Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem v roce. Ovšem velikonoce mají dlouholetou tradici a jedná se o oslavu jara. Velikonoční pondělí je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně. V českém prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které lze zařadit k přechodovým rituálům končící zimy a nastávajícího jara.

Velikonoce vznikly z latinského pascha, které překládáme jako přechod či přejití a jedná se o oslavu zmrtvýchvstání Ježíše. Právě ukřižování Ježíše bylo nedaleko od židovského svátku pesach – oslava osvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví. Velikonoce nemají v našem kalendáři stálé datum, jsou vypočítávány právě podle „velké noci“ kdy byl Kristus vzkříšen. Celé velikonoční období trvá 50 dní od Velikonoc do tzv. Letnic, přičemž pro většinu z nás znamená oslavu Velikonoc pár dnů volna navíc, které jsou s jejich oslavou spojeny.

Velikonoce jsou významným svátkem, proto píšeme vždy Velikonoce s velkým V nikoli velikonoce.

Kdy se Velikonoce slaví?

Velikonoce nemají pevně dané datum, ale jsou to tzv. pohyblivé svátky – datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Výpočet data Velikonoc je postup, kterým lze datum velikonoční neděle a tím i dalších souvisejících svátků určit vypočtením fází Měsíce pro daný rok.
Od data Velikonoc je odvozeno stanovení data dalších pohyblivých svátků:

• Nanebevstoupení Páně,
• Letnice,
• svátek Nejsvětější Trojice a
• Slavnost Těla a Krve Páně.

Metoda výpočtu data Velikonoc

V křesťanských církvích se Velikonoce slaví první neděli po prvním jarním úplňku (tedy prvním úplňku po 21. březnu). K výpočtu data Velikonoc pro daný rok je proto potřeba znát stáří Měsíce (epakta) pro 21. březen daného roku a data, na kdy připadají neděle.

K výpočtu Velikonoc je potřeba zjistit dle Metonova cyklu, kolik dní po 21. březnu nastane úplněk (0–28) a kolikátý den poté připadne na neděli (1–7). Velikonoční neděle tedy může připadnout na 1. až 35. den po 21. březnu. Každému roku tak lze přiřadit jedno z 35 dat Velikonoc. Z výpočtů pak lze sestavit 35 tabulek možného data Velikonoc a těmto datům přiřadit příslušné roky, kdy se Velikonoce slaví ve stejné dny.

Velikonoční Svatý týden

Ze všech svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. Vrcholem je velikonoční týden, který připomíná příběh zatčení a umučení Ježíše Krista. Každý den týdne má svůj význam a své tradice

• Květná neděle
• Modré pondělí
• Šedivé úterý
• Škaredá středa
• Zelený čtvrtek
• Velý pátek
• Bílá sobota
• Boží hod velikonoční
• Velikonoční pondělí

Svatý týden

Svatý týden začíná Květnou nedělí a graduje takzvaným triduem neboli třídenním. Velikonoční triduum představuje nejvýznamnější dny Velikonoc a zároveň nejvýznamnější křesťanské svátky. Jedná se o období trvající od večera Zeleného čtvrtku do večera Božího hodu velikonočního (neděle), kdy byl Ježíš Kristus zatčen a umučen, pohřben a poté vzkříšen.

Velikonoční týden je období mnoha zvyků a tradic. Jsou to dny očisty skutečné i symbolické a také dny střídmosti-půstu, klidu, ticha i mlčenlivosti, soustředění. Posvátný charakter těchto dní umocňují lidové tradice svěcení jara (zvláště obyčeje zaměřené k ochraně budoucího živobytí a zdraví rodiny), dává váhu projevení lásky, milosrdenství, spoluúčasti darem.

Barvy velikonočního týdne

Je známo, že se v názvech dnů Svatého týdne nachází hned několik barev. Tou první je modrá, poté šedivá či žlutá, zelená a bílá. Například na Modré pondělí se v kostelích vyvěšuje modrá látka, kde a proč se ale tato tradice a barva vzaly, není jasné. Úterý se určuje jako šedivé, ale někde se mu říká i žluté.

Zelený čtvrtek vděčí za svůj název chybnému použití původního názvu v němčině a Bílá sobota nejspíš získala svůj název díky bílým hábitům těch, kteří se nechali tuto noc pokřtít.

Velikonoční triduum

Velikonoční triduum je vrcholem celého křesťanského liturgického roku. Začíná se na Zelený čtvrtek večer, pokračuje Velkým pátkem, Bílou sobotou, jeho střed tvoří Velikonoční vigilie a končí se na Neděli Zmrtvýchvstání. Připomíná umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista.

