Láska, vztahy, manželství – anebo taky ne 😀

Přečíst si první část článku–>

Velkou roli budou hrát i kamarádi, kteří vám pomohou některé hádky úspěšné zapít do němoty :-D, já tomu říkám mentální hygiena – prostě úplně vypnete mozek a zbavíe se komplet stresu (na chvíli). Dobří kamarádi (a alkohol a jiné drogy) vám pomohou se spolehlivě zrušit jako turné Helenky Vondráčkové. Odrovnat se jako Zeman ve funkci prezidenta.

Anebo vám jen pomohou být lepším člověkem, protože jim na vás záleží a chtějí vám pomoct. Chtějí, abyste se netrápili a nedělali ty samé chyby pořád dokola.

A tak vám řeknou svůj názor hezky od plic (čehož já su nesmírně cením, protože vím, jak je složité říkat ty nepříjemné věci, taky to moc nemám rád, ale někdy je to potřeba, pokud máte zůstat kámoši i nadále, zkrátka někdy je třeba vyčistit vzduch).

Budete se moci jim třeba občas vykecat ze svých problému a probrat je ze všech stran, poslechnout si názory i dalších lidí “zvenku”, podívat se na vaše problémy očima těch druhých. A získáte tak zase jiný pohled na situaci, který vám doteď zůstal třeba úplně skrytý.

Tohle třeba perfektně dělají ženské, že si sice všechno vykecají, ale aspoň problémy pak můžou ventilovat ven a nejsou z toho tak v háji, ale…. stejně pak končí jako uzlíček nervů na antidepresivech – takový trošku vtipný paradox dnešní doby.

Tady si dovolím malou poznámku – čím dál častěji se setkávám s tím, že holky (u kluků to vídám málokdy) končí na antidepresivech, anebo zobou prášky na spaní jako maliny. Často pak začnou mít pocit, že už to bez těchto prášků jednoduše nezvládnou a tak je do sebe cpou dál (a ideálně ve větším množství, protože už se kýžený pocit bezstarostnosti nedostaví). Vybudují si pak psychickou závislost, ze které se potom  docela dost blbě dostává. Možná zkuste, milé dámy, deprese řešit jinak – tou složitější cestou – ptát se sami sebe, co je způsobuje a co byste měli udělat proto, abyste se cítili lépe. A pokud pro to nemůžete udělat nic (některé věci nelze prostě ovlivnit), je zbytečné se kvůli nim trápit). Je to těžší, protože to zahrnuje práci se vaší hlavou. Ale z dlouhodobého hlediska, je to lepší, než nějaké Lexauriny a podobné sračky. Mozek je kouzelná věc, stačí jen poznat a chápat jeho limity i silné stránky a naučit se s nimi pracovat. 

A možná by, páni doktoři, nebylo od věci začít věnovat svým pacientům věnovat trošku důkladnější péči a ne každého odbít pomocí prášků, ale jít po příčině problému, myslím, že ta trocha úsilí za to stojí…. Prášky jsou tou snadnou cestou, která ne vždy musí být tou správnou….

V jedné chytré knížce jsem se kdysi četl, že když máte starosti, máte udělat vše pro to, abyste je neměli. Zeptej se sám sebe, co můžeš udělat pro to, aby ses zítra měl lépe. A pokud to nemůžeš změnit, je zbytečné si tím zaměstnávat hlavu, protože to stejně neovlivníš. Naopak buď hrdý na to, že jsi zabojoval a udělal maximum… I toto moudro mám na paměti a pomáhá mi být ve spoustě situacích daleko více v klidu….

Čím více toho máte s partnerem společně za sebou, tím více jste odolní vůči dalším krizovkám, které se nezadržitelně blíží vždy přesně podle hesla: jedna dvě, krize jde, krize si jde pro tebe…… Máte prostě už více důvodů zůstat spolu.

Anebo naopak během krize dojdete k rozhodnutí, že to zkusíte jinde. Na tom není nic špatného. I to se stává a není třeba kvůli tomu se hroutit nebo mít výčitky.

