Světový den spotřebitelských práv je příležitostí upozornit na základní práva všech spotřebitelů a na jejich respektování a ochranu. Současně je poukazováno na nekalé obchodní praktiky a sociální nerovnost, které podkopávají práva spotřebitelů.

Kdy se Světový den spotřebitelských práv slaví

Světový den spotřebitelských práv se každoročně slaví 15. března (15.3.).

Vznik Světového dne spotřebitelských práv

Světový den spotřebitelských práv se slaví od roku 1983, datum 15. března bylo zvoleno na památku projevu prezidenta USA, Johna Fitzgeralda Kennedyho, v Kongresu USA dne 15. 3. 1962, ve kterém poprvé formuloval čtyři základní práva spotřebitelů:

• právo na bezpečnost,
• právo na informace,
• právo výběru,
• právo být vyslyšen.

Světový den spotřebitelských práv je pořádán Consumer International, světovou federací spotřebitelských organizací, která byla založena v roce 1960 a která slouží jako nezávislý a vlivný hlas spotřebitelů.

Téma Světového dne spotřebitelských práv

Každoročně se v rámci tohoto dne zdůrazňuje jedno téma.

Ústřední téma v roce 2021

Tématem Světového dne spotřebitelských práv 2021 byl „boj proti znečišťování plasty“. Cílem je zvýšit povědomí o udržitelné spotřebě a postupech se zaměřením na výrobu a spotřebu plastů, které představují velký problém v znečišťování životního prostředí.

Spotřebitelé stále více vyjadřují znepokojení nad znečištěním životního prostředí plasty a přizpůsobují tomu své chování. Globální studie z roku 2019 zjistila, že spotřebitelé se snaží omezovat použití plastů. Např. 82 % respondentů uvedlo, že používá opakovaně použitelné čisticí prostředky místo alternativy na jedno použití, 72 % používá při nakupování vlastní odnosné tašky, nebo 62 % používá opakovaně použitelné pitné láhve. Navzdory zvýšenému používání plastů na jedno použití během pandemie se šířením onemocnění COVID-19 se nyní 55 % spotřebitelů na celém světě více zajímá o životní prostředí a téměř 74 % spotřebitelů (v Evropě, USA a Jižní Americe) je ochotno vynaložit více finančních prostředků za udržitelné obaly.

Na úrovni Evropské unie je činěna řada kroků k tomu, aby byla omezena výroby a spotřeba plastů. Jedná se např. o Evropskou strategii pro plasty (The European Strategy for Plastics), dobrovolný závazek 70 společností a profesních asociací ke zvýšení podílu recyklovaných plastů z 4 mil. tun v roce 2016 na 10 mil tun v roce 2025.

Ústřední téma v roce 2022

Jako ústřední téma bylo v roce 2022 zvoleno téma „spravedlivé digitální finance“.

Digitální technologie mění způsob plateb, půjčování, pojištění a správu majetku a stávají se klíčovým faktorem pro spotřebitele v sektoru finančních služeb. Digitální finanční služby a finanční technologie vedly k významným změnám po celém světě, např. očekává se, že do roku 2024 překročí počet spotřebitelů využívajících digitální bankovnictví 3,6 miliardy. Digitální finanční služby však přinášejí i rizika. Existují pádné důkazy, které naznačují, že se tato rizika v posledních letech zvýšila a krize, jako je pandemie COVID-19, tato rizika zvýšila ještě více, protože jsou spotřebitelé kvůli ekonomickým potížím zranitelnější.

Spotřebitelská práva

Právo upravuje soukromoprávní i veřejnoprávní aspekty ochrany spotřebitele. Soukromoprávní ochrana spotřebitele je ochranou následnou, přičemž orgánem ochrany spotřebitele je v soukromoprávní úpravě soud. Pro realizaci této ochrany je proto nutné, aby se nápravy domáhal sám subjekt prostřednictvím podání žaloby.

Veřejnoprávní úprava umožňuje sankcionovat porušení práv a povinností bez potřeby konkrétního jednání spotřebitele, nastupuje tedy obvykle z vůle státního orgánu, prostřednictvím správního řízení. Veřejnoprávní ochrana kombinuje jak ochranu následnou (udílení pokut), tak i ochranu preventivní (např. pozastavení živnostenského oprávnění, zákaz prodeje apod.). Oproti soudnímu řízení je řízení před správními orgány nesporně rychlejší a pružnější.

Soukromoprávní ochrana spotřebitele

Soukromoprávní oblast ochrany spotřebitele představuje především úpravu spotřebitelských smluv, jejíž legislativní základ je v právním řádu České republiky obsažen v občanském zákoníku, a to v ustanovení § 1810 a následujících.

Spotřebitelské smlouvy

Tzv. spotřebitelské smlouvy jako smlouvy, kde jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně podnikatel, nejsou zvláštním typem smluv. Ustanovení týkající se spotřebitelských smluv mají povahu zvláštních ustanovení vůči těm částem občanského zákoníku, které upravují jednotlivé smluvní typy. Forma spotřebitelské smlouvy může být ústní i písemná. Výjimku budou tvořit pouze případy, kdy pro určitý typ smlouvy je vyžadována určitá forma, ať již zákonem nebo dohodou stran.

