní, mají odpovídající prezentační a komunikační dovednosti – dokáží vám hodiny vykládat o tom, jak moc dřou, proč to nešlo udělat jinak a proč vlastně i po osmi letech ve firmě ví o všem úplné hovno.
  • Dovedou zvládat stres – to proto, aby hned nezačali nadávat každému troubovi, který jim mnohdy dělá nadřízeného.
  • Jsou odpadlíky, které již jiné firmy nechtěly, a teď hledají jinou zlatou žílu (čti korporaci), do které by mohly zaseknout svoje zdechlé zaměstnanecké zoubky.

Na všechno máme pravidla a pro ty máme ještě další pravidla

Další speciálkou velkých firem je to, že na vše je třeba mít nějaké interní směrnice (tzv. policy, neplést si to s policemi na skříni, ty vám pracovní život znepříjemňovat nebudou). Pravidla. Bez nich to nejde. A aby se v tom někdo nedejbůh neztratil, tak se pro tato psaná pravidla ještě udělal rozcestník, který taktéž však musel být sepsán dle interních směrnic. A proto se vytvořila další interní směrnice pro interní směrnici, která nahrazovala interní směrnici 146.2c.

Aby se někdo nemohl vymlouvat, že o daném pravidlu či směrnici nikdy neslyšel, byly tyto interní směrnice vyvěšeny v každé kuchyni, meeting roomu a pro jistotu měl tyto směrnice vytištěné každý řadový i vedoucí pracovník na svém stolečku.

Ač to může znít absurdně, skutečně takhle nějak to vypadalo. Inu korporace.

Když si spočítáte, kolik papírů se muselo vytisknout kvůli každé interní aktualizaci, bude vám možná do smíchu, když si pak představíte, že na každém stole se objevila také další tištěná interní směrnice o tom, jak chránit životní prostředí (tzn. jak správně skartovat papír, třídit odpad apod.). A záchrana našeho světa byla dokonána zelenými vlaječkami z plastu a plakáty po stěnách, které měly informovat každého návštěvníka firmy o tom, jak úpěnlivě bojujeme za zdravé životní prostředí. Jenom já jsem těchto vlaječek napočítal pár set, plakátů bylo pár desítek, tištěných materiálů na stolech bylo nepočítaně. A takových hezky vybavených kanceláří bylo po světě na pár set až tisíc.

Zažil jsem dokonce i situaci, kdy nějaká chytrá duše sepsala také interní směrnici týkající se toho, jak v chřipkovém období správně kýchat a jak si správně mýt ruce mýdlem. Chápu, že ne každého doma učili, jak si namydlit ruce a opláchnout si je vodou. A proto na to musela padnout další půlka Amazonského pralesa.

Takhle nějak vypadá korporace. Jiný kraj. Jiný mrav. Spousta zbytečností, nad kterými zůstává rozum stát. Poznáte věci, na kterými se budete smát. Často celkem dost hystericky.

  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář: michelllin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Článek ”Práce ve velké firmě” má již 10 komentářů

  1. Hell19:53 dne 6.8. 2015 napsal/a

    Tak to je masakr! Jak ty firmy vůbec můžou nezkrachovat?! 😀

  2. aassaa01:28 dne 26.3. 2014 napsal/a

    Pěkné. Ještě tam chybí normování. V jedné velké firmě, kde jsem pracovala, existoval člověk, co měl na starosti tvoření výkonnostních norem pro zaměstnance. Stopovalo se, jak dlouho píšou email, vyřizují dopis, telefonují, radí se s kolegy atd. Nesplnění norem = v lepším případě žádné prémie, v horším vyhazov (cílem samozřejmě bylo žádné prémie). Kvalita práce apod. nikoho v podstatě nezajímala, nedala se totiž dost dobře nanormovat.

