Search
Generic filters
Exact matches only
Filter by Custom Post Type
Zkuste vyhledat např.   Gramatika, Čeština, Pravopis

Život s Davidem COVIDem

Hello 2

Rok se sešel s rokem jak voda a letos nám jej okrášlil ještě o COVID. Byť z jedné strany slyším, jak je všechno na hovno, já si z tohoto roku odnáším samá pozitiva. Co mi přijde fajn, že se změnilo?

Lidé se začali zajímat více sami o sebe o své zdraví

Zavřela se fitka, lidé začali panikařit, že zítra umřou. 😀  Ti, co byli připosraní, byli nyní úplně posraní, ti, co se chovali jako „mrtki“ se začali chovat ještě více jako „mrtki“, protože měli pocit, že teď půjde do tuhého a oni musí teď jet jen sami na sebe. Myslím si, že to pomohlo hodně vykrystalizovat vztahy a tak nějak to odkrylo pravou tvář mnoha lidí a firem – jací opravdu jsou (o tom ale později). Co však vnímám pozitivně je fakt, že i když média v podstatě pořád strašila apokalypsou, tak to dost lidí přimělo začít se zajímat o své zdraví a imunitu.

A taky je to přimělo vypnout televizi, kde jedou jen samé katastrofy od rána do večera… 😀  Já se na klasické TV programy nedívám už několik let – přijde mi to jako ztráta času, o zprávách ani nemluvě, vlastně několik let jsem neměl na bytě ani televizi a vlastně ji zapínám jen ve chvíli, kdy si chci prohlédnout nějaký dokument nebo se podívat na NBA. 😀 Nějak mě tedy v podstatě celá ta hysterie kolem korony zcela minula.

Lidé se začali více věnovat tomu, co jí, jak funguje jejich tělo a začal díky sociálním sítím obrovský zájem o otužování i o zdravý životní styl, ke kterému bych upřímně přidal právě také absenci televize (zejména TV NOVA je zlo a její televizní katastrofy a zprávy :-D).

Já jsem tuším někdy před 2 roky narazil na Yogilab, takže pro mě tohle už moc novinka nebyla, vlastně jsem s otužováním začal dřív, než bylo cool to dělat a fotit to na sociální sítě 😀

Po těch necelých 2 letech tam vidím jasný progres v tom, že to opravdu umí posílit imunitní systém a tělo se umí lépe a rychleji ze všeho zotavit. A v podstatě od té doby jsem snad nebyl nemocný. A hlavně – umíte pak díky tomu zvládat extrémní teploty (chlad, případně teplo) daleko jednodušeji. V kombinaci s meditačními technikami, které odbourávají hladinu stressu a s pravidelným cvičením a protahováním těla tam fakt vidím značný progress a můžu určitě doporučit všem to zkusit a najít si v těchto věcech nějakou rutinu.

Jinak teď mají Yogilab výprodej svých kurzů: https://courses.yogilab.com/order-form160811791

Sice by se know-how z těchto kurzů dalo vtěsnat do pár řádek a měli byste to zadarmo, ale myslím, že kdo chce se něco naučit a poznat své tělo zase z trochu jiné perspektivy a poznat jiné formy vnímání, tak ho těch pár desítek investovaných dolarů nezabije a podpoříte tím autory těchto kurzů, aby mohly vznikat další a další takové kurzy – za mě doporučuji začít s Dopamine Activation Breathing a pak případně jít dál. Pokud by kurzy již nebyly ve slevě, tak stačí počkat a přihlásit se do mailingu, většinou dělají nějaké bundly, tak proč to kupovat hned za plnou cenu.

Na čtení pak doporučuji e-book od Markahttps://simplcoaching.cz/ – a pokud hledáte i někoho, kdo se vám bude věnovat a koho zdravý životní styl baví a naplňuje, tak doporučuji se domluvit i na konzultacích napřímo. Garantuji, že nebudete litovat. Marek je jeden z mála trenérů, který rozumí cvičení, výživě, má dokonale zmáknuté, jak funguje lidské tělo a ještě to vše umí hezky vysvětlit.

Jinak z dalších věcí ke cvičení, které jsem za poslední rok vyzkoušel a můžu doporučit:

Výhoda všech těchto pomůcek je, že je narvete do jedné menší cestovní tašky a můžete tak cvičit v podstatě kdekoliv (doma, na hotelu, na dovolené). Kromě hrazdy se dá vše smontovat během pár minut.

Na workouty doporučuji: 

Někdy to není s tou naší češtinou úplně jednoduché. Když si přečtete náš článek, tak budete mít jasno. V některých případech to není tak složité, jak se na první pohled zdá. V případě slova Silvestr / silvestr je nutné si uvědomit, že toto slovo může mít dva významy. Buď může označovat vlastní jméno, nebo bujaré oslavy spojené s posledním...

Já jsem si během posledních dvou let najel rutinu, že cca každý den cvičím (30-60 minut strečink, 30-60 minut posilování) a k tomu pak přidávám dechová cvičení a další podobná cvičení na hlavu a mysl (ale už ne každý den). Sem tam k tomu se jdu projít nebo si občas (velice zřídka) zaběhat. Naučil jsem se také spát 8-9 hodin denně – nestávám s budíkem, prostě jak vstanu, tak vstanu, většinou se stejně vzbudím již sám v 8hod ráno. Čím dříve jdu spát, tím dříve se budím. Naučil jsem se také si prostě ve chvíli, kdy jsem unavený přes den zdřímnout, pokud to jde. Rozhodně je to lepší než být celý den nevyspalý a pak nic neudělat.

Co také doporučuji kvůli tomu, že teď je zase v kurzu homeoffice: 

  • Koženou podložku na stůl z Brašnářství Tlustý 😀 – jako bez keců to fakt pomůže udělat interiér hezčí, dobře se na tom pracuje a ještě to uleví otlačeným rukám od stolu.
  • Polohovací stoly mám tento v bílé barvě a nemůžu si jej vynachválit, není to zase tak drahý „špás“, když si uvědomíte, že vám to vyřeší většinu problémů spojených se sedavým zaměstnáním.
  • Monitory s redukcí modrého světla – ideálně velký 27 palcový monitor nebo větší, rozhodně nedoporučuji dělat na malém displeji – budete si dost rychle kazit oči – vyzkoušeno za vás. Ideálně, aby se dala nastavovat výška, případně si k tomu dokupte podložku / podstavec pod monitor.
  • Aplikaci Flux – budete lépe usínat a mít lepší spánek a nebude vás bolet hlava po dlouhém sezení před monitorem.
  • Dobrou a pohodlnou židli s opěrkami pod hlavu a s oporou zadpoužívám tuto židli na gaming, protože mi přijde vymakaná a v poměru cena výkon je to také super.

