Televize (z řeckého tele – daleko a latinského vize – vidět) je široce používané jednosměrné dálkové telekomunikační a plošné vysílání (tzv. broadcasting) kombinace obrazu a zvuku (videa). Komerční využití televize sahá do 30. let 20. století, postupně se dostala do domácností a stala se významným zdrojem zábavy, informací i reklamy.
Televize (z řeckého tele – daleko a latinského vize – vidět) je široce používané jednosměrné dálkové telekomunikační a plošné vysílání (tzv. broadcasting) kombinace obrazu a zvuku (videa). Komerční využití televize sahá do 30. let 20. století, postupně se dostala do domácností a stala se významným zdrojem zábavy, informací i reklamy.
Pojem televize zahrnuje i produkci obsahu, tedy videotvorbu určenou pro masmediální prezentaci televizním vysíláním. Společnosti, které se touto tvorbou zabývají jsou též nazývány televize. Rozlišujeme tři typy televizí: státní, veřejnoprávní a soukromé.
První pokusy s přenosem pohyblivého obrazu na dálku probíhaly v 1. polovině 20. století. První přenos pohyblivého obrazu elektronickými prostředky se uskutečnil v USA roku 1926 a první přenos se zvukovým doprovodem v roce 1930. Německo a Francie pak byly prvními zeměmi, kde se již od roku 1935 pravidelně vysílalo pro veřejnost. Za počátek televizního vysílání se pokládá datum 2.11. 1936, kdy britská rozhlasová společnost BBC použila obrazový standard elektronické televize. Důležitým mezníkem je také proto, že televizní vysílání bylo určeno nejen pro kolektivní vysílání, ale i pro individuální příjemce. Dalšími zeměmi, které již před 2. světovou válkou pravidelně vysílaly pro veřejnost byl Sovětský svaz (1939) a USA (1941). 2. světová válka rozvoj televize přerušila. Jedinou zemí, kde televizní vysílání pokračovalo, byly Spojené státy americké. První barevný televizní přenos se uskutečnil v USA roku 1953. V počátcích televize vysílala prostřednictvím pozemních vysílačů, další vývoj směřoval k satelitům, kabelovým sítím a digitálnímu vysílání. Důležitým mezníkem v novodobé historii televize je rok 1993, kdy byl v Evropě přijat systém DVB, který umožnil zahájení digitálního vysílání. V ČR bylo zahájeno zkušení vysílání digitální televize v roce 2000.
Počátky televize v Československu lze klást do období před 2. světovou válkou. První pokusy prováděl Jaroslav Šafránek. Válečné události však veškerou aktivitu v této oblasti přerušily. Po válce byl výzkum obnoven. První pokusné vysílání televize v Československu se konalo 23. 3. 1948 v Tanvaldě. Skupina vědců Vojenského technického ústavu zde uskutečnila ukázku pro veřejnost. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha ve Vladislavově ulici bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné. Jako první televizní vysílač sloužila pražská rozhledna na Petříně. Televizní vysílání začínalo v rámci státního Československého rozhlasu, teprve v roce 1958 vznikla samostatná organizace Československá televize (ČST). Její pozici monopolního státního vysílatele potvrdil zákon č. 18 z roku 1964. Zpočátku vysílala televize pouze tři dny v týdnu, postupně se počet dnů zvyšoval a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Kromě pražského, začala vznikat i další studia:
Souběžně s rozvojem televize přibývalo diváků. V září 1962 měla televize milion platících diváků, v březnu 1965 byly hlášeny 2 miliony koncesionářů, v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 překročil počet hlášených přijímačů 4 miliony.