Než člověk potká toho pravého, trvá to. Lidé budou do vašeho životu přicházet a odcházet, někteří tam zanechají výraznou stopu a nikdy na ně nezapomenete, někteří vás jen něčemu naučí – byť to třeba bude bolet – jako v případě protržené panenské blány….

Někteří lidé do vašeho života nepřinesou skoro vůbec nic, pouze si něco vezmou od vás – třeba televizi, auto, dům a veškeré vaše životní úspory :-D.

Když budete chtít, naučíte se vžít do kůže toho druhého, budete umět navodit určitý pocit empatie, kdy se můžete navzájem krásně doplňovat (i když jste každý úplně jiný).

Budete přemýšlet nad tím druhým, jak se cítí, proč se asi zachoval tak či onak, zda za to nemůže nějaký zážitek z předchozího vztahu, z dětství apod. Nad vztahy musíte zkrátka přemýšlet (ideálně už během vztahu :-D), je to never ending story, kdy jednoduše pořád vaše palice musí makat na plné obrátky, učit se a snažit se přijít věcem na kloub.

Abyste tohle všechno o svém partnerovi věděli, musíte se s ním bavit o všem. To půjde, jen když nebudete jeden na druhého věčně napruzení. Jen tak budete ochotní se podělit i o své nejintimnější zážitky. A proto – abych to opět zjednodušil – musíte sklápět to posrané prkýnko :-D.

Víte, že skutečná láska začíná tam, kde končí zamilovanost

Staří Řekové třeba lásku považovali za slabost. To byl také důvod, proč se rodiče snažili své nedospělé děti uvrtat do manželství, dokud ještě byly malé. Protože pak nehrozilo, že se zamilují a v zamilovanosti udělají nějakou mega pičovinu a poserou si tím tak celý život…..

Láska v období zamilovanosti je skutečně jako droga, přináší euforické stavy, stejně jako ohromné deprese (rozchody, problémy ve vztahu), které mohou končit až sebevraždou (nebo jeho-vraždou), když jeden z vás neumí pracovat se svou hlavou, negativními myšlenkami  a emocemi, může to skončit fatálně (ale zároveň se dá vcelku jednoduše naučit s těmito stavy pracovat, když budete chtít, existuje na toto téma spousta publikací, článků, stačí se jen zajímat a snažit se pochopit, jak náš mozek pracuje v určitých situacích).

Z chemického hlediska je “láska” pouhá chemická reakce, takže jí zas tak nežerte. Většinu toho způsobují hormony, které připomínají účinkem amfetamin a kokain (jak jsem se dočetl v jedné velice chytré knížce :-D). Takže si tu legální drogu užijte a pokud už máte na ruce snubák, tak prostě čekejte, až to přejde, ono to totiž časem jednou určitě přejde :-D.

I chemie lásky má totiž svůj přirozený vývoj, fáze a postupem času přechází do klidnější formy. Proto je dobré se v těchto “obdobích zamilovanosti” řídit spíše hlavou (rozumem), než-li srdcem. Ale jen málokdo to dokáže anebo si aspoň uvědomí, že jedná naprosto iracionálně  v takové chvíli (myslím, že jeden psycholog přirovnal některé stavy k těžké závislosti na heroinu).

Láska (zamilovanost) je zkrátka taková malá past, past, která zapříčiňuje, že ani jeden z vás nevidí anebo přehlíží chyby toho druhého, dokud si spolu neuděláte dítě a nezjistíte, že ten druhý je prostě piča.

Anebo dokud jeden z vás nechcípne. Pak je doslova po lásce :-D.

Většinou tohle období trvá pár let – v některých literaturách se uvádí, že tohle období trvá většinou 4 roky (údaje se poměrně liší, pohybují se v rozmezí 6 – 30 měsíců), než se dostaví první vážná krize, která buď vztah úplně rozmrdá na maděr anebo naopak po překonání krize jej ještě více upevní.

Až tohle období zamilovanosti a přehlížení svých vlastních chyb pomine, přijde den D, kdy se teprve ukáže, jestli opravdu vedle sebe máte člověka, se kterým budete moci strávit dalších několik let.