Pokusím se vždy vše vysvětlovat na příbězích fiktivního kamaráda, říkejme mu třeba pan M., kterého si najmula fiktivní společnost (říkejme ji třeba Salsa), která patří k největším prodejcům salsa omáček na špagety po internetu. 🙂 Samozřejmě netřeba zmiňovat, že všechny zde popisované příběhy, postavy, firmy, jména a značky zde uvedené jsou fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečnými příběhy, lidmi, značkami, firmami, existujícími, žijícími či mrtvými a já nevím, čím ještě – je čistě náhodná a nikdy se nic takového nestalo. 🙂 Respektive tyto příběhy pana M. bych chtěl pak použít na dokreslení toho, jak to může v takové fiktivní firmě, která na první pohled je úžasnou mašinou na peníze vypadat. Jak moc pokřivené a ztrouchnivělé prostředí se může nacházet uvnitř a jaký dopad to má na charaktery lidí uvnitř takového mechanismu, jak kolikrát absurdní názory, myšlenkové pochody a chování mohou lidé „uvěznění“ v tomto prostředí generovat. Chtěl bych těchto fiktivních příběhů  v dalších článcích využít na vysvětlení toho, jak vypadá chování lidí v korporacích a korporací samotných, jak se navzájem lidé z těchto firem schovávají za korporace a vlastně tím je ničí zevnitř. Proč je důležité jako firma se držet morálních principů a proč je důležité si vybírat pečlivě správné lidi do týmu / firmy a jak to může vypadat, když si naopak vyberete prospěcháře, kterým nejde o to, aby firma rostla, ale pouze o vlastní prospěch, jaký dopad má na chování lidí jejich neustále strašení a vláda teroru a co může způsobovat netečnost, nečinnost či připosranost takových věčně jebaných lidí, kteří pak když kolem sebe vidí hořet sousedův dům, tak místo, aby začali hasit a bít na poplach, tak vše z dálky sledují a raději nic nedělají, „protože se jich to teď zrovna přeci zatím netýká“ nebo se bojí, protože „co když se to jednou obrátí proti mně“. Chtěl bych na těchto příbězích demonstrovat, proč je důležité pracovat s lidmi, vzdělávat je, vytyčovat mantinely a proč je lepší si nenabírat jen samé „opičky“ za pár „buráků“, ale mít dobře zaplacené a schopné lidi. Proč je důležité se k lidem chovat ve firmě jako k lidem a  jako s lidmi s nimi stále zacházet, proč je třeba vybírat ty nejlepší a nebo ty nejlepší lidi se snažit vychovat z těch současných. Kam až může zajít to, když firmu ženete pouze za ziskem, kdy se pro samé peníze nedíváte nalevo ani napravo a jak každý ze zakladatelů vtiskuje firmě nějaké DNA, které potom propadá níže a jak potom lidé na základě těchto „principů“ jednají, když se to prostě zvrtne (protože peníze přece nesmrdí). Proč si myslím, že je špatné stavět jakýkoliv zisk postavený na ochcávání pravidel, strašení, podvodech, lhaní a neustálém okecávání a otáčení reality podle toho, jak se mi to zrovna hodí a převlékání kabátů za pochodu, nad morálku a etiku. Jaké důsledky to může mít pak vlastně na myšlení lidí a celou společnost, kteří tohle vidí kolem sebe a považují to časem za normální. Proč si myslím, že stavět firmu na těch správných principech, které jsou již desítky let popsány v knihách, je tou jedinou správnou cestou a proč si myslím, že i když jsou tyto informace volně dostupné, tak je zatím moc firem v praxi nepoužívá. Kam až může zajít to, když se manažerské poučky uvádí do praxe lidmi, kteří absolutně nepochopí jejich prapůvodní podstatu. Pokusím se také vysvětlovat, proč je třeba neustále upozorňovat na věci, které nejsou správné a nebát se. A k jakým až paradoxním (někdy až směšným) životním situacím to může vést. To vám pak rozum prostě zůstává stát. 

Vlastně nebál bych se přirovnat tyhle příběhy z fiktivní Salsy a její fungování uvnitř k jedné naší oblíbené politické straně – ANO :-). Ta podobnost je až do očí bijící. Myslím, že by se v těchto příbězích dalo najít spoustu poučení a věřím, že se v nich spousta lidí najde. 🙂 Samozřejmě je třeba zmínit, že to je jen jeden úhel pohledu, který nutně nemusí být správný a nikomu jej necpu, protože může popisovat situace jen z jedné strany, proto se pokusím tyto příběhy prokládat vždy příběhy dalších lidí, aby to nebylo jednostranné. Je samozřejmě na každém, co si z toho odnese a jaký názor si udělá, já se jen pokusím popisovat zajímavé příběhy co „nejpravdivěji“, tak jak se asi mohly stát, kdyby se staly, byť se vlastně nikdy v životě nestaly :-). Uvidíme, kam nás tyhle příběhy zavedou, myslím, že by to mohlo být docela zajímavé čtivo. 🙂 

Ale teď zpět k homeofficu – dovolím si citovat pana M. :-):

„Si ještě teď pamatuji, jak na mě někteří mí manageři v Salse čuměli, když jsem kdysi dávno říkal, že mi dává smysl, aby lidé časem pracovali na částečný nebo úplný homeoffice… pane M., to je NEMYSLITELNÉ! No a teď tak pracuje celá Salsa remote a nikomu to divné nepřijde a světe div se, na výkonnosti lidí se to taky nepodepsalo :-D, prostě kdo nechce pracovat, ten ve vaší firmě nemá co dělat a přechod na práci z domu tomu ani nepomůže, ani to nezlepší – je to zkrátka o motivaci a sebedisciplíně… Ale vysvětlujte tohle managerům, kteří vše samozřejmě hodnotí podle sebe, protože se tam někde už roky schovávají v koutku a jen hledají způsoby, jak to ochcat a pracovat co nejméně… tak je jasné, že když budou zašití doma na homeofficu, tak tam výkon čekat nelze a proto čekají logicky, že to tak budou dělat všichni ostatní. Naštěstí ne všichni jsou takoví, což se vlastně pak i ukázalo.“

Z těch dalších věcí, co jsem začal používat:

  • Wireless sluchátka Corsair Virtuoso RGB Wireless SE – můžete chodit nebo cvičit a u toho vyřizovat hovory 😀
  • Světla Yeelight – s chromatičností 6500k – protože umí simulovat v podstatě denní světlo = neunavuje to tolik jako klasické teplé barvy a naopak, když chcete odpočívat, můžete si barvu světla a intenzitu upravovat. Hodně to pomáhá ke zlepšení efektivity a opět jste méně unavení a máte více energie. V zimních měsících jako když najdete :-D.

Vztahy

Během první vlny COVIDu, kdy byla spousta lidí zavřených doma kvůli karanténě, tak co jsem pozoroval, kromě většího zájmu o kult těla / imunitu (a strašení lidí), tak to svým způsobem pomohlo krystalizovat společnost a vztahy v ní. Spousta lidí (včetně mě) i firem začala bilancovat a zamýšlet se nad tím, zda to, co dělají, dává smysl, a co ne.

Přišlo mi, že jak se lidé nemohli tak často vídat, začali opravdu více přemýšlet nad tím, s kým chtějí být v kontaktu a proč. Protože najednou člověk musel vyvinout větší úsilí (musel riskovat, že něco chytne, najednou potkávání se a být v kontaktu bylo složitější :-)). Hodně si myslím, že to také ukázalo, kdo jaký je. Ti, co byli celý život ustrašení, tak zalezli do nor jako v postapokalyptické hře Fallout a vlastně z té nory nevylezli. Přestali vytvářet jakékoliv sociální interakce.

Opět si dovolím citovat pana M.:

„Můj názor je, že člověk je tvor sociální. Potřebujete se zkrátka vídat s dalšími lidmi, komunikovat s nimi, být s nimi v kontaktu. Izolace je, si myslím, cesta do pekel. Ano, je možné se chránit. Ano, je možné, že se nakazíte, ale možná ještě více fatální pro vás bude, když budete celý život zavření doma, protože se něčeho nebo někoho bojíte. Asi nikdy v životě jsem neviděl kolem sebe tolik vystrašených lidí (co s námi bude), kteří všude viděli apokalypsu a báli se. Vlastně stále se bojí pomalu vyjít ven z domu (a to se ještě v podstatě nic neděje). Chápu, že v médiích se jede pořád na jedné vlně strašení (protože to prodává a zvyšuje sledovanost, proto jsou všude vidět samé katastrofy a úmrtí a spousta lidí pak má pocit, že smrt číhá na každém rohu…). Myslím, že větší šance je, že se zabijete někde při jízdě autem nebo vás srazí nějaký opilec, než že zítra umřete na nějaký vir. Ale je to jen můj osobní názor, který nikomu necpu, každý ať si žije tak, jak sám uzná za vhodné. Kdo chce být zabarikádovaný doma, ať tam klidně je až do konce svého života, ale já, se obávám, to asi nebudu.

