K napsání tohoto článku jsem se dokopával už hodně dlouho. A jelikož jsem byl nedávno na jednom assessment centru jako hodnotitel (chtěl jsem zkrátka vše vidět z té druhé strany), tak jsem si řekl, že by byla škoda se o zážitky nepodělit a říci, co jsem si z toho vzal do života já.

Modelová situace: Do místnosti nastoupí zhruba kolem desítky lidí. Někteří byli vyšňoření, někteří méně. Prohlížím si pečlivě jednoho po druhém. A už v tuhle chvíli jsem sám sebe přistihnul, že začínám hodnotit. Teda vlastně, že už jsem zhodnotil.

Můj první dojem

Vlastně jsem už teď byl schopný říct, koho bych si z těch lidí vybral (což je špatně). A vybavila se mi přednáška Petra Štědrého, který mi ukázal studii zaobírající se právě tzv. first impression (první dojem). Zmínil, že lidský mozek je schopny během 1/10 sekundy vyhodnotit, kdo mu je a nebo není sympatický na první pohled (respektive spíše na první mrknutí oka). Asi tomu tak skutečně je. Ti lidé ještě ani nepromluvili a já už měl v hlavě jasno. Je docela těžké s tím pak bojovat po několik zbylých hodin, protože tak trochu podvědomě nadržujete svým „favoritům“. I když třeba nechcete a chcete si udržet čistou mysl.

Zvláštní bylo také to, že jsem (asi jako každý) hodnotil i to, jak byli kandidáti oblečení. Vlastně dodnes si pamatuju, co měla jedna z těch dívčin na sobě (protože mě to zaujalo). Sako, nalevo měla v kapsičce stylově zastrčenou květinu (působilo to hrozně stylově), kolem krku dámského motýlka (a mně se hned vybavil můj oblíbený obchod Willsoor, který právě tyto stylovky prodává).

Byl jsem hrozně zvědavý, jestli můj první úsudek bude na konci assessment centra správný. A sice, zda bych si ty stejné lidičky vybral i později do týmu nebo ne poté, co budou muset dělat různé úkoly a testy (a kde teprve prokážou, že nejsou jen sympaťáci a sympaťačky). Nakonec bych si do svého týmu vybral 2 ze 3 kandidátů, kteří mě na základě prvního dojmu přišli sympatičtí.

Stejně tak mě zajímalo, podle čeho budou hodnotit ostatní v „porotě“ a zda se na těch samých kandidátech shodneme. Nakonec jsme se na jednom šŤastlivci „by wočko“ skutečně shodli…

Pořád mě to však neutvrdilo v názoru, že jsou nutná nějaká assessment centra, kde kandidáty nutíte ze sebe dělat šaška. Vlastně se mi vybavila další historka mého kamaráda, který šel na výběrko do společnosti Delloite a když mu na místě řekli, že to bude probíhat formou assessment centra, tak řekl, že nic takového dělat nebude. Že buď jej chtějí a pozvali ho kvůli jeho zkušenostem (a ne kvůli tomu, aby ze sebe dělal šaška). A nebo ne a že se tedy s dovolením poroučí. No co myslíte, vzali ho? Paradoxně fakticky ano… Ale moc takové jednání nedoporučuji, pokud jste předtím neřídili aspoň třikrát Microsoft a nutně teď hledáte práci.

Co jsem si z toho odnesl?

Možná ještě více jsem pochopil, jak důležitý je onen první dojem. A jak velkou váhu hraje oblečení (více se tím zaobírám níže a připravuji na tohle téma také další článek).

Prostě, když vám někdo bude nesympatický už od začátku (a on o tom ani neví a nebo za to třeba ani nemůže), tak se tento „pocit“ jen hrozně těžko odbourává.

Poznáte, kdo něco předstírá a hraje (snad jen v tomhle je assessment centrum fajn, ale to se dá poznat i u osobního pohovoru).

Kdo naslouchá a je schopen reagovat. A kdo případně umí myslet o krok napřed. Tedy, když se stane problém, tak je schopen říci nejenom: „Houstone, máme problém.“

Ale je schopen navrhnout variantu, aby se tomuto problému v budoucnu předešlo (tím vlastně testujete analytické myšlení). Tedy po A musí přijít zase B.

Poznáte, kdo se na výběrko skutečně dobře připravil a kdo ne. Kdo má jasno o své budoucnosti (co chce dělat, kam by to chtěl v životě dotáhnout). A také jednoduše poznáte, kdo vám říkal pravdu.

Většinou se to testuje tak, že se prostě kandidáta zeptáte na stejnou otázku znova třeba za pár hodin a podle toho poznáte, zda vám kecal nebo ne (bude odpověď stejná?). Případně mu tuto otázku položíte nepřímo, nastíníte praktickou situaci (která se ne náhodou podobá například tomu, na co jste se ptali na začátku pohovoru).