Schválně neříkám napořád, protože to se moc neděje – i to je třeba si uvědomit, nežijeme v pohádkach, kdy se princ s princeznou vzali a žili šťastně až do smrti – tak to prostě nikdy nebylo a nebude – čím dříve to pochopíte, tím lépe pro vás.

A buď máte vedle sebe člověka, kterého i přes to, co jste si udělali / neudělali, respektujete a vzhlížíte k němu a máte jej rádi. Anebo ne. Pak se nejspíše váš vztah nejspíše nezadržitelně řítí do prd…. do záhuby.

Dost často potkáte v životě partnery, kteří se jen po nějaký čas vezou na pozitivní vlně vašeho vztahu a žijí s vámi jen pro tento krásný pocit zamilovanosti (vše je krásné a bezproblémové).

Někde jsem četl, že se jim říká emoční feťáci / upíři :-D, což opravdu trochu splňuje onu definici. Jsou s vámi jen proto, protože je snadné a jednoduché a jakmile tato vlna euforie jednou skončí, odejdou i oni. Ale o tom pravý vztah podle mě není.

Ta “pravá láska” je hluboká, odolná proti citových výkyvům a rozmarům, je to volba, kterou jste se rozhodli učinit – nejenom vy sami, ale vy oba. Protože vy sami chcete a máte důvod za “vaši lásku” kdykoliv jít bojovat a pečovat o ni, jako když doktor pečuje na gynekologii o každou došlou ku…. no to je asi blbý příklad, ale víte, jak to myslím :-D.

Přináší to spoustu odříkání a obnáší to i konstantní práci i se sebou samým, s vaší hlavou, myšlenkami, emocemi, pocity.

Musíte být zkrátka silní psychicky a žádný uzlíček nervů.

Je to někdy dosti vyčerpávající, proto také po rozchodu s tím nesprávným člověkem (anebo s tím správným, se kterým jste se jen potkali v nesprávné životní fázi) si potřebujete také trochu odpočinout. Nechat trochu ustálit emoce. O tom už jsem psal před lety myslím, že tady.

Oba jste pasovaní do rolí doktorů, jejíchž hlavním cílem je provádět preventivní prohlídky (ano, čas od času i té její ku..y) a starat se o váš vztah, aby problémy neeskalovaly do takových obrátek, že už budou neřešitelné.

Na to jsme specialisti zejména my muži – nic neřešit, dokud není oheň na střeše a když je, tak to ještě týden počká, že :-D.

Budete muset umět občas u svého protějšku vycítit, že není ve své kůži. Budete se muset naučit pracovat také s ním samotným, vědět, jak jej / ji dostat z depresí, rozesmát, pobavit, dostat do pohody.

Naučit se, jak ji / jej zbavit strachu a překonat zdánlivě neřešitelné problémy. Jak jej dokopat k tomu, aby se o sebe začal / začala starat.

Budete vaši drahou polovičku muset umět rozesmát i v kritických situacích a být na ni drsný, když bude třeba. Anebo být milí, i když byste ji nejraději na místě zabili. Budete občas muset krotit své emoce, i když jste od přírody nerváci a nejradši byste ji dali jednu přes hubu. To vyžaduje spoustu úsilí a to budete ochotní investovat pouze do člověka, na kterém vám opravdu záleží, do člověka, se kterým počítáte do budoucna.

Konejšit jej, když se vám psychicky sesype a u toho bedlivě dbát na to, aby nic z toho nezanechalo trhliny na vašem krásném vztahu. Je to doslova boj a tak nějak vlastně každý z nás musí být kurva dobrý psycholog, aby se uměl vžít do kůže toho druhého a věděl, jak se v dané situaci zachovat.

Časem už budete znát jeden druhého tak dokonale, že právě už budete přesně vědět, “čo musíte urobit, aby to bolo zase všetko v cajku”.

Budete muset dost často přemýšlet i sami nad sebou. Proč se chováte vy jako píča. Proč se ona chová jako píča? Nemáte na tom také svůj podíl viny? Co jste udělali špatně?

Zachovali jste se správně? Jak to napravit? Mám to napravit? A není třeba teď naopak potřeba si trošku dupnout, abych neutlačoval své vlastní já?