Trošku jsem čekal, že někdo z odborné veřejnosti začne jinou pozitivní vlnu – co jíst, jak budovat imunitu, proč je důležité se hýbat a jít se projít na čerstvý vzduch kvůli lepší imunitě (kde naopak proti tomu média vám vlastně říkají, že hlavně seďte doma na zadku, respektive lidé si to pak tak překládají, pak sedí doma, žerou, kynou, jsou ještě více nemocní, sotva vylezou ven a tak pořád dokola). Možná je to tím, že tito lidé nedostávají tolik pozornosti v médiích nebo jen se více zaměřujeme na ty negativní věci, ale tohle bohužel vnímám jako velkou prohru. Místo toho, aby se řešila prevence (jak nebýt nemocný a budovat si lepší odolnost organismu proti čemukoliv), tak se řeší primárně jen následek (nemoc nebo vakcína). A tlačí se myšlenka, že až budeme mít vakcínu, tak se vše vyřeší. No on možná brzy přijde zase jiný vir a možná lepší cesta je prostě přemýšlet, jak své tělo naučit lépe bojovat s jakýmkoliv nepřátelským organizmem a nespoléhat jen na to, že nám někdo dá lék, když už je pozdě.“

Myslím, že to hodně pomohlo lidem se zamyslet. Zamyslet se nad tím, s kým chtějí být a s kým se chtějí vídat (včetně mě). Já kupříkladu prostě odstřihl toxické lidi ve svém životě – ty, co mají věčně nějaký problém s někým nebo s něčím. Ne že bych jich kolem sebe měl hodně, ale pár jich bylo a já si prostě řekl, že nemá cenu tam tyto lidi mít, protože se prostě nezmění. Protože nechtějí. Protože jednoduše sotva vyřeší jeden problém (tam a tamten je pitcha), vytvoří si v hlavě jiný a tak pořád dokola. Vlastně vše je podle nich špatně, ostatní mohou za jejich problémy (v nich chyba není a když uznají chybu, tak já nebudu nic dělat, dokud nezačne on a tak podobně). Dřív jsem si myslel, že to je výsada hloupých lidí, protože jednoduše postrádají absenci kritického myšlení, ale…

Tady si teď opět dovolím citovat názor pana M.:

„I chytří lidé mohou neustále mít potřebu vinit ostatní za svá rozhodnutí nebo nečinnost. Protože jsou natolik slabí, aby bojovali sami za sebe, že potřebují a očekávají, že když to nezvládnou oni, tak to musíte udělat vy. Vám budou vždy nejpřísnějším soudcem a katem, ale k sami k sobě již tak upřímní být neumí. Je to zkrátka tím, že by museli přiznat sami sobě, že něco dělají špatně. 

Je to vlastně jedna z věcí, kterou pozoruji a hodnotím jako první, když třeba dělám pohovory s kandidáty. Jsou si vědomí vlastních chyb? A jak by se zachovali dnes? Hážou a svalují vinu jen na někoho dalšího nebo umí říct napřímo, že něco „posrali“? Protože taková odpověď ukazuje kromě míry sebereflexe také ještě jednu věc – možná děláte chyby, ale jste si jich vědomi a nespoléháte jen na někoho jiného. Snažíte se jednoduše bojovat o to, aby to dobře dopadlo.

Často jsem se nicméně setkával s tím, že vlastně lidé nechtějí slyšet realitu. Chtějí, abyste jim lhali a oni měli pocit, že nedělají chybné rozhodnutí (a mohli pak říci, že v CV a na pohovoru vypadal jako nejlepší kandidát) a vše je perfektní, pak takového člověka najmou a diví se, že jim to nefunguje. 😀 Proto kandidát, který na sebe umí prásknout, co v minulosti dojebal, je pro mě nejcennější. Protože kromě vlastní sebereflexe umí také mluvit upřímně a na rovinu – prostě nelže, nepřikrášluje si zbytečně realitu. 

Hodně jsem vždy přemýšlel, proč vlastně i lidé v top managementu tohle očekávají – odpověď je podle mě až trapně jednoduchá – protože sami tohle dělají roky a lidé nad nimi také, proto to od nich přebírají tuhle hru. Protože mnozí z nich si kariéru postavili na tom, že věčně mlží a zatajují skutečnosti, ono to párkrát prošlo nebo se prostě (což je častější) bojí svých šéfů, protože by je taky za to mohli vyhodit. Přitom mnohdy to tak není, jen si tito manažeři vytvářejí sami předsudky a bariéry v hlavě, ale zároveň to ukazuje, jaká panuje důvěra mezi lidmi, kteří spolu mají spolupracovat. Proto se vlastně paradoxně v očích těchto manažerů chyby nedějí a když ano, je třeba to vždy hodit na někoho o úroveň níž a to samé pak dělají ti manažeři o úroveň níž :-). 

V životě by mě nenapadlo, že budu muset učit dospělé manažery v Salse, že mluvit na rovinu je normální. Že lhát jenom proto, že to po vás někdo chce, prostě nebudete. Protože prostě upřímnost buduje důvěru – jednoduše co na srdci, to na jazyku. A vás to pak nedostává do nepříjemných situací, kdy přijdete do firmy a někdo po vás hned chce, abyste hned lhali lidem, které máte vést, protože jim nikdo neřekl, že budou mít nového šéfa, protože tomu předchozímu šéfovi to raději nikdo neřekl, protože co kdyby to pan M. taky nedal, že? Tak je lepší to hrát na obě strany s vidinou toho, že jsou oba blbci a nedojde jim to, nebo si to neřeknou mezi sebou. A takových milých překvapení od lidí, kteří mají představovat top managery v top firmě tam pak člověk zažije ještě spoustu a rozhodně to nebuduje důvěru a ani respekt k takovým lidem – spíše naopak – máte pocit, že pak děláte s ustrašenými poseroutky, co si neumí stát ani za svými vlastními rozhodnutími, což tak ve finále bylo.

Přitom v podnikání a v běžném životě – je běžné dělat chyby (a učit se z nich) a hlavně je nemůžete věčně okecávat. Jinak byste se nikdy v životě nenaučili chodit. Jen to postavit se na nohy, vás stojí stovky a možná tisíce pokusů a kdybyste tam jako malý capart pořád brblali něco o tom, že nechodíte v osmi letech, protože máte moc krátké nožičky a že za to, že nechodíte, může Franta odvedle a proto on už chodí a vy ne…. Ano, když v 15 letech pořád chodíte na nočník, je to asi špatně. 🙂 Ale důležité je netrestat lidi za chyby, ale odměňovat je za to, že se z nich poučili. A hlavně je učit nelhat – to se vás ale nesmí bát, že. Bát se vás nebudou ve chvíli, kdy na ně přestanete pouštět hrůzu za každou chybu, která stejně dříve nebo později přijde – prostě nejsme bezchybní – nikdo z nás – ano existují chyby a problémy, které můžete předvídat, ale nikdy neuhlídáte vše  takoví lidé neexistují).

Což byl paradox, když píšete poučení – co jste jako oddělení udělali za fuck upy a co jste se díky nim naučili za rok. A pak když kdokoliv udělal chybu, tak to byl hned největší čurák ze všech – takto si myslím pozitivní motivace nevypadá. Respektive každé klepnutí přes prsty budí v lidech strach zkoušet něco znova. Tzn. když lidi budete urážet (když pominu to, že honit si ego na lidech jen proto, že můžu, protože jsem šéf, je zbytečné a ničemu to neprospěje – opět ale odvíjí se to od toho, kdo tomu velí, jak se říká – ryba smrdí vždy od hlavy), tak si nejenom budou myslet o vás, že jste čurák vy, ale hlavně si z toho nic neodnesou, prostě žádné poučení a zamyšlení se nad sebou nikdy nepřijde. Bude tam prostě jen strach  strach cokoliv zkusit a proto se vás pak takový člověk budě ptát na každou pitomost.

Příště se ti samí lidé budou ještě více bát a vy jim budete muset stát věčně za zadkem a nebudou samostatní a vlastně tak budujete tým věčně ustrašených a bojácných osob – jestli jste někdy měli psa z útulku, tak asi víte, jak se takové zvíře chová – i v dospělosti se dokáže pomočit, když nedejbůh zvednete hlas, protože se mu prostě vybaví negativní zážitky z té doby.