Velikonoční zvyky

Velikonoční tradice, které povětšinou mají náboženský či jinak symbolický význam, se na našem území dodržují již odedávna. Ačkoliv některé dnes nejsou již tak oblíbené jako v minulosti, mnoho z nich si našlo cestu i do moderních domácností. Především na vesnicích se pak stále dodržují staré lidové obyčeje, které i dnes dodávají svátkům jara tu pravou atmosféru.

Křesťanské zvyky a tradice

Mezi nejdůležitější křesťanské tradice, které se pojí s dobou Velikonoc, patří zvyky dodržované v souvislosti s pašijovým týdnem. Ten získal své označení podle pašijí, což je tradiční biblické vyprávění, které vypovídá o životě a utrpení Ježíše Krista. Věřící si díky tomu připomínají poslední týden jeho pozemského života, smrt na kříži a následné zmrtvýchvstání.

Svatý týden, jak se pašijovému týdnu někdy mezi křesťany také říká, začíná Květnou nedělí a končí na Boží hod velikonoční. Kromě náboženských tradic se však s tímto obdobím pojí také celá řada pohanských zvyků a lidových obyčejů. Právě proto dnes mnozí lidé za nejdůležitější svátek považují Velikonoční pondělí. Jaké tradice se v jednotlivých dnech pašijového týdne dříve dodržovaly nebo stále dodržují?

Řehtačky a klepačky

Mezi oblíbené velikonoční zvyky v České republice patřilo již odedávna také řehtání či klapotání. Používání malých řehtaček a klapaček do ruky, ale i velkých nástrojů vožených na trakaři přitom mělo nahradit zvony, které naposledy zazní při mši na Zelený čtvrtek, následně „odletí do Říma“ pro požehnání od papeže a vrací se teprve na Bílou sobotu.

Na mnoha místech lidé pomocí řehtání a klapání symbolicky vyháněli Jidáše Iškariotského, který spasitele Ježíše Krista za třicet stříbrných zradil. Na Zelený čtvrtek proto chlapci vybíhali s řehtačkami a klapačkami po mši z kostela a zároveň volali: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme.“ V některých oblastech dokonce mívali lidé také slaměnou postavu Jidáše.

V minulosti s řehtačkami a klapačkami obcházeli po vsi hlavně chlapci školou povinní, přičemž poprvé se chodilo po škole na Zelený čtvrtek, naposledy pak na Bílou sobotu ráno. Bylo přitom zapotřebí projít celou vesnici a pomodlit se u každého křížku. V podvečer na Velký pátek pak chlapci obcházeli dům od domu a všude si vykoledovali nějaké drobné sladkosti nebo třeba vajíčka.

S pomocí řehtaček a klapaček se také svolávali věřící k bohoslužbám a jejich zvuk měl z domu údajně vyhnat veškeré zlo. Právě proto s nimi lidé chodili od stavení ke stavení. Zároveň se tak namísto kostelních zvonů ohlašovalo poledne, ale i ranní a večerní klekání. Tuto tradici sice mnozí lidé již zapomněli, nebo ji dokonce vůbec neznají, ale zůstává typická pro Velikonoce na Moravě či ve Slezsku.

Velikonoční pečení

Tradiční velikonoční aktivity, které jsou mezi lidmi velice populární i v dnešní době, samozřejmě zahrnují pečení velikonočních beránků, jidášů a mazanců. Zatímco někdo preferuje původní recepty, jiný dává přednost moderním variacím těchto sladkostí, jako je například tvarohový mazanec, citronový velikonoční beránek či beránek s kokosem. Důležité je však vědět, že každý druh sladkého pečiva se připravuje z jiného důvodu a má jinou symboliku.

Jidáše

Jidáše se od pradávna pekly hlavně na Škaredou středu (aby si je lidé mohli vychutnat už další den brzy ráno) nebo na Zelený čtvrtek. Měly by mít tvar zamotaného válečku, čímž podle křesťanského výkladu připomínají provaz, na němž se oběsil Jidáš Iškariotský, který zradil Ježíše Krista. Mohou být ovšem i symbolem pokřiveného charakteru muže, podle kterého je toto pečivo dnes pojmenované.

Lidové vysvětlení, proč tuto sladkou pochoutku hospodyňky na Velikonoce vždy pekly, je o něco praktičtější. Údajně se jednalo o skvělý způsob, jak spotřebovat zbytky těsta, které by jinak nevyužily. Dětem tak pro potěšení připravovaly nejen pečivo ve tvaru provazu, ale i malé figurky a zvířátka. Pokud jde o tradiční těsto, ze kterého se jidáše pečou, hlavními surovinami vždy bývaly bílá mouka a med.

Mazanec

Další oblíbenou velikonoční pochoutkou jsou mazance, které mají být symbolem slunce. Dnes se toto pečivo většinou zadělává na Bílou sobotu, připravuje se ze stejného těsta jako vánočka a lidé si ho dopřávají na Boží hod velikonoční. V minulosti však mazanec zdaleka neměl stejnou chuť jako dnes. Původně totiž vůbec nebyl sladký.