Bohužel – ne každý to dělá, respektive ne každý chápe, že tohle je důležitý předpoklad pro každý dlouhodobý vztah. Neustále přemýšlet nad vším, co se kolem vás děje.

A tohle se vám bude hodit nejenom ve vztahu, ale stejně tak budete muset přemýšlet nad lidmi, kolem vás, nad vašimi kamarády (protože i oni mají problémy a občas potřebují pomoct), rodinou, kolegy a dalšími lidmi, které potkáte a na kterých vám záleží. Budete muset nad každým z nich přemýšlet, snažit se pochopit jejich složitou a komplexní osobnost, uvažovat, zkrátka myslet – a to tak, že hodně.

Oni vám pak na oplátku předají zase něco od sebe, něco dalšího vás naučí, co vy třeba ještě neumíte. Je to vlastně taková věčná výměna zkušeností a informací, pohledů na svět, ze kterých si vy sami musíte odnést co nejvíce to jde.

Je to taková půjčka na oplátku, co dáte, to se vám vrátí.

Pokud do lidí ve svém okolí nic neinvestujete, nebude mít ani vaše okolí potřebu se starat o vás život a jakkoliv vám pomáhat. Vy se nic nenaučíte a lidé kolem vás také ne, budete pro své okolí zcela zbyteční. Zároveň však také říkám, že tohle můžete dělat jen u pár lidí ve svém životě, nemáte zkrátka možnost poznat úplně každého úplně do mrtě, to byste prostě nedělali celý život nic jiného, než se starali o každou jednotlivou dušičku, co do vaše života byť jen na chvíli vstoupí. Musíte také nějaký čas věnovat sobě….

Svému partnerovi musíte rozumět. Abyste mu rozuměli, musíte jej umět pochopit. Abyste jej mohli pochopit, musíte vědět, jak přemýšlí, co cítí. A to zjistíte jen tak, že se spolu budete bavit, komunikovat a skutečně se jeden o druhého zajímat. A hlavně, jak již jsem tolikrát zmínil – musíte jej respektovat. Respektive právě díky této snaze a péči o váš vztah si získáte přirozený respekt.

Zkrátka – vás životní partner bude možná vědět, že by v některých oblastech mohl mít něco lepšího (ale bude vědět, že vy se snažíte, abyste byli lepší a lepší každým dnem), ale jako celek, jako osoba jste prostě nenahraditelní. A to samé musíte vědět o sobě i vy sami (to neznamená, že budete mít nosánek nahoru, ale zkrátka jste si vědomi svých silných stránek a toho, že jste v něčem jedineční, znáte už zkrátka svou cenu, víte, co nabízíte).

Respekt a důvěra – těžko je získávám, lehko je ztrácím, já vím

To nejdůležitější ve vztahu není ani vzhled, sexuální přitažlivost, ani peníze, ale vzájemný respekt a důvěra.

Jakmile jeden druhého nerespektujete, půjde váš vztah pomalu, ale jistě do kopru. Protože až budete jednou na ostří nože, a to věřte, že to se dříve či později jednou stane, tak v tu chvíli hrozí, že si navzájem jednoduše ublížíte.

A to jediné, co vám pomůže v těchto obtížných situacích, abyste se nezabili a nezasadili jste si rány, které třeba už nikdy nepůjde vyléčit, je vzájemný respekt (a taky mít stanovená pravidla i ve chvíli, když se budete hádat). Když jeden druhého respektujete, volíte i při hádce ta správná slova, i když máte pocit, že brzy vzteky explodujete a stane se tu VRAŽDA :-D. Protože vám na tom druhém záleží, chcete mu jen sdělit svůj názor, donutit jej, aby vás poslouchal a něco už konečně dělal. Ale stále k němu chováte nějaké city. Není vám zkrátka úplně jedno.