Což byla situace, kterou jsem vídal neustále – manažeři neměli na nic čas, protože museli rozhodovat o všem, protože jejich podřízení se báli rozhodnout sami a protože jejich šéfové tomu rozuměli ještě méně a nechtěli být ideálně za nic zodpovědní, tak raději nerozhodovali vůbec a nebo raději nedávali nic písemně (prostě ne meetingu vám to slíbím, ale pak to zapřu a vy jste se pak dostávali do situací, kdy si musíte valnou většinu rozhodnutí nějak dokumentovat, což byla ta situace, kdy si prostě říkáte, zda máte tohle zapotřebí, když už dávno máte vlastní příjem a nejeden fungující byznys – prostě nechcete trávit čas zbytečnostmi a hraním si na kokoty s lidmi, kteří za to nestojí. Vlastně je to o to více paradoxní situace – pracujete pro firmu, která si vás najala za nemalé peníze, abyste ji pomohli dostat ze srabu, do kterého se dostala vinou takovýchto managerů a tito manageři vlastně pak vám hážou klacky pod nohy (a nejenom vám) svými špatnými rozhodnutími, protože nejsou ochotní pracovat, nebo protože si chtějí polepšit (získat moc), ale vlastně tím firmě škodí. A vy místo toho, abyste řešili důležité věci, tak sledujete, jak tam váš nadřízený nic nedělá a jeho sok zatím obarvuje jeho týmeček a poštvává lidi mezi sebou místo toho, aby řešil to, co firmu opravdu posune dál, aby i ona příští rok mohla být v zisku. Ono obecně o to, aby se Salsa někam posunula, šlo fakt zlomku lidí a bylo vidět, kterým na tom záleží a kterým ne. Poznali jste to jednoduše podle toho, kdo byl ochotný pracovat, i když nemusel – o víkendech, v době krizí atd. Ne náhodou je teď jeden z těchto lidí v čele Salsy – díky své pracovitosti a hlavně – zodpovědnosti, bohužel z mého pohledu to byl spíše osamocený člověk v moři lidí, kteří když by zítra nemuseli pracovat, tak do té práce zkrátka nepřijdou. Právě zodpovědnost byla věc, která mnohým managerům zcela chyběla – ale nejenom vůči lidem pod nimi. O ty jim ani nikdy nešlo a bohužel to bylo dost poznat, i když samozřejmě na veřejných prezentacích, pokud už tedy se nějaký top manager uráčil i předstoupit před svůj tým, se mluvilo o tom, jak jsou lidé důležití a pak když se pro ně mělo hnout prstem, tak to prostě všechno vyvláli, protože se to netýkalo jich samotných. Zkrátka nechápali, že právě díky lidem pod nimi dostávají plat a díky nim jsou manageři.

Když se něco nedejbůh posralo, tak za to mohl vždy člověk pod vámi. Když se to povedlo, tak důležité bylo říci, že jsem to udělal já. 🙂 Něco jakože jsme v tom společně a nerozdílně (tzn. jedeme týmově), pochválit někoho, že to ne já, ale on, se v top managementu fakt nenosilo – respektive nosilo jen ve chvíli, kdy jste chtěli získat někoho na svou stranu (abyste jej využili). A nejvíc zajímavé bylo, že vlastně všichni v managementu tohle chování svých „kolegů“ trpěli – viděli a věděli, že se takto chovají. Věděli, kdy lžou, ale vlastně dělali, že to nevidí, protože se jich to zrovna teď přímo netýkalo. Doteď si pamatuji situaci, kdy na poradě všech top managerů někdo měl prezentaci s mnoha grafy a čísly, kdy se na konci zeptal, zda je to všem tedy jasné a z obličejů všech zúčastněných vidíte, že nikdo absolutně neví, která bije, ale všichni kývají na souhlas, že ano, ale bojí se být ti, kteří první řeknou, že to nepobrali. Protože to se přece nenosí, to je přeci špatně. Obecně hraní a předstírání toho, že všemu musíte rozumět a slovíčko „nevím“ nebo „nerozumím“ je zakázané mělo pak jeden jediný následek – tito top manažeři se po rozdání těchto „instrukcí“ rozeběhli do firmy plnit úkoly, kterým nerozuměli. A když něčemu nerozumíte, tak dolů toho moc nepředáte, lidé pod vámi také neví, co mají dělat a vám odevzdají něco, o čem vy nevíte, že je to špatně, pošlete to nahoru, tam dostanete pojeb, že to ale není to, co jsem chtěl, někdo vám tedy teprve teď znova vysvětlí znova zadání, vy samozřejmě sprcáte lidi pod sebou (protože už tomu teď konečně rozumíte), ale samozřejmě si u toho ťukáte na čelo před svými podřízenými, jak to, že je to hned nenapadlo. 😀 Perličkou na dortu byly vždy zadání spočívající ve třech slovech, kdy pak týdny běháte po firmě a snažíte se dopátrat, o čem ten úkol vlastně je. To, že některým lidem ani teď nedošlo, že pokud chcete, aby něco dobře dopadlo, tak své lidi musíte nabriefovat (a někdy více než jednou) i jinak než jednou větou, je špatně, o tom si můžete nechat zdát. Opět neříkám, že to tak fungovalo všude, ale s lidmi, se kterými jsem musel jednat já jako se svými „nadřízenými“, to bohužel až takto hloupě fungovalo a dost bych se divil, kdyby se stala nějaká velká změna v jejich chování a jednání za tu dobu. Obecně tak špatně postavený tým managerů, který absolutně nehraje jako tým uvnitř firmy, jsem za celou svou kariéru neviděl a doufám, že už fakt nikdy neuvidím.

Opět tohle se vám v podnikání a při řízení vlastní firmy nestane – jste zvyklí dělat rozhodnutí, to samé chcete po svých lidech a vždy v tom jedete jako tým. Nechcete dělat zbytečné chyby, protože nemůžete. Nemáte desítky milionů na bezbřehé pokusy a proto si dáváte opravdu hodně záležet na zadání svým lidem. A když jim dáte kusé informace, víte, že to musíte po cestě párkrát zkontrolovat, nabriefovat je nebo dovysvětlit jim nějaké detaily (proč, kam se chcete dostat, jak má vypadat výsledek). Chcete být nejlepší a mít nejlepší tým. A svému týmu (firmě) jdete příkladem.

Paradoxní bylo, že vlastně lidé na nižších úrovních fungovali perfektně a tato pravidla uměli dodržovat a byli z mého pohledu lepší manažeři, protože byli pracovitější, nejeli jen politiku, nemohli se za nikoho schovávat a hlavně – táhli spolu jako tým a uměli se v případě potřeby domluvit.

Hodně mi přišlo zvláštní také to, že manageři nade mnou vše posuzovali dvojím metrem. Tedy jiný metr pro vás dole, jiný metr pro mě. Běžné bylo, že když někdo na poradách prostě kroutil hlavu nad tím, že někdo něco poprvé pokazil (když jste se pak zeptali – a tebe by to napadlo – no to né… ale to přece musí vědět = představa toho, že každý člověk má místo mozku křišťálovou kouli, byla prostě úsměvná – mě by to nenapadlo, ale tebe musí, protože prostě proto. :-)) Na spoustu chyb postě přijdete jen chybami. A chyby chcete minimalizovat. Za spoustu chyb někdo může a poku víte, že se tomu dalo předejít, tuto informaci pošlete do svého týmu a vytvořte pravidla tak, aby se to tak nestávalo pravidelně. Ale prostě vyčítat lidem něco, na co nemohli přijít ani omylem, protože jste dostali za to pojeb vy někde z vrchu, protože nikdo na lince top-management-poslední-pěšák-dole si to nevšimnul a nenapadlo to nikoho, že se něco takového může stát, je prostě zvláštní. A se vší úctou – ten poslední pěšák za to fakt nemůže – za to můžete vy, že jste si nenastavili dobře procesy nebo pravidla. A ano, i vy jako manager nemůžete domyslet všechno – to zase musí chápat lidé nad vámi i pod vámi – je to prostě kolektivní vina a na té lince od vrchu dolů za to můžete všichni. A smyslem není pak týdny hledat, na koho svalit vinu, ale ten problém vyřešit, což byla také jedna z věcí, kterou jsem se některé své managery snažil bohužel marně naučit. Někdy mi přišlo zvláštní, že po vás někdo chce, ať toho děláte více, slíbil vám třeba vývoj, ten pak nedodal a vás za to tepal, že to není a vy pak tedy těm samým lidem musíte tedy připomenout, že to není, protože oni vám nedodali svou část a že to samozřejmě můžete vyřešit jinak, ale pak zase nebude jiný úkol, na který tlačí, protože z těch samých lidí jaksi nevymáčknete zítra 200 % – resp„ektive vymáčknete, ale na chvíli – krátkodobě. Dlouhodobě je utavíte. A ani tyhle základní principy někteří manažeři po dekádě ve firmě stále nechápali a bojím se, že pořád nechápou. Pak je asi na místě otázka, zda jsou na správném místě ti správní lidé a zda tohle není právě ten bottle neck, který se dá třeba vyřešit tréningem, navýšením kapacity nebo také  výměnou daných lidí. Věc, která se u pěšáků dělala na denním pořádku, když někdo nefungoval. U managementu jsem tuhle odpovědnost vlastně za celou tu dobu v Salse neviděl…

O to více je to zvláštní, když potom pojeb zaznívá od lidí, co ve firmě vesele failují vše, na co sáhnou již deset let nebo od těch, co tam vlastně vůbec nic nedělají a jen firmu rozkládají zevnitř svými politickými boji o moc, tam je to OK. Nejvíce vtipné byly situace, kdy takový pohoršený rádoby leader zavelel. „Musíme to přes víkend dotlačit a napravit, týme. Zamakáme na tom!“ A pak jste jej celý víkend neviděli a dovolat se takovému člověku byl nadlidský úkol. Přitom to, co buduje týmového ducha, je právě to, když vidíte, že stejná pravidla platí pro všechny. Že nejsou rozdíly a nechcete po lidech to, co sami nejste ochotní udělat a podstoupit. Prostě příklady táhnou a proto jsem se prostě nikdy nesnažil chtít po svých lidech něco, co sám nebudu dělat (protože to bude hned první možná záminka, kterou si vezmou do huby). A to se snažím dělat doteď, protože se mi to vždy maximálně osvědčilo.