  3. Martin Adámek18:54 dne 13.9. 2013 napsal/a

    Mno, vesmes smutna pravda,
    ale jeden detail ke konci mozna az tak ne:


    jak v chřipkovém období správně kýchat a jak si správně mýt ruce mýdlem. Chápu, že ne každého doma učili, jak si namydlit ruce a opláchnout si je vodou. A proto na to musela padnout další půlka Amazonského pralesa.

    – technologie kychani se pred par lety pri jedne epidemii opravdu smysluplne, celosvetove a dost vyznamne zmenila oproti tomu, co kazdeho ucili doma

    – v Polsku ve verejnych umyvarkach v supermarketech a na bezninkach casto maji asi 5-krokovy obrazkovy manual k myti rukou. A pokud vasi rodice nejsou chirurgove, tak by treba i vam mohl ukazat neco noveho.

    Ale s nazorem na vlajecky a dalsi ptakoviny souhlasim.

    1. michelllin19:11 dne 13.9. 2013 napsal/a

      No tohle zavedli někdy v roce 2006, tuším, že tehdy nějaké celosvětové epidemie nikdo neřešil. Ale můžu se mýlit. Jen si nemyslím, že by právě tyto obrázky udělali z pracovního prostředí zcela sterilní nebaciloidní prostor 🙂

  4. Amiga16:02 dne 15.5. 2013 napsal/a

    supr clanek, sedi na nasi firmu dokonale, prelozim to do spanelstiny, at z toho ma taky neco druha pulka sveta 😀

  5. Mike16:57 dne 3.4. 2013 napsal/a

    Tak abych se přiznal, jsem taky dotčený korporací, po škole jsem nastoupil do nově se rodící korporace v oblasti telekomunikací, pamatuju si to jako kdyby to bylo dneska. Nejdřív pohovor s personalistkou s otázkami, kde se vidíte za 5 let a tak podobně… Pak byl assesment centrum, kde jsme dostali jednu bagetu na celý den a neomezené množství balené vody. Čtyři manageři mě tenkrát dali perfektní úkol, no tak nám něco prodejte, výborná zkušenost!
    Potom po těchto pohovorech nám byla nabídnuta mzda, v roce 2006 to bylo 12.500 základ+prémie za prodej, no dělalo to celkově za stání 8 hodin denně, kdy jste si nemohli sednout asi 14500,- čistého a za Vámi létající školitel(gay s mindrákem, poďobanej a slizskej)nic proti jiné orientaci, když neškodí), pak po pracovní době stěhovat a různé kraviny, buzerace, tenkrát se mi stala Tatranka osudnou… Tobě se nechce makat? Tak to ukončíme… Perfektní… Potom následovala letecká společnost, vstávat v 5 ráno, 12 hodinové směny, socialismus hadr! Peníze krásný, ale zvláštní chování, takže korporace byla pro mě šokem, pak další korporace, kde byl člověk braný jako tabulkový býček a plnění KPI, kdo neplnil KPI, či jakoukoliv interní směrnici, která se měnila jednou měsíčně a měl 10 a více stran, kdo to pos…tak to bylo 2,5 tisíc dolů, platili na ty roky dobře, na to kolik mi bylo a tak… Ale dneska kolegové, co tam zůstali nechápu, buzerace, peníze jako v malé firmičce o 5 lidech někde v Horní Dolní a neustálý strach, přijde e-mail, končí ten a ten, zákopová válka.
    Neuvěřitelná šuškanda, kdo to má nahnuté a tak, pak jsem přešel do malé firmy, tam pohoda a další firmy taky, korporace jsou svinstvo, jen jestli se tam nemusí makat nevím, spíš KPI a nic jiného, tak otázka jak to je 🙂

  6. Martin14:52 dne 3.4. 2013 napsal/a

    Moc, moc hezké 🙂 Upřímně řečeno práce v korporaci není pro každého, ale je dost lidí, kterým to prostě tak vyhovuje.

