Propagace je otevřená a pravdivá forma komunikace, jejímž cílem je informovat nebo nabídnout produkt či myšlenku. Propaganda naopak využívá manipulace, zkreslování skutečností a cíleného ovlivňování veřejnosti – často ve prospěch autoritářských režimů nebo ideologií.

Možná jste si všimli, že některá slova v češtině znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného. Třeba právě propagace a propaganda. Když firma dělá propagaci svého výrobku, je to v pořádku. Když ale někdo šíří propagandu, už to tak růžové není. Pojďme se podívat, proč vlastně tato dvě podobná slova vnímáme tak rozdílně.

Co je propagace a jak funguje

Propagace je v podstatě jakákoli forma šíření informací o něčem, co chceme dostat do povědomí veřejnosti. Je to neutrální pojem, který neobsahuje žádné negativní konotace. Když nakupujete v supermarketu a vidíte plakát informující o slevě na jogurty, když posloucháte v rádiu spot zvoucí na koncert nebo když čtete v novinách článek o novém muzejním exponátu, ve všech těchto případech jde o propagaci.

Slovo pochází z latinského propagare, což znamená rozšiřovat, rozmnožovat nebo rozhlašovat. Do češtiny se dostalo jako běžný výraz pro veřejné uvádění něčeho ve známost. Je to standardní součást marketingu, kultury i vzdělávání.

V praxi se s propagací setkáváme denně. Firmy mají propagační oddělení, která připravují reklamní kampaně. Města propagují turistické atrakce prostřednictvím informačních center a webových stránek. Univerzity propagují studijní obory na veletrzích vzdělávání. Divadla propagují nová představení pomocí plakátů a sociálních sítí. Ve všech těchto případech jde o legitimní snahu informovat veřejnost a vzbudit zájem.

Propagace využívá různé komunikační kanály a nástroje. Patří sem tradiční reklama v médiích, letáky, billboardy, ale také moderní formy jako influencer marketing nebo virální kampaně. Důležité je, že propagace je transparentní. Víte, že vám někdo něco nabízí nebo o něčem informuje. Není tam snaha zastírat skutečný záměr.

Propaganda jako nástroj manipulace

Propaganda je něco úplně jiného. Jde o systematické, cílené a často skryté ovlivňování veřejného mínění pomocí manipulativních technik. Propaganda nepředkládá objektivní informace, ale účelově vybrané a často zkreslené údaje, které mají vyvolat konkrétní emoce a reakce.

Slovo propaganda má zajímavou historii. Původně vzniklo v roce 1622, když papež Řehoř XV. založil Sacra congregatio de propaganda fide, tedy Posvátnou kongregaci pro šíření víry. Šlo o církevní úřad koordinující misijní činnost. V té době neměl termín negativní význam.

Všechno se změnilo ve 20. století. Nacistická propaganda pod vedením Josepha Goebbelse ukázala, jak lze masovou manipulací připravit půdu pro genocidu a válku. Komunistická propaganda v Sovětském svazu a jeho satelitech zase demonstrovala, jak lze pomocí kontroly informací udržet totalitní režim u moci po desetiletí.

Propaganda má několik charakteristických znaků, které ji odlišují od běžné propagace:

Jak režimy v historii zneužívaly propagandu – a proč to bylo tak nebezpečné

Propaganda není moderní vynález. Už ve 20. století se stala mocným nástrojem moci, který formoval myšlení národů, legitimizoval útlak a připravil půdu pro násilí. Ať už šlo o nacistické Německo, Sovětský svaz, Čínu pod Maem nebo komunistické Československo, všude hrála propaganda zásadní roli při upevňování režimu. Nešlo jen o informování – šlo o to přesvědčit, podmanit si a umlčet.

Nacistické Německo – kult poslušnosti, emocí a nenávisti

V nacistickém Německu se propaganda stala klíčovou součástí nacistické ideologie. Joseph Goebbels, ministr propagandy, ovládal veškerá média, film, školství i kulturu. Cílem bylo vykreslit Adolfa Hitlera jako spasitele národa a současně vytvořit nepřítele – Židy, komunisty, Romy nebo homosexuály.

Propaganda používala jednoduchá, často emocionálně zabarvená hesla: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. Rozhlas byl masově využíván k šíření Hitlerových projevů. Film jako Triumf vůle režírovaný Leni Riefenstahl měl přímý politický dopad – glorifikoval vůdce a sjednocoval davy.

Ve školách se děti učily upravenou verzi historie. Byly vedeny k rasové nadřazenosti a loajalitě k říši. Židé byli systematicky démonizováni i ve výuce. Nacistická propaganda nebyla jen o manipulaci – připravila společnost na to, že masové vraždění v koncentračních táborech je „logickým řešením“.

Sovětský svaz – pravda podle jedné strany

Stalinův režim proměnil propagandu v továrnu na „alternativní realitu“. Cenzura byla naprostá. Noviny tiskly jen to, co bylo schváleno. Jakákoli odchylka od stranické linie byla trestána.

Z historie byly vymazávány celé osoby – například Lev Trockij, původně blízký spolupracovník Lenina, zmizel z učebnic i fotografií. Ve školách se učila jen upravená verze dějin, která oslavovala Stalina jako geniálního vůdce a zachránce SSSR.

Veřejnost byla vychovávána v duchu absolutní loajality. Slovo „pravda“ bylo synonymem pro to, co tvrdila strana. Kritika nebyla možná. Odlišný názor znamenal vězení, deportaci nebo smrt. Atmosféra strachu a loajality vytvořila z propagandy všudypřítomný nástroj poslušnosti.