Další pokrok nastal v 60. letech, kdy byla zahájena výstavba nových televizních středisek v Praze a Bratislavě. Kromě toho vláda rozhodla o vytvoření druhého programu. V říjnu 1970 byly předány první provozy v nových televizních střediscích na Kavčích horách v Praze (17. října 1970) a v Mlynské dolině v Bratislavě (26. října 1970). Od 10. května 1970 začala ČST vysílat také na druhém programu. Ten od 9. května 1973 vysílal barevné pořady. Na prvním programu se diváci pravidelného barevného vysílání dočkali až o dva roky později, 9. května 1975. V lednu 1979 byl v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství na Kavčích horách.
ČST jako státní instituce zanikla s rozpadem Československa 31.12. 1993. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/91 zrušil monopol ČST a umožnil vysílání soukromým subjektům. První soukromá televizní stanice v ČR byla TV Premiéra , která zahájila vysílání 20.6. 1993. Následovala ji TV NOVA (4.2. 1994). V roce 1999 měl divák k dispozici čtyři pozemně vysílané a celostátně šířené programy – ČT1, ČT2, TV NOVA a TV PRIMA. Další nabízela kabelová televize, kterou mělo v roce 1999 k dispozici asi 20% českých domácností. Pokud zahrneme stanice, které jsou dostupné u operátorů v Česku přes sítě DVB-T/DVB-T2 (pozemní vysílače), DVB-C (kabelová síť), DVB-S/DVB-S2 (satelit) nebo IPTV (internet), čítal tento seznam na konci roku 2015 několik desítek položek.
Při svém vzniku byla televize chápána především jako „rozhlas s obrazem“, tedy jako technologické rozšíření možností rozhlasu. Denis Mc Quail uvádí ve své knize Úvod do teorie masové komunikace tři základní rysy společné pro rozhlas a televizi:
Mezi základní znaky vysílání (broadcastingu) patří:
Marsall Mc Luhan definuje televizi jako chladné, participační médium, které podporuje hloubkové struktury v umění i v zábavě. Dále uvádí, že televize je spíše médiem reakce, ne akce. Vtahuje nás do hlubin pohnutí, avšak nevzrušuje, neagituje a neburcuje. Televizní dítě charakterizuje jako očekávající vtaženost a v dospělosti toužící po roli a hluboké angažovanosti ve své společnosti.
Často se hovoří o negativním dopadu sledování televize, zejména u děti a dospívající. Americký pediatr D. Christakis dokázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Tomuto tématu se věnuje například kniha Digitální demence Manfreda Spitzera, která tento pojem definuje jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.
Pojem televize zahrnuje i produkci obsahu, tedy videotvorbu určenou pro masmediální prezentaci televizním vysíláním. Společnosti, které se touto tvorbou zabývají jsou též nazývány televize. Rozlišujeme tři typy televizí: státní, veřejnoprávní a soukromé.
První pokusy s přenosem pohyblivého obrazu na dálku probíhaly v 1. polovině 20. století. První přenos pohyblivého obrazu elektronickými prostředky se uskutečnil v USA roku 1926 a první přenos se zvukovým doprovodem v roce 1930. Německo a Francie pak byly prvními zeměmi, kde se již od roku 1935 pravidelně vysílalo pro veřejnost. Za počátek televizního vysílání se pokládá datum 2.11. 1936, kdy britská rozhlasová společnost BBC použila obrazový standard elektronické televize. Důležitým mezníkem je také proto, že televizní vysílání bylo určeno nejen pro kolektivní vysílání, ale i pro individuální příjemce. Dalšími zeměmi, které již před 2. světovou válkou pravidelně vysílaly pro veřejnost byl Sovětský svaz (1939) a USA (1941). 2. světová válka rozvoj televize přerušila. Jedinou zemí, kde televizní vysílání pokračovalo, byly Spojené státy americké. První barevný televizní přenos se uskutečnil v USA roku 1953. V počátcích televize vysílala prostřednictvím pozemních vysílačů, další vývoj směřoval k satelitům, kabelovým sítím a digitálnímu vysílání. Důležitým mezníkem v novodobé historii televize je rok 1993, kdy byl v Evropě přijat systém DVB, který umožnil zahájení digitálního vysílání. V ČR bylo zahájeno zkušení vysílání digitální televize v roce 2000.