Pan M.: „Obecně právě formování zdravých návyků je, si myslím, klíč k úspěch. Nikdy nevíte, kam vás vítr zavane a kdy koho kde potkáte. To, že jste teď v top managementu neznamená, že zítra nemůžete skončit na ulici. Když se budete ke každému, kdo vám projde rukama, budete chovat jako zmrd a spoléhat na to, že vás firma ochrání (a musíte se v ní proto držet zuby nehty), tak je to krátkozraké řešení. Budete totiž na vše sám, což tak právě tihle „zmrdi“ které jsem potkával v managementu, prostě měli. Každý byl jejich nepřítel, venku mimo Salsu nebezpečno, protože už jste těch lidí poškodili a nasrali svým jednáním tolik, že už je to takové veřejné tajemství, že zrovna vy jako šéf marketingu vlastně nic neumíte, ničemu nerozumíte, jako manager selháváte, vaši lidé vám také nedůvěřují, protože ví, že je při první kritické situaci hodíte přes palubu, když vás to bude ohrožovat, ale protože se bojí, aby nebyli odejiti, tak s vámi zatím drží basu, dokud se něco neposere a vy se jich pak nezbavíte – pak obě strany se snaží raději mlčet, aby něco neprosáklo ven, protože co když se to pak otočí proti mně. A tady to spoléhání na to, že se nikdo nic nedozví, mlčení nahrává těmto zmrdům, kteří spoléhání na to, že se vlastně nikdo nic nedozví a když ano, tak se za ně firma postaví, i když vlastně udělají cokoliv, je bohužel ten důvod, proč se v Salse některé věci neustále opakují v pravidelných cyklech. Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně hrozně smutné, že takoví lidé existují a fungují na takových postech a ještě smutnější, že se vlastně tyto skupinky navzájem chrání, přitom si ani jedna z nich nevěří. O to zajímavější je to studijní materiál. Poznáte na tom, kdo má jaký charakter – kdo po sobě nechá věčně šlapat a srát si na hlavu (bohužel většina), kdo převléká kabáty, jak se to hodí (sice vím, že můj šéf je zmrd a nic nedělá, ale protože mi z toho kápne nějaká výhoda, tak tohle vše hodím za hlavu a budu pro takové lidi nadále dělat a pomáhat jim růst). Já se naučil jednu zásadu – nikdy neslevovat ze svých morálních principů – chci se prostě umět podívat sám sobě do očí a vědět, že nezavírám oči nad něčím jen kvůli tomu, že mi z toho kapou peníze. Pamatujete, jak jsem zmiňoval určitou podobnost s ANO a panem Babišem? Pro pana Babiše také dělá člověk jménem Marek Prchal, který také stále nejspíše volí ve svých očích to „menší zlo“, byť už tedy asi musí ty oči přivírat čím dál více a více. A takových lidí jste našli také v Salsa.cz dost a dost – bohužel.

Vlastně celá tahle firma byla plná takových zvláštních paradoxů. Jen tady jste mohli vidět manažery, kteří se báli konfrontací, rozhodování a i práce samotné, kdy jste to mohli pozorovat měsíce nejenom u sebe, ale při jednání s dalšími lidmi napříč celou firmou a z rozhovorů s dalšími kolegy, bývalými zaměstnanci a spolupracovníky už víte, že takto tito vysoce postavení manažeři fungují roky (a tedy šance, že se něco změní ze dne na den je řekněme velice nepravděpodobná). No a pak narážíte na citace týkající se knih o radikální upřímnosti a výkřiky, že je lepší jednat na rovinu a nebát se konfrontací a že radikální otevřenost je způsob, jak dávat lidem zpětnou vazbu – tak to působí tak trochu jako chucpe, když se pod něco podepisují lidé, kteří ale vlastně přesně to, co hlásají, tak tím ale vůbec, ale vůbec nežijí… Je to vlastně takové pozlátko, aby to navenek vypadalo dobře – taková ostatně byla snaha „top managerů“, se kterými jsem tam přišel do styku.

Pozn.: Slovo Chucpe pochází z hebrejštiny a vztahuje se k němu vlastně chucpe to je jako když mladík zavraždí oba své rodiče. U soudu pak přizná vinu, ale zároveň žádá o shovívavost, protože je dvojnásobný sirotek….

Ale zpět k našemu příběhu. 🙂 Tohle jen dokresluje vlastně jen dokresluje to, co tak nějak napříč vládlo celou Salsou – že že důležité je říkat ne to, co si myslím, ale co by asi lidé nade mnou chtěli slyšet, protože co kdybych se náhodou shodil tím, že řeknu pravdu? Hlavně jen ne žádnou upřímnost a radikální otevřenost už vůbec ne, což je ostatně to, co jsem se u těchto lidí snažil nějakou dobu změnit a když jsem viděl, že prostě stejně v případě krizí a problému zase chovají tak, že mlží, problémy neřeší (protože to znamená jít do konfrontace s někým i možná silnějším a můžu prohrát). Právě tahle neupřímnost lidí nejenom k sobě samým a svému okolí je si myslím důsledek toho, proč vlastně jste museli neustále korigovat jednání a chování lidí, kteří měli firmu vést, ale často neuměli vést ani sami sebe. Viděli jste před sebou prostředí plné paradoxů, kdy na jedné straně hlásali všichni, že důležité je říkat, co vám vadí a na druhé straně jste viděli a slyšeli, že je jedno, co lidem ve firmě vadí, protože nám o jejich spokojenost vlastně vůbec nejde. Často to ani nikdo nemusel nikdo říkat – bylo to poznat z jednání daných managerů. Víte, já si třeba zjišťoval názory lidí, kteří zde dříve dělali – ještě než jsem si řekl, zda se Salsou spojím své jméno – na jednu stranu toho nelituju, něco mi to dalo, řekněme v prvních několika měsících, kdy jsem mohl dělat svou práci a nehrály se politické hry o moc a o to, kdo má většího pindíka. 🙂

Cca jsem věděl jsem, do jakého prostředí půjdu, že je a bude v mnoha ohledech nefunkční. Což ostatně bylo jasné už z rozhovorů s lidmi, kteří na daných oddělení dělali. Posbíral jsem si tehdy asi 10 docela obsáhlých příběhů o fungování ve firmě, takže jsem už tak od začátku tušil, kdo je čurák a s kým by se dalo dobře vycházet. A je až úsměvné, jak ty ‚recenze‘ od bývalých spolupracovníků Salsy seděly. Věřil jsem tomu a stále věřím, že se tohle nefunkční prostředí dá změnit, ale ne se současným managementem, který řeší jen zisk, což je na jednu stranu správně, ale ten zisk se odvíjí od toho, jak vaši lidé pracují, jak je zvládnete uřídit a vycvičit, když je všude bordel, motivace lidí je nula a vlastně je motivujete jen strachem, že přijdou o práci a neustále je vlastně přehlcujete, oni vám odchází, vy je pak nemůžete najít, protože máte na trhu práce na hovno reputaci, tak jim něco neřeknete, nebo „zapomenete říct“ přesně podle pravidel „radikálnín upřímnosti“, protože vás bolí pata a potřebujete už honem někoho, jinak se pod vámi začne kývat židle, ti lidé pak odchází právě z toho důvodu, že jste jim už na začátku lhali, protože by jinak do firmy nikdy nešli a tak pořád dokola… tak je jasné, že to nikdy nemůže dlouhodobě fungovat. Chápu velikost firmy, nechápu snahu řešit dlouhodobé problémy, které se dříve či později prostě musí projevit – fluktuace lidí (odchází vyškolený člověk, odnáší si know-how, často neodchází zrovna  dobrém, protože to nějaký manager prostě podělal atd.) vás stojí peníze a také reputaci. Čím firma více roste, potřebuje více lidí a na trhu práce i když je korona, tak si lidé vybírají a chtějí vybírat. Ano, bude část lidí, co potřebují nutně práci, protože nemají peníze – většinou to ale nejsou ti, co jsou nejlepší a hlavně –. jsou snadno vydíratelní a více se bojí, protože je ztráta zaměstnání může citelně bolet. Takoví lidé, když přijde na lámání chleba, tak budou lhát, mlžit, protože se budou bát o svůj flek, proto vám dají špatné informace, vy na základě jich jednáte také špatně, protože máte zkreslený úsudek. A vlastně stejně jako to jde z vrchu dolů, tak stejný problém jde pak z toho samého důsledku zespoda nahoru – je to pak nekončící kolotoč, kdy jedna strana lže druhé – ostatně to byla jedna z prvních úloh, co jsem musel řešit nejenom u svých lidí v týmu, ale hlavně u těchto „top managerů“ – naučit se nelhat a říkat pravdu – jestli někdo jedná a jednal podle pravidel radikální upřímnosti, tak jsem to byl s dovolením já. 🙂 Protože tak jednám stále, osvědčilo se mi to a chci to jak po svých lidech v týmu, kamarádech, klientech, mentorech, partnerkách. Ano, vím, že to není jednoduché říkat nepříjemnou pravdu, ale prostě je to jediná cesta, jak si nastavit korektní vztahy na všech frontách a úrovních. Ale zpět k našemu příběhu….