Ve chvíli, kdy ztratíte respekt k sobě navzájem, často podobné konflikty propuknou v otevřenou válku (znáte film Válka Roseových?), která jen den ode dne graduje. Pak už máte jeden na druhého takovou averzi, že se snažíte navzájem co nejvíce ranit – ty sis kopnul, tak já tě nakopnu dvakrát tolik. Pak už nejde o to něco vyřešit, ale zkrátka se bezhlavě dorvat do krve. Člověka, kterého nerespektujete, tomu klidně ublížíte a nebudete mít výčitky (nebo aspoň ne hned, zkrátka nepřemýšlíte). Budete s ním jednat jako s kusem hadru. A jakmile vám opravdu ublíží a vás se to hluboce dotkne, otřese to vaší důvěrou. Nechcete s ním trávit čas, protože se vám prostě hnusí být v jeho přítomnosti. Nasere vás pak cokoliv, co udělá. Každá maličkost vám bude lézt v jeho přítomnosti na nervy.

Že jeden druhého respektujete, poznáte většinou tak, že se navzájem nepomlouváte před přáteli, i když jste na sebe děsně nasraní. Nehážete na sebe špínu, neperete špinavé prádlo na veřejnosti, i když byste mohli. Neházíte na sebe špínu, ani když spolu již dávno nejste.

Co se stalo v Las Vegas, zůstane v Las Vegas.

Nemáte před sebou tajemství. Prostě proberte společně vše. I to, co byste jinak nikdy nikomu neřekli. Pokud vaše drahá polovička vkládá do vás důvěru, řekne vám vše. A vy tak máte možnost opravdu poznat, kým je. Sdílí s vámi ty nejintimnější okamžiky.

Respektujete tužby a přání jede druhého. Své koníčky, záliby. Své silné a slabé stránky. Jste tým, jste dva a zároveň jeden. Když je jeden z vás nešťastný, je to i vás problém.

Vás obou. Ve vztahu zkrátka není pro žádný individualismus prostor. Hrajte jako tým. Bojujete totiž nejen za sebe, ale vždy také za toho druhého.

Hlavní je také, abyste respektovali nejenom sami sebe navzájem. Ale abyste chovali také respekt sami k sobě. Nenechali se utlačovat, tlačit tím druhým do kouta. I vy potřebujete prostor věnovat čas sám sobě, dělat to, co vás baví. I vy máte nárok plnit si své sny. I tohle musíte oba chápat (jednoduše musíte být tolerantní).

Když to nebudete dělat, budete dříve či později nešťastní a budete to vaší drahé polovičce časem dávat za vinu. Proto je blbost si navzájem něco zakazovat. Čím více zákazů, tím spíše to ten druhý udělá, protože “prostě něco dělat nemůže”. Pokud už chcete něco zakazovat, nabídněte něco jako protislužbu – ty nebudeš dělat tohle, já zase tohle.

Vzájemný respekt si získáte i tím, jak se chováte k tomu druhému. Jestli jste pozorní, dbáte na detaily (třeba už jen na to, že své holce podržíte dveře, dáte první najíst jí než sobě. Že děláte všechny ty malé věci, které ji dělají šťastnou (snídaně do postele, pomůžete jí třeba s úklidem, prostě nenecháváte vše jen na ní – i když byste třeba někdy mohli). Dáváte najevo zájem a občas si ji trochu uplatíte novými botičkami :-D. Zkrátka – little things matter.

A právě tyhle malé detaily pomáhají budovat důvěru k vám, že vám na tom druhém záleží a dáváte najevo, že nejste sobec a nemyslíte jen na sebe. Že se k ní nechováte jako k méněcennému poddruhu, ale jste rovnocenní parťáci (jak už jsem psal, jste prostě jeden tým).

Zkrátka se k ní chováte slušně (to ale neznamená, že se občas nemůžete prostě na férovku poslat do kosočtverce s čárkou uprostřed…. :-D).

Respekt si získáte i tím, že jste úplně jiní, než ostatní lidé (třeba jste trošku dement jako já :-D). Umíte ji rozesmát. Prostě víte, jak na ní.

I to pomáhá k tomu, že k vám váš protějšek bude vzhlížet, protože jste jedineční – zároveň by vás však neměla hltat, jak lentilky v přechodu, prostě také z vás váš protějšek nesmí být úplně vysraný. To taky není dobře. Protože si jí / ho pak nebudete tolik vážit.