Dříve se mazance připravovaly ze strouhaného sýru a velkého množství vajec, protože žádoucí bylo, aby byly krásně žluté. Zatímco někde pak mazancům říkali „koláč syrnej k veliké noci“, jinde se pro nesladkou variantu ujala označení, jako je baba, babůvka, plecovník, svěceník nebo šoldr.

Pokud jde o sladké mazance, dnes se sice pečou z vánočkového těsta, ale každý je připravuje trochu jiným způsobem, dle vlastní chuti. Někdo přidává rozinky, jiný mandle nebo kandované ovoce a pro některé je pravým mazancem jedině ten, který neobsahuje žádné nadbytečné suroviny. Důležité však je, že si mazanec uchoval svůj kulatý tvar a znak kříže uprostřed.

Beránek

Jedním z nejoblíbenějších pokrmů velikonočního období je samozřejmě beránek, který se stal symbolem Ježíše Krista, ale pro mnohé představuje také nový život nebo mláďata, která se na jaře rodí. Kde se však tento zvyk vzal? V židovské tradici představoval beránek jednotlivé členy izraelského lidu, kteří byli součástí Božího stáda. Židé pak beránky obětovali a pojídali při pesachovém svátku, čímž si připomínali vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví.

Dříve se tedy v období Velikonoc hojně konzumovalo skopové maso. Když ovšem nastaly chudší časy a lidé měli hlouběji do kapsy, masitý pokrm byl postupně nahrazen sladkým pečivem ve tvaru beránka. Dnes se tento moučník připravuje hlavně z bábovkového těsta, přičemž klasická forma na pečení velikonočního beránka se obvykle v rodině dědí z generace na generaci.

Kromě tradičních beránků ale lidé často dávají přednost i modernějším variantám, jako je tvarohový beránek, kokosový beránek, citronový beránek nebo třeba velikonoční beránek s čokoládou. Věřící si nechávají toto chutné pečivo obvykle posvětit při mši na Boží hod velikonoční, slouží ovšem i jako skvělá velikonoční dekorace. Na krk se přitom beránkům váže barevná stuha nebo třeba rolnička.

Kraslice

Již od nepaměti byla vejce považována za symbol zrození, plodnosti, úrody a nového života. Zdobení skořápek se údajně provádělo již v pravěku, vejce se také dříve vkládala do hrobů zemřelých a ve starověkém Egyptě či Persii se pak během svátků jara barvila vajíčka načerveno. Tento zvyk později přejaly i další národy, a proto dnes mezi nejoblíbenější velikonoční tradice patří právě malování kraslic.

K barvení lidé používají vajíčka vařená, ale i vyfukovaná, přičemž existuje celá řada různých výtvarných technik a způsobů zdobení. Dříve se také věřilo v kouzelnou moc vajec, a proto se pomalovávala magickými ornamenty a symboly. Název kraslice, který údajně vychází ze staroslovanského výrazu krasnyj či krasniti, se u nás ovšem začal používat až koncem 19. století.

Význam barev

Vzhled vajíček často vychází z různých regionálních či místních zvyklostí a svůj význam často hrají i používané barvy a odstíny. Mezi oblíbené dekorace patří hlavně květinové, zvířecí nebo abstraktní motivy, k jejichž tvorbě se v minulosti používal například vosk nebo sláma, ale vejce se také často vyškrabávala nebo drátovala.

Dnes lidé rádi barví vajíčka na křiklavé odstíny modré, žluté, červené a zelené, polepují je různým obtisky či samolepkami a děti na ně kreslí různé obrázky. Někteří preferují barvení vajec přírodními metodami, například pomocí cibulových slupek. Tradiční metody zdobení kraslic však stále přetrvávají a kromě toho je dnes oblíbené také leptání, batikování, prořezávání nebo třeba vrtání.

Chlapcům se při koledování sice rozdávají vajíčka plná, na ozdobu svých domácností ovšem lidé používají hlavně ta vyfukovaná. Ta se ujala především z toho důvodu, že je obvykle nutné v rámci příprav na Velikonoce nachystat velké množství velikonočních dekorací, a kdyby se k malování používala vajíčka plná, tak by se v průběhu roku zkazila.

Pomlázky a koledování

Mezi oblíbené velikonoční zvyky, které se na našem území praktikují již velice dlouho, patří pletení pomlázek, s nimiž chlapci na Velikonoční pondělí chodí na koledu a šlehají děvčata. Pomlázka by měla být ručně vyrobená z vrbového proutí, přičemž k výrobě těch nejjednodušších se obvykle používá 6 až 12 větviček, ale ty složitější mohou obsahovat klidně i 24 proutků.