Nějaké základní informace jsem měl a věděl jsem tedy, že to asi úplně není top firma, byť by se to na první pohled z výsledovky mohlo zdát. Podobných firem, které rychle vyrostly, jsem viděl už desítky, možná stovky. Měly vždy (až na pár výjimek) jedno společné – špatnou nebo vesměs žádnou firemní kulturu. Ty výjimky potvrzující pravidlo naopak měly také jedno společné. Tam, kde to fungovalo, kde byli lidé spokojení, namotivovaní a opravdu se do práce těšili a chtěli a mohli spolu trávit čas – respektive jim to práce umožňovala a nebylo to jen honění se za tím, ať mám rychle splněno a můžu jít brzo domu, ale fakt to byli lidé, které práce bavila, tam se nehledělo jen na zisk. Respektive to vycházelo vždy od samého majitele nebo zakladatelů, a sice tam, kde nešlo těmto lidem jen o to, aby plnili přední žebříčky ve Forbesu apod. a nešlo jen o to, o kolik vyrosteme, respektive na přehnanou snahu vyrůst na úkor všeho (i třeba za cenu toho, že podvádíme, krademe, děláme věci na hraně i za hranou zákona, protože to prostě sype a okolní prostředí i média to nevidí), ale o to jak se tam dostaneme – jako cestou, s jakými lidmi, jakými technikami a metodami. A zatímco u těchto founderů jsem často viděl schopnost a chuť naslouchat, ale také opravdu jednat dle toho, co vám vaši lidé říkají – prostě vládlo zde nulové ego, ano, nedělalo se vše, s čím přišli podřízení, ale podřízení se nebáli svých nadřízených. To neznamená, že tito šéfové a manažeři pod nimi neměli žádnou autoritu a respekt. Měli, dokonce obrovský a víte proč? Protože měli přirozenou autoritu, kterou si získali tím, jak se chovají a co dělají – třeba tím, že když řeknou, že teď musíme všichni společně zabrat, tak oni jsou a byli vždy těmi prvními, kdo stojí v první linii – pracují o víkendu, začínají brzo ráno, udělají občas i „podřadné věci“, které by manager dělat nemusel – prostě si umí vyhrnout rukávy a vzít do ruky lopatu, i když jezdí ve Ferrari a i za cenu toho, že si ušpiní kalhoty za dvacet litrů. To je to, co buduje sounáležitost v týmu, je nějaká hierarchie, ale je postavená na tom, co je kdo ochotný pro firmu obětovat, neřídí se to dle toho, kdo leze komu do zadku. A ano, takové prostředí může a stále funguje i v některých firmách s miliardovými obraty. Dá se tohle udržet, i když firma vyroste – ano, je to těžké, ale evidentně tam, kde je vůle, tak je i cesta…

Že tato vůle v Salse není, jsem tehdy ještě netušil, stejně tak jsem upřímně netušil, že to pracovní prostředí a výběr managerů, se kterými pak budu muset spolupracovat – že to bude až tak špatné. O to větší je pak překvapení, když vidíte, že firmě se daří – byť, řekněme to kulantně, našlo by se tam také dost věcí, které nejsou úplně košér, což je ostatně asi problém každé z těchto větších firem, že každá má nějaké máslo na hlavě a jen se modlí, aby se to nedostalo na povrch a to je právě vlastně jedna z věcí, co asi nikdy nepochopím – že takto někdo chce a může dělat byznys.

Já jsem zvyklý z podnikatelského prostředí na to, že když něco nefunguje, jde se to změnit, vylepšit, zkrátka se ty věci člověk snaží vyřešit, když je vůle, čas a chuť. Chápu, že na vše není energie, u velkých firem je to běžné. Co jsem ale nechápal byl fakt, že vlastně vy si jako majitel firmy platíte drahé managery, kteří nepracují, vlastně jen dělají, že pracují nebo v některých případech nepracují vůbec, vlastně vaší firmě neřešením škodí (často chybná rozhodnutí nebo absolutní neřešení problémů pak vedlo ke ztrátám firmy v desítkách milionů), vy to chytáte zleva zprava, ale vlastně stejně nekonáte a tyhle lidi se stále držíte ve své osobní blízkosti a nasloucháte jejich věčným pohádkám, že to on. To on a už tu není. 😀 Pamatujete, jak jsem říkal něco o té podobnosti s ANO a s panem Babišem? 🙂

A co jsem ještě více nechápal, že máte ve firmě spoustu problémů, kvůli kterým buď přicházíte o peníze nebo by pro vás mohly být opravdu velký průser do budoucna (a zpětně taky) a stejně to prostě neřešíte, protože to nějak generuje pro vaši firmu peníze a nějak to zatím funguje… A to byly ty chvíle, kdy si člověk pak kromě toho, že tam dělal fakt s neschopnými jelity, říkal  opravdu je tohle ta firma, kterou všichni orodují? Na kterou máme být my, jako Češi, pyšní? Opravdu se nedá podnikat tak, abychom nepodváděli, nelhali a zkrátka budovali firmy jinak, než pan Babiš?

Rozhodující pro mě pak bylo, kdy jsem si vlastně říkal – chci být s takovou firmou spojován? Chci s takovou firmou, kde tolik věcí nefunguje, spojovat své jméno? Chci sem hirovat a přivádět další lidi a říkat jim, že to je tady super? Já věděl, že nechci. Lidi jsem hiroval ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se firma mění k lepšímu. Když to však opět začalo sklouzávat do starých kolejí, protože některé staré psy prostě novým kouskům nenaučíš (protože to nemají ve svých firemních cílech, kde je pouze musíme splnit obrat / zisk a i to upřímně mohlo být mnohým u prdele, protože ono to nějak dopadlo, přece jenom je to moloch a on to za vás někdo odedře…). A to byla ta chvíle, kdy jsem si říkal, že mám fungující byznys, mám společníky, kterým nemusím vysvětlovat takové základní věci, jako že musí pracovat, že to ve firmě musí fungovat i po lidské stránce (jinak se to rozpadne), že své lidi musíme vychovávat, učit, vzdělávat, pokud nechceme mít ve firmě bandu tupých opic, co jen plní příkazy a bojí se cokoliv říci nahlas, aby je nikdo nevyhodil. A říkal jsem si proč – proč vlastně pomáhat lidem, kteří za to nestojí. Kterým vyhovuje to, že mají tedy nějaké frčky, byť se vlastně o ně pořád bojí, protože nepracují nebo nedělají, co by jako manažeři měli dělat (a hlavně ani nechtějí). Kteří mají pokroucené životní hodnoty a myslí si, že peníze jim koupí štěstí / respekt ostatních atd., protože se jim toho doteď moc nedostávalo a proto jich potřebuji ještě více. Pro mě vždy peníze znamenaly jedno – svobodu – možnost si dělat, co chci. Proto je chci mít, ale také vím, že nejbohatší člověk většinou není ten nejlepší a o charakteru daných lidí ani nemluvě. Čím větší zvíře, tím větší ego a názor, že vše si můžu koupit a když to nemám, tak si to musím vydupat všemi možnými i nemožnými způsoby (takový Napoleonský komplex). Mají potřebu druhé ovládat, často se snaží druhé ponižovat, aby získali převahu. Většinou moc lidi tímto stylem řízením nerozvíjí, ale zadupávají do země, ti pak samozřejmě ztrácí motivaci, to pak přechází do demotivace (protože vás nikdy nikdo nepochválí a vlastně dennodenní jebačka je jediný nástroj, jak vám poděkovat), tito lide pak odchází, protože logicky hledají jiné a lepší leadery. Hrozně se mi líbila jedna citace, už nevím, od koho to bylo:
„Lidé neopouštějí firmy, ale špatné leadery a managery.“