To, co máme zadarmo anebo bez úsilí, si prostě nevážíme nikdy nevážíme. Vzpomeňte si třeba na takové rohlíky v sámošce, kolik jste jich rozmrdali jako děti při různých hrách….A vzpomeňte si na máslo, které má v roce 2017 skoro stejnou cenu jako jeden broušený diamant vytažený z nitra sopečné hory na Marsu….

Musí to být zkrátka rovnocenný vztah a stejně tak vy musíte prostě vědět, že jste si ji museli zasloužit a nic nemáte zadarmo (což s ženskými ve vztahu nemáte snad nikdy, peněženka zkrátka zapláče :-D).

Tohle vše a mnoho dalšího se počítá do výsledného skóre.

Podporujete jeden druhého – v dobrém i ve zlém

Ruku v ruce se vzájemným respektem jde i vzájemná podpora. Ale ještě více nás bolí, když sami sobě bráníme v tom, abychom šli za tím, co si přejeme. Anebo když nám v tom brání ten, koho milujeme.

Ve zdravém vztahu jeden druhého podporujeme, přejeme mu štěstí. Protože jej máme rádi a chceme, aby si ten druhý mohl splnit své sny. Neznám lepší pocit, než když vám vaše holka poděkuje za to, že vy jediní jste ji věřili, že něco dokáže. Že vy jediní jste ji podporovali, i když všichni ostatní ne.

A stejně nezapomenutelný je i pocit, kdy víte, že stejnou důvěru a podporu ve vás vkládá ona. Nic víc na světě už prostě není.

Opravdový partner nás inspiruje k tomu, abychom se stávali tím, kým jsme vždycky chtěli být. Jen jsme nenalézali odvahu, možná jsme neměli správnou oporu a motivaci překročit svůj stín, překonat náš vlastní strach z kroku do neznáma. Ten, kdo nám pomáhá, nepotřebuje ruce. Jen nástroje jako laskavost, povzbuzení a pochvalu, aby nás od nejistých krůčků popostrčil tam, kde jsme si vždy přáli být. Tato motivace nám pomáhá překonávat naše vlastní hranice a ty budete překonávat jen s takovým člověkem, který se nebojí, že jej jednou přerostete a opustíte (a to se ve finále pak stejně stane, nezabráníte tomu tak, že budete těm druhým přistřihávat křidélka v rozletu).

Dost často jsem se setkával s tím, že většina milionářů se tak bála toho, že jim jejich křepelka odlétne, že jim raději nedávaly žádné peníze a tím je nutili být závislé na jejich existenci.

Viděl jsem to, kdy svou holku ponižovali, aby jejich holka nebyla nedejbůh lepší, bohatší a úspěšnější než oni. Asi zde hraje velkou roli velké mužské ego, nevím, nikdy jsem tento pocit neměl, že bych si musel se svou dívkou soupeřit a poměřovat si pindíky (částečně je to asi tím, že bych tohle poměřování vždycky prohrál :-D). Prostě ve vztahu jste si oba rovni a musíte se tak k sobě i chovat.

Podle mě je chybou bránit své polovičce v rozletu jen proto, aby mi neutekla. Buď jsem natolik jedinečný a výjimečný (a pak ona ví, proč se mnou je) anebo ne – pak mi ani všechny prachy světa nepomůžou k tomu, abych si takovou holku udržel. Ale nemá smysl ji držet doma na řetězu, protože dříve nebo později najde klíč k těm okovům a pak vás s nimi neskutečně dobije – můj skromný názor. Stejně tak být holkou budu chtít být prostě finančně nezávislá “bitch”, protože když mě to náhodou s frajerem přestane bavit, můžu se sebrat a mám prostředky na nový start jinde. Přijde mi však, že na tuhle variantu moc dívek nepomýšlí, proto si pak musí zase rychle najít bohatého frajera, aby jim pomohl opět žít život na vysoké noze….. A až se to posere tam, tak zase jít hledat někoho bohatého, i když se ke mně moc zrovna nehodí….