    Mnohem lepší dělat v mega korporaci, kde člověk má svůj plat jistý než ve firmě o 50 lidech, kort české firmě, která hraje na to „makej co můžeš a my ti dáme ještě menší almužnu než velká korporace“. Zažil jsem to sám!

    Zejména v ČR mám mnohem děsivější zkušenosti s malými firmami, které si často představují, že jim za 1 Kč postavíš raketoplán. A pak slyším od malých firem „home office ani náhodou“, „výhody nemáme“ a budete tu dělat za menší plat.

    Opravdu ty mezinárodní korporace zde nejsou tak špatné, spousta výhod.

    Já si nemám na co stěžovat, navíc dělám v jedné korporaci opravdu zvučného jména, a každý si myslí, že bůh ví jaký jsem expert – přičemž je to obyčejná spíše byrokratická práce, hehe 😉

    1. michelllin15:41 dne 3.4. 2013 napsal/a

      Když člověk začíná, je ochoten skousnout ledacos. Postupem casu uz si vsak rika, jestli to ma zapotrebi. A bud z korporace odejde jinam, kde to vsak funguje mnohdy skoro uplne stejne. A nebo jde uplne pryc. Daleko od vsech korporaci. Posledni moznost je zustat.

      Coz clovek, ktery je si vedom svych kvalit a sve hodnoty na trhu prace, nema duvod delat. Proc zustavat ve firme, kde to nefunguje, kde se trapim a nerostu po profesni strance? Smysl to ma jen v pripade, ze ten nekdo pobira kralovsky plat (nebo dostava plat, o kterem si mysli, ze je odpovidajici).

      Kdyz chybi i ty penize, firma spatne plati, tak to postrada uplne vyznam byt nekde, kde jsem nespokojeny. Projevi se to podle me take v osobnim zivote. Budu naladovy, vsechno me bude stvat a lezt mi na nervy. Proto je lepsi vzit nohy na ramena a zamavat vsem ve stylu sbohem a satecek. O sikovne lidi vzdy bude zajem.

      Jedina vyhoda korporace je podle me v tom, ze ten, kdo v korporaci nedelal, ma z venku pocit, ze tam musi byt kralovsky plat, vsichni jsou specialiste a ze kazdy tam dre jak nikdy. Coz je podle me super, kdyz pak takovy clovek, ktery ve velke firme nedelal, dela na pozici HR a prijima vas do firmy:-D. Ale jinak je to presne naopak.

      Jako dalsi vyhodu vidim to, ze se ve velkych firmach moc nedela. Dodrzuje se striktne osmihodinova pracovni doba. Je tam porad moznost se za nekoho schovat. V malych firmickach to nejde. Tam to musite oddrit. Ale zase se toho spoustu naucite. Pak zatouzite jit do velke firmy a…a je to zase v prdeli 🙂

      1. Martin11:50 dne 5.4. 2013 napsal/a

        Je pravda, že člověk musí v té malé firmě dřít a za to nakonec často dostane menší mzdu než od korporace. Kariérní postup? V malé firmě není kam, a na rozjezd fajn, ale pak se de fakto opravdu zase dostanete do té korporace, kde se na reálný výkon nehledí, a každého více zajímají excelovské tabulky…

        Je fakt, že když odejdete z malé firmy, tak si sebou často odnášíte know-how, to u nižších pozic korporace vážně nehrozí, teda pokud neberete jako know-how jak dělat tabulky v PowerPointu.

        Obecně, než dělat v malé společnosti, to radši budu dělat sám na sebe,…

      2. Martin Adámek18:59 dne 13.9. 2013 napsal/a


        navíc dělám v jedné korporaci opravdu zvučného jména, a každý si myslí, že bůh ví jaký jsem expert – přičemž je to obyčejná spíše byrokratická práce, hehe 😉

        …čímž potvrzujete část článku

Ostatní uživatelé také četli:

Kdo si neví rady se slovem přizpůsobit, tomu poradíme drobný fígl. Stačí si slovo rozložit na jednotlivé části, ze kterých je složeno. V tomto případě je základem sloveso působit (ve smyslu být něčeho původcem, být příčinnou) a předpona je „při-“. Na první pohled se zdá, že to náš problém nevyřešilo, protože se nám s/z ztratilo. Ale...