Tak nějak si myslím, že když každá firma se hlásí k nějaké společenské odpovědnosti a když má na to i prostředky, tak vlastně by asi měla možná s tím pomáháním začít u sebe uvnitř, co myslíte? Je to totiž další paradox, kdy na jedné straně pomáháte školám zajistit IT techniku (pomáháte a to je fajn) a na straně druhé vaši manageři tím, že kašlou na svou práci, tak dostávají desítky svých lidí do finančních problémů (něco jsme neschválili, tak musíme někoho propustit). Obecně právě přístup ve stylu „tak ho naberem, vyhodit jej můžeme vždycky“, mi přijde velice zvláštní a slýchával jsem ho v Salse docela často při více příležitostech. Nechápu moc, proč si nabírat někoho do firmy, trávit čas jeho zaškolováním (což firmu stojí čas i peníze), když vlastně nevím, zda si jej můžu dovolit, zda si za tímto člověkem stojím (tzn. je to dobrý fit pro mě / firmu atd.), zda jej budu potřebovat atd. Vlastně by mě v životě nenapadlo, že budu tohle muset někdy někomu v jakékoliv firmě vysvětlovat. Nikdy v životě jsem si nenabíral do firmy lidi, o kterých bych nějak zásadně pochyboval – ani do Salsy, ani nikam jinam. A když už jsem měl nějaké malé pochybnosti, tak jsem to těm lidem vždycky řekl napřímo – jak to může skončit, co by mohlo nastat za problémy atd. A bylo pak na jejich svobodné volbě, aby se sami rozhodli, zda do toho půjdou se mnou nebo ne. Ale nikdy jsem jim nelhal anebo nemlžil. Protože se mi tohle jednání vždy osvědčilo. Ano, může se stát, že něco slíbíte a pak to nesplníte (ale nemělo by to být pravidlem), také se mi to v Salse stalo, ale nikdy to nebylo tak, že bych sliboval něco, čemu nevěřím. To, že pak něco nevyšlo byl mnohdy důsledek toho, že vy jste si něco dohodli o úroveň výše – i třeba písemně, kopali jste do toho každý den nebo týden i několik měsíců v řadě a stejně se to nakonec nestalo, je pak věc druhá. Obecně neplnění dohod bylo na denním pořádku – neříkám, že to tak bylo napříč firmou a vždy a všude, ale evidentně to bylo běžné. Někdo vám dal ústně / písemně ano, aby vám za týden tvrdil, že se to nikdy nestalo. Obecně nutnost dokumentovat si, že vám někdo lže, mi přišla na úrovni top managementu prostě směšná. Připadal jsem si často jako policajt, co si musí schůzky nahrávat, dělat screeny atd. Doteď si pamatuju tuto situaci: říkám Pan M.: „Honzo, takto jsi to schválil.“

„Ne, to jsem nikdy neschválil.“

Pan M.: „Schválil.“

„Ne.“

Pan M.: Já jsem si k tomu udělal screen…

eeeer…. no tak jsem to asi schválil…

Tohle byla asi poslední kapka v moři, kdy jsem si říkal, že tady fakt ztrácím čas. Že s takovými lidmi dělat nechci, nechci jim ani pomáhat (a byla to ostatně jedna z podmínek, kterou jsem říkal na začátku, protože jsem měl už nějaké signály tehdy z venku, kdo prostě nefunguje dlouhodobě, ono to je vlastně takové veřejné tajemství, které většina lidí z oboru buď ví, tuší, nebo přímo zažila na schůzkách apod.). Takže když jsem pak s takovým člověk shodou okolností musel začít spolupracovat, kdy vy se o něco snažíte a on na druhé straně vaši práci a práci vašich kolegů sabotuje, protože se bojí o svou židli, tak jsem věděl, že tomu dám pár měsíců a s největší pravděpodobností se na to vykašlu. Peníze jsem nepotřeboval, uměl jsem si ji vydělat jinak – líp, víc a navíc u věcí, které dávaly smysl a s lidmi, které respektuju.

Tou dobou se mi navíc podařilo rozjet (tak nějak náhodou) jeden vlastní projekt, ze kterého se pak stal docela zajímavý pasivní příjem. Byl to nápad, který má napsaný v Google Docs už roky. Někdy minulý rok jsem jej zprodukoval během asi tří víkendů, pak jsem na něj upřímně trochu zapomněl. Pak jsem si na něj po pár měsících vzpomněl a zjistil, že mi to generuje nějaké peníze tak nějak automaticky a že to za rok bude asi tak šestimístná částka v podstatě bez práce. Tak jsem si řekl, že bych se tomu možná mohl trochu pověnovat 😀 Peníze se dají vydělat v dnešní době jednoduše – otázka je, kolik jich chcete mít a jak se k nim chcete dopracovat a co vše jste schopní pro ně udělat. Já vím, že se k nim chci dopracovat normální prací a ideálně tím, co mě baví. Nechci jít přes mrtvoly, nechci mít postavené podnikání na podvádění nebo lhaní, protože bych z toho neměl asi dobrý pocit. Stejně tak nechci stavět podnikání na vykořisťování lidí, prostě chci, ať mají mí / naši lidé dobře zaplacenou práci a ať je práce baví a naplňuje a na nás jako majitelích / zakladatelech / spoluzakladatelech je, abychom jim k tomu vytvořili ty správné podmínky – aby je vůbec práce u nás mohla bavit. Rozhodně jsem nikdy nebudoval firmu s tou vidinou, že si budu moci vozit prdel v Tesle nebo abych byl ve Forbesu. Ten cíl vždy byl – dělat svou práci dobře, ideálně pomocí produktu / služby řešit nějaký problém nebo jim dělat radost a zároveň, abychom z toho měli radost a dobré peníze nejenom my, ale i naši lidé a aby nás zákazníci měli rádi nejenom, protože děláme věci lépe než ostatní, ale protože je děláme jinak a zároveň u toho kultivujeme společnost a pomáháme jí, aby nezapomněla na to, že jsou nějaké hodnoty, kterých je třeba se držet stůj co stůj – ať je krize nebo ne. Prostě neslevovat z těchto nároků, ať se děje, co se děje. Ale na to spousta lidí prostě nemá koule. Přijde krize, oni začnou panikařit. Začnou se vracet ke starým vzorcům chování (zbabělci jsou zase zbabělí, zmrdi se zase chovají jako zmrdi). Ale to není hrdinství být hrdinou, když se daří a všechno je jednoduché. Důležité je být hrdnou, když si doba žádá hrdiny, protože tady žádní nejsou…

Ale zpět k podnikání – tehdy mé podnikání šlo trošku stranou, věnoval jsem se mu max. o víkendech, když jsem nelepil nějaké sračky do Salsy, protože opět někde něco vybouchlo, protože někdo neplnil své povinnosti nebo něco zanedbal apod. Tady si dovolím jednu poznámku – co mě na Salse překvapovalo a pořád překvapuje, kolik chytrých tam dělalo. Myslím, že střední management byl velice dobrý, lidé pod nim také – to byli vlastně ti, co to táhli dopředu a pak z mého pohledu ještě Petr, to byl asi upřímně jeden z nejlepších a nejpracovitějších managerů, jaké jsem stihnul poznat. Chytrý, rázný, pracovitý, myslím, že i férový a hlavně to byl člověk, co měl a má nějakou vizi a uměl si ji prosadit. Sice to někdy řídil jako generál, ale ono to asi ne vždy jde v takovém prostředí řídit lidi bez opratí…

Co mě však také hodně překvapovalo bylo i to, kolik těch chytrých lidí po sobě nechá šlapat, neumí řešit konflikty a problémy, neumí si říci nic z očí do očí a raději všechny pomluví za zády. Tohle byl vlastně výsledek té firemní (ne)kultury a takto to dopadalo u všech firem, kde se nehledělo na dobré vztahy na pracovišti. Viděl jsem to již mnohokrát.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, co mi vlastně Salsa dala. První měsíce hodně – bylo toho spousta nového, byt mě některé věci už tehdy trošku zarážely, ale bylo jich fakt málo – tehdy to byly spíše výjimky. V poslední roce už mi Salsa vlastně kromě jedné věci nic nenaučila – a sice – poslední rok jsem se učil pouze to, jak to nemá ve firmě vypadat a co přesně nedělat, pokud to nechci dopracovat do stejného stádia. 