Maoistická Čína – ideologie silnější než rodina

V Číně během vlády Maa Ce-tunga se propaganda opírala o kult osobnosti. Mao byl vykreslován jako polobůh, jeho citáty byly shromažďovány v Rudé knížce, kterou měl každý občan povinně znát a nosit.

Během tzv. Kulturní revoluce vyzval Mao mladé k vytvoření Rudých gard, které měly očistit společnost od „kapitalistických prvků“. Výsledkem byly pogromy na učitele, intelektuály a vlastní rodiče. Věci, které nesouzní s revoluční ideologií – včetně tradic, knih, náboženství – byly systematicky ničeny.

Propaganda zde formovala novou realitu, v níž nebyla místo pro lidskost. Loajalita vůči straně byla důležitější než rodinné vazby. Nenávist byla považována za ctnost – pokud směřovala správným směrem. Odhadem stovky tisíc lidí zemřely při veřejných ponižováních, lynčích a „autokritikách“.

Komunistické Československo – každodenní ideologie

V socialistickém Československu (1948–1989) byla propaganda součástí života. Od školky po důchod. Každý den začínal hesly o úspěchu pracujících, o vítězství socialismu a o věrném přátelství se Sovětským svazem.

Školní osnovy byly upraveny tak, aby podporovaly komunistickou ideologii. Všechny sdělovací prostředky byly pod státní kontrolou. Televizní zprávy neinformovaly – byly nástrojem agitace. Reportáže byly zinscenované, problémy zamlčovány. Kritické hlasy – disidenti, umělci, nezávislí novináři – byli umlčeni nebo perzekvováni.

Ve veřejném prostoru visely tisíce plakátů s hesly jako „Socialismus zvítězí“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Masové akce jako Spartakiády nebo prvomájové průvody měly demonstrovat jednotu a poslušnost. Ve skutečnosti šlo o kulisu pro totalitní režim, který nestrpěl odchylku.

A co demokracie? Propaganda v americkém stylu

Ani demokratické státy nejsou vůči propagandě imunní. Ve Spojených státech sehrála propaganda roli během obou světových válek, války ve Vietnamu i po 11. září. V roce 2003 byla veřejnost přesvědčována o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Dnes už víme, že to byla lež – ale tehdy to zafungovalo.

Plakáty nabádaly k odvodu, k nákupu válečných dluhopisů nebo k nenávisti vůči nepříteli. Po 11. září se opakovalo slovo „freedom“ jako mantra. Média i hollywoodská produkce posilovaly dojem, že Spojené státy bojují za svobodu, ať už se děje cokoliv.

Na rozdíl od totalitních států tu ale existuje svobodný tisk, který tyto lži může zpětně odhalit. Investigativní novináři později zveřejnili důkazy o manipulaci. Přesto ukazuje americká zkušenost, že propaganda se může uplatnit i tam, kde fungují volby, média a ústava. Jen má jinou podobu – často profesionální, cílenou a zdánlivě „neškodnou“.

Jak rozpoznat propagandu v digitální době

V éře internetu a sociálních sítí se propaganda stala sofistikovanější a hůře rozpoznatelnou. Zde jsou hlavní varovné signály:

• Emoce místo faktů – propagandistický obsah se primárně snaží vyvolat silné emoce – strach, hněv, rozhořčení. Když článek nebo video vyvolává intenzivní emocionální reakci, je dobré se zastavit a položit si otázku: Jsou zde uvedena ověřitelná fakta, nebo jen tvrzení?
• Jednostrannost – propaganda prezentuje pouze jeden pohled na věc. Neuznává složitost problémů, nepřipouští alternativní vysvětlení. Seriózní žurnalistika naopak uvádí různé pohledy a nechává čtenáře vytvořit si vlastní názor.
• Konspirace a tajné plány – propagandistický obsah často pracuje s teoriemi o spiknutí. Všechno je součástí tajného plánu elit, pozadí tahají za nitky skryté síly. Realita je většinou prozaičtější – svět je chaotický a většina věcí se děje spíše náhodou než podle velkého plánu.
• Falešné dilema – propaganda ráda staví falešná dilemata: Buď jste s námi, nebo proti nám. Buď podporujete tuto politiku, nebo chcete zničit zemi. Ve skutečnosti existuje mezi extrémy široké spektrum možností.
• Nedůvěryhodné zdroje – propagandistický obsah často cituje anonymní zdroje, neexistující experty nebo weby s pochybnou reputací, prokazatelně lžou nebo ohýbají fakta, jak to jen jde. Důvěryhodná média uvádějí konkrétní zdroje, které lze ověřit a snaží se informovat nezaujatě (byť nelze vyloučit, že na novináře nebo médium nepůsobí někdo zvenčí či zevnitř

Proč na tom záleží

Schopnost rozlišit mezi propagací a propagandou není akademická cvičení. Je to praktická dovednost potřebná pro život v informační společnosti. Propagace je běžná součást života – od reklamy po kulturní akce. Propaganda je nebezpečný nástroj manipulace, který může vést k rozdělení společnosti, násilí a válkám.

V době, kdy se informace šíří rychlostí světla a každý může publikovat cokoli, je kritické myšlení důležitější než kdy jindy. Musíme se naučit ověřovat informace, hledat původní zdroje, rozpoznávat manipulativní techniky.

Česká zkušenost s totalitní propagandou je varováním i poučením. Ukazuje, kam až může zajít systematická manipulace s pravdou. Zároveň ale dokazuje, že propaganda není všemocná. I v nejtemnějších dobách si lidé dokázali uchovat schopnost samostatného myšlení.

Rozdíl mezi propagací a propagandou tedy není jen lingvistická zajímavost. Je to rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou společností, mezi informováním a manipulací, mezi respektem k lidem a jejich zneužíváním. A proto je dobré tyto dva pojmy nepoplést.