A když se to nepovede, no tak půjdu šlapat, dělat striptýz nebo točit porno (což také není práce pro každého a rozhodně to nejsou jednoduše vydělané prachy, jsou to pouze rychle vydělané prachy za cenu toho, že musíte odhodit svou část sebe někam do kouta jen pro peníze).

Osobně si nemyslím, že je úplně v cajku se živit vlastním tělem, protože jen málokdo se dokáže pak srovnat s tlakem okolí, které na vás už pak vždy bude pohlížet jako na “tu kurvu”. Je pak daleko složitější najít podle mě partnera, protože máte minulost, přes kterou se na každý dokáže přenést. A hlavně vy sami jste každý den podrobeni soudům lidí, co vás vůbec, ale vůbec neznají. Vidí jen to, že točíte porno pro peníze, a i když neznají vaši osobnost, o vás mají hned jasno.

Přitom se nebojím říct, že točit porno a dělat šlapku někde za 20 euro v Německu za noc je dost podstatný rozdíl (minimálně pornoprostředí je aspoň trochu regulované, i když ne zcela).

A také jenom u porna je to spíše “o hraní” a máte možnost si vybrat, co budete dělat, s kým a za kolik, beru to spíše jako takový šoubyznys (i když s vlastním tělem, ale aspoň znáte svou cenu, když už nic).

V zahraničí jsou pornoherci uznávanými celebritami a nezřídka se stává, že pak končí právě v šoubyznysu (u nás by se také pár případů našlo).

Tím chci jen říct, že většinou lidé točící porno mají aspoň nějakou vizi (většinou ví, proč to dělají, chtějí se stát slavnými, jsou exibicionisti, baví je sex, jsou se svou prací smíření, protože už jim minimálně každý druhý měl potřebu říct, že jsou póvl (pro mě je póvl ten, kdo si myslí, že je něco víc, než pornoherec, nebojím se říct, že ti úspěšní z nich to naopak mají v hlavě až překvapivě dost srovnané, ale tohle se ze sledování jejich filmů nedozvíte, někdy stačí se s těmi lidmi jen prostě začít bavit a budete možná mile překvapeni, že jsou to lidé jako my a často vcelku inteligentní…).

Neříkám, že to tak mají všichni a se všemi byste si pokecali na úrovni. Že všichni jsou dokonalí a jsou sami se sebou smíření. To rozhodně ne. Ale řídím se heslem, že netřeba soudit na první pohled, dokud člověka opravdu nepoznáš. Zrovna nedávno jsem se přesvědčil opět o tom, že rychlé soudy většinou většinou nebývají na místě.

Příklad ze života, sedíme na meetingu a mezi všemi kravaťáky sedí klučina v ošuntělých kalhotách, vlasy až někam po ramena. V botách naprosto šílené ponožky. Hlavou mi běží, ty vole, ten se tady asi zapomněl při úklidu místnosti. Když šéf firmy hodí do placu zásadní dotaz, všichni zarytě mlčí. A v tom se do konverzace zapojí tahle “naše uklízečka” a mně padá brada až na zem. Během pár minut  mi dochází, že tohle je prostě nejchytřejší člověk v celé místnosti (sebe tam nepočítám :-D), který umí dokonale mluvit a argumentovat a má to fakt v palici srovnané. V tu chvíli mi taky dochází, jaký jsem debil, že jsem někoho tak rychle odsoudil jen na základě toho, jak vypadá…. Zkrátka don’t judge a book by its cover….. Opět jsem se přesvědčil o tom, že tohle by prostě člověk neměl dělat.

Ale to už jsem fakt hodně odbočil. Pojďme zase zpět ke vztahům 😀

Pomoc a podpora vyžadují energii navíc. A když je někdo uzavřen do sebe, obestoupen skepsí, právě tehdy vaše pochopení potřebuje. Od toho jste tady vy, abyste mu pomohli. Odměnou vám za to bude milující člověk vedle vás, který vám pak rád stejnou službu oplatí stejnou mincí.

Jen když budete vždy stát za tím druhým, v dobrém i ve zlém, jen pak můžete očekávat stejnou oporu i vy od ní. A věřte mi, že není větší motivací, než když víte, že ona vám věří jako nikdo jiný na světě…….

Pokračovat na druhou část článku–>