Pletení pomlázky

Způsob splétání pomlázek se ves od vsi může lišit. Někdo plete od tlustších konců ke slabším, jiný obráceně. Spousta lidí preferuje způsob, kdy se pomlázky splétají podobně jako ukončování okraje košíků. Někteří pak pomlázky ozdobně oplétají, což jim dodává na objemu, a jiní po dokončení pomlázky přidávají ještě držadlo, které je tvořené z dodatečného proutku.

Velikonoční koleda

Na Velikonoční pondělí (od rozednění do pravého poledne) pak chlapci tradičně vyrážejí na koledu, obcházejí jednotlivá stavení a šlehají děvčata, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý příští rok. Pomocí pomlázek jim přitom předávají mladost a svěžest vrbových proutků, přičemž někde se dokonce říká, že dívky pak zkrásní. S touto tradicí údajně souvisí i název pomlázka, který je odvozený od slova omlazení.

Při šlehání chlapci většinou odříkávají různé koledy a často platí, že mohou šlehat pouze po dobu zpívání. Někde se pak dodržuje také zvyk, že chtějí-li muži koledovat v jedné domácnosti znovu, musí přijít s jinou říkankou. Dívky chlapcům na oplátku za vyšlehání věší na pomlázky barevné stuhy, obdarovávají je malovanými vajíčky nebo jinými dobrotami a často jim také nalévají kořalku.

Význam šlehání

V minulosti chlapci šlehali dívky především na znamení náklonosti, a ženy toto omlazení často považovaly za čest. Pomocí navázaných pentlí pak chlapcům odpovídaly, přičemž červená stuha samozřejmě znamenala, že má dívka daného koledníka ráda. Modrá barva byla symbolem naděje a zelená se uvazovala na znamení, že chlapec patří mezi oblíbence. Žlutá naopak svědčila o dívčině nezájmu.

Polévání vodou

V některých oblastech muži kromě šlehání ještě polévají dívky a ženy studenou vodou, což mládenci berou jakou součást jarního osvěžování žen. Tento zvyk přitom dokládají již záznamy ze 14. století, které vysvětlují, že ospalce a lenivce lidé časně zrána házeli do vody, aby se pořádně probrali. Kromě vody ale dnes muži na některých místech používají také levné, ne příliš lichotivě vonící parfémy.

Zatímco někde polévají chlapci dívky, jinde je tato tradice obranou žen, které naopak v úterý na oplátku polévají vodou chlapce. Aby toho nebylo málo, vodou se dříve polévala také hospodářská zvířata, jelikož lidé věřili, že jim to dodá sílu a podle pověr je voda omladí.

Vysévání obilí

Protože Velikonoce nejsou spojené pouze s náboženskými tradicemi, ale zároveň představují také svátek jara a nového života, odedávna se s tímto obdobím pojily také zemědělské práce a hlavně vysévání obilí. V současnosti si lidé tuto tradici připomínají v rámci zdobení svých obydlí, a to především vyséváním trávy či obilí do květináčů nebo misek s hlínou. Jakmile před velikonočními svátky vyklíčí, zdobí se pak kraslicemi, zajíčky nebo třeba velikonočními pentlemi.

Hledání pokladů

Kromě toho, že Velký pátek představuje den velkého půstu, kdy si křesťané připomínají ukřižování spasitele Ježíše Krista, podle lidových obyčejů se jedná také o den magie a nadpřirozených sil. Staré pověsti tvrdí, že se otevírají hory a země ukazuje své skryté cennosti. Právě z toho důvodu vznikl zvyk velikonočního hledání pokladů, který se na některých místech traduje dodnes.

Říká se, že lidé, kteří něco ztratili, to na Velký pátek zaručeně najdou. A to není všechno, údajně se svou ztracenou věcí objeví i něco navíc. Poklad by pak měl mít podobu něčeho drahého, co slouží k potěše ducha i mysli, ale může se klidně jednat i o nějakou drobnost, která bude člověku milá nebo mu zkrátka udělá radost.

Etymologie slova Velikonoce

Ve východomoravských a slezských nářečích se pro Velikonoce používá též dvouslovné pojmenování Veliká noc či Velká noc. Podobné názvy včetně označení velký den se vyskytují i v řadě dalších slovanských jazyků. Slovo velký odráží význam svátku v křesťanství a slovo noc odkazuje na velikonoční vigilie, noční liturgii, kterou začíná oslava nedělního Zmrtvýchvstání. Den dříve začínal západem slunce předchozího dne, a proto i oslava svátku začínala již předchozího večera.

Někdy se i v češtině používá latinské Pascha, které přes řečtinu pochází z hebrejského pesach, názvu židovského svátku, na který Velikonoce navazují. Z tohoto slova je také odvozen název velikonoční svíce paškál.