Raul Mužské jméno Raul je odvozené od jména Ralf, odvozeného pravděpodobně od staroseverského jména Raðulfr – rað (rada) + ulfr „vlk“. Skandinávští osadníci přinesli jméno do Anglie před dobytím Normany, odtud se pak rozšířilo do celého světa. Kdy slaví Raul svátek?Raul slaví, podle českého občanského kalendáře, svátek 17. dubna (17.4.).Domácké podoby jména RaulRaulík,Rau,Raulek.Raul a statistikaKolik žije...

Hasicí, anebo hasící? Oba výrazy jsou samy o sobě správně. Problematické je však často jejich správné užití. Slovo hasicí je přídavné jméno účelové, označuje tedy účel, k němuž daná věc či jev slouží, do stejné kategorie patří například slova řídicí, čisticí, měřicí, chladicí. Máme tedy hasicí přístroj, nikoli hasící přístroj.Příklad: Potřebujeme nový hasicí přístroj.Slovo hasící...

Response je anglicky odezva, odpověď. Je to termín, který se používá v mnoha odvětvích lidské činnosti. Například v marketingu, IT a teorii komunikace. V oblasti marketingu je response označení pro odezvu na komunikaci značky. Je to možná trochu krkolomné, takže to zkusíme znovu, lépe, radostněji. Je to vyjádření toho, jak cílová skupina reaguje na to, co se jim...

Etymologický původ je zřejmě velmi starý a váže se k pohořím a skálám. Srovnejte s korsickým slovem sarra („horský hřbet“, „návrší“), se španělským sierra nebo albánským sharane. Srbsky, bulharsky a dalších jihoslovanských jazycích, „šarka“ se používá pro zmije (ze slova „šaren“, které v některých slovanských jazycích znamená „různorodý“, „kusý“, tedy v přeneseném významu označuje věrolomnou...

Mužské jméno Přemysl je slovanského původu. Jde o jedná se o rodové jméno nejstaršího panovnického rodu v Čechách. Význam je obvykle uváděn jako důkladně promýšlející své skutky. Jméno Přemysl nedílně patří k vladařské dynastii Přemyslovců, jejím zakladatelem byl mytický Přemysl Oráč. Jméno nosil i český panovník Přemysl Otakar I. nebo Přemysl Otakar II., také polský...

Řecká předpona – dys ve slově dysgrafik označuje vadu. Proto v tomto slově píšeme pouze tvrdé y. Stejný případ je u slova dysfunkce. Správně je dysgrafieMožná vám přijde, že to vypadá zvláštně, ale jediná správná varianta tohoto slova je opravdu dysgrafie. Předpona – dis s měkkým by v tomto případě byla chybou. Ale není divu,...

Ampersand je speciální znak, který zastupuje souřadící spojku a má tedy stejný význam jako písmeno a. Možná se vám může hodit, umět napsat ampersand na Macbooku. Nejedná se o nic složitého. Jak napsat ampersand přes klávesu Option Ampersand na Macu napíšete stisknutím klávesy Option, která odemyká možnosti kláves v horní části klávesnice. Podržte Option a...

Expertiza je jiné označení pro znalecký posudek, znalecké osvědčení nebo dobrozdání. Velice často můžete vidět varianty expertíza a expertisa. Z hlediska pravopisu se jedná o podoby nesprávné, proto na ně rychle zapomeňte.Pravopisně SPRÁVNĚ je expertizaNení až zas tak zvláštní, že se ve slově expertiza často chybuje. Jen si zkuste vyslovit toto slovo s krátkou samohláskou „i“. Nějak...
Načíst dalších 10 článků