Například: Co byste mi poradil, kdybych… (a vlastně čekáte, jestli by se kandidáte zachoval stejně, jako vám tvrdil na začátku pohovoru)

Na vlastní oči uvidíte, jak funguje davová psychóza. A sice, když jeden kandidát řekl, že miluje sport, tak všichni ostatní milovali sport také. Když někdo na začátku zmínil, že hrozně rád cestuje, tak všichni byli najednou náruživí cestovatelé (akorát nevycestovali dál než dva kilometry od rodného města).

Vlastně dodnes přemýšlím, co by se stalo, kdyby první kandidát řekl, že zbožňuje anální sex…. A to je právě důvod, proč si myslím, že jsou lepší osobní pohovory face-to-face / one-on-one a ne hromadná zasedání jako v protialkoholní léčebně. Šlo to právě vidět na kandidátech, kteří šli evidentně do prvního assessment centra v životě, za začátku byli tišší a až postupem času pookřáli. No jo, ale to byl třeba jeden člověk z deseti, který se takto chytnul. Co když dalších 5 jsme kvůli tomuto assessment centru zabili, protože se zkrátka nebyli schopní prokousat přes to, že na ně teď civí dalších 10 lidí? A co když třeba z těch 5 lidí jsou 4 špičkoví programátoři, kteří jsou jenom trošku introverti? My totiž přesně tyto špičkové programátory hledáme k nám a tam se moc nepočítá s tím, že budou umět excelentně mluvit Francouzsky, Německy a budou to rození kecalové….

Ale abych to shrnul, ti co vypadali stylově, měli uhlazené košilky, nažehlené límečky, ti to měli jednodušší. Protože od nich každý očekává, že pěkný vzhled = dbají o sebe. Mají disciplínu (a umí minimálně žehlit). Druhá věc je, že když vypadáte jako „million dollar baby“, většinou se tak i cítíte a tato energie z vás vyzařuje. Zkrátka – když si myslíte, že vám to sluší, zvedne to vaše sebevědomí.

Asi bych zmínil, že stejně jako platí „jste to, co jíte“, tak platí i to, že „to, co nosíte, takoví jste“. Tedy výrazně jiný styl oblečení (nejdete s davem, umíte se odlišit a stát si za svým a nejspíše budete i silná osobnost). Šedá saka, nevýrazné košile a nebo oblečení, vše v jedné barvě (ideálně v té šedé) = většinou nízké sebevědomí (a nebo totální nezájem se o sebe starat).

Také jsem si uvědomil, jak velkou roli hraje to, jak moc se umíte u těchto výběrek odlišit (přece jenom, když sedíte na opačné straně bojové vřavy, tak to vnímáte vše trochu jinak a jinak u toho také přemýšlíte). A sice – u některých jedinců jsem neměl za nějaké 3 hodiny skoro žádné poznámky. Nebyl jsem skoro schopen ani říci, jak se jmenovali a nebo jak se chovali, protože se nijak neprojevili (a nebo mám zkrátka krátkou paměť).

A u jiných jsem měl popsaných pět A4 papíru a byl schopen říci i to, jaká je velikost jejich podrážky. No a hádejte, koho asi upřednostníte? Toho, o kom si můžete udělat nějaký širší obrázek. Protože na ty šedé myši si u hodnocení ani nevzpomenete… A když, tak si nevybavíte nic, kvůli čemu by je stálo za to zaměstnat.

A jak jsem už zmínil, stejně jako já jsem hodnotil kandidáty podle svých preferencí, činili tak i ostatní „porotci“. A zde nastává kámen úrazu. Každý preferuje něco jiného. Každý si vybíral a hodnotil kandidáty podle toho, co mu samotnému vyhovuje. Vlastně – to bylo takové zrcadlo i nás porotců.

Bylo zajímavé pozorovat ostatní hodnotitele a slyšet jejich důvody, proč se rozhodli tak či onak. Co je zaujalo a naopak, co hodnotili negativně. Někoho zajímala fakta, někdo se upnul k tomu, co daný kandidát řekl špatně a nebo naopak zapomněl říci. Jiné zajímalo to, jak přemýšlí, zda umí vysvětlit věci polopatě a na detaily nehleděli. Bylo to fakt zajímavé a člověk díky tomu tak získá trošku větší nadhled a pochopí uvažování jiných.

Určitě doporučuji každému, aby si to alespoň párkrát sám vyzkoušel. Protože nejlépe se naučíte pochopit vlastní chyby na chybách jiných. Zvlášť, když to vidíte na vlastní bulvy.

O tom, co nosit a nenosit (a proč), se dočtete v dalším článku s názvem: Šaty (a pár dalších věcí) dělají z prasete člověka.

Foto: http://www.willsoor.sk/damske-kosele/damske-motyliky/p/damsky-motylik-willsoor-3751/