Nepřípustná smluvní ujednání

Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou v žádném případě odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. To znamená, že ve prospěch spotřebitele a v neprospěch podnikatele se smluvní ujednání spotřebitelských smluv odchýlit mohou, pokud je ovšem dané zákonné ustanovené dispozitivní povahy.

Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje (např. právo na zákonnou záruku) nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Obsahuje-li smlouva ujednání odchylující se od ustanovení zákona určených k ochraně spotřebitele, nepřihlíží se k nim.
Je-li ve smlouvě použita formulace připouštějící různý výklad, vyloží se obsah smlouvy způsobem příznivějším pro spotřebitele. Jde o zvláštní výhody přiznávané jen spotřebiteli; nemohou se jich tedy dovolávat ty osoby, které mají podle vnitrostátních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů.

Obsahuje-li smlouva ujednání odchylující se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele, nepřihlíží se k nim. To znamená, že taková odchylka je právně bezvýznamná, pro právo neexistující a nevyplývají z ní žádná práva a žádné povinnosti. Platnost zbytku smlouvy tímto však zůstává nedotčena. To platí i v případě, že nedojde ke zvláštnímu ujednání, ale spotřebitel se jednostranně vzdá svého subjektivního práva přiznaného mu ustanoveními občanského zákoníku.

Nejčastěji používané typy spotřebitelských smluv

Nejčastěji používané typy spotřebitelských smluv jsou jednotlivé typové smlouvy dle občanského zákoníku. Jedná se o smlouvy, které běžně uzavírá spotřebitel jako konečný článek obchodního řetězce.
Ze spotřebitelského hlediska jsou důležité tyto typové smlouvy dle občanského zákoníku:

• Kupní smlouva,
• Smlouva o dílo,
• Smlouva o úschově,
• Smlouva o ubytování,
• Smlouva o přepravě osob,
• Smlouva o přepravě věci,
• Příkazní smlouva,
• Nájemní smlouva,
• Smlouva o účtu,
• Smlouva o zájezdu.

Ochrana spotřebitele v Evropské unii

V členských státech Evropské unie žije přes půl miliardy potenciálních spotřebitelů. K evropskému HDP přispívají zhruba 56 %. Kvůli tomu existují na půdě Evropské unie také opatření na ochranu jejich zájmů. Politika ochrany spotřebitele má úzký vztah s dalšími politikami – s politikou veřejného zdraví, politikou hospodářské soutěže apod. Ochrana spotřebitele má také přispívat k účinnému fungování vnitřního trhu, zvyšovat zákaznickou důvěru v přeshraniční transakce, a tak stimulovat odbyt.

Cílem politiky je zajistit spotřebitelům v rámci jednotného trhu stejně vysokou úroveň ochrany a bezpečnosti. Politika se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost a zájmy konzumentů, prosazuje společný přístup k zákazníkům a práva na informace.

Fungování spotřebitelské politiky

Strategie spotřebitelské politiky je věcně zaměřena na oblast ochrany potravin, ochrany veřejného zdraví a ochrany práv spotřebitele. Opatření na ochranu širších spotřebitelských zájmů se týkají i těchto okruhů:

• poctivé obchodní praktiky,
• klamavá a srovnávací reklama,
• cenové ukazatele a etikety,
• nepřiměřené smluvní podmínky,
• distanční a podomní prodej,
• práva cestujících.

Díky zásadě vzájemného uznávání výrobků může výrobce jednoho členského státu volně vstupovat na trh ostatních zemí Unie bez obav, že bude jeho produktům odmítnut přístup. V případech, kdy vzájemnému uznávání výrobků brání rozdíly mezi národními standarty, mohou být na jednotný trh uvedeny pouze produkty, které splňují společná kritéria obsažená ve směrnicích schválených Radou na návrh Komise.

Požadovanou úroveň ochrany zaručuje jednotný soubor pravidel. V lednu 2004 zavedla Unie přísnější směrnice pro stahování vadných výrobků z prodeje. Společná pravidla mají umožnit stažení vadných výrobků z oběhu. Každoročně obdrží EU více než 2 000 hlášení o nebezpečných výrobcích. Týká se to zejména hraček, oblečení a textilních výrobků (např. uvolněné šňůrky na dětském oblečení či toxické chemikálie v čalounických výrobcích).

Politika EU má zajišťovat vysokou a stejnou úroveň ochrany spotřebitelů v mnoha oblastech. Bezpečnostní normy platí pro hračky, elektrické spotřebiče, kosmetiku, léčiva, potraviny, zapalovače, osobní ochranné prostředky, stroje a rekreační plavidla. Unie se věnuje i dalším oblastem:

• poctivé obchodní praktiky,
• klamavá reklama a hanobení konkurenční značky (srovnávací reklamy),
• cenové ukazatele a etikety,
• nekalé smluvní podmínky,
• prodej na dálku a podomní prodej,
• časově omezené využívání rekreačních objektů (tzv. „timeshare“) a souborné služby cestovního ruchu (tj. zájezdy),
• práva cestujících (cestujících služebně nebo rekreačně).