Počátky televize v Československu lze klást do období před 2. světovou válkou. První pokusy prováděl Jaroslav Šafránek. Válečné události však veškerou aktivitu v této oblasti přerušily. Po válce byl výzkum obnoven. První pokusné vysílání televize v Československu se konalo 23. 3. 1948 v Tanvaldě. Skupina vědců Vojenského technického ústavu zde uskutečnila ukázku pro veřejnost. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha ve Vladislavově ulici bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné. Jako první televizní vysílač sloužila pražská rozhledna na Petříně. Televizní vysílání začínalo v rámci státního Československého rozhlasu, teprve v roce 1958 vznikla samostatná organizace Československá televize (ČST). Její pozici monopolního státního vysílatele potvrdil zákon č. 18 z roku 1964. Zpočátku vysílala televize pouze tři dny v týdnu, postupně se počet dnů zvyšoval a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Kromě pražského, začala vznikat i další studia:
Souběžně s rozvojem televize přibývalo diváků. V září 1962 měla televize milion platících diváků, v březnu 1965 byly hlášeny 2 miliony koncesionářů, v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 překročil počet hlášených přijímačů 4 miliony.
Další pokrok nastal v 60. letech, kdy byla zahájena výstavba nových televizních středisek v Praze a Bratislavě. Kromě toho vláda rozhodla o vytvoření druhého programu. V říjnu 1970 byly předány první provozy v nových televizních střediscích na Kavčích horách v Praze (17. října 1970) a v Mlynské dolině v Bratislavě (26. října 1970). Od 10. května 1970 začala ČST vysílat také na druhém programu. Ten od 9. května 1973 vysílal barevné pořady. Na prvním programu se diváci pravidelného barevného vysílání dočkali až o dva roky později, 9. května 1975. V lednu 1979 byl v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství na Kavčích horách.
ČST jako státní instituce zanikla s rozpadem Československa 31.12. 1993. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/91 zrušil monopol ČST a umožnil vysílání soukromým subjektům. První soukromá televizní stanice v ČR byla TV Premiéra , která zahájila vysílání 20.6. 1993. Následovala ji TV NOVA (4.2. 1994). V roce 1999 měl divák k dispozici čtyři pozemně vysílané a celostátně šířené programy – ČT1, ČT2, TV NOVA a TV PRIMA. Další nabízela kabelová televize, kterou mělo v roce 1999 k dispozici asi 20% českých domácností. Pokud zahrneme stanice, které jsou dostupné u operátorů v Česku přes sítě DVB-T/DVB-T2 (pozemní vysílače), DVB-C (kabelová síť), DVB-S/DVB-S2 (satelit) nebo IPTV (internet), čítal tento seznam na konci roku 2015 několik desítek položek.
Při svém vzniku byla televize chápána především jako „rozhlas s obrazem“, tedy jako technologické rozšíření možností rozhlasu. Denis Mc Quail uvádí ve své knize Úvod do teorie masové komunikace tři základní rysy společné pro rozhlas a televizi:
Mezi základní znaky vysílání (broadcastingu) patří:
Marsall Mc Luhan definuje televizi jako chladné, participační médium, které podporuje hloubkové struktury v umění i v zábavě. Dále uvádí, že televize je spíše médiem reakce, ne akce. Vtahuje nás do hlubin pohnutí, avšak nevzrušuje, neagituje a neburcuje. Televizní dítě charakterizuje jako očekávající vtaženost a v dospělosti toužící po roli a hluboké angažovanosti ve své společnosti.
Často se hovoří o negativním dopadu sledování televize, zejména u děti a dospívající. Americký pediatr D. Christakis dokázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Tomuto tématu se věnuje například kniha Digitální demence Manfreda Spitzera, která tento pojem definuje jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.
Načíst dalších 10 článků