Tady si dovolím přerušit fiktivního pana M. v povídání o fiktivní firmě jménem Salsa a dát sem trochu také své zkušenosti a poznatky z minulého roku :-).

Uvědomil jsem si, že jsou prostě věci, které jsou prostě proti mému přesvědčení a že z těchto principů nechci slevovat. Jak v rovině osobních vztahů, tak v pracovní rovině. Proto, když jsem se pak bavil s Ivanem z Brašnářství Tlustý, tak jsem prostě věděl, že to je člověk, který vyznává stejné principy – vše na rovinu, nelhat, nesnažit se věčně nic ojebávat, k lidem se umí chovat s úctou a zároveň je na ně náročný a chce něco dokázat. A prostě jsem věděl, že s takovými lidmi dává smysl dělat a věnovat jim svůj čas. Ano, možná teď nemáme největší firmu pod sluncem a nevyděláváme miliardy, ale firma je postavená a stavěná na těch správných základech, které jsou popsané ve fungování firem Tomáše Bati a já vím, že tohle bude prostě fungovat – už jenom z toho principu, že to velice málo majitelů firem takto dělá. Vím, že by se nikdy nesnížil k tomu, že budeme prodávat nebo vyrábět něco, co je sračka. A že je to dobrý manager, ale i člověk, který je zároveň extrémně pracovitý. A po více než půl roce společného fungování vím, že to stále platí. A že s takovými lidmi má smysl tvořit alianci, mít je jako parťáka. A stejně tak se mi osvědčilo lidi, kteří prostě stejné nebo podobné hodnoty nevyznávají, prostě odstřihnout – nemusím a nechci vídat každého, kdo si to prostě nezaslouží. Nač trávit čas s toxickými lidmi, se kterými vám vlastně není dobře – naštěstí jsem takovým lidí měl ve svém okolí jen pár, ale i tak jsem to prostě o těch pár kusů raději pročistil.

A vůbec toho nelituju. Chci mít kolem sebe ty správné lidi – co pomáhají ostatním nahoru, nezadupávají je do země, aby si vyléčili nějaké vlastní mindráky a prohry. Lidi, co se k sobě umí chovat s respektem bez ohledu na to, kdo je výš nebo kdo má jaké frčky. Lidi, co umí anebo se aspoň snaží chápat druhé a pomáhají si navzájem.

Co zaseješ, co sklidíš

Co dáte, to se vám vrátí

Zbavil jsem se emočně nevyrovnaných lidí ve svém okolí, kteří mají věčně se vším a s každým nějaký problém a ví, jak by každý měl žít a mají potřebu jim do toho kecat, přitom sami neví, jak by měli naložit se svým vlastním životem. A díky tomu kroku mám více času na sebe, méně času na řešení věčně nějakých sraček, co si někdo vytvořil a vytváří ve své vlastní hlavě.

Já chci žít jednoduše a řekněme v nějaké harmonii se svým okolím. A k tomu potřebujete mít kolem sebe lidi, co vyznávají a hlavně – chtějí totéž.

Vlastně do tohoto roku bych si přál – aby lidé hráli méně nějaké hry. Byli sami sebou – a hlavně se i přes katastrofické zprávy v médiích pořád něčeho nebáli. Z každé krize se dá vykročit vítězně. Kdo se posere, ten se bude bát pořád – i příště – a je jedno, co přijde, jestli to budou nemoci, ekonomické či osobní krize, problémy se zdravím (které často plynou ze stressu a sraček, co si lidé nosí v hlavě a neumí se s nimi vyrovnat a to často pramení z toho, že mají strach a neumí jej překonat). Odvaha jít proti proudu se dnes totiž nenosí. Ano, je to risk, nemusí to vyjít, ale není větší risk být celý život být tou šedou myškou, která by hrozně moc v koutku duše chtělo to i tamto, ale vlastně nikdy nic nezkusí?

Zpomalili jsme

A zamysleli se nad tím, co má smysl dělat a co ne. Myslím, že každý začal trošku bilancovat a hodnotit, zda se jeho život / kariéra / vztahy fungují. Někdy pak zase doplním, až bude čas 😀

  •  
  •  
  •  
  •  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Článek ”Život s Davidem COVIDem” má již 2 komentářů

  1. Kristian09:44 dne 18.1. 2021 napsal/a

    „Lidé začaly“, to jako vážně?

    1. Krcmic09:47 dne 25.1. 2021 napsal/a

      Ahoj, opraveno, diky

Ostatní uživatelé také četli:

Hodně času jsem přemýšlel nad tím, proč spousta lidí dokážeme vydělat hodně peněz. A někteří nedokážou překročit hranici průměrného výdělku. A nedávno jsme na toto téma trochu filozofovali s kamarády. Sedli jsme si do kruhu a začali si povídat. A docela překvapivě jsme došli k závěru, že v hodně věcech jednáme stejně. Sedíme u piva a...

Pokud chcete na klávesnici napsat lomítko naopak neboli obrácené či zpětné lomítko, existuje několik způsobů. Všechny si ukážeme, abyste si mohli vybrat, který zvolíte. Ani jeden není složitý, takže to zvládne každý. Jak udělat obrácené lomítko na klávesnici Nejjednodušší variantou, jak napsat obrácené lomítko, je použití následující klávesové zkratky. Stiskněte pravý Alt, který někdy bývá...

Marcela Ženské jméno Marcela je latinského původu. Jde o ženskou podobu jména Marcel, které pochází ze zdrobněliny Marcellus jména Marcus, které je překládáno jako bojovník. Jméno Marcela tak můžeme volně přeložit jako malá bojovnice. Kdy slaví Marcela svátek?Marcela slaví, podle českého občanského kalendáře, svátek 20. dubna (20.4.).Mužská obdoba jménaMužská obdoba jména je Marcel.Domácí podoby jména MarcelaMarcelka,Marcka,Marcelina,Marcelinka,Marci,Marcoušek,Macinka,Macík,Máca,Marka,Marcipánek,Marcelinda,Macek.Marcela...

Mužské jméno Radoslav je slovanského původu. Ačkoliv se může zdát, že jméno pochází ze slova radovat se, ve skutečnosti pochází ze staroslovanského radět se, tedy starat se. Radoslav se tak vykládá jako starostlivý Kdy slaví Radoslav svátek?Radoslav slaví, podle českého občanského kalendáře, svátek 6. května (6.5.).Ženská podoba jména RadoslavŽenská podoba jména Radoslav je Radoslava.Domácké podoby...

Palindrom je slovo, věta, číslo, melodie či sekvence symbolů, která má tu vlastnost, že ji lze číst v libovolném směru (zprava doleva nebo zleva doprava) a má vždy stejný význam. Při posuzování, zda se jedná o stejný význam, se obvykle neberou v úvahu mezery mezi slovy a diakritika (je-li použita). Nejdelší palindromický text v angličtině...

Fenomén FOMO / FoMO pochází z anglického Fear of Missing Out a představuje strach ze zmeškání něčeho zajímavého (například , že vám něco unikne na sociálních sítích u vašich známých). FOMO může ale znamenat také jen mobilní (pracovní) telefon držící nás neustále v šachu, kdy máme nutkání neustále kontrolovat, jestli nám nepřišly nové podněty ze...

Dycky Most! Přesně tak zní populární hláška z televizního seriálu s názvem „Most!“, který si získal diváky nekorektním humorem a osobitým stylem. Hlavními postavami jsou Luďan, Franta, Dáša (nebo spíš Pavel? 😊) a Eda. Pro nás je důležité, že varianta dycky je pravopisně nesprávná! Podoba dycky se používá v některých nářečích (a v obecném jazyce), ale ve spisovné češtině...
Načíst dalších 10 článků